Croÿ

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(Přesměrováno z Croyové)
Skočit na: Navigace, Hledání
Croÿ
(Croÿ-Dülmen)
Croy-Wappen 093 4.png
Erb rodu Croÿ
země Francie, Nizozemsko, Španělsko, Německo, Rakousko, České království
mateřská dynastie Croÿ
tituly (říšská) hrabata, (říšská) knížata, vévodové
zakladatel Jan Croy-Dülmen
rok založení 12. století
poslední vládce Alex II. Croÿ
Antonín I. ("Veliký") z Croÿ (1385-1475), všemocný ministr na dvoře Filipa III. "Dobrého" krále burgundského
Izabela z Croÿ, arcivévodkyně rakousko-těšínská (1856-1931)
Erb Karla Filipa z Croÿ z roku 1594
Moderní podoba erbu Karla Filipa z Croÿ

Croÿ, či jen Croy, později Croÿ-Dülmen, je jméno starobylé původně francouzské a nizozemské vévodské rodiny, původem z Crouy-Saint-Pierre v Pikardii a později z Dülmenu ve Vestfálsku, která měla své statky také v Čechách.

Přehled historie rodu[editovat | editovat zdroj]

Počátky rodu jsou doloženy již ve 12. století v Pikardii. Většího významu dosáhl rod v 15. století, kdy jeho členové vstoupili do služeb burgundských vévodů, kteří je roku 1473 povýšili na hrabata z Chimay. Poté sloužili dědicům burgundských vévodů, Habsburkům, kteří jim roku 1486 udělili titul říšských hrabat a v roce 1518 ze strany španělskcýh Habsburků titul markýzů a vévodů Španělského Nizozemí, a v roce 1594 říšských knížat. Roku 1598 pak následovalo povýšení do francouzského vévodského stavu.

V roce 1803 byla croÿská panství na levém břehu Rýna mediatizována, a hlavní větev rodu skrze říšskou deputaci získala náhradou dülmenské hrabství münsterském kraji, čímž rod na krátký čas panoval přímo podřízen císaři a po roce 1815 patřil mezi stavovskou šlechtu v Německém spolku. Od roku 1892 získala belgická větev rodu přijetí belgickou titul princů s predikátem jasnost. (Francouzský) vévodský titul náleží pouze hlavě celého rodu, toho času je to německá větev z Dülmenu.

Česká větev[editovat | editovat zdroj]

Zakladatelem české větve rodu byl Alexis z Croÿ (1825-1898), který roku 1866 koupil panství Slabce poblíž Rakovníka a na zdejším zámku žil se svou manželkou Františkou ze Salmu (1833-1908). Panství pak zdědil jejich syn Max Croÿ (1864-1920)

Současnost[editovat | editovat zdroj]

Rod, jehož větve dnes trvale žijí v Belgii, Francii, Německu, Rakousku a částečně též v Čechách, náleží k vysoké šlechtě a ve Španělsku mezi grandy.

Původ[editovat | editovat zdroj]

Jan Croy-Dülmen byl francouzským guvernérem v Pikardii, velkočíšníkem Francie a padl u Azincourtu roku 1415. Jeho syn Antonín byl guvernérem lucemburským a limburským, velmistrem Francie (†1475) a měl za druhou manželku Markétu, vévodkyni lotrinskou a paní na Arschotě a Bierbecku. Jeho bratr Jan (†1472) byl prvním hrabětem chimavským a založil zvláštní větev, ve které vynikli hrabata de Solre.

Antonínův syn Filip, hrabě porceanský, zdědil Arschot po matce a zemřel jako guvernér lucemburský roku 1511. První syn jeho Jindřich byl komořím Ludvíka XII. (†1514), druhý Antonín biskupem térouanueským (†1495) a třetí Vilém vyznamenal se ve službách francouzských za Karla VIII. a Ludvíka XII., načež se stal guvernérem henegavským a potom vychovatelem pozdějšího císaře Karla V. Ten jej později učinil svým prvním ministrem a vyznamenal Řádem zlatého rouna, Španělé se však proti němu v roce 1520 málem vzbouřili, a proto se uchýlil se do Německa, kde roku 1521 ve Wormsu zemřel. Nemaje dětí ustanovil svého synovce Filipa, syna Jindřichova, za dědice, jenž se stal roku 1533 prvním vévodou arschotským a markrabětem rentským a rytířem Řádu zlatého rouna (†1549). Dva bratři Filipovi oblíbili sobě kněžský stav a třetí Karel, hrabě porceanský, usadil se ve Francii. Jeho syn Antonín se přidal k protestantům a roku 1567 byl v mladém věku otráven.

