Sün-fu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Sün-fu (čínsky pchin-jinem xúnfǔ, znaky zjednodušené 巡抚, tradiční 巡撫, doslovně „cestující usmiřovatel“) byla vysoká úřední funkce v administrativě mingské a čchingské Číny, tj. od 15. do začátku 20. století. Vznikla ve 20. letech 15. století, když mingští císaři začali vysílat ad hoc jmenované inspektory „cestovat a uklidňovat“ (sün-fu) do některých provincií. Pověřenci, neboli velcí koordinátoři sün-fu řešili aktuální problémy ve svěřené oblasti, někdy hospodářského charakteru, častěji však otázky bezpečnosti a dohlíželi na místní orgány. V čchingském období, od poloviny 17. století, se pověřenci sün-fu stali fakticky provinčními guvernéry stojícími v čele provinčních úřadů.

Vedle sün-fu mingští císaři vysílali do provincií „nejvyšší velitele“ cung-tu zodpovědné především za vojenské záležitosti; v čchingské Číně byli cung-tu „generální guvernéři“, také s převážně vojenskou pravomocí, nadřazení guvernérům sün-fu a odpovědností za jednu či více provincií.

V říši Ming – velcí koordinátoři[editovat | editovat zdroj]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Pověření sün-fu, cestovat a usmiřovat, poprvé obdržel roku 1391 korunní princ Ču Piao,[1] s úkolem prozkoumat poměry v provincii Šen-si a jejím hlavním městě Si-anu, o němž císař Chung-wu uvažoval jako o možném hlavním městě říše Ming.[2] Také jiní vládní hodnostáři byli vysíláni do provincií uklidňovat a usmiřovat (安撫, an-fu) nebo cestovat a vyšetřovat (巡視, sün-š’).[3] Po třech desetiletích byli roku 1426[4] s titulem sün-fu vysláni dva vysocí hodnostáři do Pej č’-li a Če-ťiangu vyšetřit stav regionů a chování úředníků. Po návratu doporučili vysílání dalších emisarů; nicméně další pověřenci sün-fu byli vysláni až roku 1430 do provincií Che-nan, Šan-tung, Šan-si, Ťiang-si a Chu-kuang.[2][4]

Poté byli koordinátoři sün-fu vysíláni dle potřeby, s přestávkami a ne do všech provincií (např. do S’-čchuanu byl velký koordinátor posílán pouze ojediněle – v letech 1449–50, 1452–62, 1469–73 a 1507–09)[5]. Do konce říše Ming byli jmenováni do 29 míst.[6] Po prvních jmenováních císař vysílal velké koordinátory sün-fu do vojenských posádek na severní hranici – roku 1436 do Liao-tungu, Süan-fu a Ning-sia; roku 1450 Jen-sueje, Si-anu a Kan-čou; roku 1472 Pao-tingu a roku 1474 Ta-tchungu. Sün-fu této vlny přišli na místa, kde sídlila knížata z císařského rodu, koncem 14. století také pověřovaná dohledem nad vojsky.[7] Koncem 15. století byly vytvořeny dvě nové pozice. První roku 1475 v Jün-jangu (prefektuře na severovýchodě Chu-kuangu) k dohledu nad regionem postiženým vzpourami nelegálních přistěhovalců (ťing-siangské povstání), post zanikl roku 1574 kvůli povstání tamní posádky. Druhá roku 1493 v Nan-anu[pozn. 1]) na jihu Ťiang-si, opět k potlačení rebelií v okrajové horské oblasti. Oblast odpovědnosti obou míst zahrnovala části více provincií[pozn. 2] a obě byly čistě vojenské.[7]

V polovině 16. století se zkomplikovaly poměry na jihu Číny, koordinátoři bývali jmenováni od roku 1551 v Jün-nanu, 1556 ve Fu-ťienu a Če-ťiangu, 1566 Kuang-tungu, 1568 Kuej-čou, 1569 Kuang-si.[7] Neklid na jihu byl spojen s hospodářským vzestupem doprovázeným růstem pirátství (tzv. wo-kchou) a násilností, v reakci na něž byli jmenováni koordinátoři. Měli také za úkol likvidovat rolnická povstání, která se na jihu šířila zejména v letech 1506–1515 a 1566–1575, přičemž je ve významné míře vyvolaly třenice mezi místními kmeny Miao a Jao a přistěhovalými Chany. V 16. století jmenování koordinátorů sün-fu prosazovali tehdejší velcí sekretáři, kteří tak chtěli mít zásluhu na vyřešení problémů.[9]

