Zmije obecná
 Zmije obecná | |
|---|---|
 | |
| Stupeň ohrožení podle IUCN | |
 málo dotčený[1] | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | živočichové (Animalia) |
| Kmen | strunatci (Chordata) |
| Podkmen | obratlovci (Vertebrata) |
| Třída | plazi (Reptilia) |
| Řád | šupinatí (Squamata) |
| Podřád | hadi (Serpentes) |
| Čeleď | zmijovití (Viperidae) |
| Rod | zmije (Vipera) |
| Binomické jméno | |
| Vipera berus (Linné, 1758) | |
 | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Zmije obecná (Vipera berus) je had z čeledi zmijovitých. Jde o nejrozšířenějšího hada na světě, žije na většině území Evropy a Asie. Zároveň je nejseverněji žijícím hadem vyznačujícím se extrémní odolností vůči chladnému počasí a jediným jedovatým hadem České republiky a řady dalších států v severní části severní polokoule. V ČR je zmije obecná řazena mezi kriticky ohrožené druhy.[2]
Její jed je vysoce účinný na malé hlodavce, ovšem má ho jen velmi malé množství, takže za normálních okolností její uštknutí život člověka neohrozí – riziko představuje pouze pro alergické jedince, malé děti a staré a nemocné lidi. Smrtelná dávka jedu je asi 15 až 20 miligramů, nicméně zmije obecná ho má v průměru okolo 10 miligramů, a navíc při jednom uštknutí neuvolní více než jednu třetinu jedu. Nebezpečnější je poddruh zmije obecná bosenská, který žije na Balkáně a má atypické složení jedu.
Zástupci druhu, který se dle různých pojetí člení na 2 až 3 poddruhy, mohou nabývat celé řady barevných forem, z nichž některé (např. černá) mohou dokonce postrádat jinak charakteristickou klikatou tmavou čáru na hřbetě, která inspirovala řadu národních pojmenování zmije obecné či celého jejího rodu (např. ve slovenštině je to vretenica obyčajná).
Taxonomie
U druhu zmije rozlišujeme 2 až 3 poddruhy. Jde o zmiji obecnou (Vipera berus ssp. berus) a zmiji obecnou bosenskou (Vipera berus ssp. bosniensis). Zejména starší literatura uvádí ještě jako třetí poddruh zmiji obecnou sachalinskou (Vipera berus ssp. sachalinensis), která je však aktuálně brána již jako samostatný druh[3].
Vipera berus ssp. bosniensis, která žije na Balkáně, má na rozdíl od nominotypického poddruhu větší podíl neurotoxické složky ve svém jedu a proto je jeho uštknutí nebezpečnější.[4] Tento poddruh se dříve dělil na dvě formy: horskou a nížinnou. Liší se tím, že samci horského typu jsou zbarvení spíše do šeda, zatímco samci nížinného typu jsou hnědí stejně jako samice.
Rozšíření a stanoviště
Je nejrozšířenějším hadem světa, její areál sahá od Anglie až po Sachalin, od Středomoří až za severní polární kruh. Je nejjedovatějším hadem přirozeně se vyskytujícím na území České republiky. V mnoha zemích, včetně ČR, je přísně chráněna.[5]
Vyžaduje dostatek slunečního svitu a vlhkosti. Oblíbeným stanovištěm jsou například lesostepní oblasti, prosluněné horské stráně, rašeliniště nebo mokřady. Obvykle jde o nočního tvora, který je přes den ukryt nebo se vyhřívá na sluníčku a potravu loví v noci, výjimkou jsou jeho horské populace, které loví převážně za dne, neboť v noci na ně bývá příliš zima. V České republice je výskyt zmije v nížinách ojedinělý, typickým areálem rozšíření jsou naopak výše položené oblasti s nadmořskou výškou nad 600 metrů, včetně nejvyšších horských poloh.
Vzhled
Zmije je relativně malý had, dospělé samice dorůstají délky až 60–75 cm, samci však většinou do 60 cm. Největší jedinci (téměř vždy samice) mohou měřit až okolo 1 m, ale jedná se o vzácné případy.[6] Hmotnost se pohybuje okolo 200–300 g.[6] Dožít se mohou 20 až 25 let. Nejobvyklejší zbarvení je šedé až modrošedé s výraznou tmavou klikatou čárou na hřbetě, ovšem existuje celá řada víceméně vzácných barevných variant, z nichž některé vůbec žádnou čáru nemají. Na území ČR se můžeme setkat s černou (morpha prester) a červenou formou (morpha chersea). Spolehlivý znak, kterým se zmije obecná odlišuje od ostatních českých hadů, je štěrbinovitá zornička (všechny naše užovky mají zorničky kulaté). Šupiny zmijí jsou výrazně kýlnaté ve 21 řadách kolem těla.
