Sdílení aut

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Elektrické nabíjecí stanice největšího světového provozovatele sdílení automobilů Zipcar v San Francisku

Sdílení aut (někdy také car-sharing, z anglického carsharing) je sdílení automobilů více lidmi, kterým by se kvůli malé frekvenci využívání nevyplatilo vlastnit a provozovat automobil sami. Může být provozován jak formou oficiálního či neoficiálního sdružování lidí, kteří pak jsou spoluvlastníky automobilů, tak formou podnikatelskou, tedy službami veřejných půjčoven automobilů.

Účel a hodnocení[editovat | editovat zdroj]

Sdílení aut slučuje některé výhody individuální dopravy s některými výhodami veřejné dopravy. Pro uživatele může znamenat oproti provozování vlastního vozidla snížení investičních a provozních výdajů a starostí, pro města snížení nároků na množství parkovacích ploch.

Výhody[editovat | editovat zdroj]

  • nižší potřeba používání aut a parkovacích ploch
  • snížení počtu najetých kilometrů autem
  • efektivnější využívání vozů než u vlastního auta
  • častější využívání jiných způsobů dopravy, zejména ve velkých městech[1]

Nevýhody[editovat | editovat zdroj]

  • nutnost dopředu plánovat jízdu a použití určitého typu či velikosti auta
  • delší doby dojití či dojetí než k vlastnímu vozu
  • riziko nemožnosti půjčit si žádané vozidlo v žádanou dobu[1]

Cambio[editovat | editovat zdroj]

V německých Brémách provozuje systém sdílení aut formou sítě 40 automatizovaných půjčoven automobilů, provázaných s veřejnou dopravou a s půjčovnami a úložišti jízdních kol, firma Cambio. Rozšiřuje svou činnost do Belgie a Irska. V Brémách je do systému cambio zapojeno asi 5000 uživatelů, přičemž město odhaduje celkový potenciál na 20 000. Pro Světovou výstavu v Šanghaji v roce 2010 bylo město Brémy vybráno komisí za předsednictví UN Habitat jako jeden ze tří příkladů dobré praxe udržitelného řešení rozvoje dopravy ve městech.

momo Car-Sharing[editovat | editovat zdroj]

V rámci Evropy existuje koordinační projekt „momo Car-Sharing“ (zkratka znamená „more mobility“, větší mobilita), který je součástí součástí evropského programu zvyšování energetické účinnosti STEER. Cílem projektu je prosazovat rozšíření výběru energeticky efektivních druhů dopravy, včetně sdílení aut. Do projektu je zapojena UITP a partneři ze Španělska, Řecka, Itálie, Finska, Belgie, Německa a České republiky.

Česká republika[editovat | editovat zdroj]

V Československu byla známá například pražská půjčovna automobilů Pragocar. V České republice existuje množství firem půjčujících automobily, ale ty se zaměřují převážně na doplňkové a náhradní služby vlastníkům automobilů (zapůjčení náhradního vozu po poruše vlastního, odvoz řidiče, který požil alkohol atd.). Sdílení aut jako pravidelný a cenově přiměřený způsob dopravy využívaný lidmi, kteří vlastní automobil nemají, ani jako spoluvlastnictví automobilu v Česku nijak výrazným fenoménem není, nepočítáme-li vcelku obvyklé sdílení vozidel v rámci rodin. Od roku 2009 se rozvíjí společnost Autonapůl, která v roce 2014 provozuje 11 vozů v Brně, 2 v Praze, 1 v Liberci a 1 v Plzni. Jejich služby využívá kolem 120 lidí.[2]

Od roku 2013 v Praze působí taktéž společnost CAR4WAY , která v České Republice zákazníkovi nabízí kompletní systém sdílení aut bez prostředníka a poskytuje tak zákazníkovi komfort jak rychlou možností vyzvednutí vozu, tak pohodlím díky novým vozům. CAR4WAY má v plánu do konce roku 2014 nabídnout až stovku vozů, které bude pravidelně obměňovat. Vozový park se skládá výhradně z nových vozů domácí značky Škoda.[zdroj?]

Od února 2014 nabízí v Brně sdílení aut také AJO.cz. Předávání je samoobslužné prostřednictvím mobilního telefonu a klientům jsou k dispozici auta s alternativním pohonem.

Na podobném systému jako brémský systém sdílení aut jsou v některých městech založeny automatizované půjčovny jízdních kol. V České republice byl takový systém zaveden například v Praze-Karlíně, ale jeho význam je vcelku marginální.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b ŠUTA, Miroslav; PATRIK, Miroslav. Aby se ve městě dalo dýchat. Brno : Ekologický institut Veronica, 2010. ISBN 978-80-87308-02-8.  
  2. http://www.autonapul.org/#page-o-nas

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]