Dědrasbor

Dědrasbor (Dělnický dramatický sbor) bylo ochotnické proletářské divadlo, jehož kolektiv byl složený z členů divadel Svazu DDOČ (Dělnické divadelní ochotnictvo české) a mládeže. Soubor byl založen v závěru roku 1920 ^[1].

Vznik souboru

Zakladateli a vedoucími souboru byli Josef Zora, vlastním jménem Tancibudek (1894–1973) ^[2]^[3], původem profesionální herec ^[4], později filmový zvukař a zaměstnanec Dělnické akademie a člen Longenovy Revoluční scény a režisér Jindřich Honzl ^[5]. Soubor se zabýval kolektivní (sborovou) recitací podle sovětského vzoru ^[6]. Vzorem tomuto novému divadelnímu projevu se stal vztah mezi demonstrujícím davem a řečníkem, v němž řečníkovo slovo bylo nahrazeno slovem básníka, které pronášel sbor jedním hlasem ^[7].

Činnost souboru

Soubor vystupoval v Praze ve Švandově divadle a v Lucerně a také na různých masových shromážděních a v pořadech organizovaných dělnickými organizacemi po Praze.

První vystoupení souboru se konalo 20. prosince 1920 na Večeru Dělnické akademie v Revoluční scéně ^[8], kde soubor provedl kolektivní přednes básní Josefa Hory Demonstrace a Zpěv svobody a Hoffmeisterovo Vyplnění.

Soubor měl několik desítek členů, mezi členy byli např. i Helena Malířová a Soňa Neumannová ^[9] a Viktor Šulc. Na některých představeních doprovázel soubor na klavír Zdeněk Nejedlý. Se souborem spolupracoval také Karel Teige, který příležitostně prováděl návrhy scény ^[10].

V sezóně 1920/1921 působil soubor v rámci sociálně demokratické Dělnické akademie a vystoupil mimo jiné v pořadech:

Čeští básníci dělníkům
Francouzští básníci sociálnímu soucitu
Večer revoluční poesie k 50. výročí Pařížské komuny (Žofín)
Velký dělnický koncert pro zaměstnance pražských dopravních podniků (vozovna Žižkov)
Umělecká a tělocvičná akademie (Národní dům na Smíchově)
První máj Dědrasboru (samostatná akce sboru ve Švandově divadle na Smíchově)
Závěrečná Spartakiádní scéna na první Spartakiádě proletářské výchovy (červen 1921, Maniny, Praha 7, režie J. Honzl a J. Zora, ve scéně vystoupilo pět tisíc osob, postavu Vůdce revoluce vytvořil Josef Zora ^[11]

V sezóně 1920/1921 působil soubor v rámci Proletkultu, založeného Komunistickou stranou Československa a vystoupil mimo jiné v pořadech:

Tryzna na paměť K. Liebknechta a R. Luxemburgové (leden 1922, Lucerna, uvedena Horova Dělnická madona)
První společenský soudružský večer Proletkultu (březen 1922 Smíchov, uvedena Seifertova Velká scéna)
Pohostinské vystoupení v Roztokách (květen 1922)
Večer Jiřího Wolkera (11. 12. 1922 Tylovo divadlo v Nuslích ^[12], repríza v sále Domovina v Praze 7 – uvedeno bylo Wolkerovo drama Nejvyšší oběť a sborová recitace jeho básně Balada o snu; jednalo se o poslední významné vystoupení sboru)

Repertoár, výběr

Otokar Březina: Zástupové
Josef Hora: Dělnická madona; Demonstrace; Zpěv svobod
S. K. Neumann: Zpěvy drátů
Adolf Hoffmeister: Vyplnění
Alexandr Blok: Dvanáct (překlad: J. Bílek a J. Seifert, režie J. Honzl, scéna Karel Teige) ^[13]
Jiří Wolker: Nejvyšší oběť; Balada o snu (režie Jindřich Honzl)
Jaroslav Seifert: Velká scéna
dále básně Vladimíra Majakovského, Antonína Sovy aj.

Zánik souboru

Soubor zanikl v závěru roku 1922. Členové pak většinou působili v předměstských dělnických divadlech. Část sboru vytvořila Dělnický ochotnický spolek pro Velkou Prahu a koncem 30. let 20. století činnost spolku přešla na El-Carovu skupinu ^[14], vytvořenou Karlem Jiráčkem ^[15]. Sborovou recitací se v dalších letech zabýval např. voiceband E. F. Buriana a k průkopníkům sborové recitace patřili dále např. Miloslav Disman a Antonín Kurš ^[16].

