Ministerstvo prací (Čína)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Ministerstvo prací (čínsky v českém přepisu kung-pu, pchin-jinem gōng bù, znaky 工部) či ministerstvo staveb,[1] veřejných prací,[2][3] veřejných staveb,[3] byl v Číně od 6. do 19. století jeden z ústředních úřadů státní správy čínských států, jmenovitě říší Suej a Tchang, států období pěti dynastií, říší Sung, Ťin, Jüan, Ming a Čching.

Zodpovídalo za provádění veřejných staveb. Původně bylo částí kanceláře šang-šu, v říši Jüan a rané Ming (ve 13. a 14. století) náleželo pod kancelář čung-šu. Od roku 1380 se osamostatnilo a přímo podléhalo císaři.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Ministerstvo vzniklo v říši Suej jako jeden ze šesti funkčních oddílů kanceláře šang-šu, součástí kanceláře šang-šu bylo i za pěti dynastií a v říši Sung. Po splynutí „tří kancelářísan-šeng (čung-šu šeng, men-sia šeng a šang-šu šeng) bylo v říši Jüan a zprvu i v říši Ming částí kanceláře čung-šu. Roku 1380 byla kancelář čung-šu zrušena a ministerstva, včetně ministerstva prací, se osamostatnila a nadále byla přímo podřízena císaři.[4]

Odpovídalo za státní výstavbu, soupisy řemeslníků a dělníků pro státní službu, státní dílny a výrobny, míry a váhy, výrobu mincí, využití hor, jezer a bažin. Za Mingů a Čchingů ztratilo část vlivu ve prospěch agentur řízených palácovými eunuchy, provinčními koordinátory a místodržiteli. Obvykle bylo považováno za nejslabší ze šesti ministerstev.[4] Někdy (za Jižní Sung a Jüan) bylo slučováno s ministerstvem trestů.[5]

V čele stál ministr šang-šu (čínsky pchin-jinem shàng shū, znaky 尚書), který měl za Tchangů hlavní třetí hodnost (v systému devíti hodností), vedlejší druhou za Sungů, hlavní třetí za Ťinů, Jüan a do 1380 Mingů, hlavní druhou po 1380 za Mingů a Čchingů, vedlejší první za Čchingů po 1730. V říši Čching byl jedním ministrem Mandžu a druhým Číňan.[4] Pomáhali mu dva náměstci ministra š'-lang (čínsky pchin-jinem shì láng, znaky 侍郎).[6]

Dělilo se na odbory (, s’) a/nebo sekce (, kche). V čele odboru stál ředitel lang-čung (郞中). Za Suejů a Tchangů se skládalo ze čtyř odborů:

  • veřejných prací (工部司, kung-pu-s’);
  • státních farem (屯田司, tchun-tchien-s’);
  • lesů (虞部司, jü-pu-s’);
  • vodních cest (水部司, šuej-pu-s’).[4]

Za Mingů se dělilo na odbory

  • staveb (營膳淸吏司, jing-šan-čching-li-s’);
  • lesů a řemesel (虞衡淸吏司, jü-cheng-čching-li-s’);
  • zavlažování a dopravy (都水淸吏司, tu-šuej-čching-li-s’);
  • státních farem (屯田淸吏司, tchun-tchien-čching-li-s’).[4]

Kromě ministerských útvarů řídilo množství skladů, zásobovacích agentur, manufaktur, zbrojovek a dolů.[7]

Kromě ministerstva v hlavním městě říše (Nankingu, od roku 1421 Pekingu), existovalo v mingské době i paralelní ministerstvo prací ve vedlejším hlavním městě (v letech 1402–1421 Pekingu, od 1421 v Nankingu).[8] Ministerstvo ve vedlejší metropoli mělo stejnou strukturu, avšak méně úředníků,[8] Jeho pravomoc se vztahovala na vedlejší metropoli a metropolitní oblast.[9]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. XU, Shu’an; OLIVOVÁ, Lucie. Vývoj správního systému v Číně. Praha: Karolinum, 2000. 110 s. ISBN 80-246-0093-5. 
  2. FAIRBANK, John King. Dějiny Číny. Překlad Marin Hála, Jana Hollanová, Olga Lomová. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998. 656 s. ISBN 80-7106-249-9. S. 133. 
  3. a b KAMENAROVIČ, Ivan P. Klasická Čína. Překlad Anna Hánová. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001. 282 s. ISBN 80-7106-397-5. S. 81. 
  4. a b c d e HUCKER, Charles O. A Dictionary of Official Titles in Imperial China. Stanford, California: Stanford University Press, 1985. 676 s. ISBN 0-8047-1193-3. S. 294. 
  5. Hucker (1985), s. 245.
  6. Hucker (1985), s. 427.
  7. HUCKER, Charles O. Governmental Organization of The Ming Dynasty. Harvard Journal of Asiatic Studies. Prosinec 1958, roč. 21, s. 1–66, na s. 36. (anglicky) 
  8. a b FANG, Jun. China's Second Capital – Nanjing under the Ming, 1368-1644. 1. vyd. Abingdon, Oxon: Routledge, 2014. ISBN 9780415855259. S. 32 a 45. (anglicky) [Dále jen Fang]. 
  9. Fang, s. 47.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HUCKER, Charles O. A Dictionary of Official Titles in Imperial China. Stanford, California: Stanford University Press, 1985. 676 s. ISBN 0-8047-1193-3. 
  • KAMENAROVIČ, Ivan P. Klasická Čína. Překlad Anna Hánová. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001. 282 s. ISBN 80-7106-397-5. 
  • РЫБАКОВ, Вячеслав. Танская бюрократия. Часть 1: Генезис и структура. 1. vyd. Санкт-Петербург: Петербургское Востоковедение, 2009. 512 s. (Orientalia). ISBN 978-5-85803-405-6. (rusky) 
  • XU, Shu’an; OLIVOVÁ, Lucie. Vývoj správního systému v Číně. Praha: Karolinum, 2000. 110 s. ISBN 80-246-0093-5.