Bohuslav Burian

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Bohuslav Burian
Bburian.jpg
Datum narození16. října 1919
Místo narozeníBrno
Datum úmrtí29. dubna 1960 (ve věku 40 let)
Místo úmrtíMírov
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bohuslav Burian (16. října 1919, Brno29. dubna 1960, Mírov) byl katolický kněz a jedna z obětí komunistického teroru.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Brně jako syn řezníka a matky v domácnosti. Měl čtyři sourozence a postupně absolvoval obecnou školu, gymnázium a v roce 1938 nastoupil do kláštera augustiniánů. Chtěl být misionářem v Africe. V roce 1943 byl zatčen gestapem a za protinacistickou činnost nejdříve internován v brněnském táboře Pod kaštany, v rámci likvidace starobrněnského kláštera v Kounicových kolejích a pak vězněn v koncentračních táborech Auchwitz III, Golleschau a Ellrich. Už zde v zajetí proslul svojí odvahou, která ho neopustila ani v dalších dnech jeho života. Na konci války utekl z pochodu smrti.

Po válce pokračoval ve studiu teologie a 5. července 1947 byl v Brně vysvěcen na kněze a 6. července slavil primiční mši svatou v Dražovicích u Vyškova. Poté nastoupil místo kaplana ve Slavonicích. O svátku Božího těla (26. června) 1949 na Zelném trhu v Brně neváhal přečíst pastýřský list československých biskupů Hlas biskupů a ordinářů věřícím v hodině velké zkoušky namísto váhajícího biskupa Karla Skoupého (komunisté šíření a čtení listu zakázali pod hrozbou přísných trestů). Než ho příslušníci StB dokázali umlčet, byla většina textu přečtena.[1] Byl zatčen a strávil 6 měsíců ve vyšetřovací vazbě v Příční ulici. Teprve po přímluvě generála Svobody dostal milost od prezidenta republiky a byl propuštěn. Po propuštění nemohl do své farnosti a tak se věnoval chlapcům v brněnské polepšovně a zpovídal prostitutky. Jeho troufalost a odvaha neznala mezí. O vánočních svátcích navštívil své bývalé spoluvězně ve věznici krajského velitelství Státní Bezpečnosti, přinesl jim řízky z kapra a především možnost zpovědi a svátosti.

Po svém propuštění nastoupil v listopadu jako kaplan v Moravské Nové Vsi, ale byl sledován a v obavách, že bude zatčen, dne 9. září 1950 uprchl do Rakouska a pomáhal uprchlíkům v táborech u Innsbrucku a Salzburgu. Navštívil Řím a v Nepomucenu byl požádán vícerektorem Bezdíčkem, zda by nemohl převádět přes hranici do Rakouska lidi pronásledované komunisty, především zájemce o bohosloví a pronásledované kněze. Postupně do Rakouska převedl přes jihomoravskou hranici 11 lidí (z toho 5 kněží a jednoho bohoslovce, konkrétně mezi nimi byli Jan Krajcar[2] a P. Hrbata). Po čtvrtém přechodu hranice byl zatčen rakouskou hlídkou u obce Schrattenberg v ruské zóně.

Rusové ho vydali československým orgánům a byl převezen do vyšetřovací vazby v Praze-Ruzyni, v níž byl za pomoci mučení a drog přinucen k přiznání se ke špionáži a velezradě, kterých se ve skutečnosti nikdy nedopustil. Dne 23. října 1952 byl odsouzen ke 20 letům těžkého žaláře. Souzen byl v rámci uměle vytvořené skupiny, do níž byla zařazena i jeho sestra Ludmila Burianová (odsouzena na 6 let vězení).[3] Perzekuci museli čelit i další členové rodiny: oba rodiče strávili půl roku ve vyšetřovací vazbě a bratr byl poslán do TNP.

Prošel několika komunistickými věznicemi a uranovými doly u Jáchymova. 27. ledna 1960 uprchl z věznice v Leopoldově, dopaden byl až po několika dnech a až po udání.[4] Poté byl krutě ztýrán na Ruzyni a převezen zpět do Leopoldova, kde byl držen na samotce.[5] Po zhoršení jeho nevyléčené TBC byl převezen na Mírov. Koncem dubna zde zemřel na následky chřipky a lehkého zápalu plic. Nedoléčené TBC z koncentračního tábora, ozařování smolincem, otřesná lékařská péče a životní podmínky v komunistických lágrech nakonec způsobily jeho pomalou mučednickou smrt. Jeho tělo nebylo rodině vydáno, z větší části bylo rozřezáno a posláno k anatomickým studijním účelům, zbytek zpopelněn.

V roce 1968 žádal K-231 o rehabilitaci P. Buriana, ale bylo již pozdě, přijely ruské tanky. Nezrealizovala se ani žádost podzemní církve v roce 1979 o zahájení beatifikačního procesu. V ovzduší husákovské normalizace to ani nešlo. Bohuslav Burian byl soudně rehabilitován až 8. ledna 1991.

Život Bohuslava Buriana podrobně zpracoval historik František Kolouch v knize Říkali mu Pistolník (2019)[1].

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Václav Vaško: Dům na skále (1): Církev zkoušená, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2004, ISBN 80-7192-891-7, str. 150
  2. Václav Vaško: Dům na skále (2): Církev vězněná, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2004, ISBN 978-80-7192-893-5, str. 62
  3. http://www.lidovky.cz/ludmila-burianova-uveznena-na-6-let-dtt-/ln_bezpravi.asp?c=A071102_104131_ln_bezpravi_hrn
  4. Přesný počet těchto dnů se v různých zdrojích liší; Vlček udává 5 dnů - viz článek Čeští mučedníci z doby komunismu, Vaško 3 dny (Dům na skále 3, str. 60)
  5. Jindřich Jenáček in Helena Havlíčková: Dědictví: kapitoly z dějin komunistické perzekuce v Československu, Votobia, Olomouc 2002, ISBN 80-7198-535-X, str. 28

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]