Jed
Zmijí jed je složením i účinností podobný chřestýšímu (zmijovití a chřestýšovití jsou blízce příbuzné podčeledi). Sestává ze směsi peptidů, polypeptidů, proteinů, proteinových toxinů a dalších složek. Účinky jedu spočívají především v narušení funkce a integrity cévních stěn a následným vyplavováním iontů, proteinů a krevních elementů mimo krevní řečiště. Smrtelná dávka jedu pro člověka je 15 až 20 mg. Jedový aparát obsahuje obvykle celkem 2 až 14 mg, zcela výjimečně až 39 mg jedu.[6] Zmije však nikdy nevypouští při jednom kousnutí celou zásobu svého jedu, tudíž pro velké živočichy jako je člověk nepředstavuje z hlediska toxicity závažnou hrozbu a k úmrtí lidí dochází pouze ve vzácných případech.[6] Pozor je však třeba dávat u starých nemocných lidí, malých dětí a zejména na možnou alergickou reakci.
Potrava
Jejich potravou jsou zejména drobní hlodavci, obojživelníci, ještěrky, případně mladí ptáci a ptačí vejce, výjimečně i netopýři a mladí zajíci. Kromě obratlovců požírá i některé bezobratlé, jako jsou žížaly a slimáci.
Podle výzkumů provedených v České republice tvoří nejčastější kořist tohoto hada norník rudý (cca 22 až 28 %), následován hraboši, především hrabošem polním a různými druhy rejsků. Z plazů preferuje zmije výrazně ještěrku živorodou a skokany rodu Rana. Jedinci staří cca 1 rok loví nejčastěji ještěrky (asi 80 %).[6]
Etologie
Zmije je plachý had, který před člověkem prchá. Zaskočena se stáčí do spirály, esovitě stahuje přední část těla a hrozí útočníkovi, popřípadě proti němu provádí výpady hlavou (obvykle se zavřenou tlamou a bez skutečného úmyslu uštknout). Uštkne však, pokud na ni šlápneme, leckdy též v případě, když se ji pokoušíme vzít do ruky.
Zimní období tráví zmije ve stavu hibernace 30 cm až 2 m pod zemí, v případě skalních puklin může být ukryta ještě hlouběji. Na jaře vylézají (v našich podmínkách to je obvykle v dubnu) a krátce poté dochází k páření, při němž může docházet k řadě soubojů mezi samci (tzv. „hadí tance“). Ty spočívají v různém strkání a přetlačování se, bez použití jedových zubů.
Rozmnožování
Zmije bývá často uváděna jako typický vejcoživorodý živočich, ve skutečnosti ale v jejím případě jde o přechodný stav mezi vejcoživorodostí a živorodostí, neboť vejce jsou u ní během pobytu v těle vyživovány primitivní placentou typu chorio-allantois. Právě tato adaptace hraje nesmírně důležitou úlohu v mimořádné odolnosti tohoto druhu vůči chladnému klimatu. Jedna samice porodí obvykle 5–20 mláďat, resp. snese odpovídající počet vajec, z nichž se mláďata hned klubou (v našich podmínkách se tak děje na přelomu srpna a září). Mláďata jsou 9–20 cm dlouhá. Nástup na zimní hibernaci nastává v našich podmínkách v říjnu.
Ochrana
V České republice je zvláště chráněna jako kriticky ohrožený druh.[2] Je chráněna ve všech svých vývojových stádiích. Chráněna jsou jí užívaná přirozená i umělá sídla a její biotop.[5]
Odkazy
Reference
- ↑ The IUCN Red List of Threatened Species 2022.2. 9. prosince 2022. Dostupné online. [cit. 2023-01-03].
- ↑ a b Příloha č. III vyhlášky ministerstva životního prostředí ČR č. 395/1992 Sb., v platném znění.
- ↑ http://reptile-database.reptarium.cz/search.php?submit=Search&genus=Vipera
- ↑ Petr Balej, Daniel Jablonski: Bát se hadího uštknutí na Balkáně?, dostupné: http://www.balcanica.cz/1/13/32 (navštíveno 6. 7. 2008)
- ↑ a b § 50 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., v platném znění.
- ↑ a b c d e MORAVEC, Jiří (ed.), a kol. Fauna ČR - Plazi/Reptilia. Praha: Academia, 2015. 532 s. ISBN 978-80-200-2416-9. S. 398-427.
Literatura
- MORAVEC, Jiří (ed.), a kol. Fauna ČR - Plazi/Reptilia. 1. vyd. Praha: Academia, 2015. 532 s. ISBN 978-80-200-2416-9. S. 398–427.
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu zmije obecná na Wikimedia Commons - Galerie zmije obecná na Wikimedia Commons
- Článek o zmiji obecné na serveru Teraporadny
- Zmije obecná na Balkáně
- Video zmije o délce přes 1 m. Výška zídky 80 cm
- Zmije obecná na nature.unas.cz
