Kancelář men-sia

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jump to navigation Jump to search

Kancelář men-sia (čínsky v českém přepisu men-sia šeng, pchin-jinem mén​xià​ shěng​, znaky zjednodušené 门下省, tradiční 門下省, doslovně „oddělení u brány“) byla počínaje obdobím po pádu dynastie Chan koncem 3. století a konče 12. stoletím jedním z nejvyšších civilních úřadů ve staré Číně v systému organizace vládní administrativy známém jako tři kanceláře a šest ministerstev.

Název[editovat | editovat zdroj]

Šeng (省) je část nebo oddělení zabývající se dohledem nad svěřeným oborem nebo oblastí s cílem zlepšení jeho fungování, postupně získalo mimo jiné význam provincie.[1] Men-sia šeng (門下省) je pak šeng „od brány“ (men), míněna byla Brána obdržení vůle Nebes, která oddělovala areál císařských paláců (Zakázané město) od úřednického Císařského města.[2]

Historie[editovat | editovat zdroj]

V období po pádu dynastie Chan v polovině 3. století stanuly v čele civilní správy říše Wej dvě kanceláře, kancelář čung-šu (中書省), která odpovídala za formulaci vládní politiky a sepisování císařských nařízení a dekretů, a kancelář šang-šu (尚書省), která odpovídala za vykonání výše uvedených rozhodnutí.

V říši Západní Ťin (265–316) z obavy z moci těchto dvou úřadů vznikla třetí, kontrolní kancelář men-sia.[3] Její úředníci měli v popisu práce kontrolu písemností vycházejících z kanceláře čung-šu a v případě stylistických či obsahových závad je vraceli k přepsání. Ředitelé kanceláře patřili k nejvýše postaveným úředníkům a zasedali v císařské radě.[4]

Systém úzce spolupracujících tří kanceláří přetrval i v říších Suej (581–618) a Tchang (618–907). Za Tchangů byla podle významu druhá za kanceláří šang-šu.[2] V jejím čele stáli dva vedoucí š’-čung (侍中, doslova „ústřední pomocník“), kteří měli hlavní třetí hodnost (od roku 767 hlavní druhou). V tchangském období kromě vlastního vedení kanceláře a jeho obslužného personálu podléhali kanceláři men-sia také:

  • Skupina císařských poradců, kteří měli za povinnost vyskytovat se v císařově doprovodu a upozorňovat panovníka na jeho chyby a omyly, případně mu vysvětlit jakoukoliv záležitost. Níže postavení členové této skupiny kontrolovali a opravovali císařské dokumenty.[5]
  • Zapisovatelé a ceremoniáři; zapisovatel (spolu s analogickém úředníkem kanceláře čung-šu) zaznamenával všechny výroky a prohlášení panovníka, záznamy každoročně předával historickému úřadu š’-kuan (史館); ceremoniář odpovídali za rozmístění úředníků při oficiálních příležitostech.[6]
  • Dozorci nad branami, kteří měli na starosti otvírání a zavírání bran hlavního města, úřednického císařského města i areálu císařského paláce. Podléhalo jim 800 strážců bran.[6]
  • Strážci císařských pečetí.[6]
  • Institut rozšíření slovesnosti (弘文館, Chung-wen-kuan), po nějakou dobu nazývaný Institut zdokonalování slovesnosti (修文館, Siou-wen-kuan), který redigoval vládní dokumenty, připomínkoval změny v obřadech, státních ceremoniích a pravidlech etikety. Též vyučoval členy císařského rodu a syny vysokých úředníků, v počtu čtyřiceti.[7]

V říši Sung (po roce 960) tři kanceláře prakticky splynuly do císařského sekretariátu čung-šu men-sia.[8] Roku 1082 sungský císař Šen-cung tři kanceláře obnovil a oddělil, poté čung-šu šeng zvažovala politiku, men-sia šeng zkoumala možné alternativní politiky a šang-šu šeng je s podřízenými ministerstvy realizovala. Rozdělení výrazně zpomalilo chod vlády, protože ředitelé kanceláří komunikovali s císařem samostatně. Po Šen-cungově úmrtí roku 1085 kanceláře opět úzce spolupracovaly[9] a roku 1129 byly sloučeny v jednu, šang-šu šeng,[10] i když místa ředitelů kanceláří čung-šu a men-sia byla zrušena až roku 1172.[9]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. РЫБАКОВ, Вячеслав. Танская бюрократия. Часть 1: Генезис и структура. 1. vyd. Санкт-Петербург: Петербургское Востоковедение, 2009. 512 s. (Orientalia). ISBN 978-5-85803-405-6. S. 205. (rusky) [Dále jen Rybakov]. 
  2. a b Rybakov, s. 207.
  3. XU, Shu’an; OLIVOVÁ, Lucie. Vývoj správního systému v Číně. Praha: Karolinum, 2000. 110 s. ISBN 80-246-0093-5. S. 40. [Dále jen Xu, Olivová]. 
  4. Xu, Olivová, s. 47.
  5. Rybakov, s. 243.
  6. a b c Rybakov, s. 245–246.
  7. Rybakov, s. 247–248.
  8. THEOBALD, Ulrich. Chinaknowledge – a universal guide for China studies [online]. [cit. 2010-01-11]. Kapitola Chinese History - Song Dynasty 明朝 (1368-1644) government and administration. Dostupné online. (anglicky) 
  9. a b SMITH, Paul Jakov. Shen-tsung’s Reign and the New Policies of Wang An-shih, 1067–1085. In: TWITCHETT, Denis; SMITH, Paul Jakov. The Cambridge History of China, Vol. 5 Part One: The Sung China And Its Precursors, 907–1279 AD. 1. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 2009. ISBN 0521812488, 978-0521812481. S. 347–483, na s. 461. (anglicky)
  10. TAO, Jing-shen. The Move to the South and the Reign of Kao-tsung (1127–1162). In: TWITCHETT, Denis; SMITH, Paul Jakov. The Cambridge History of China, Vol. 5 Part One: The Sung China And Its Precursors, 907–1279 AD. 1. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 2009. ISBN 0521812488, 978-0521812481. S. 644–709, na s. 652. (anglicky)

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HUCKER, Charles O. A Dictionary of Official Titles in Imperial China. Stanford, California: Stanford University Press, 1985. 676 s. ISBN 0-8047-1193-3. 
  • KAMENAROVIČ, Ivan P. Klasická Čína. Překlad Anna Hánová. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001. 282 s. ISBN 80-7106-397-5. 
  • РЫБАКОВ, Вячеслав. Танская бюрократия. Часть 1: Генезис и структура. 1. vyd. Санкт-Петербург: Петербургское Востоковедение, 2009. 512 s. (Orientalia). ISBN 978-5-85803-405-6. (rusky) 
  • XU, Shu’an; OLIVOVÁ, Lucie. Vývoj správního systému v Číně. Praha: Karolinum, 2000. 110 s. ISBN 80-246-0093-5.