Jacques-René Hébert

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Jacques-René Hébert
Jacques René Hébert.JPG
Narození 15. listopadu 1757
Alençon
Úmrtí 24. března 1794 (ve věku 36 let)
Paříž
Příčina úmrtí Gilotina
Politická strana Kordeliéři
Podpis Podpis
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jacques-René Hébert (15. listopadu 1757 v Alençonu24. března 1794 v Paříži) byl publicista, politik a jedna z nejvýznamnějších postav Francouzské revoluce.

Život[editovat | editovat zdroj]

Hébert se narodil jako syn zlatníka, prožil klidné dětství a vyrůstal v relativním bohatství středostavovské rodiny. Pro čin z mladické nerozvážnosti byl odsouzen k vysoké pokutě a ze studu odešel do anonymní Paříže, kde se až do výbuchu revoluce protloukal životem v bídě.

Jako vydavatel časopisu Le Pére Duchesne, který od podzimu 1790 vyšel v celkem 385 číslech, vstoupil do revolučního dění a stupňoval revoluční nálady. V publikační činnosti předčil i Marata. Francouzský historik Jules Michelet konstatuje, „tisk, to byl Hébert“. Základní programové body jeho časopisu byly: svržení monarchie a nastolení demokracie dle vzoru Rousseaua, boj proti zahraničním monarchiím, zřízení světové republiky a především stálý boj proti církvi jako centru "vnější i vnitřní kontrarevoluce" a "hlasatelce ideologie středověkých a přežitých despocií" (ancien régime). Protiklerikální a protináboženské zaměření bylo patrno již od prvního čísla časopisu (vyšlo pod titulem „Dolů se zvony“); o 3 roky později na podzim 1793 patřil Hébert k hlavním iniciátorům „odkřesťanštění“ – hnutí, které mělo za cíl zničit veškerou stopu po křesťanství a ke kterému se Robespierre později začal stavět rezervovaně.

Hébertismus vycházel z myšlenek osvícenství, jakkoli je svým zaměřením na nejnižší společenské vrstvy nutně banalizoval. Jako politický agitátor se Hébert obracel především k sansculotům – malým řemeslníkům a živnostníkům na pařížských předměstích, kteří představovali motor revoluce. Vedle své pisatelské činnosti byl Hébert aktivní v četných revolučních spolcích, např. Club des Cordeliers. Po útoku na Tuilerie a po zajetí krále vedl Hébert společně s Pierrem Gaspardem Chaumette a svými příznivci hébertisty pařížskou komunu, která jako centrální orgán spojovala činnost 48 městských sekcí, a svého času svým vlivem předčila Národní konvent.

Ačkoli perzekuce a hromadné popravy duchovenstva neustávaly, od konce roku 1793 se Robespierre jako deista začal stavět proti dechristianizační kampani, která se projevovala rabováním chrámů a klášterů a ničením sakrálního umění. Se stupňujícím se terorem Robespierre oslabil vliv pařížské komuny a hnutí sansculotů, jejichž předáky nechal popravit. Proti Hébertovi spustil nejdříve několikatýdenní pomlouvačnou kampaň, která skončila spektakulárním procesem, během nějž byl kromě jiných zločinů obviněn z roajalistického spiknutí. Hébert zahynul na popravišti v Paříži 24. března 1794. Člověk, který často slovem i tiskem nabádal ke krvavému účtování s "nepřáteli revoluce", na své poslední cestě nedokázal projevit zmužilost.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]