Filip se dvakráte oženil, poprvé s Annou Croy-Dülmenu, dědičkou knížete Karla Chimayského a podruhé s Annou, vévodkyní lotrinskou a vdovou po Renatovi Chalonském, knížeti orangeském. Ze synů jeho byl Karel zrádně zastřelen z oken zámku svého quieurainského roku 1551, Vilém, markrabě rentský, zemřel jako rytíř Řádu zlatého rouna roku 1590. Třetí syn Filipův Filip, vévoda arschotský a kníže chimavský, měl syna Karla, vévodu arschotského, jenž jsa věrným přívržencem Španělska, byl roku 1577 jmenován místodržitelem Flanderska a nejvíce k tomu se přičinil, že arcivévoda rakouský Matyáš vrchním místodržitelem se stal. Pro neobezřetná slova při povstání v Gentu dostal se do vězení, a jakkoliv brzo odtud vyproštěn byl, moc a vážnost jeho hluboko klesla. Zemřel v Benátkách roku 1595. I syn jeho Karel došel vysokých důstojenství a zemřel roku 1612 bezdětek; memoiry jeho velmi zajímavé pro poměry nizozemské oněch dob vydal Reiffenberg roku 1845. Jmění této větve rodiny croyské dostalo se Annou, dcerou Filipovou, manželkou knížete Karla de Ligne, do rodiny Aremberské. Prvním vévodou croyským stal se strýc Karlův Karel Alexandr, pohrobek Karla Filipa a Anny vévodkyně lotrinské, nad to též rytířem Řádu zlatého rouna (†1624). Dcera jeho Marie Klára provdala se poprvé za Karla Filipa, markraběte rentského, a podruhé za Filipa Františka z Croy-Dülmenu (z pošlosti Janovy), jenž s ní nabyl markrabství Hauré, které se stalo vévodstvím. Bratr Karla Filipa Arnošt, baron z Fenestrage a vévoda croyský, zemřel roku 1620 ve vojsku Spinolově v Německu, zplodiv s Annou, dcerou Bojislava, vévody pomořanského syna Arnošta Bojislava, biskupa kamínského a místodržitele pruského (†1684). K potomstvu Jana, hraběte chimayského, z něhož Filip František z Croy-Dülmenu pocházel, náležejí dnešní vévodové croyští i s nedávno vymřelou větví hauréskou nebo havréskou. Vnuk Janův Karel, kníže chimayský, byl kmotrem císaře Karla V. a dcera jeho Anna provdala se za Filipa z [Croy-Dülmen], vévodu arschotského; druhý vnuk Antonín držel Sempy a stal se guvernérem quesnoyským (†1546).

Antonínův vnuk Filip byl hrabětem solreským a rytířem Řádu zlatého rouna (†1612) a od jeho synů Jana a Filipa Františka pocházejí nynější vévodové croyští obou větví. Jan z [Croy-Dülmen], hrabě solreský a baron molembaiský, zemřel jako důstojnik osobní stráže královy v Madridu roku 1640 a jeho vnuk Filip Emanuel Ferdinand byl dědičným lovčím henegavským a guvernérem v Peronně roku 1677, byl zajat Francouzi v bitvě valencienneské a roku roku 1718 podlehl svým zraněním. Filipův syn Filip Alexandr Emanuel kníže a hrabě [Croy-Dülmen] a hrabě solreský, zemřel roku 1713 jako generál nadporučík královského vojska a jeho bratr Baltazar zplodil s Marií Filipinou z Créquy pět synů, ale bez potomků: dva sloužili u vojska a tři se věnovali kněžskému stavu.

Jan měl ještě tři bratry, ze kterých vynikl nejvíce Filip František, vicomte z Langle, pán turcoinský (†1650), jenž skrze druhou svou manželku Marii Kláru z [Croy-Dülmen] obdržel titul vévody hauréského pro sebe a své potomky. Ze čtyř jeho vnuků Karel Josef vévoda havréský a croyský, padl v bitvě u Zaragozy roku 1710, Jan byl kanovníkem kolínským, Ferdinand zemřel jako poručík v Madridu roku 1726 a Josef, suverénní hrabě fenestrangeský, měl s Marií Annou Cesarini z Belmontu dva syny.

