Bělas

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Wikipedie:Jak číst taxoboxBělas
alternativní popis obrázku chybí
Bělas viržinský
Vědecká klasifikace
Říše rostliny (Plantae)
Oddělení krytosemenné (Magnoliophyta)
Třída vyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řád hluchavkotvaré (Lamiales)
Čeleď olivovníkovité (Oleaceae)
Rod bělas (Chionanthus)
L., 1753
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bělas (Chionanthus) je rod rostlin z čeledi olivovníkovité. Jsou to stálezelené nebo řidčeji opadavé keře a stromy s jednoduchými listy a zajímavými květy s dlouhými korunními lístky. Plodem je peckovice. Rod zahrnuje asi 130 druhů a je rozšířen v Asii, Austrálii a Americe. Převážná většina druhů roste v tropech. Bělas viržinský je pěstován v České republice jako okrasný keř.

Zralé plody bělasu viržinského

Popis[editovat | editovat zdroj]

Bělasy jsou povětšině stálezelené, zřídka opadavé keře nebo stromy. Listy jsou jednoduché, tenké nebo tuhé, vstřícné, celokrajné, se zpeřenou žilnatinou. Květy jsou oboupohlavné, uspořádané nejčastěji v úžlabních latách, řidčeji ve vrcholících, okolících, hroznech nebo svazečcích. Kalich je drobný, zakončený 4 zuby nebo laloky. Koruna je bílá, žlutá nebo růžová, čtyřčetná. Korunní lístky jsou téměř volné nebo na bázi srostlé v krátkou trubičku, případně na bázi srostlé do párů. Tyčinky jsou 2, přirostlé na bázi korunních lístků. Semeník je srostlý ze 2 plodolistů obsahujících po 2 vajíčkách. Čnělka je krátká, zakončená celistvou nebo dvouklanou bliznou. Plodem je peckovice obsahující zpravidla jediné semeno.[1]

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Rod bělas zahrnuje v současném pojetí asi 130 druhů.[2] Je rozšířen v tropické a subtropické Americe, Asii a Austrálii.[1] Největší počet druhů roste v jihovýchodní Asii (téměř 60) a v Indočíně (21 druhů). V Číně se vyskytuje 7 druhů, v Indickém subkontinentu 4, na Nové Guinei a přilehlých souostrovích 9, v Austrálii i v Tichomoří 4. V Americe je rod zastoupen o něco méně, roste však v Severní, Střední i Jižní Americe. Nejvíce druhů roste v Karibiku (15) a Brazílii (11). Nejvýše na sever zasahuje v Americe bělas viržinský, široce rozšířený ve východních oblastech USA až po stát New York. Na jihu Jižní Ameriky dosahuje Ch. trichotomus až do Argentiny a Paraguaye. Převážná většina druhů nemá příliš velký areál rozšíření a jsou svým výskytem zpravidla omezeny na jediný stát či oblast. Výjimkou je asijský druh Ch. ramiflorus, široce rozšířený v tropické Asii a Nové Guinei a zasahující i do severovýchodní Austrálie. V Jižní Americe má rozsáhlá areál Ch. implicatus.[2]

Taxonomie[editovat | editovat zdroj]

Pojetí rodu Chionanthus prošlo v posledních letech výraznou proměnou. Fylogenetické analýzy ukázaly, že afričtí zástupci tohoto rodu jsou vmíseni do vývojové větve madagaskarského rodu Noronhia a společně tvoří monofyletickou skupinu. Proto byly africké druhy přeřazeny do rodu Noronhia. Taxonomie této skupiny však dosud není uzavřena.[3]

Zástupci[editovat | editovat zdroj]

Význam[editovat | editovat zdroj]

Bělas viržinský je jeden z mála opadavých druhů tohoto rodu rostoucích v mírném pásu. V České republice je občas pěstován jako zajímavě kvetoucí okrasný keř. Je silně teplomilný a vhodný jen pro nejteplejší, vinorodé oblasti. Vynikne zejména jako solitéra. Výjimečně je pěstován i asijský bělas uťatý (Chionanthus retusus).[5]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b CHANG, Mei-chen et al.. Flora of China: Chionanthus [online]. . Dostupné online. (anglicky) 
  2. a b World checklist of selected plant families [online]. Kew Royal Botanical Gardens. Dostupné online. (anglicky) 
  3. HONG-WA, Cynthia; BESNARD, Guillaume. Intricate patterns of phylogenetic relationships in the olive family as inferred from multi-locus plastid and nuclear DNA sequence analyses: A close-up on Chionanthus and Noronhia (Oleaceae). Molecular Phylogenetics and Evolution. May 2013, čís. 67(2).  
  4. KOBLÍŽEK, J.. Jehličnaté a listnaté dřeviny našich zahrad a parků. 2. vyd. Tišnov : Sursum, 2006. ISBN 80-7323-117-4.  
  5. a b HIEKE, Karel. Praktická dendrologie 1. Praha : SZN, 1978. 07-082-78.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]