Přeskočit na obsah

Sovětská válka v Afghánistánu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Tento článek je o sovětské válce v Afghánistánu probíhající v letech 1979-1989. O invazi Rudé armády do Afghánistánu roku 1929 pojednává článek Reformy Amanulláha Chána a občanská válka.
sovětská válka v Afghánistánu
Mudžáhidi v provincii Kúnar roku 1987
Mudžáhidi v provincii Kúnar roku 1987
Trvání25. prosinec 1979 – 15. únor 1989
MístoAfghánistán
VýsledekŽenevské smlouvy;
Strany
Sovětský svaz Sovětský svaz
Afghánská DR

podpora:
Východní Německo NDR[2][3]
IndieIndie Indie (humanitární pomoc)[4]

Tálibán sunnitští mudžáhidi
podpora:
Pákistán Pákistán
USA USA[5]
Saúdská ArábieSaúdská Arábie Saúdská Arábie[6][7]
ČínaČína Čína[8]
Spojené království Spojené království[9][10]
EgyptEgypt Egypt[13]
Západní NěmeckoZápadní Německo Západní Německo[14]
ší'itští mudžáhidi
podpora:
ÍránÍrán Írán
maoisté
Síla
Sovětské jednotky:

Afghánské jednotky

200-250 000[17][18][19][20]
Ztráty
Sovětské jednotky:

14 453 mrtvých (celkem)

  • 9 500 zabito v boji[21]
  • 4 000 zemřelo na zranění[21]
  • 1 000 zemřelo při nemocech nebo nehodách[21]

Podle G. Feifera byly ztráty pravděpodobně až pětkrát vyšší[22] 53 753 zraněných[21] 312 pohřešovaných[23]

Afghánské jednotky: 18 000 mrtvých[24]

Mudžáhidi:

75 000–90 000 mrtvých, 75 000+ zraněných (odhad)[25]

Civilisté (Afghánští):

600 000–2 000 000 mrtvých[26][22]


6,5 mil. uprchlých mimo Afghánistán[27]

2 mil. bez domova

Kolem 3 mil. Afghánců zraněno (většinou civilistů)[28]

Civilisté (SSSR):

Kolem 100 mrtvých
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Sovětská válka v Afghánistánu byl významný konflikt studené války probíhající v letech 1979–1989 mezi sovětskými intervenčními jednotkami spolu s afghánskou komunistickou vládou a mezinárodními povstaleckými skupinami mudžáhedínů. Povstalci byli trénováni v sousedním Pákistánu a Číně, zároveň byli podporováni pomocí v hodnotě miliard dolarů ze Spojených států amerických, Saúdské Arábie, Spojeného království a dalších zemí. Desetiletí trvající konflikt způsobil exodus jednoho milionu Afghánců do Pákistánu a Íránu. V důsledku konfliktu byly zabity statisíce afghánských civilistů.

Vzhledem k vysokým lidským i materiálním nákladům, které nakonec nevedly k úspěšnému konci z hlediska Sovětského svazu, je také označována jako sovětský Vietnam. Tento vojenský neúspěch je někdy zmiňován jako jeden z podstatných faktorů v rozpadu sovětské moci a následného kolapsu SSSR v roce 1991. Občanská válka v Afghánistánu pokračovala i po stažení sovětských vojsk, v roce 1992 vedla ke svržení komunistické vlády a nastolení islámského státu, který byl roku 1996 vystřídán vládou hnutí Tálibán.

Průběh

Předehra

Většina afghánských důstojníků, ale i techniků se školila v Sovětském svazu a byla silně indoktrinována marxismem-leninismem. Po nástupu socialistického režimu začala vláda radikální reformy (zejména přerozdělení půdy a kolektivizaci) prosazovat násilím. Proti tomu se zvedla vlna lidového odporu, která se projevovala lokálními útoky na místní orgány státní správy a vzpourami vojenských posádek. Jednalo se o lokální konflikty, které byly průběžně silou potlačovány. Šlo o útoky chaotické a nekoordinované, protože jednotlivé skupiny a kmeny v opozici vedly boje i mezi sebou. Přesto kábulské vlády neustále žádaly SSSR o vojenskou pomoc při každém podobném útoku. Několikrát bylo i vyhověno, avšak skrytě, jednotkami maskovanými za technické specialisty, nebo poradce. Proto i kontingent, který přistál 25. prosince 1979 v Kábulu, byl považován za součást této pomoci a nikomu to tedy nepřišlo podivné.[22]

