Normané
Normané jsou potomci části Vikingů, kteří v 9. století obsadili severní Francii. V roce 911 západofranský král Karel III. zvaný Prosťáček udělil jejich náčelníkovi Rollovi v léno hrabství Rouen (Normandie), čímž vzniklo Normanské vévodství. Král se tímto způsobem pokusil řešit problém rozpínavosti a dravosti Normanů. Ti mu přísahali věrnost, přijali křesťanství a také galorománský jazyk.
Další výboje směřovali Normané do Anglie, kterou si roku 1066 v Bitvě u Hastingsu podmanil normanský vévoda Vilém Dobyvatel a stal se tak anglickým králem. V roce 1072 napadl Vilém Dobyvatel Skotsko a král Malcolm III. se mu byl nucen podrobit. Normané též usilovali o vládu ve Walesu a v Irsku.
Normané výrazně ovlivnili také dějiny Středozemí. Zúčastnili se řady bojů s Araby a byli za svou statečnost hojně odměňováni. Rainulf Drengot získal v Itálii roku 1030 od Sergia IV. Neapolského hrabství Aversa a příslušník rodiny Hauteville Guaimar IV. ze Salerna později získal dokonce Apulii a Kalábrii jako „vévoda z Apulie a Calabrie“. Guaimar okamžitě odměnil svého prvního velitele Viléma zvaného Železná paže knížectvím Melfi. Drengotův syn pak získal ještě knížectví Capuu. Tyto územní zisky byly završeny dobytím Sicílie a Malty z rukou Arabů. Roku 1130 pak vzniklo Sicilské království.
Charakteristika Normanů
Normané by neměli být zaměňováni s Vikingy, kteří pořádali nájezdy ze Skandinávie a plenili Anglii a ruská knížectví.
Geoffrey Malaterra Normany charakterizoval jako vyznačující se svou prohnaností, pohrdající odkazy svých předků v naději na další veliká vítězství,
Normané a Normandie
Zeměpisně se Normandie nachází v zhruba těch samých místech, jako stará církevní provincie Rouen, která se nazývala Brittanica Nova stejně, jako západní Flandry. Toto území nemělo přirozenou hranici, proto předtím tvořilo administrativní celek. Historicky bylo obyvatelstvo převážně francouzské. V oblasti se také natrvalo usadili vikingští osadníci, kteří začali oblast osidlovat kolem roku 880 a kteří byli rozděleni mezi malou kolonii ve východní Normandii a o něco větší usedlost v západní Normandii.
Během 10. století se začali množit případy zkázonosných nájezdů Vikingů ze severu, pronikajících po řekách hluboko do vnitrozemí Galie, které se začali stávat jejich častým tábořištěm. S sebou si Vikingové brali i své ženy i osobní majetek. Část Vikingů se zde trvale usadila,jejich pohanské zvyky byli později nahrazeny křesťanstvím a Vikingové též přijali také Galo-románský jazyk místních obyvatel. Po jedné či dvou generacích se již potomci vikingských nájezdníků ničím nelišili od zdejšího francouzského obyvatelstva.
Normané si v Normandii osvojili sílící feudální systém a stejně jako Normané v Anglii, tak v severní Francii zaujali své místo ve společenském žebříčku. Normanští válečníci se zcela lišili od místní francouzské aristokracie, která mohla leckdy vysledovat svůj původ až do karolinské doby, zatímco Normané zřídkakdy dokázali vystopovat své předky do doby před počátek 11. století. Většina rytířů zůstávala chudá a lačná po půdě. Rytířstvo v dobách před křížovými výpravami patřilo k nízké společenské třídě a rytíř býval často jen profesionální voják a jediným jeho majetkem byl jeho kůň. Mnoho anglických a francouzských Normanů se proto horlivě připojilo k myšlence křížové výpravy.
Normanské výboje
Normané v Anglii
Normané měli kontakty s Anglií již ve svých raných dějinách. Vikingové nejen pustošili anglické břehy, ale obsadili většinu důležitých přístavů na druhé straně Lamanškého kanálu. Tento vztah byl nakonec stvrzen i krví - svatbou sestry vévody Richarda II. Normanského s anglickým králem Ethelredem II. Roku 1013 byl Ethelred II. nucen uprchnout do Normandie ke svému švagrovi Richardovi, kam ho vyhnaly vikingské výpravy do Anglie, které vedl dánský král Sweyn Forkbeard a Ethelred zůstal ve Francii tři roky. Když nakonec Eduard III. Vyznavač roku 1041 vrátil z otcova exilu na pozvání svého nevlastního bratra Hardiknuta do Anglie, přinesl s sebou také vysokou normanskou vzdělanost. Eduardem III. Vyznavačem přišlo do Anglie také mnoho normanských úředníků a bojovníků. Král najal menší počet Normanů a nechal z nich postavit anglické jezdectvo. Tato koncepce nikdy úplně nezakořenila, ale je typickým příkladem kroků Eduardovy vlády. Jmenoval Roberta de Jumièges arcibiskupem v Canterbury a Ralfa Bázlivého hrabětem z Herefodu. Eduard III. pozval v roce 1051 svého švagra Eustacha II. de Boulogne na svůj dvůr do Londýna. Tato událost měla za následek dosud největší z raných konfliktů mezi Sasy a Normany, který skončil exilem hraběte Godwina z Wessexu.
