Ministerstvo vojenství (Čína)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Ministerstvo vojenství[1][2] (čínsky v českém přepisu ping-pu, pchin-jinem bīngbù​, znaky 兵部) či ministerstvo války[3] byl v Číně od 6. do 19. století jeden u ústředních úřadů státní správy čínských států, jmenovitě říší Suej a Tchang, států období pěti dynastií, říší Sung, Ťin, Jüan, Ming a Čching.

Odpovídalo za za jmenování důstojníků, rozmístění vojsk, dodávky výzbroje a výstroje i za vládní komunikace. Původně bylo částí kanceláře šang-šu, v říši Jüan a rané Ming (ve 13. a 14. století) náleželo pod kancelář kancelář čung-šu. Od roku 1380 se osamostatnilo a přímo podléhalo císaři.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Ministerstvo vzniklo v říši Suej jako jeden ze šesti funkčních oddílů kanceláře šang-šu, součástí kanceláře šang-šu bylo i za pěti dynastií a v říši Sung. Po splynutí „tří kancelářísan-šeng (čung-šu šeng, men-sia šeng a šang-šu šeng) bylo říši Jüan a zprvu i v říši Ming částí kanceláře čung-šu. Roku 1380 byla kancelář čung-šu zrušena a ministerstva, včetně ministerstva vojenství, se osamostatnila a nadále byla přímo podřízena císaři.[4]

Zodpovídalo za za jmenování důstojníků, rozmístění vojsk, strategické plánování, dodávky výzbroje a vojenských zásob všeho druhu, rovněž i za vládní komunikace (poštu). Dozíralo i na další vládní agentury spjaté s vojenstvím, např. na vládní pastviny. Od poloviny 8. století ztratilo vliv na regionální vojenské jednotky. Za Sungů a v říši Jüan fungovalo pouze jako administrativní přívěsek vojenského výboru šu-mi-jüan.[4] Podléhaly mu některé další vládní agentury, v mingské době kolej překladatelů, úřady pro pastviny a chov koní.[5] Za Čchingů dozíralo nad čínskou armádou zelené zástavy, nemělo však žádnou kontrolu nad oddíly osmi korouhví.[4]

Obvykle se dělilo na čtyři odbory s’ (司):

  • jmenování (兵部司, ping-pu-s’; v mingském a čchingském období 武選司, wu-süan-s’), pro jmenování povyšování a odvolávání důstojníků a generálů;
  • operací (職方司, č’-fang-s’), zodpovídal za vojenské mapy, výstavbu opevnění a signalizačních systémů;
  • vybavení (駕部司, ťia-pu-s’; v mingském a čchingském období vybavení a komunikací ťü-ťia-s’), se staral o chov koní jakož i potřebných zápřeží, řídil vládní poštovní síť;
  • zásob (庫部司, kchu-pu-s’, v mingském a čchingském období 武庫司, wu-kchu-s’), se staral o výzbroj a vojenské vybavení.[4]

V čele stál ministr šang-šu (čínsky pchin-jinem shàng​shū, znaky 尚書), který měl za Tchangů hlavní třetí hodnost, vedlejší druhou za Sungů, hlavní třetí za Ťinů, Jüan a do 1380 Mingů, hlavní druhou po 1380 za Mingů a Čchingů, vedlejší první za Čchingů po 1730. V říši Čching vedli ministerstvo dva spoluministři, Číňan a Mandžu.[4] Ministru pomáhali dva náměstci š'-lang (čínsky pchin-jinem shì​láng, znaky 侍郎).[6] Odbory vedl ředitel lang-čung (郞中).[4]

Od počátku 15. století měli provinční koordinátoři (od poloviny 17. století provinční guvernéři) sün-fu formálně i vysoké funkce na ministerstvu vojenství (ministr, náměstek ministra).[4]

Kromě ministerstva v hlavním městě říše (Nankingu, od roku 1421 Pekingu), existovalo v mingské době i paralelní ministerstvo vojenství ve vedlejším hlavním městě (v letech 1402–1421 Pekingu, od 1421 v Nankingu).[7] Ministerstvo ve vedlejší metropoli mělo stejnou strukturu, avšak méně úředníků,[7] Jeho pravomoc se vztahovala na vedlejší metropoli a metropolitní oblast.[8] Nankingské ministerstvo vojenství kromě toho mělo obecnou odpovědnost za klid a bezpečnost v jižní Číně,[9] představitelé ministerstva byli proto pověřováni potlačením povstání a nepokojů na jihu.[10]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. FAIRBANK, John King. Dějiny Číny. Překlad Marin Hála, Jana Hollanová, Olga Lomová. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998. 656 s. ISBN 80-7106-249-9. S. 133. 
  2. XU, Shu’an; OLIVOVÁ, Lucie. Vývoj správního systému v Číně. Praha: Karolinum, 2000. 110 s. ISBN 80-246-0093-5. S. 45. 
  3. KAMENAROVIČ, Ivan P. Klasická Čína. Překlad Anna Hánová. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001. 282 s. ISBN 80-7106-397-5. S. 81. 
  4. a b c d e f g HUCKER, Charles O. A Dictionary of Official Titles in Imperial China. Stanford, California: Stanford University Press, 1985. 676 s. ISBN 0-8047-1193-3. S. 384. 
  5. HUCKER, Charles O. Governmental Organization of The Ming Dynasty. Harvard Journal of Asiatic Studies. Prosinec 1958, roč. 21, s. 1–66, na s. 35. (anglicky) 
  6. Hucker (1985), s. 427.
  7. a b FANG, Jun. China's Second Capital – Nanjing under the Ming, 1368-1644. 1. vyd. Abingdon, Oxon: Routledge, 2014. ISBN 9780415855259. S. 32 a 45. (anglicky) [Dále jen Fang]. 
  8. Fang, s. 47.
  9. Fang, s. 48.
  10. Fang, s. 129.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HUCKER, Charles O. A Dictionary of Official Titles in Imperial China. Stanford, California: Stanford University Press, 1985. 676 s. ISBN 0-8047-1193-3. 
  • KAMENAROVIČ, Ivan P. Klasická Čína. Překlad Anna Hánová. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001. 282 s. ISBN 80-7106-397-5. 
  • РЫБАКОВ, Вячеслав. Танская бюрократия. Часть 1: Генезис и структура. 1. vyd. Санкт-Петербург: Петербургское Востоковедение, 2009. 512 s. (Orientalia). ISBN 978-5-85803-405-6. (rusky) 
  • XU, Shu’an; OLIVOVÁ, Lucie. Vývoj správního systému v Číně. Praha: Karolinum, 2000. 110 s. ISBN 80-246-0093-5.