Citát

„	Dědrasbor se stal centrem rodícího se proletářského divadla. Na programu měl básníky sociálního vzoru a revoluční naděje, píšící často v symbolistické konvenci, které přednášel úderně, hněvivě, bojovně, vzrušeně i bujaře a radostně. Jeho vystoupení byla „sborová volání k davům“...K účinku recitace přispívalo i to, že Honzl některé básně rozkládal mezi sbor a sóla doprovázená pohyby a gesty. Blokova poema Dvanáct byla už zcela zdramatizována. Sborová recitace se tedy více či méně přibližovala divadlu.	“
— František Černý ^[17]

Odkazy

Reference

↑ Milan Obst, Adolf Scherl: K dějinám české divadelní avantgardy, ČSAV, Praha, 1962, str. 24
↑ Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 32
↑ Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 41
↑ Igor Inov: Jak to všechno bylo, pane Werichu ?, XYZ, Praha, 2008, str. 24, ISBN 978-80-87285-09-1
↑ Milan Obst, Adolf Scherl: K dějinám české divadelní avantgardy, ČSAV, Praha, 1962, str. 28
↑ František Kubr: O divadlo života, Orbis, 1959, Praha, str.&násp;35
↑ Milan Obst, Adolf Scherl: K dějinám české divadelní avantgardy, ČSAV, Praha, 1962, str. 25
↑ Kolektiv autorů: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, Divadelní ústav, Praha, 2000, str. 44, ISBN 80-7008-107-4
↑ Milan Obst, Adolf Scherl: K dějinám české divadelní avantgardy, ČSAV, Praha, 1962, str. 38
↑ František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, Praha, 1978, str. 182
↑ František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, Praha, 1978, str. 137, 181
↑ Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 42
↑ Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 43
↑ Milan Obst, Adolf Scherl: K dějinám české divadelní avantgardy, ČSAV, Praha, 1962, str. 30
↑ Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 106
↑ František Kubr: O divadlo života, Orbis, 1959, Praha, str.&násp;38
↑ František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, Praha, 1978, str. 181

Literatura

Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 32
František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, Praha, 1978, str. 137–8, 181–2
Igor Inov: Jak to všechno bylo, pane Werichu ?, XYZ, Praha, 2008, str. 24, ISBN 978-80-87285-09-1
Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 41–3, 102
Kolektiv autorů: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, Divadelní ústav, Praha, 2000, str. 44–5, ISBN 80-7008-107-4
František Kubr: O divadlo života, Orbis, 1959, Praha, str. 35–8
Milan Obst, Adolf Scherl: K dějinám české divadelní avantgardy, ČSAV, Praha, 1962, str. 18, 24–48, 54, 56, 309, obr. 1, 2

[1] Milan Obst, Adolf Scherl: K dějinám české divadelní avantgardy, ČSAV, Praha, 1962, str. 24

[2] Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 32

[3] Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 41

[4] Igor Inov: Jak to všechno bylo, pane Werichu ?, XYZ, Praha, 2008, str. 24, ISBN 978-80-87285-09-1

[5] Milan Obst, Adolf Scherl: K dějinám české divadelní avantgardy, ČSAV, Praha, 1962, str. 28

[6] František Kubr: O divadlo života, Orbis, 1959, Praha, str.&násp;35

[7] Milan Obst, Adolf Scherl: K dějinám české divadelní avantgardy, ČSAV, Praha, 1962, str. 25

[8] Kolektiv autorů: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, Divadelní ústav, Praha, 2000, str. 44, ISBN 80-7008-107-4

[9] Milan Obst, Adolf Scherl: K dějinám české divadelní avantgardy, ČSAV, Praha, 1962, str. 38

[10] František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, Praha, 1978, str. 182

[11] František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, Praha, 1978, str. 137, 181

[12] Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 42

[13] Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 43

[14] Milan Obst, Adolf Scherl: K dějinám české divadelní avantgardy, ČSAV, Praha, 1962, str. 30

[15] Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 106

[16] František Kubr: O divadlo života, Orbis, 1959, Praha, str.&násp;38

[17] František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, Praha, 1978, str. 181

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

[8]

[9]

[10]

[11]

[12]

[13]

[14]

[15]

[16]

[17]