Puškvorec

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Puškvorec

Puškvorec obecný (Acorus calamus)
Puškvorec obecný (Acorus calamus)
Vědecká klasifikace
Říše: rostliny (Plantae)
Podříše: cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta)
Třída: jednoděložné (Liliopsida)
Řád: puškvorcotvaré (Acorales)
Čeleď: puškvorcovité (Acoraceae)
Rod: puškvorec (Acorus)
L.
Druhy rostoucí v ČR

Puškvorec (Acorus) je rod jednoděložných rostlin z čeledi puškvorcovité (Acoraceae). Tato čeleď obsahuje pouze rod Acorus a je řazena podle systému APG a APG II do samostatného řádu puškvorcotvaré (Acorales), jiné moderní systémy, např.[1] ji řadí do řádu žabníkotvaré (Alismatales). Starší systémy řadí puškvorec různě, např. Dahlgrenův systém a Cronquistův systém pod řád árónotvaré (Arales) a do samostatné čeledi Acoraceae nebo samostatnou čeleď puškvorcovité neuznávají a řadí puškvorec do čeledi árónovité (Araceae). Český název puškvorec (staročeský např. prustvořec) pochází z německého Brustwurz (prsní kořen asi pro použití při onemocnění horních cest dýchacích).[2] Latinský název acorus (řecky άχόρου) pak odvozen od léčby zornice (κόρη). Autorem jeho názvu je Jan Svatopluk Presl.

Původ a rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Puškvorec obecný byl již znám indickým lékařům už ve starověku a jako zboží ho do Evropy dováželi Řekům a Římanům arabští a féničtí kupci. Rostliny puškvorce objevili vlastně vojáci Alexandra Velikého při výpravě do Indie. První sušenou rostlinu puškvorce pro střední Evropu objevil v 16. století Mattioli, který ji získal od německého vyslance u dvora v Cařihradu a brzy poté vídeňský botanik Clusius vypěstoval živé oddenky, jež rozmnožil a rozeslal do mnoha botanických zahrad. Puškvorec se pak rychle rozšířil, takže dnes roste po celé Evropě včetně Britských ostrovů, ale i v atlantické části Severní Ameriky. Roste u pomalu tekoucích nebo stojatých vod, v bažinách nebo vlhkých příkopech. První zprávy o jeho pěstování jsou z Polska, kam jej s sebou ve 13. století přinesli Tataři, dále se však tehdy nerozšířil.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Jedná se o mokřadní až vodní rostliny s oddenky. Jsou vytrvalé, jednodomé s oboupohlavnými květy. Listy jsou přisedlé, střídavé, dvouřadě uspořádané, s listovými pochvami. Je vysoká až 150 cm. Čepele listů jsou čárkovité, mečovitého tvaru, žilnatina je souběžná, jsou výrazně aromatické, zvláště při rozlomení listu či oddenku. Květy jsou v květenstvích, v ztlustlých klasech, někdy se tento typ květenství nazývá palice. Květenství podepřeno listenem který však není toulcovitého tvaru a spíše připomíná list. Květenství se skládá z mnoha květů, které jsou uspořádány do spirály. Okvětí je přítomno, ale je nenápadné, skládá se ze 6 okvětních lístků, ve 2 přeslenech (3+3). Tyčinek je 6, ve 2 přeslenech (3+3). Gyneceum je složeno ze 3 plodolistů, je synkarpní, semeník je svrchní. Plod je dužnatý, jedná se o bobuli, v ČR se však plody nevytváří.

Rozmnožování[editovat | editovat zdroj]

Puškvorec roste planě, ale můžeme jej také pěstovat, a to nejlépe na jeho přirozených stanovištích. Říkáme tomu, pěstování v polokultuře. Rozmnožuje se snadno z oddenků nařezaných 5- 10 cm dlouhé kousky a zahrabaných do půdy asi 10 cm.

Rozšíření ve světě[editovat | editovat zdroj]

Jsou známy asi 2-6 blízce příbuzných druhů, záleží na taxonomickém pojetí, jsou rozšířeny v mírném pásu až v tropech severní polokoule, často jen adventivně, adventivní výskyt je i na jižní polokouli.

Rozšíření v ČR[editovat | editovat zdroj]

V ČR i v celé Evropě roste jen 1 nepůvodní druh, a to puškvorec obecný (Acorus calamus). Pochází z tropické Asie a v ČR je zdomácnělý v teplejších oblastech. Je to sterilní triploid, proto nevytváří plody a rozmnožuje se výhradně vegetativně. Blízce příbuzné druhy vytvářející plody rostou v Asii a v Severní Americe.

Použití v kuchyni[editovat | editovat zdroj]

Používá se hlavně jako koření. Nejkvalitnější koření se připraví z oddenků rostlin starých 2 - 3 roky. Nasbírané oddenky se zbaví kořenů a suší za nezvýšené teploty buď přímo, nebo oloupané a podélně rozříznuté. Neloupané jsou podstatně aromatičtější. Jako koření se užívá zpravidla rozemletý na prášek, který příjemně a velmi pronikavě voní a hořce chutná.

Celkový seznam druhů[editovat | editovat zdroj]

Jsou pěstovány panašované formy jak puškvorce obecného, tak puškvorce trávovitého.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Květena ČR: 8 nebo 9 díl, vyjde snad v příštích letech.

  • Klíč ke Květeně České republiky, Kubát K. et al. (eds.), Academia, Praha
  • Nová Květena ČSSR, vol. 2, Dostál J. (1989), Academia, Praha

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://herba.msu.ru/shipunov/ang/current/syang.pdf
  2. http://is.muni.cz/th/383667/ff_b/bakal._prace.pdf - Tereza Šarounová: Vybrané české názvy léčivých rostlin