Sovětská okupace

Prezidentský palác u Kábulu, velitelství 40. sovětské armády v roce 1987 a místo, kde byl zabit Amín

Invaze Sovětské armády se uskutečnila v prosinci 1979 pod záminkou údajné žádosti afghánských vládních představitelů a na základě dřívější sovětsko-afghánské Dohody o spolupráci, přátelství a dobrém sousedství. Především se však jednalo o přímou reakci na vyzbrojování mudžahedinů ze strany USA, které začalo od července 1979. Toto potvrzuje přímo poradce prezidentů USA Brzezinsky: How Jimmy Carter and I Started the Mujahideen.[29] Sovětský svaz považoval za nutné chránit si svoji jižní hranici.

Kromě toho šlo mj. o sektářské boje uvnitř vládnoucí marxistické Lidově-demokratické strany Afghánistánu a úspěchy islamistických povstalců podporovaných Pákistánem, které ohrožovaly zájmy SSSR v oblasti. V sovětském vedení panoval také strach z šíření islámského fundamentalismu do muslimských středoasijských republik SSSR. Intervenci prosazoval tehdejší šéf KGB Jurij Andropov,[30] Michail Andrejevič Suslov a ministr obrany Dmitrij Fjodorovič Ustinov. Intervence měla původně podpořit nového prezidenta Hafizulláha Amína, který sesadil a zavraždil svého předchůdce Tarakiho. Na poslední chvíli ale politbyro změnilo názor a rozhodlo se Amína odstranit.

Na samém počátku Operace Bouře 333 dobyly sovětské speciální jednotky prezidentský palác, zastřelily prezidenta Amína a na jeho místo byl rozhodnutím sovětského politbyra dosazen dosavadní velvyslanec v Československu Babrak Karmal.[22] Operace ale prošla mnoha chybami a několik agentů KGB i Specnaz zemřelo, včetně Grigorije Bojarinova, jednoho z velitelů operace, jehož kvůli omylu zabili jeho vlastní lidé.

Boje 1980 - 1989

Specnaz vyslýchají zajatého mudžáhida, v pozadí útočné pušky AKM a pancéřovka RPG 7 sovětské provinience.
Mudžáhidi s ukořistěnými sovětskými kanóny, 1984.
Zničená vesnice v Afghánistánu
Americký prezident Ronald Reagan se v roce 1983 setkal v Bílém domě s afghánskými mudžahedíny
Mudžáhid se zastaralou puškou Lee-Enfield, zavedenou do výzbroje britské armády počátkem 20. století.

Na afghánské území postupně v průběhu ledna 1980 přišlo asi 80 000 sovětských vojáků. První fáze sovětské intervence spočívala v bojích proti různým frakcím opozičních vojsk. Sovětská vojska pronikla do země dvěma cestami přes Kušku a Termiz a leteckým mostem přímo do Kábulu. Sovětská vojska rychle obsadila větší města, vojenské základny, strategické stavby v zemi a nejdůležitější silnice. Příjezd intervenčních vojsk vůbec neměl za následek pacifikaci rozhárané afghánské společnosti. Právě naopak vyvolal vlnu odporu, která pomohla rozšířit a sjednotit řady rebelů.[22] Mudžáhidové postupně začali klást odpor, i když se zpočátku soustředili pouze na vlastní přežití.

I Babrak Karmal si uvědomoval, že příchod vojsk způsobil nárůst nepokojů, a žádal, aby 40. armáda přikročila k potlačení vzbouřenců, protože na afghánskou armádu se už nemohl spolehnout. Sovětští vojáci byli zatažení do bojů proti městským povstáním, domorodým armádám (tzv. laškar) a někdy i proti vzbouřeným jednotkám afghánské armády. Opoziční síly zpočátku nejčastěji bojovaly otevřeně, a tak s nimi sovětské letectvo a dělostřelectvo nemělo těžkou práci. Tento stav se však postupně změnil.

Sovětské síly tak byly zataženy do konfliktu omezeného rozsahu s nejasnými vyhlídkami na konec. Morálka a podpora mudžahedínů postupně narůstala, zatímco domácí kritika konfliktu v Sovětském svazu narůstala.

V 80. letech získali afghánští mudžáhidi podporu USA, Pákistánu, Saúdské Arábie, Spojeného království a Číny. Kromě potravin a dopravních prostředků poskytovali spojenci mudžáhidům i zbraně. Pro pokrytí pomoci nakupovali zbraně ve třetích zemích, mezi jiným i v Československu.[zdroj⁠?!] CIA se také podílela na školení mudžahedínů v partyzánském způsobu boje. V pozdější fázi války dodala CIA partyzánům i výkonné protiletadlové raketové komplety země-vzduch FIM-92 Stinger, které do značné míry snížily sovětskou výhodu v letecké převaze a přispěly k vysokým ztrátám vrtulníků a dopravních letadel.

