César Antonovič Kjui

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
César Antonovič Kjui
Narození 18. ledna 1835
Vilnius
Úmrtí 13. března 1918 (ve věku 83 let)
Petrohrad
Povolání hudební skladatel, inženýr, spisovatel, důstojník a klavírista
Vzdělání Николаевское инженерное училище
Významná díla Mateo Falcone (opera)
Пир во время чумы (opera)
Mademoiselle Fifi (opera)
Ocenění rytíř Řádu sv. Alexandra Něvského
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

César Antonovič Kjui, známý také pod anglickým jménem César Cui (rusky: Цезарь Антонович Кюи) (6. ledna 1835 (podle juliánského kalendáře), Vilnius13. března 1918, Petrohrad) byl Rus s francouzským a litevským původem, který vynikl především jako přední skladatel hudebního romantismu a významný člen tzv. Ruské pětky, skupiny ruských skladatelů pod vedením Milija Balakireva, která se oddala specificky ruské hudbě. Výrazně se zapsal do dějin hudby i svou výraznou činností hudebního kritika a je znám i jako armádní důstojník.

Život[editovat | editovat zdroj]

Dětství a vojenská kariéra[editovat | editovat zdroj]

Kjui se narodil ve Vilniusu v římsko-katolické rodině, jako nejmladší z pěti dětí. Jeho otec Antoine byl francouzského původu (v ruštině se jmenoval Anton Leonardovič) a do Ruska se dostal jako člen Napoleonovy armády v roce 1812. Po porážce Napoleona se usadil ve Vilniusu a oženil se zde s Julií Gucewiczovou. V tomto prostředí se naučil několika jazykům včetně francouzštiny, ruštiny a litevštiny. V roce 1850 byl Kjui poslán do Petrohradu, aby se připravil na studia na stavební škole. V roce 1855 absolvoval studia na Akademii a v roce 1857 započal svou úspěšnou vojenskou kariéru jako instruktor. Mezi jeho studenty patřilo i několik členů císařské rodiny, jako například Mikuláš II.. Nakonec získal v roce 1880 titul profesora a v roce 1906 hodnost generála a začal učit ve třech vojenských akademií v Petrohradě. Velký vliv na něj měla i rusko-turecká válka v letech 1877-1878 a během níž napsal několik spisů, které dosáhly několika vydání.

Portrét Césara Kjue od Repina (1890).

Hudební kariéra[editovat | editovat zdroj]

I přes jeho obdivuhodné úspěchy jako profesionálního vojenského akademika, je Kjui nejznámější pro svou hudební činnost. Už jako chlapec se ve Vilniusu učil na klavír, studoval Chopinova díla a už ve čtrnácti letech začal skládat své první skladby. Než odcestoval do Petrohradu studoval i u polského skladatele Stanisława Moniuszko, který v té době ve Vilnisu bydlel. Své hudební záměry změnil v roce 1856, kdy se setkal s Milijem Balakirevem, který ho přiměl k tomu, že se vážně zabýval hudbou.

Ačkoliv hudbu skládal a psal hudební kritiky jen ve svém volném čase, ukázal se zanedlouho jako velice plodný a uznávaný skladatel a kritik. Zlom v jeho životě nastal dne 26. prosince 1859 kdy bylo uvedeno v Petrohradě jeho orchestrální dílo Scherzo, pod taktovkou Antona Rubinsteina. V roce 1869 se konalo první veřejné představení Kjuiovi opery William Ratcliff (podle tragédie od Heinricha Heina). S tímto dílem sklidil také obdivuhodný úspěch a Kjuiho to významně povzbudilo k dalšímu komponování.

Všechny jeho opery vznikly na podkladě děl ruských umělců, s výjimkou opery Le Flibustier, která byla komponována podle hry od Jeana Richepina. Poprvé byla uvedena v Opéra-Comique v Paříži v roce 1894. S tímto dílem však ani po čtyřech uvedení příliš úspěchů nesklidil, což bylo způsobeno rostoucí oblíbeností Verdiho a Richarda Wagnera. Větší úspěch sklidil po premiéře komické opery Mandarínský syn (1878), po třech uvedeních opery Vězeň z Kavkazu (podle básně Alexandra Sergejeviče Puškina 1883) a po premiéře Mademoiselle Fifi ( podle Gue de Maupassanta, 1903). Kromě opery Flibustier se mimo Rusko hrála jen dvě Kjuiova díla: Vězeň z Kavkazu (v Liège, 1886) a dětská opera Kocour v botách (v Římě, 1915).

