Adolf Velhartický

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Možná hledáte: Adolf Waldmann (vynálezce), německý výrobce mechanických tužek (1889-1964).
Adolf Velhartický
Adolf Velhartický (Pestrý týden 1928)
Adolf Velhartický (Pestrý týden 1928)
Rodné jméno Adolf Thomas Waldmann
Narození 9. května 1882
Horšovský Týn
Úmrtí 13. dubna 1932 (ve věku 49 let)
Tábor
Místo pohřbení České Budějovice
Pseudonym Rudolf Dvorský
Povolání spisovatel, poštovní úředník
Významná díla Marobud, Katvalda
Vlivy Julius Zeyer, Jiří Karásek ze Lvovic
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Karel Matěj Čapek-Chod (stojící vlevo) a Adolf Velhartický u Antonína Sovy, 1926

Adolf Velhartický, původním jménem Adolph Thomas Waldmann (9. května 1882 Horšovský Týn13. dubna 1932 Tábor)[1] byl český prozaik, překladatel a básník, představitel novoromantismu.

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v rodině poštovního expeditora v Horšovském Týně (německy Bischofteinitz, starším pravopisem Horšův Týn) Mathiase Waldmanna (1853-1907[2]) a matky Magdaleny, rozené Lippertové (1849-??). Pokřtěn byl Adolph Tomas Waldmann.[1] Od roku 1887 byla rodina policejně hlášena v Praze. Adolf Waldmann měl bratry Karla (1879-??), Gustava (1885-??) a Bohumila (1879-??).[3] V letech 1897 až 1900 navštěvoval německou státní reálku v Karlíně.

Poštovní úředník a rodinný život[editovat | editovat zdroj]

K poště nastoupil jako aspirant v Říčanech v září 1900.[p 1] V roce 1901 se stal poštovním expeditorem a funkci vykonával střídavě v Zákupech, Říčanech a Benešově nad Ploučnicí. Od roku 1904 do roku 1913 sloužil na poštovním úřadě ve Světlé nad Sázavou.

Byl ženat s Annou Velhartickou (29. 12. 1892 - ??). Manželé Velhartičtí měli dcery Helenu (1912-??) a Karlu (1916-??).[4] Ve Světlé nad Sázavou se mu narodil syn, ten však zemřel předčasně, v dětském věku.[5]

Od prosince 1913 žil s rodinou v Chlumu u Třeboně (německy Chlumetz bei Wittingau), kde byl jmenován vrchním poštmistrem.[4][6] Zde žil do roku 1931. V tomto období byl dvakrát zvolen starostou, poté náměstkem starosty. V roce 1931 odešel do [Soběslav]i, kde byl jmenován přednostou poštovního úřadu.[7]

Změna jména[editovat | editovat zdroj]

Příjmení Waldmann si změnil na Velhartický podle příjmení své manželky a v souladu s pseudonymem, který do té doby užíval. Oficiálně došlo ke změně příjmení v roce 1919.[1] Pod jménem Adolf Velhartický však publikoval již od počátku své literární tvorby (epická báseň Ghisola vydaná 1902 nebo báseň Zvon zvoní otištěná v Moderní revue 1/1902,[8] viz též pozn. 1).

Vlivy na tvorbu[editovat | editovat zdroj]

Roku 1910 získal nedostačující státní stipendium 300 K, přesto se mu podařilo odjet následujícího roku na stipendijní pobyt do Itálie, který ovlivnil jeho další tvorbu a obdiv k antice.[5] Jako inspirační vzor Adolfa Velhartického býval označován Julius Zeyer. On sám takový vliv odmítal.[5]

Jeho dlouholetými přáteli byli Antonín Klášterský a Karel Hugo Hilar, se kterým patřil k spoluzakladatelům volného literárního sdružení Syrinx (1903) a jeho časopisu Moderní život.[9]

Závěr života[editovat | editovat zdroj]

V listopadu 1931 byl hospitalizován v pražské nemocnici na Bulovce, kde mu byly diagnostikovány vadné ledviny.[5] Zemřel ve věku 50 let v nemocnici v Táboře, pochován byl v Českých Budějovicích.[p 2]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Artuš Scheiner, il. k Velhartický: Romantické pověsti české, 1914

Od počáteční dekadentní poezie se brzy přiklonil k epické poezii. V próze ho zaujala především historická témata, ať již z období renesance nebo starověku.[7]

Próza[editovat | editovat zdroj]

