Káča (hračka)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Káča, také vlček, vlk, čamrda, čamrhoun[1] je dětská hračka, založená na principu setrvačníku a jehlového ložiska.

Podoba[editovat | editovat zdroj]

Káča má zpravidla tvar kužele, většinou je jeho vrcholová část prodloužená a ve středu podstavy je připevněno držadlo pro roztáčení káči. Původně bývala vyráběna ze dřeva, v dnešní době se často uplatňují i další materiály, zejména kovy nebo plasty.

Klasická káča má velikost několika centimetrů. Velká káča s mechanickými součástkami uvnitř, jejíž točení bývá doprovázeno zvukovými nebo světelnými efekty, se zpravidla označuje jako vlček nebo vlk.

Ukázky káč a vlčků

Zdroj pohybu[editovat | editovat zdroj]

Setrvačník po roztočení udržuje káču vzpřímenou. Káča se pak točí na desce, zpravidla vodorovné. Samo roztočení se děje několika možnými způsoby:

  • na prostou káču se navine provaz a káču hráč odhodí a přidrží konec provazu, za který se případně ještě zatáhne; pokud se místo samotného provazu použije bičík, může se bičováním rotace posilovat i dodatečně a opakovaně i po delší dobu. Na tento způsob navazuje moderní káčování s hrou s káčou na rukou a ve vzduchu, podobnou jojování.
  • káča s dříkem má na vrchu tyčkové držadlo (dřík), které hráč mezi prsty roztočí a káču pustí na plochu
  • mechanická káča obsahuje mechanismus a na vrchu má hříbkovité držadlo k mechanismu, např. se spirálovitě zkrouceným kovovým páskem, převádějícím svislý pohyb držadla dolů na rotaci. Hráč (případně s pomocí vestavěné pružiny) vrací volnoběhem držadlo do výchozí horní polohy a stlačuje opakovaně držadlo až do maximálního roztočení káči.

Způsob hry[editovat | editovat zdroj]

Cílem hry je káču stojící na špičce roztočit tak, aby se vydržela točit co nejdéle. Pro dosažení dlouhé doby točení je důležitá kvalita káči, zejména její hrot, vyvážení a povrch s nízkým aerodynamickým třením. V moderním akrobatickém káčování se pak rotující káča ovládá rukama prostřednictvím provázku (šňůry).

Historie[editovat | editovat zdroj]

Archeologicky jsou, jako prehistorické hračky či nástroje na principu káči, doložené na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy. Nejstarší káča je doložená ve městě UR (kde byl nalezen i nejstarší, na obdobném principu pracujicí, hrnčířský kruh), datovaná do roku 3500 př.n.l.

Patrně nejstarší zaznamenaná zmínka se objevila v Homérově Iliadě (kniha XIV., verš 413.), průběžně se pak objevuje např. v řecké (Platónově Ústavě, Aristofanově Ptácích) i římské (Vergiliova Aeneida) literatuře, později je zmíněná například v Shakespearových hrách a zobrazil ji i KomenskýOrbis pictus (CXXXVI. - Ludi pueriles, Hry dětské).

Jako hračka tedy provází děti doslova od nepaměti, ve dvacátém století dochází k modernizacím a stává se i sportovním náčiním (první soutěže probíhaly v šedesátých letech 20. století).

Moderní káčování[editovat | editovat zdroj]

Podobně jako u joja, došlo i u káči ve dvacátém století k modernizaci. Princip setrvačníku, společný oběma těmto hračkám, a tedy i základní tvar zůstal zachovaný, zmodernizován byl hlavně hrot - místo jednoduché špičky je lehce rozšířen a teprve pak uzavřen do hrotu.

Takovýto tvar hrotu umožňuje poměrně pevné obmotání provázkem, po kterém pak, díky rotační energii, káča sama jezdí. Hrot může být navíc pomocí kuličkového ložiska izolován od rotace samotné káči, ta pak může na provázku ve vzduchu stát či viset.

Moderní sportovní káči bývají plastové, pro prodloužení doby rotace mívají v těle zátěžové kroužky.

Základním trikem je "bumerang", vyhození káči tak, aby nabrala rotační energii a škubnutím za provázek si ji hráč nasměruje zpátky do vlastní ruky. Další triky se pak odvíjí podle toho zda jde o káču s kuličkovým ložiskem, či s pevným - fixním - hrotem. U kuličkových ložisek je hráč omezen dobou rotace, ale káča může na provázku stát, káču s fixním hrotem lze urychlovat, ale káča může sama jezdit (což rychleji ubírá rotační energii). Kombinaci obou částečně umožňuje volnoběžka, jednosměrné ložisko, díky němuž káča stojí, ale je možné ji zrychlovat.

Soutěže[editovat | editovat zdroj]

Většina moderních "káčerů" začíná napřed s jojem a teprve potom přechází na příbuzné káčovaní, jsou i soutěže v káčování přidruženy k jojo soutěžím. Rozhodčí hodnotí náročnost i provedení triků, případně počet chyb. V rámci Mistrovství joja ČR je tedy vyhlašován i mistr ČR v káčování, obdobně je při Evropském mistrovství joja vyhlašován Mistr Evropy. V rámci lokálních soutěží joja bývá káča zařazována nepravidelně.

Mistři ČR[editovat | editovat zdroj]

  • 2006 - Jan Dvořák (Plzeň)
  • 2007 - Jakub Konečný (Moravský Krumlov)
  • 2009 - Jan Dvořák (Plzeň)
  • 2010 - Jakub Konečný (Moravský Krumlov)
  • 2011 - Jakub Konečný (Moravský Krumlov)
  • 2012 - Jakub Konečný (Moravský Krumlov)
  • 2013 - Jakub Konečný (Moravský Krumlov)
  • 2014 - Daniel Konečný (Moravský Krumlov)

Mistři Evropy[editovat | editovat zdroj]

  • 2010 - Jan Dvořák (ČR)
  • 2011 - Jakub Konečný (ČR)
  • 2012 - Jakub Konečný (ČR)
  • 2013 - Daniel Konečný (ČR)
  • 2014 - Daniel Konečný (ČR)

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • spintop.cz - stránky v češtině věnované káče a káčování

Videa káčování[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. slovensky vŕgala, polsky bąk, německy Kreisel

Externí odkazy - videa[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]