V 18. století vyznamenal se v této rodině Emanuel, kníže z Croy Solre, jenž byl maršálem Francie a jako místodržitel Pikardie znova zřídil přístav dunkercký (†1787). Jiný Emanuel roku 1788 pojal za manželku Adélu, dceru Josefa, vévody croyského a havréského, bratr jeho Gustav (*1773) byl kardinálem, pairem, velkým almužníkem Francie a arcibiskupem rouenským, a třetí bratr Karel (*1771) byl generál-nadporučíkem bavorským. Když byly roku 1803 statky vévodů croyských na břehu Rýna mediatizovány, obdrželi za ně v území münsterském panství Dülmen náhradou a stali se poddanými pruskými s titulem vévodů z Croy-Dülmenu. První vévoda August Filip z Croy-Dülmenu (†1822) měl ze dvojího manželství čtyři syny: Alfréda, nástupce svého, Ferdinanda, generálního majora nizozemského (*1791), Filipa (*1801) a na sirobu narozeného roku 1823 Gustava; dcera jeho Stefanie pojala za manžela Beujamina, kníže Rohana z Rochefortu roku 1825. Z vévodů havréských připomeneme Josefa, jenž pojal za manželku Adélu, dceru Emanuela, vévody z Croy-Dülmenu (†1822). Ze čtyř dětí měl jediného syna Arnošta a ten syna Josefa; smrtí tohoto roku 1839 tato pošlost croyská po meči vymřela.

Česká větev rodu[editovat | editovat zdroj]

Alfréd, vévoda z Croy-Dülmenu, byl hlavou rodiny v letech 1822 až 1861 a zplodil s manželkou svou Eleonorou, kněžnou Salmovou sedm dětí, mezi nimi tři syny: Rudolfa, nástupce svého, Alexeje a Jiřího.

Alexej (Alexis) z Croÿ (1825-1898) byl zakladatelem české větve první linie rodu. Od roku 1866 je pánem na Slabcích u Rakovníka v Čechách. Oženil se s Františkou, dcerou knížete Maxmiliána ze Salm-Salmu a Rosiny, hraběnka ze Šternberka. Alexej měl dvě dcery, Marii a Eleonoru a syna Maxe Rudolfa. Po zemřelém Alexejovu bratru Jiřím zůstali ještě synovci Ludvík a František a neteře Eleonora, Alžběta a Johanka. Alexejův syn Max Rudolf Karel z Croÿ se roku 1908 v Křimicích oženil s Karolínou z Lobkovic z knížecího rodu Lobkoviců (1873-1951). Měli dva syny, knížete Alexise a Maxe z Croÿ. Alexis (1910) se v roce 1931 oženil poprvé s hraběnkou Alžbětou z Beaufort-Spontinu (1911-1995) a jeho bratr Max (1912-1992) roku 1938 z hraběnkou Karolínou z Busseul (1918-1981). Oba pak měli děti, které jsou dnes zástupci tohoto rodu. [1] Poslední majitelem slabeckého panství byl Alex II. Croÿ (1910-2002), a to až do konce druhé světové války, poté žil poslední roky svého života v Praze.

V Rousínově u Rakovníka je sídlo firmy Croy s.r.o. (zastoupení Mercedes-Benz) předsedou jejíhož představenstva je Max kníže z Croÿ a členem představenstva pak Alex III. z Croÿ.

Někdejší hlava rodiny vévoda Rudolf následoval po svém otci roku 1861. Oženil se poprvé s Natálií, kněžnou de Ligne (†1867) a podruhé s kněžnou Marií Eleonorou ze Salm-Salmu, ovdovělou vévodkyní Osuna y Infantado, zplodil čtyři dcery: Evženii, v roce 1879 provdanou za hraběte Pavla Esterházyho z Galanty, Izabelu, manželku Bedřicha Rakousko-Těšínského, arcivévody rakouského, od roku 1878, Klementinu, manželku Adhémara, hraběte Oultremontského, od roku 1880 a Natalii, provdanou za hraběte Jindřicha Mérodea, knížete z Rubempré, od roku 1883. Jeho jediný syn byl Karel.