  • Povídky o milenkách (Královské Vinohrady, F. Adámek, 1905 a Šolc a Šimáček, 1930 s ilustracemi J. Kreutze)
  • Romantické pověsti středověké (zpracoval Adolf Velhartický, 12 barev. il. Artuš Scheiner, v Praze, Šolc a Šimáček, 1914)
  • Lásky rozkoš a muka (tři novely, Praha, F. Šimáček, 1917 a Šolc a Šimáček, 1921)
  • Věčné ohně (novely, Praha, Přerod, 1917 a Šolc a Šimáček, 1925)
  • Za lásku a za kříž (román z dob křižáckých válek, Praha, F. Šimáček, 1917)
  • Překročen Rubikon (novela, Praha, Sfinx, 1920)
  • Konopišťský pán (Román ze života Františka Ferdinanda z Este, vydáno pod pseudonymem Rudolf Dvorský, České Budějovice, Praha, Svátek, 1920 a 1921)
  • Zlatý pás (novely, Plzeň, Vendelína Steinhauser, 1920)
  • Vášnivé srdce (renesanční fresky, il. Artuš Scheiner, v Praze, Šolc a Šimáček, 1923)
  • Proti bohům i osudu (román z doby podmanění Britanie Římem, ilustroval Jan Goth, v Praze, Šolc a Šimáček, 1927)
  • Marobud (román z doby Markomanů v Čechách, ilustroval Jiří Wowk, v Praze, Šolc a Šimáček, 1930)
  • Katvalda (román z doby Markomanů v Čechách, [il. Jiří Wowk, v Praze, Šolc a Šimáček, 1931)
  • Marobudův poklad (Český Těšín, Agave, 2000)

Poezie[editovat | editovat zdroj]

  • Ghisola (Epická báseň,Praha-Královské Vinohrady, Časop. Moderní život, 1902)
  • Biblické melodie (epické básně, Praha, Družstvotisk, 1926)

Dramata[editovat | editovat zdroj]

  • Kateřina z Lichtenburka (hra veršem o třech jednáních, děj v Lichnici roku 1507, v Praze, Alois Wiesner, 1912)
  • Dobrá srdce (veselohra o 3 jednáních, Praha, Fr. Švejda, 1924)

Překlady[editovat | editovat zdroj]

  • Thais (Autor Anatole France, v Praze, Máj, 1908)
  • Arria Marcella (autor Théophile Gautier, Hradec Králové, Boh. Melichar, 1917)
  • Historie našich dnů. I, Pod jilmem (autor Anatole France, v Praze, František Borový, 1925)
  • Historie našich dnů. III, Ametystový prsten (autor Anatole France, v Praze, František Borový, 1925)
  • Historie našich dnů. VI, Studně svaté Kláry (autor Anatole France, v Praze, František Borový, 1925)[p 3]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Z Říčan pocházela jeho budoucí manželka Anna Velhartická, které bylo v roce 1900, nástupu aspiranta Waldmanna do Říčan, osmnáct let. Otec Mathias (Matěj) Waldmann byl v Říčanech poštmistrem do roku 1907, kdy zde zemřel (viz Národní listy 8. 6. 1907 [1])
  2. Lexikon české literatury... jmenovitě upozorňuje, že přesto, že zemřel v nemocnici v Táboře, bývá v literatuře tradováno jako míst úmrtí Praha. Dobový tisk (Český deník, Rozpravy Aventina) uvádí (též mylně), že zemřel v Soběslavi, kde žil a byl poštmistrem.
  3. Spisy Anatola France vyšly celkem v 11 dílech; ostatní díly přeložili Bohumil Šafář, Staša Jílovská, Marie Úlehlová-Tilschová, František Jelínek, Jindřich Fleischner a Fráňa Šrámek.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c Matrika N, Horšovský Týn, 1856-1887, snímek 157, Záznam o narození a křtu, pozn. o úmrtí a změně příjmení
  2. Z úřadních zpráv. Národní listy. 8. 6. 1907, s. 3. Dostupné online. 
  3. Policejní přihlášky, Praha, Waldman Mathias, 1853
  4. a b Sčítání obyvatel 1921, Chlum u Třeboně, snímek 15
  5. a b c d Antonín Klášterský: Vzpomínka na Ad. Velhartického. Národní politika. 12. 5. 1932, s. 1-2. Dostupné online. 
  6. Jmenování ve službě poštovní v Čechách. Našinec. 26. 1. 1914, s. 4. Dostupné online. 
  7. a b MERHAUT, Luboš. Lexikon české literatury, Osobnosti, díla, instituce, U-Ž. Praha: Academia, 2008. ISBN 978-80-200-1671-3. Kapitola Adolf Velhartický, s. 1276-1277. 
  8. Adolf Velhartický: Zvon zvoní. Moderní revue. 1/1902, s. 240. Dostupné online. 
  9. Ladislav Stehlík: Země zamyšlená/Adolf Velhartický

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • MERHAUT, Luboš. Lexikon české literatury, Osobnosti, díla, instituce, U-Ž. Praha: Academia, 2008. ISBN 978-80-200-1671-3. Kapitola Adolf Velhartický, s. 1276-1277. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Antonín Klášterský: Vzpomínka na Ad. Velhartického. Národní politika. 12. 5. 1932, s. 1-2. Dostupné online.