Po stažení

Stahující se sovětské transportéry BTR

Vyjednávání OSN o stažení vojsk z Afghánistánu začala po nástupu Gorbačova v dubnu 1988 na půdě OSN. Plán počítal s odsunem vojsk v průběhu 10 měsíců. Sovětská vojska v počtu asi 115 000 mužů se ze země stáhla 15. února 1989 na základě mezinárodních dohod na konci osmdesátých let 20. století.[31] Přispělo k tomu i blokování vývozu obilí do SSSR z USA. Oficiální ztráty Sovětského svazu ve válce představují 14 453 mrtvých a 312 zajatých nebo nezvěstných, odhady mluví až o pětinásobku. 53 753 vojáků bylo raněno nebo utrpělo jiné trauma, až 415 932 nasazených vojáků v průběhu své služby překonalo chorobu (hepatitidu, tyfus nebo jiné onemocnění). Asi 10 751 mužů bylo v důsledku války zmrzačeno. Sověti také ztratili 451 leteckých prostředků (z toho 333 vrtulníků), 147 tanků a 1 314 obrněných vozů a bojových vozidel pěchoty .

Odhady počtu obětí na afghánské straně se pohybují mezi 670 000 až 2 miliony, z velké většiny civilistů. 5-10 milionů Afghánců uteklo před válkou do sousedního Pákistánu a Íránu (asi třetina předválečné populace). Afghánci tvořili v 80. letech až polovinu světových uprchlíků.

Válka v Afghánistánu narušila uvolňování vztahů mezi Spojenými státy a Sovětským svazem (détente), ke kterému docházelo v průběhu 70. let a je považována za nebezpečné stádium studené války. Válka značně oslabila sovětské ozbrojené síly a znamenala i výraznou ekonomickou zátěž. V důsledku sovětské intervence několik zemí, v čele s USA, bojkotovalo letní olympijské hry v Moskvě v roce 1980.

Spolu s koncem války a stahováním sovětských vojsk ustala stejně rychle mezi lety 1988 a 1989 i podpora mudžáhedínů ze strany Spojených států. Náhle nastalé „mocenské vakuum“ nad zpustošeným Afghánistánem vyplnily různé jednotlivé (a bohatě vyzbrojené) mudžáhedínské frakce, mezi kterými se následně rozpoutal boj o moc, který trval dalších cca 7 let a mezitím přerostl do rozměrů občanské války. Neutěšená situace v zemi pro tu většinu muslimů-mudžáhedínů, která se po odražení sovětské okupace vrátila k obyčejnému životu, vyústila přibližně v roce 1994 ve vznik Tálibánu.

Odkazy

Reference

Článek o dobytí Amínova paláce je založen na informacích uveřejněných na webu www.palba.cz (autor Pegeucko)