César Kjui v roce 1913

Kjui se stal také významným členem operního výboru v Mariánském divadle. Odsud odešel spolu s Rimskim-Korsakovem v roce 1883 na protest proti odmítnutí Musorgského opery Chovanština. Mezi lety 1896-1904 působil jako ředitel Petrohradského oddělení Ruské hudební společnosti.

Kjuiův hrob v Petrohradě

César Kjuj udržoval přátelské vztahy se skladateli z celého světa. Mezi ně patřili i takoví velikáni jako např. Franz Liszt. Liszt si velice vážil ruských skladatelů a pro operu William Ratcliff složil Kjuiovi velikou poklonu. Kjui se mu za to také odvděčil. Svou knihu La musique en Russie, Soupravy skladeb pro klavír a orchestrální skladbu Tarantalle Lisztovi věnoval.

Velkou a nevyčerpatelnou inspirací byly pro skladatele také ženy, které byly zvláště oddané jeho hudbě. Např. v Belgii ho La Comtesse de Mercy-Argenteau (1837-1890) inspirovala k napsání jeho vrcholného díla Vězeň z Kavkazu. V roce 1896 založila Maria Kerzina a částečně i Arkadia Kerzin „Kruh milovníků ruské hudby“, kde od roku 1898 věnovali mimořádnou pozornost právě pracím Césara Kjue.

Za svůj dlouhý a aktivní hudební život získal Kjuj několik významných ocenění. V 80. a 90. letech ho poctilo několik cizích hudebních společenství členstvím a v roce 1894 byl na návrh Ambroise Thomase zvolen členem Académie française, kde nahradil Čajkovského, který v té době zemřel. Za svou operu Le Flibustier získal také Řád čestné legie. V roce 1896 mu bylo nabídnuto členství v Královské akademie literatury a umění.

Rodina[editovat | editovat zdroj]

Kjuj si v roce 1858 vzal Malvinu Rafailovnu Bambergovou (rus. Мальвина Рафаиловна Бамберг). Poprvé se setkali před domem Alexandra Sergejeviče Dargomyžského, u nějž Malvina studovala zpěv. I ona ho inspirovala v několika jeho dílech. Např. v jeho Scherzu (1857) se některá témata se podle ní jmenují (Bamberg) a inspirace se objevuje i v komické opeře Mandarínský syn. Malvina a César spolu měli dvě děti: Lidiu a Aleksandra. Lidia byla amatérskou zpěvačkou a Aleksandr působil před Říjnovou revolucí jako člen ruského senátu.

Pozdější léta a smrt[editovat | editovat zdroj]

Nešťastným okamžikem jeho života byl rok 1916, kdy skladatel zcela oslepl. I přesto, byl schopný do jisté míry skládat diktováním. Kjuj zemřel 13. března 1918 na mrtvici a byl pohřben vedle své manželky Malviny (která zemřela v roce 1899) v Lutheranském hřbitově ve Smolensku. V roce 1939 bylo jeho tělo převezeno na Tichvinský hřbitov u Kláštera Alexandra Něvského v Petrohradě, poblíž ostatních členů Mocné hrstky.

Hudební kritik[editovat | editovat zdroj]

Jako hudební kritik přispěl mezi lety 1864-1918 Kjui téměř 800 články do různých novin a jiných publikacích v celém Rusku a části Evropy. Po roce 1900 však již přispíval zřídka. Jeho rozsáhlé zpravodajství zahrnovalo od koncertů, recitálů, hudebního života, až po nové hudební publikace a osobnosti. Velkou pozornost věnoval především opeře, o které napsal na. 300 nejrůznějších článků. Několik desítek jeho významných článků bylo také často vydáváno jako monografie. Mezi ně patřily témata jako Wagnerův Prsten Nibelungův z roku 1876, vývoj ruských romancí, ruská hudba nebo klíčové přednášky Antona Rubinsteina o historii klavírní hudby z let 1888-1889. Mimo jiné vydal mnoho ve své době oblíbených knih a článků s tematikou vojenství.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku César Cui na anglické Wikipedii.

Externí zdroje[editovat | editovat zdroj]