Z podobných – protipovstaleckých – důvodů vznikly místa koordinátorů i v 17. století v Pchien-jüanu (roku 1623, jižní Chu-kuang), Čcheng-tchienu (roku 1643[4], severní Chu-kuang),[10] a roku 1637 ve střední Číně v An-čchingu a Chuaj-jangu.[4] Koncem mingské doby nové posty koordinátorů vznikaly v širším okolí Pekingu v souvislosti s hrozbami Japonců (roku 1597 v Tchien-ťinu) a Mandžuů (roku 1620 v Teng-laj na severu Šan-tungu a roku 1638 v Mi-jün severovýchodně od Pekingu).[10]

Jmenování a tituly[editovat | editovat zdroj]

Velcí koordinátoři sün-fu vyslaní do vnitrozemských oblastí byli vybíráni společným rozhodnutím ministerstev státní správy a daní, potvrzeným císařem; koordinátory vysílané do pohraničí navrhovalo císaři ministerstvo státní správy s ministerstvem vojenství. Od roku 1535 všechny sün-fu navrhovala konference „devíti ministrů“.[1]

Celé mingské období sün-fu zůstali mimořádnými úředníky centra vyslanými do regionů,[1][3] Obvykle měli titul náměstka ministra (侍郎, š’-lang) nebo ministra (尚書, šang-šu),[3][11] zpravidla vojenství nebo daní, v závislosti na povaze úkolů.[1] Po roce 1453 dostávali i titul zástupce (副都御史, fu tu-jü-š’) nebo pomocníka (僉都御史, ťien tu-jü-š’) nejvyššího kontrolora, čímž získali pravomoc odvolat a/nebo uvěznit úředníky a přímý přístup k císaři, což přispělo k zvýšení jejich prestiže a vlivu.[3][11] Občas dostali i vyšší hodnost nejvyššího kontrolora (都御史, tu-jü-š’).[1]

Měli-li kromě obecné koordinace a dohledu nad provinčními autoritami konkrétní pověření, uváděl je přídavek k titulu, např. sün-fu Šan-tung ťien can-li ťün-wu = velký koordinátor a pověřenec vojenskými záležitostmi v Šan-tungu.[11]

Pokud měli pověření k řešení vojenských záležitostí, dostávali vojenský titul tchi-tu ťün-wu (提督軍務), např. sün-fu ťien ťi-tu ťün-wu (velký koordinátor a vedoucí vojenských záležitostí),[3] někdy s variantami pomocný velitel/vojenský komisař (贊理軍務, can-li ťün-wu, nebo 參贊軍務, cchan-can ťün-wu). Měli-li velení nad všemi vojsky provincie, byli titulováni nejvyšší velitel (總督, cung-tu).[1]

Postavení ve státní správě[editovat | editovat zdroj]

Velcí koordinátoři sün-fu byli zprvu vysíláni na krátkodobé cesty, od 30. let 15. století zůstávali ve svěřených regionech dlouhodobě. Pověřováni byli různými úkoly, dozírali nad výběrem daní, stavem vodních cest a hrází, pořádkem, nebo obranou hranic,[1] sečuánští sün-fu odpovídali za dodávky dřeva. Kompetence jim císař určoval individuálně, jak okolnosti vyžadovaly.[12] Od poloviny 15. století mívali za úkol dohled a řízení (ťie-č’) provinčních úřadů.[3]

Neměli k dispozici úřední zaměstnance ani oficiální kancelář, ale od druhé poloviny mingské doby si najímali a platili soukromé tajemníky mu-fu (幕府) a neúřední specialisty.[3][11]