Roku 1066 nejslavnější normanský vévoda Vilém I. Dobyvatel dobyl Anglii. Příchozivší Normané nahradili Anglosasy jako vládnoucí vrstvu obyvatelstva. Po odeznění počáteční vlny odporu vůči Normanům se tyto dvě populace začaly vzájemně mísit, začaly kombinovat své zvyky a tradice. Normané se poté ztotožnili jako Anglo-Normané a všechny rozdíly definitivně vymizely v průběhu stoleté války, kdy se Anglo-Normanská aristokracie identifikovala jako anglická. Jazyk Anglo-Normanů byl značně odlišný od francouzštiny. Jazyky Anglosasů a Anglo-Normanů se promíchaly a vytvořily středověkou angličtinu.
Nakonec poté, co bylo anglickou korunou ztraceno Normanské vévodství, ačkoliv ostrovy v kanálu La Manche Anglie udržela a několikrát se změnila vládnoucí dynastie, bylo spojení s Francií dlouho udržováno. Anglická šlechta byla částí samostatné francouzsky mluvící kultury a mnozí měli svá území na francouzské straně kanálu La Manche a přitom byli leníky králů Francie a Anglie. Angličtí králové ovládali části (často velké části) francouzského území na evropské pevnině. Ani středověcí angličtí králové nezapomínali na vlastnictví Normandie. Král Richard I. Lví srdce je často považován za ztělesnění středověkého anglického krále, ale ve skutečnosti trávil více času v Akvitánii nebo na křížové výpravě, než v Anglii. Richard Lvé srdce ani nebyl vychován v anglickém jazyce. Ani žádný jiný král až do Richarda II. nebyl anglickým rodilým mluvčím. Většina středověkých anglických králů si dělala nároky na francouzský trůn.
Normané ve Skotsku
Jedním z uchazečů o anglický trůn, rival Viléma I. Dobyvatele Edgar Atheling když anglickou korunu nezískal, odplul nakonec do Skotska. Skotský král Malcolm III. se oženil s Edgarovou sestrou Margaret a stal se Vilémovým nepřítelem, který se už začal s Malcolmem přít o jižní hranice Skotska. Roku 1072 se vojsko Viléma Dobyvatele vylodilo ve Skotsku a Vilém postupoval po souši až k Abernethy, kde se setkal se svým loďstvem. Malcolm III. se Vilémovi podrobil, slíbil mu věrnost a vzal svého syna Duncana jako rukojmí, čímž rozpoutal spory o to, zdali je skotská koruna ve vlastnictví anglického krále.
Normané dále přicházeli do Skotska, budovali zde své hrady a zakládali šlechtické rody, ze kterých vzešli budoucí králové jako například Robert Bruce. Král David I. byl svolný k uvedení Normanů a normanské kultury do Skotska, tomuto procesu se říká „Davidovská revoluce“. Sestra Davida I. se vdala za anglického krále Jindřicha I. a David I. trávil na dvoře svého švagra hodně času, protože potřeboval jeho podporu proti svému nevlastnímu bratrovi Máelu Coluimovi mac Alaxandairovi, za což Jindřicha podaroval rozsáhlým územím ve Skotsku. Proces „Davidovská revoluce“ pokračoval i za vlády Davidových nástupců, a nejrozsháhleji za vlády Williama I. Normanská forma feudalismu se místně ve větší či menší míře ujala ve většině Skotska.
Normané ve Walesu
Ještě před tím, než si Normané podrobili Anglii, tak navázali kontakty také s Walesem. Eduard III. Vyznavač jmenoval výše jmenovaného Ralfa Bázlivého hrabětem z Herefordu a pověřil ho bojem s Welšany. Avšak tím od té doby veškerá normanská snaha na dobytí Walesu nijak nepostoupila. Takže se Normané pustili do dlouhého a pomalého dobývání, během kterého téměř celý Wales stal předmětem Normanských zásahů.