  1. ↑ BORER, Douglas A. Superpowers defeated: Vietnam and Afghanistan compared. London: Cass, 1999. ISBN 0714648515. S. 216. 
  2. ↑ MARSDEN, Peter. Afghanistan – Aid, Armies and Empires: Aid, Armies and Empires. [s.l.]: I.B.Tauris, 2009. Dostupné online. ISBN 978-0-85771-007-9. S. 40. 
  3. ↑ WEYMOUTH, Lally. East Germany's Dirty Secret [online]. 14 October 1990. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 5 January 2019. 
  4. ↑ India to Provide Aid to Government in Afghanistan. www.nytimes.com. Delfi.lv, 7 March 1989. Dostupné online. 
  5. ↑ "Reagan Doctrine, 1985," United States State Department [online]. State.gov [cit. 2011-02-20]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2007-05-10. 
  6. ↑ CRILE, George. Charlie Wilson's War: The Extraordinary Story of the Largest Covert Operation in History. [s.l.]: Atlantic Monthly Press, 2003. Dostupné online. ISBN 0-87113-854-9. 
  7. ↑ Saudi Arabia and the Future of Afghanistan. www.cfr.org [online]. [cit. 2013-01-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-10-07. 
  8. ↑ Shichor 157–158
  9. ↑ Interview with Dr. Zbigniew Brzezinski – (June 13, 1997). Part 2.] Episode 17. Good Guys, Bad Guys. June 13, 1997.
  10. ↑ CORERA, Gordon. MI6: Life and Death in the British Secret Service. London: Phoenix, 2011. ISBN 978-0753828335. 
  11. ↑ Sadat Says U.S. Buys Soviet Arms in Egypt for Afghan Rebels. The New York Times. 1981-09-23. Dostupné online [cit. 2019-07-12]. 
  12. ↑ Egypt Says It Trains Afghan Rebels. The Washington Post. 1980-02-14. Dostupné online [cit. 2020-01-08]. 
  13. ↑ [11][12]
  14. ↑ RENZ, Michael. Operation Sommerregen. Die Welt. October 6, 2012. Dostupné online [cit. 6 June 2015]. (německy) 
  15. ↑ NYROP, Richard F., Donald M. Seekins. Afghanistan: A Country Study. Washington, DC: United States Government Printing Office, January 1986. Dostupné v archivu pořízeném dne 2001-11-03. S. XVIII–XXV.  Archivovaná kopie. www.gl.iit.edu [online]. [cit. 2013-01-29]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2001-11-03. 
  16. ↑ Mark N. Katz. Middle East Policy Council | Lessons of the Soviet Withdrawal from Afghanistan [online]. Mepc.org, March 9, 2011 [cit. 2011-07-28]. Dostupné online. 
  17. ↑ Al Qa'ida's American Connection. www.global-politics.co.uk [online]. [cit. 2011-05-04]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-11-21. 
  18. ↑ The Soviet Invasion of Afghanistan - Total War Center Forums
  19. ↑ Soviet or the USA the strongest...
  20. ↑ Afghanistan hits Soviet milestone - Army News
  21. ↑ a b c d [1]
  22. ↑ a b c d e Gregory Feifer, Velký hazard.
  23. ↑ DK289.A39 1992 Glazami marshala i diplomata : kriticheskiĭ vzgli︠a︡d na vneshni︠u︡i︠u︡ politiku SSSR do i posle 1985 goda / S.F. Akhromeev, G.M. Kornienko, p. 25
  24. ↑ Russia's War in Afghanistan – David C. Isby, David Isby – Google Libros. [s.l.]: Books.google.es Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-09-05.  Archivovaná kopie. books.google.es [online]. [cit. 2013-01-29]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-09-05. 
  25. ↑ Antonio Giustozzi. War, politics and society in Afghanistan, 1978–1992. [s.l.]: Hurst, 2000. Dostupné online. ISBN 1-85065-396-8. 
  26. ↑ Death Tolls for the Major Wars and Atrocities of the Twentieth Century [online]. necrometrics.com [cit. 2012-09-24]. Dostupné online. 
  27. ↑ http://www.reflex.cz/clanek/historie/61140/pred-35-lety-sovetsky-svaz-vpadl-do-afghanistanu-a-zahajil-tak-sebedestrukci.html
  28. ↑ Hilali, A. (2005). US-Pakistan relationship: Soviet Intervention in Afghanistan. Burlington, VT: Ashgate Publishing Co. (p.198)
  29. ↑ How Jimmy Carter and I Started the Mujahideen. www.counterpunch.org. Dostupné online [cit. 2018-03-09]. (anglicky) 
  30. ↑ "Jurij Andropov byl otcem rozpadu evropského komunismu". Technet.cz. 13. února 2016.
  31. ↑ http://afghanistan-na-vlastni-kuzi.abchistory.cz/1988-odchod-vojsk-sssr-z-afghanistanu.htm

Literatura

  • ANDREW, Christopher: KGB: důvěrná zpráva o zahraničních operacích od Lenina do Gorbačova, East Art Agency Publishers, Praha 1994 – ISBN 80-900049-8-9
  • FEIFER, Gregory, Velký hazard. Sovětská válka v Afghánistánu. Praha: Slovart 2009
  • GROMOV, Boris: Ograničennyj kontingent. Moskva: Progress 1994
  • HUDEMA, Marek. Sovětská invaze do Afghánistánu. Historický obzor, 1995, 6 (3/4), s. 61–68.
  • MITROCHIN, Vasilij, Christopher Andrew: "Štít a meč – Mitrochinův archiv a Tajná historie KGB"
  • SARIN, Oleg, DVORECKIJ C. Lev, Afghánský syndrom: sovětský Vietnam. Brno: Jota 1996

Související články

Externí odkazy

Pahýl
Pahýl
 Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Sovětská_válka_v_Afghánistánu&oldid=21056186“