Obecně koordinátoři sün-fu zůstali mimořádnými pověřenci mimo pravidelný chod administrativy.[12] Jejich jmenování bylo projevem nedůvěry centra ve schopnost řádných úřadů vypořádat se s problémy. Nedůvěra se však mnohdy přenášela i na ně.[13] Byli v podstatě císařskými vyslanci, závislými na zdrojích centra, nikoliv místa, s nevyjasněnými mechanismy spolupráce s provinční správou (která sama byla rozdělená na civilní správu v čele s dvěma proviciálními správci pu-čeng-š’, provinční kontrolní úřad v čele s kontrolorem-soudcem an-čcha-š’ a provinční vojenskou komisi)[14] a malou schopností civilní správy ovlivnit jejich vojenské aktivity.[15] Přes své vojenské i civilní pravomoci často neměli přístup k civilním zdrojům potřebným pro jejich vojenské úkoly.[16] Při výkonu funkce se museli vyrovnávat s tlakem místních významných hodnostářů – knížat z císařského rodu, enunuchů ve velitelských funkcích – a dokonce i vlastních vojsk, např. roku 1510 zabil velkého koordinátora vzbouřený kníže (z An-chua) a ve 20. letech 16. století během povstání proti zvyšování daní dva velké koordinátory zabili vojáci.[7] Koncem mingské doby byli velcí koordinátoři podřízeni nejvyšším velitelům cung-tu.[11]

V říši Čching – guvernéři[editovat | editovat zdroj]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Guvernéry sün-fu Čchingové zprvu jmenovali na mingská místa koordinátorů: roku 1644 do osmi míst v severní Číně, do konce roku 1645 na jedenácti místech na severu, severozápadě a v povodí Jang-c’-ťiang. Také (patrně z vojensko-bezpečnostních důvodů) jmenovali guvernéra do Pao-tingu u Pekingu, do Nankingu jako náhradu mingské administrace a na dolní tok Jang-c’ k dohledu nad dopravou a obchodem. Začátkem roku 1646 tedy sloužilo 22 čchingských guvernérů (mezi nimi 15 bývalých mingských úředníků).[17] Později byli jmenováni ještě guvernéři ve Fu-ťienu (1647), S’-čchuanu (1648), Kuang-tungu (1649), Kuang-si (1649), a ještě později v Kuej-čou (1658) a Jün-nanu (1659). Od 1659 sloužili guvernéři v 26 místech v nichž sloužili už za Mingů, nebyly obnoveny pouze posty v Liao-tungu, Čcheng-ťienu, Mi-jün a Ta-tchungu. Guvernéři v Tchien-ťinu a Pao-tingu byly brzy (1649) odvoláni, a po odchodu jednotek více na jih i místa na dolním toku Jang-c’.[17] Ve dvou vlnách, začátkem 50. let a v první polovině 60. let 17. století, s tím, jak se nový režim v regionech stabilizoval, vláda zrušila posty guvernérů mimo hlavní města provincií.[17]

Struktura provincií se dotvořila v 60. letech 17. století, kdy byly dobyty Kuej-čou a Jün-nan a sídla provinční správy Ťiang-su a Chu-nanu přesunuta z opevněných a strategických Ťiang-ningu (tehdejší jméno Nankingu) a Pchien-jüanu do Su-čou (1661) a Čchang-ša (1667).[18] Guvernéři sün-fu pak sídlili pouze ve velkých městech v říčních údolích, v centrech osídlení a hospodářství, zatímco za Mingů koordinátoři sün-fu leckdy řešili vojenské krize v okrajových regionech.[18]

Jmenování[editovat | editovat zdroj]

