Fátimovský chalífát

	; vlajka
Geografie
Hlavní město	Rakkada (909–921); Mahdia (921–948); al-Mansurija (948–973); Káhira (973–1171)
Rozloha	4 100 000 km² (rok 969)
	Obyvatelstvo
Počet obyvatel	6 200 000 (rok 969)
Národnostní složení	Arabové, Berbeři, Židé, Koptové
Jazyky	arabština, judeo-arabština, berberské, africká latina
Náboženství	ismá'ílíjský ší'itský islám (státní), sunnitský islám, judaistické, křesťanské
	Státní útvar
Státní zřízení	teokratická monarchie
Měna	dinár
Vznik	909 – založení státu na území dnešního Tuniska a východního Alžírska
Zánik	1171 – nástup dynastie Ajjúbovců a zrušení Fátimovského chalífátu Saladinem
	Státní útvary a území
	Abbásovský chalífát
	Aghlabovský emirát
	Tahertský emirát
	Ajjúbovský sultanát
	Sicilský emirát
	Almohadové
	Hammádovský emirát
	Zíriovský emirát
	Seldžucká říše
	Edesské hrabství
	Antiochijské knížectví
	Tripolské hrabství
	Jeruzalémské království

Arabská dynastie Fátimovců vládla v Egyptě v 10.–12. století a byla představitelem šíitského směru islámu.

Historie

Založení fátimovského chalífátu

Fátimovci neuznávali svrchovanost bagdádského chalífy, vládce věřících, a začali tento titul používat roku 909 sami. Postupně ovládli severní Afriku včetně bohatého a strategicky významného Egypta, Sicílii, Sýrii, Palestinu a západní část Arabského poloostrova, a prosadili tak svoji svrchovanost ve velké části islámského světa. Roku 969 založili v Egyptě nové sídelní město šíitského chalífy Káhiru. V 90. letech 10. století se snažili rozšířit svoji moc z Aleppa a Antiochie do byzantské části Sýrie, ale to jim znemožnil byzantský císař Basileios II. Bulgaroktonos.

Konflikt se Seldžuky

Moc Fátimovců dosáhla svého vrcholu v polovině 11. století. Poté nastal její pozvolný úpadek a fátimovská říše se začala rozpadat. Vinu na tom měli mimo jiné expanze Seldžuků, jejichž prioritou se stalo dobytí fátimovského Egypta a především na něm částečně závislého aleppského emirátu v Sýrii. Roku 1078 dobyli Seldžukové Jeruzalém, který byl dosud v moci Egypta. Roku 1095 nebo 1098 se Jeruzaléma znovu zmocnili fátimovští vojáci, vydrancovali město, pobili zdejší muslimy a vyhnali zbylé křesťanské obyvatelstvo. Mocenský spor mezi šíitskými Fátimovci a sunnitskými Turky ostře rozdělil muslimský svět a umožnil křižáckým státům ve Svaté zemi upevnit své postavení. Po zahájení křížových výprav byli Fátimovci dokonce ochotní spojit se s křižáky proti Seldžukům, z křesťanské strany však nebyl o spojenectví zájem.

Konec fátimovského chalífátu

Ve 12. století se postavení egyptských chalífů stalo již naprosto formálním. Skutečnou moc měli v rukou jejich vezíři, kteří bojovali mezi sebou. Jeden z nich zapojil do vnitřních rozepří egyptského státu nejprve mocného vládce Aleppa Núr ad-Dína a později – z obav před jeho rostoucím vlivem - také jeruzalémského krále. Díky zásahům v Egyptě se významně rozšířila Núruddínova moc tímto směrem. Roku 1169 dosáhl jeden z jeho nejvýznamnějších vojenských velitelů Šírkúh jmenování egyptským vezírem. Když po dvou měsících zemřel, zaujal toto místo jeho synovec, dosud neznámý velitel kurdského původu Saláhuddín ibn Ajjúb. Tak nastoupil cestu k moci jeden z nejproslulejších muslimských vládců, Saladin. Zpočátku vykonával funkci vezíra a formálně byl Núruddínovým místodržícím v Egyptě. Když pak v roce 1171 zemřel tehdejší fátimovský chalífa al-Ádid, zabránil Saladin jmenování jeho nástupce a podřídil šíitský Egypt sunnitskému chalífovi v Bagdádu.

Odkazy

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Fátimovský chalífát na Wikimedia Commons