Bratr zmíněného vévody Alfréda Ferdinand zemřel roku 1865 ve vojenských službách Nizozemska, zůstaviv z manželky své kněžny Konstancie z Croy-Solre syna Emanuela, který s manželkou svou vévodkyní Leopoldinou z Croy-Dülmenu (od roku 1841) měl syny: Emanuela, Eduarda a Gustava a dceru Emmu; Gustav oženiv se s Louisou hraběnkou z Croix roku 1868 zplodil tři dítky: Markétu, Konstancii a Štěpána. Druhý syn Ferdinandův Justus oženil se s Marií hraběnkou Urselskou (1854) a má s ní sedm dětí: Marii, Žofii, Jindřicha, Alfréda, Ferdinanda, Karla a Josefa. Ferdinandův bratr Filip byl pruským nadporučíkem à la suite, podal ruku svou Johance, kněžně ze Salm-Salmu, a měl s ní čtyři dítky: dceru Luisu, provdanou za hraběte Konstantina z Benckendorffu (†1858) a tři syny Leopolda, Alexandra a Filipa.

Leopold byl generálem rakouského jezdectva (od roku 1891) a velitelem IX. sboru v Josefově. Roku 1880 ovdověl a poté se podruhé oženil s Rosou, dcerou hraběte Jaroslava ze Šternberka, rovněž ovdovělou kněžnou z Hohenlohe a Bartensteina. Alexandr pojal za manželku hraběnku Westphalenovou z Fürstenberka a má s ní pět dětí: Kunigundu, Karla, Alžbětu, Huberta a Leopolda, a poslední Filipův syn Filip zplodil s Adélou, kněžnou Salm-Salmovou (od roku 1871), šest dětí: Emanuela, Marii, Klimenta, Alexandra, Stefanii a Amálii.

Pro úplnost budiž připomenuta ještě jedna větev rodiny Croy-Dülmen, kterou bratr Filipa, vévody arschotského, Jan, pán roeuxský, založil. Vnuk jeho Adrian stal se prvním hrabětem roeuxským a s Karlem Bourbonským přešel k císařským (†1553). Hrabě Eustachius stal se říšským knížetem (†1673). Z bratra jeho Filipa syn Karel Evžen bojoval ve vojenských službách rakouských (1687-1693) proti Turkům, vstoupil roku 1699 do služeb polských a zemřel jako zajatec v Revelu roku 1702. Eustachiův syn Ferdinand, vévoda croyský a hrabě roeuxský, zemřel roku 1697 na zranění, která utrpěl od Turků. Tato croyská větev vymřela již v předchozím století.

Rodový erb[editovat | editovat zdroj]

Základní podoba croÿského erbu

Erb croyských vévodů a knížat má na štítě rozčtvrceném dva štítky na sobě: svrchní jest erb vévodů lotrinských, a sice na zlatém štítě pokosný pruh červený a v něm tři rozletití orlové se zobákem i pařáty osekanými; spodní štítek jest z osmi polí složen. Pole 1. jest osmkráte na příč červeně a bíle rozděleno; ve 2. modrém, zlatými liliemi posázeném jest ve vrchu červený heroltský obojek: ve 3. stříbrném jest zlatý kříž jeruzalémský, mezi jehož rameny nahoře i dole menší obyčejné křížky zlaté se nalézají; ve 4. zlatém jsou čtyři svislé pruhy červené; v 5. červeně vroubeném jest štít modrý, zlatými liliemi posázený; v 6. modrém vzhůru vzpjatý lev zlatý s korunou, vlevo obrácený; v 7. zlatém vzhůru vzpjatý lev černý s korunou; v 8. zlatém, stříbrnými, dvojnásobnými kříži se zlatými špicemi na dolejších koncích posázeném jsou dvě parmy zády k sobě obrácené. Na štítě zadním rozčtvrceném jsou v 1. a 4. poli na stříbrném štítě tři červené pruhy příčné a v 2. a 3. poli, rovněž stříbrném, tři sekery červené, držadly uprostřed spojené. Nad štítem jest vévodská koruna.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. "Genealogisches Handbuch des Adels - Fürstliche Häuser"

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • MAŠEK, Petr. Modrá krev: minulost a přítomnost 445 šlechtických rodů v českých zemích. 3. upr. vyd. Praha: Mladá fronta, 2003, 330 s. ISBN 80-204-1049-x.
Tento článek obsahuje text (volné dílo) z hesla „Croy-Dülmen“ Ottova slovníku naučného, jehož autorem je Martin Kolář.