Za Čchingů uvolnilo-li se místo, ministerstvo státní správy prohlásilo úřad za uvolněný a dotázalo se císaře, zda si přeje provést „speciální jmenování“ (特簡, tche-ťien). Pokud se císař rozhodl využít svého práva, mohl jmenovat kohokoliv nezávisle na jeho postavení.[19] Pokud ne, byl v prvních desetiletích říše Čching (do roku 1671) vybrán některý z kandidátů doporučených úředníky, kandidáta mohl doporučit kdokoli (jednotlivě i skupina), od roku 1653 s předložením životopisu, od roku 1654 muselo být doporučení předloženo den poté, co bylo místo prohlášeno za volné. Za doporučení nevhodného kandidáta byli kandidát i doporučující (nařízením z roku 1663) trestáni.[20] Roku 1671 dostalo ministerstvo státní správy za úkol seřadit možné kandidáty na guvernéry do seznamu (開列, kchaj lie),[20] z něhož pak císař vybral. Seznam byl čchingskou inovací[19] používanou např. při obsazování míst v korouhvích.[21] Předtím, za Mingů, byly střední a vysoké pozice v úřadech obsazovány tzv. „kolektivním doporučením“ (會推, chuej-tchuej) vysokých úředníků. Což kandidátům zajišťovalo známost a podporu ve vládě,[19] na druhé straně ale podporovalo frakcionářství. Čchingský seznam umožnil vyhnout se prosazování frakčních zájmů, když na něm byli všichni vhodní kandidáti,[20] a sice držitelé o stupeň nižších úřadů – místokancléři velkého sekretariátu, zástupci nejvyššího kontrolora, prefekti hlavního města a Feng-ťienu a provinciální správci pu-čeng-š’.[22]

Z reformy roku 1671 nejvíce získali důstojníci korouhví z regionů – v následujících dvaceti letech byly tři čtvrtiny nových guvernérů vybrány z jejich řad. Do roku 1691 se ministerstvo ptalo císaře, zda si přeje vybírat z mandžuských či čínských důstojníků korouhví, nebo čínských úředníků, a následně sestavilo seznam vhodných kandidátů z určené skupiny.[21][pozn. 3] Od roku 1691 se sestavovala jedna listina se všemi kandidády bez ohledu na jejich původ. Bezprostředně tím císař chtěl zvýšit počet kandidátů z korouhví v rámci příprav na válku ve střední Asii s Galdanem. Dlouhodobě však opatření otevřelo cestu k postupu na místa guvernérů čínským úředníkům. Úředníci pak mohli postupovat po služebním žebříčku až na místo guvernéra, nebo generálního guvernéra a následně se držitelé nejvyšších provinčních úřadů, včetně guvernérů, během konce 17. a začátku 18. století postupně začali považovat ne za reprezentanty centra v regionech, ale za představitele regionálního úřednického sboru.[23]

Za císaře Kchang-siho (1662–1723) bylo guvernéry jmenováno více lidí z korouhví než civilních úředníků, ale za Čchien-lunga (1736–1796) se stav obrátil a v 18. století byli guvernéři typicky povýšeni z provinciálních správců. Přispěla k tomu i nedůvěra císaře Jung-čchenga (1723–1736) k osazenstvu metropole a jeho sázka na povyšování úředníků z regionů a také růst administrativních povinností guvernérů vyžadující zkušenost s byrokratickou praxí. Význam měla i diverzita regionů vyžadující znalost místních specifik a potřeba zkušených administrátorů v některých regionech.[24] Relativně nejčastější bylo proto jmenování guvernérů z provinciálních správců v okrajových provinciích jihu a jihozápadu.[25]

Centrum v zájmu bezpečnosti státu zpravidla nejmenovalo guvernéra do provincie, kde sloužil jako provinciální správce, od éry Jung-čcheng však obavy se „srůstání“ hodnostáře s provincií mizely a povyšování v rámci provincie se stala běžnými.[26] Nejčastější byla v Ťiang-su, poté s odstupem v Šen-si, Šan-tungu a Jün-nanu. V Ťiang-su totiž po roce 1760 sloužili dva provinciální správci – jeden v sídle provincie Su-čou a druhý v Ťiang-ningu (Nankingu) – a to kvůli dlouhodobě vysokým daňovým nedoplatkům (kvůli naději na zlepšení výběru daní se ostatně Ťiang-nan v 17. století rozdělil na provincie Ťiang-su a An-chuej.) Další tři provincie byly specifické silnou vojenskou přítomností, přičemž zásobování vojáků leželo na bedrech provinční správy.[27]

