Maximilien Robespierre

Maximilien Robespierre
Maximilien Robespierre
Stranická příslušnost
Členství	Jakobíni
Narození	6. května 1758; Arras
Úmrtí	28. července 1794 (ve věku 36 let); Paříž
Příčina úmrtí	poprava stětím
Místo pohřbení	Hřbitov Errancis; Katakomby
Rodiče	Maximilien Robespierre
Příbuzní	Augustin Robespierre a Charlotte Robespierre (sourozenci)
Alma mater	Lyceum Ludvíka Velikého (1769–1781)
Profese	politik, advokát, novinář a revolucionář
Náboženství	deismus
Ocenění	Všeobecná soutěž
Podpis
Commons	Maximilien de Robespierre
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Maximilien François Marie Isidore de Robespierre (6. května 1758 Arras – 28. července 1794 Paříž) byl francouzský advokát, a čelný představitel Velké francouzské revoluce: poslanec Národního shromáždění, významný jakobín, a představitel jakobínského revolučního a politického teroru.

Raná léta

Byl synem významného právníka Maximiliena Barthélémy Françoise de Robespierra, a jeho manželky Jacqueline Marguerite Carraultové, dcery sládka. Jeho přímí předkové v mužské linii byli notáři v Carvinu, vesničce poblíž Arrasu, již od počátku 17. století. Maximilien byl nejstarší ze čtyř dětí, měl mladšího bratra Augustina (1763–1794), a dvě sestry. Když mu bylo šest let, jeho matka zemřela při porodu, otec poté opustil rodinu, a až do své smrti (roku 1777) pobýval v zahraničí. Děti zanechal v péči příbuzných z matčiny strany.

Mladý Robespierre navštěvoval od svých osmi let školu v Arrasu, později studoval práva na Lycée Louis-le-Grand v Paříži. Zde se, mj., seznámil s osvícenskými myšlenkami J.-J. Rousseaua a přijal je za své.

Kariéra

Po ukončení studií v roce 1781 se stal úspěšným právníkem v rodném Arrasu. Při své práci často zastupoval chudé, což mu přineslo oblibu. Roku 1782 jej biskup de Conzié jmenoval trestním soudcem, Robespierre se ale funkce brzy vzdal, aby nemusel vynášet rozsudky smrti. Dále vedl svou advokátní praxi, rovněž se věnoval spisovatelské činnosti, a od roku 1783 byl členem akademie v Arrasu.

Roku 1789 byl, teprve třicetiletý, Robespierre zvolen poslancem generálních stavů - za „třetí stav“ (buržoazii), v provincii Artois. Pařížští hejskové si vybrali Robespierra za terč svých posměšků. Všechno jim bylo směšné na tomto poslanci za město Arras – staromódní olivově zelený frak, maloměstské chování, nadneseně bombastický sloh předem připravených projevů. Brzy si však mezi Pařížany získal úctu a pozornost.

V Národním shromáždění Robespierre patřil k vůdčím postavám krajní levice, prosazoval pokrokovou ústavu z roku 1791, a byl také jedním z hlavních autorů Deklarace práv člověka a občana. Stal se vedoucím činitelem klubu jakobínů (1790) a pařížské městské rady (1792), která byla samostatnou revoluční jednotkou, vládnoucí v Paříži. I přes politický vzestup se na jeho způsobu života nic nezměnilo. Bydlel, jako dříve, v jediné místnosti, v dřevěném přístavku domu truhláře Maurice Duplaye v Rue Saint-Honoré, a věrný svým principům, zůstával stejně chudý, jako v době, kdy byl ještě neznámý.

V roce 1793 se Robespierre, lidem zvaný Neúplatný, stal vůdčí postavou Výboru pro veřejné blaho a získal si velkou popularitu mezi lidem, jako nekompromisní stoupenec revolučního teroru, nutného k potření roajalistického odboje doma, i k vítězství Francie nad cizími interventy, včetně římskoněmeckého císaře. V čele Výboru rozpoutal hrůzovládu, která zahrnovala mj. masové vraždění politických oponentů. Boj se postupně rozpoutal i mezi jednotlivými frakcemi jakobínů, a Robespierre se obrátil také proti svým bývalým nejbližším spolupracovníkům, Georgesu Dantonovi a Jacquesu-Reném Hébertovi. Po popravě kordeliérů, Hébertistů a zběsilých, se chopil, se svými stoupenci, absolutní moci a vytvořil triumvirát, se Saint-Justem a Couthonem.

Nakonec se však jím rozpoutaný teror obrátil i proti samému Robespierrovi – poté, co ztratil podporu veřejnosti, byl po thermidorském převratu v jakobínské straně, 27. července roku 1794, zatčen a o den později, spolu se svými stoupenci a bratrem Augustinem, popraven gilotinou na pařížském náměstí Revoluce (dnešní Place de la Concorde).

Odkaz

Ze všech mužů v čele revoluce byl Robespierre jediný, který prošel revolucí od jejího začátku až do konce. Ze tří jakobínských vůdců byl Marat probodnut dýkou, hned v prvních dnech jakobínské vlády, Danton skončil pod gilotinou, z rozsudku revolučního tribunálu na jaře roku 1794, jedině Robespierre se udržel na čele revoluční vlny. Hned druhý den po jeho smrti začaly vznikat kolem jeho jména legendy. Jeho nepřátelé ze všech politických táborů a skupin, bojujících proti revoluci, i jeho včerejší přátelé, kteří se ze strachu distancovali od poraženého, všichni byli proti němu. Stačí připomenout proslulého malíře Louise Davida, člena Výboru pro veřejné blaho, a Robespierrova přítele. Po řeči Neúplatného v klubu jakobínů 8. thermidoru s vřelým nadšením slíbil, že s ním vypije číši do dna, ale po Robespierrově pádu se ospravedlňoval tvrzením, že jím byl hrubě oklamán.

Proti Robespierrovi stálo nesčíslně různých skupinek, ale i zběsilí, hébertisté, dantonisté, všechny různorodé elementy, z nichž se později vytvořil thermidoriánský blok. Po pádu jakobínské diktatury se všichni Robespierrovi protivníci, zprava i zleva, shodli na několika označeních, která se běžně užívala. „Tyran, diktátor, despota, vrah, krvežíznivec“, to byly přezdívky, jimiž ho častoval „levicový“ Collot d'Herbois, stejně jako pravicový Boissy d'Anglas. Robespierre byl vylíčen jako výlupek zkaženosti a nelidskosti, jako krvežíznivý tyran a vrah.

Dodnes zůstává Robespierre kontroverzní postavou. Mezi jeho obhájce patřil např. komunistický historik Albert Soboul, který většinu opatření Výboru pro veřejné blaho pokládal za nutnou pro obranu revoluce.

Odkazy

Literatura

FURET, François. Francouzská revoluce. Díl 1. Od Turgota k Napoleonovi 1770–1814. Praha: Argo, 2004. 450 s. ISBN 80-7203-452-9.
MANFRED, Al'bert Zacharovič. Tři podobizny z doby Velké francouzské revoluce: Jean Jacques Rousseau, Honoré Gabriel Mirabeau, Maximilien Robespierre. 1. vyd. Přeložil Jan Havránek. Praha: Mladá fronta, 1982. 365 s. Kolumbus; Sv. 97.
TINKOVÁ, Daniela. Revoluční Francie 1787–1799. Praha: Triton, 2008. 426 s. ISBN 978-80-7387-211-3.

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Maximilien Robespierre na Wikimedia Commons
Osoba Maximilien Robespierre ve Wikicitátech
Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Maximilien Robespierre