Jan M. Kolár

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jan M. Kolár
Narození2. ledna 1923
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí10. března 1979 (ve věku 56 let)
?
LucemburskoLucembursko Lucembursko
Povolánínovinář a spisovatel
RodičeJan Stanislav Kolár
Marie Kolárová
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Jan M. Kolár (2. ledna 1923, Praha – 10. března 1979, Lucembursko)[1] byl český novinář a spisovatel, v emigraci od roku 1948. Beletristické dílo napsal francouzsky.

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Oba rodiče Jana M. Kolára byli profesionální umělci. Matka Marie Kolárová (rozená Hermannová, 1901-1980) byla operní pěvkyně a filmová herečka,[2] v letech 1927-1934 vystupovala na Národním divadle v Praze.[3] Otec Jan Stanislav Kolár (1896–1973) byl český scenárista, režisér, herec a filmový kritik.

Po maturitě, kterou získal na pražském reálném gymnáziu v Křemencově ulici nemohl dále studovat, protože vysoké školy byly za německé okupace zavřeny. Pracoval proto jako nákupní úředník a po osvobození nastoupil na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Ze studií byl vyloučen v roce 1948.[4]

Novinář v poválečném Československu[editovat | editovat zdroj]

Již za Protektorátu přispíval do týdeníku Praha v týdnu svými divadelními a filmovými recenzemi. V letech 1946-1948 do Svobodných novin (pod tímto názvem vycházely Lidové noviny v letech 1945-1948, vedl je Ferdinand Peroutka).[5]

Do obtíží se Jan M. Kolár dostal po zveřejnění svého příspěvku Atomická energie a Jáchymov, který vyšel v týdeníku Československé strany lidové Obzory (za týdeník odpovídal mj. Pavel Tigrid[6]) 27. 7. 1946. Kolár v článku konstatoval, že v jáchymovských dolech měli utajeně pracovat sovětští experti na atomovou energii. To bylo považováno za vojenské tajemství a Kolár byl několik dnů držen ve vazbě.[7]

Emigrace[editovat | editovat zdroj]

Po vyloučení ze studia se Jan M. Kolár krátkou dobu skrýval. V dubnu 1948 se mu podařilo v uneseném letadle dostat do Mnichova.[8][p 1] Po pobytu v utečeneckém táboře odešel do Lucemburska.

Poté zorganizoval vycestování své přítelkyně Áji. Ta se v Praze fiktivně provdala za lucemburského občana, se kterým opustila Československo. Po příjezdu do Lucemburska bylo toto manželství anulováno a Kolár, který získal švýcarské stipendium, odjel s budoucí manželkou do Švýcarska, kde se konala v únoru 1949 svatba.[9] Manželé odcestovali na konci roku 1949 do Kamerunu, kde Kolár nejprve pracoval pro společnost Bromfilm, jako asistent českého režiséra Ladislava Broma. Po zkrachování filmového projektu spoluvlastnil s manželkou, magistrou farmacie Univerzity Karlovy, lékárnu. Od roku 1950 zde též obchodoval s kakaem.[4] Prosperující lékárna mu umožňovala cestovat po Evropě, Africe, Blízkém Východu a americkém kontinentu. Do Paříže se navracel na několik měsíců v roce a roku 1975, kdy manželé Kolárovi činnost kamerunské lékárny ukončili, se sem přestěhoval.[10]

Přispíval do Tigridova Svědectví (vycházelo od roku 1956), v únoru 1957 však (pro názorový nesouhlas s navrhovanou diskusí s reformními komunisty jako Gomulka či Tito) z redakční rady vystoupil. Svůj postoj vysvětlil otevřeným dopisem, který Svědectví zveřejnilo.[11] Od konce padesátých let psal francouzsky, v tomto jazyce napsal pět románů.[10]

Závěr života[editovat | editovat zdroj]

V roce 1977 se z obav z politického vývoje [p 2] přestěhoval z Paříže do Lucemburska, kde o dva roky později zemřel na rakovinu prostaty.[9]

Pavel Tigrid uctil památku Jana M. Kolára nekrologem ve Svědectví.[12]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Žurnalistika[editovat | editovat zdroj]