Tituly[editovat | editovat zdroj]

Za Mingů měli koordinátoři sün-fu (a velitelé cung-tu) úřední hodnost ze své předešlé funkce. Za Čchingů zprvu dostávali hodnost o jeden stupeň vyšší než měli dosud. Až roku 1748 panovník sjednotil jejich úřední hodnost, a sice na nižší druhou (2b). Stupeň 1a totiž neměl nikdo, 1b nejvyšší hodnostáři v metropoli, 2a dostali generální guvernéři, guvernérům byl proto přidělen stupeň 2b, který od mingských dob nosili také provinciální správci.[28]

Za Čchingů dostávali guvernéři sün-fu, podobně jako v mingské době i tituly náměstků ministrů a zástupce (pomocníka) nejvyššího kontrolora. Císař Jung-čcheng v prvním roce své vlády (1723) určil, že guvernéři jmenovaní z vysokých pozic v metropoli dostanou titul zástupce nejvyššího kontrolora po levici a náměstka ministra války po pravici, jmenovaní z relativně nižších postů v metropoli pouze zástupce nejvyššího kontrolora po levici, jmenovaní z provincií pomocníka nejvyššího kontrolora. Čímž zase měli odlišné tituly. Nakonec roku 1748 císař Čchien-lung tituly guvernérů sjednotil.[28] Pak měli titul náměstka ministra války a zástupce nejvyššího kontrolora.[1][28]

Neformálně byli guvernéři sün-fu nazýváni č’-tchaj (制臺) nebo fu-ťün (撫軍).[29]

Kompetence[editovat | editovat zdroj]

Úřad guvernéra sün-fu měl civilní charakter, počáteční spojení s vojenstvím bylo pozůstatkem mingských dob a roku 1661 byla fráze „dohližitel a poradce ve vojenských věcech“ škrtnuta z jmenovacích dekretů. V čchingské Číně měli vojenskou odpovědnost především generální guvernéři a provinční vojenští správci.[22] Guvernér byl prostředníkem mezi ústřední vládou a regionální správou a také mezi civilními úřady a vojáky, prostředníkem, který v mingské době zřetelně chyběl.[30]

Guvernéři podléhali generálním guvernérům cung-tu a řídili celou civilní správu svěřené provincie (v jejímž čele stál proviciální správce pu-čeng-š’ a proviční soudce an-čcha-š’)[29], dozírali na nižší úřady, jmenovali a navrhovali odvolání jejich úředníků, odpovídali za výdaje na provinční úrovni (což byla téměř čtvrtina daňových příjmů státu), v případě přírodních pohrom na základě jejich zpráv vláda udělovala úlevy, řídili provinční úřednické zkoušky, odpovídali za zásobování vojenských posádek, dohlíželi na financování vodních děl, kontrolovali soudní případy před odesláním do metropole k potvrzení,[31] od 18. století vydávali provinční věstníky.[32]

Délka služby[editovat | editovat zdroj]

Za Čchingů bylo funkční období prefektů a níže postavených úředníků tříleté, okružních intendantů dvouleté, sloužili-li v „pozicích v břichu [státu]“ (fu feng, tj. ve vnitrozemí) a u obou poloviční, sloužili-li v pohraničí (ťiang feng). [33] Čchingští guvernéři mezi roky 1700–1900 zůstávali v úřadě v průměru 24 měsíců, medián doby služby však byl jen 17 měsíců a třetina vykonávala funkci méně než 9 měsíců. Tradičním důvodem krátkého služebního období byla obava před přílišnou nezávislostí dlouho sloužících guvernérů. Desetina jich však zůstala v úřadě déle než pět let.[34]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Resp. oblasti Nan-kan pojmenované po prefekturách Kan-čou a Nan-an (Nan-an, 南安, byl v mingské době sídlem prefektury, v 21. století je sídelním městem okresu Ta-jü v městské prefektuře Kan-čou.
  2. Roku 1512 obvod sün-fu oblasti Nan-kan zahrnoval prefektury Nan-an a Kan-čou (zmíněné v jeho titulu) v provincii Ťiang-si; prefektury Ting-čou a Čang-čou v provincii Fu-ťien; kraj Pin-čou v provincii Chu-kuang; a konečně v provincii Kuang-tung prefektury Šao-čou a Nan-siung, okresy Pching-jüan a Čcheng-siang v prefektuře Čchao-čou a okresy Che-pching, Lung-čchuan a Sing-ning v Chuej-čou.[8]
  3. Jmenování guvernérem té-které provincie silně záviselo na příslušnosti kandidáta k jedné z výše uvedených tří skupin. V letech 1671–1691 tak byli ve Fu-ťienu a Če-ťiangu guvernéry jmenováni pouze úředníci čínského původu, v ostatních provinciích na jih od Jang-c’ pouze čínští důstojníci korouhví, na severozápadě pouze Mandžuové z korouhví, v An-chueji a Ťiang-su do roku 1676 Číňané z korouhví, poté čínští úředníci, v Č’-li obvykle důstojník korouhví, ostatek severu (Che-nan, Šan-tung a S’-čchuan) střídavě s převahou čínských úředníků v Che-nanu a důstojníků korouhví v Šan-tungu.[21]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g h THEOBALD, Ulrich. Chinaknowledge – a universal guide for China studies [online]. [cit. 2014-08-24]. Kapitola Chinese History xunfu 巡撫 provincial governor. Dostupné online. (anglicky) 
  2. a b GUY, R. Kent. Qing Governors and Their Provinces: The Evolution of Territorial Administration in China, 1644-1796. 1. vyd. Seattle: University of Washington Press, 2010. 442 s. ISBN 0295990198, 9780295990194. S. 36. (anglicky) [Dále jen Guy]. 
  3. a b c d e f g HUCKER, Charles O. A Dictionary of Official Titles in Imperial China. Stanford, California: Stanford University Press, 1985. 676 s. ISBN 0-8047-1193-3. S. 75. 
  4. a b c d Guy, s. 38.
  5. Guy, s. 54.
  6. Guy, s. 37.
  7. a b c d Guy, s. 38–39.
  8. ISRAEL, George Lawrence. On the Margins of the Grand Unity: Empire, Violence, and Ethnicity in the Virtue Ethics and Political Practice of Wang Yangming (1472-1529). Urbana, Illinois, 2008. 406 s. Ph.D. thesis. University of Illinois. . s. 50. (anglicky)
  9. Guy, s. 40.
  10. a b Guy, s. 41.
  11. a b c d e Hucker, s. 255.
  12. a b Guy, s. 42.
  13. Guy, s. 44.
  14. XU, Shu’an; OLIVOVÁ, Lucie. Vývoj správního systému v Číně. Praha: Karolinum, 2000. 110 s. ISBN 80-246-0093-5. S. 69. [Dále jen Xu, Olivová]. 
  15. Guy, s. 45.
  16. Guy, s. 6.
  17. a b c Guy, s. 50–51.
  18. a b Guy, s. 52–53.
  19. a b c Guy, s. 61.
  20. a b c Guy, s. 62.
  21. a b c Guy, s. 64.
  22. a b Guy, s. 58.
  23. Guy, s. 66.
  24. Guy, s. 67.
  25. Guy, s. 72–74.
  26. Guy, s. 68.
  27. Guy, s. 70.
  28. a b c Guy, s. 59.
  29. a b Xu, Olivová, s. 74.
  30. Guy, s. 47.
  31. Guy, s. 5.
  32. Guy, s. 13.
  33. Guy, s. 82.
  34. Guy, s. 83.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • GUY, R. Kent. Qing Governors and their Provinces: The Evolution of Territorial Administration in China, 1644–1796. Seattle: University of Washington Press, 2010. ISBN 978-0-295-99018-7. (anglicky) 
  • HUCKER, Charles O. A Dictionary of Official Titles in Imperial China. Stanford, California: Stanford University Press, 1985. 676 s. ISBN 0-8047-1193-3. 
  • XU, Shu’an; OLIVOVÁ, Lucie. Vývoj správního systému v Číně. Praha: Karolinum, 2000. 110 s. ISBN 80-246-0093-5.