Za Protektorátu přispíval do týdeníku Praha v týdnu, po osvobození do deníku Svobodné noviny a týdeníků Vývoj a Obzory. Po emigraci zveřejňoval své příspěvky v českých periodikách vycházejících v zahraničí, např. Čechoslovák, Československé noviny, Hlas domova, Naše hlasy, Návrat, New Yorské listy, Ozvěna, Skutečnost, Sklizeň, Svědectví, Zápisník. Zpočátku také přispíval do v německojazyčných časopisů jako Lucemburger Wort, Neue Zürcher Zeitung nebo Die Weltwoche.[10]

Knižní vydání[editovat | editovat zdroj]

  • Listy němému příteli (Úvod k dialogu s domovem, Lund, Sklizeň svobodné tvorby, 1955)
  • Otázky české tradice (Esej, Lund, Sklizeň svobodné tvorby, 1957)

Romány ve francouzštině (do češtiny nepřeloženo):

  • La Monnaie de retour (Peníze nazpět/Peníze na návrat, Paris, Editions Julliard, 1959)
  • Le Nouveau Venu (Nově příchozí, Paris, Editions Julliard, 1961),
  • Paradis parallèles (Paralelní ráje, román, Paris, Albin Michel, 1967)
  • Die beiden Paradiese (německý překlad románu Paradis parallèles, Hamburg, Classen, 1968)
  • La pente (Svah, román, Paris, Albin Michel, 1969)
  • Une fée sur l’échiquier (Víla na šachovnici, Paris, Albin Michel, 1973)

Online ukázky z díla[editovat | editovat zdroj]

  • Smysl svobody (Svědectví 01/1956, pseudonym Jan Krása)[13]
  • Jak přežít. Pohled zpět. (Esej ve Svědectví, 1965, autorství dle Slovníku české literatury po roce 1945)[14]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Únos provedl se synovcem ministra bývalé protektorátní vlády Jiřího Havelky, Jiřím Havelkou. Tomu se podařilo pomocí startovací pistole posádku donutit, aby místo v Bratislavě přistála v Mnichově.
  2. ↑ V kantonálních volbách 1976 a obecních 1977 zvítězila socialistická strana pozdějšího presidenta Françoise Mitteranda, která do září 1977 spolupracovala s komunisty.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Profil v databázi Národních autorit ČR. [cit. 28.2.2022]
  2. ↑ Česko-slovenská filmová databáze: Máša Kolárová
  3. ↑ Archiv ND, Marie (Máša) Kolárová: Seznam představení
  4. ↑ a b Slovník české literatury po roce 1945, Veronika Košnarová: Jan M. Kolár
  5. ↑ (dostupné online v NK ČR) Kramerius-Svobodné noviny, vyhled. Kolár. Svobodné noviny. 1945-1948. Dostupné online. 
  6. ↑ Souborný katalog AV ČR: Obzory. www.lib.cas.cz [online]. [cit. 2017-08-27]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-08-27. 
  7. ↑ KOŠNAROVÁ, Veronika. Ztracen v dějinách: spisovatel Jan M. Kolár. Praha: Academia, 2013. ISBN 9788020022288. S. 14. 
  8. ↑ ČTK: Detail uneseného letu. ib2004.ctk.cz [online]. [cit. 2017-08-27]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-08-27. 
  9. ↑ a b DRÁPALA, Milan. Na ztracené vartě Západu. Praha: Prostor, 2000. ISBN 80-7260-046-X. Kapitola Duchovní aristokrat. Exilová cesta revolty Jana Kolára. (výběr článků a životopis). 
  10. ↑ a b c Tereza Riedelbauchová: Recenze knihy Veroniky Košnarové Ztracen v dějinách. Spisovatel Jan M. Kolár. www.ucl.cas.cz [online]. [cit. 2017-08-27]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-08-27. 
  11. ↑ Tribuna. Svědectví. 1957/2, s. 112–115. Dostupné online. 
  12. ↑ Zemřel Jan Kolár. Svědectví. 1979/58, s. 225–226. Dostupné online. 
  13. ↑ Smysl svobody. Svědectví. 1956/1, s. 26–31. Dostupné online. 
  14. ↑ Jak přežít. Pohled zpět.. Svědectví. 1965/25-26, s. 23–33. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Jan_M._Kolár&oldid=23799375“