Jan Nepomuk z Harrachu

V tomto článku je použita zastaralá šablona „Příbuzenstvo“.
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jan Nepomuk František Harrach
Poslanec Českého zemského sněmu
Ve funkci:
1870 – 1871
Ve funkci:
??? – 1893
Ve funkci:
1895 – ???
Poslanec Říšské rady
Ve funkci:
1873[1] – 1884
Člen Panské sněmovny
Ve funkci:
1884 – ???
Stranická příslušnost
ČlenstvíStr. konz. velkostatku
Český klub
(staročeši)
Narození2. listopadu 1828
Vídeň
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí12. prosince 1909 (ve věku 81 let)
Vídeň
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo pohřbeníHarrachovská hrobka v Horní Branné
ChoťMarie Markéta z Lobkovic (1856–1870)
Marie Terezie z Thurn-Taxisu (1878–1908)
RodičeFrantišek Arnošt z Harrachu a Anna z Lobkovic
DětiOtto Nepomuk z Harrachu
Arnošt František Hugo z Harrachu
Gabriela z Harrachu
Markéta z Harrachu
PříbuzníJan Antonín z Harrachu[2] a Ernestina Antonie z Harrachu[3] (vnoučata)
Profesepolitik, velkostatkář, důstojník, podnikatel a historik
OceněníŘád sv. Anny 3. třídy (1849)
rytíř Řádu zlatého rouna (1896)
velkokříž Císařského řádu Leopoldova (1901)
PodpisJan Nepomuk František Harrach, podpis
CommonsJan Harrach
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Příbuzenstvo
otec František Arnošt Harrach
manželka Marie Markéta z Lobkovic
manželka Marie Thurn-Taxis

Jan Nepomuk František Harrach (2. listopadu 1828 Vídeň - 12. prosince 1909 tamtéž) byl český šlechtic z rodu Harrachů, politik, mecenáš a podnikatel. Byl stoupencem českého státoprávního programu, aktivně působil při rozvoji českého kulturního i politického života, mj. během budování Národního divadla v Praze.

Život

Mládí a rodina

Jeho otcem byl politik František Arnošt Harrach. Matka Jana Harracha pocházela stejně jako jeho první manželka z českého rodu Lobkowiczů. Rozhodující vliv na něj však měl vlastenecký okruh jeho vychovatelů, mezi nimiž dominantní roli sehrál Jan Erazim Vocel, básník, později profesor archeologie, dějin umění a dějin české literatury na pražské univerzitě.

Byl dvakrát ženat. Poprvé s Marií Markétou, kněžnou z Lobkovic (1837–1870), po její smrti se oženil s Marií, princeznou z rodu Thurn-Taxis.[4]

Měl devět dětí[5]:

  • Anna Marie (1837–1938)
  • Gabriela Terezie (1859–1942)
  • Marie Terezie (?–?)
  • Markéta Karolína (?–?)
  • Karel František (1857–1920)
  • Ota Jan Nepomuk (1863–1935)
  • Alfréd (26. 5.1864–10.6.1864)
  • Jana zemřela při porodu 1869
  • Arnošt František Hugo (1879–1971)

Během revolučního roku 1848 se hrabě Jan spolu s otcem Františkem účastnil Slovanského sjezdu v Praze. O rok později vstoupil do armády Rakouského císařství, kde dosáhl hodnosti majora. Následně se věnoval správě rodinného statku a rozvoji sklárny v Novém Světě.[6]

Veřejné aktivity v hospodářské a kulturní oblasti

V roce 1856 zakoupil a převzal do své správy velkostatek Konárovice u Kolína. Záhy se postavil do čela Hospodářského spolku kolínského, později krajského spolku čáslavského a poté i královéhradeckého, roku 1863 založil rolnickou školu na svém panství Stěžery na Královéhradecku. Angažoval se také v českém průmyslu. Stal se předsedou Hospodářské jednoty kraje Táborského, České hedvábnické jednoty, Českého spolku pro vývoz a přívoz, banky Slavie aj. Své předsednictví nikdy nechápal jenom jako čestnou formalitu.[7] Byl také ředitelem lokální železniční tratě Jilemnice–Rokytnice.[6]

Má také velké zásluhy za rozvoj českého kulturního i politického života. Jako kurátor Matice české podporoval intenzivně českou literaturu. Právě s jeho podporou vydal K. J. Erben v definitivní podobě „Prostonárodní české písně a říkadla" (1864) a jeho štědrou finanční dotací byl udržován po několik let významný matiční přírodovědný časopis Živa. Hrabě Harrach se také zasloužil o vybudování Národního divadla v Praze, v prvé řadě jeho finanční podporou, krátký čas stál i v čele sboru pro vybudování divadla. V souvislosti s jeho podporou vypsal také soutěž o nejlepší českou operu (1863), v níž vyhráli Smetanovi Braniboři v Čechách.[7][6]

Jako předseda Společnosti muzea Království českého (dnešní Národní muzeum) se zasloužil o rozmach této instituce a náleží mu i spoluúčast na vybudování monumentální muzejní budovy na pražském Václavském náměstí. Ve Vídni v součinnosti se Slovanskou besedou, v jejímž čele stál, a spolkem Komenský založil první českou školu a vymohl konání bohoslužeb v českém jazyce.[6]

Politické aktivity na zemském sněmu a v Říšské radě

Od 60. let byl aktivní i v politice. Přesvědčením byl staročech a český Rakušan, existenci českého národa bez rakouského rámce si nedokázal představit. Své konzervativní názory shrnul v publikaci Spása Rakouska (1862). Bojoval za zájmy Čechů, nebyl však nikdy nacionalistou a prosazoval spolupráci mezi Čechy i Němci, i když se právě za jeho života vztahy mezi oběma národnostmi prudce zhoršovaly.[7] Patřil do Strany konzervativního velkostatku, která podporovala české státoprávní aspirace, měla blízko k Národní (staročeské) straně, odmítala unifikaci a centralizaci rakouského státu a trvala na zachovávání historických zemských práv a státoprávní odlišnosti zemí koruny české. Aliance mezi česky cítící šlechtou a českými liberály měla pro obě strany své výhody, šlechtě zaručovala dynamičtější sociální základnu, liberálům dodávalo spojenectví s aristokraty vážnosti pro jejich argumenty ohledně českého státního práva.[8]

V roce 1870, kdy inicioval předseda vlády Alfred Potocki rozhovory s českou opozicí a kdy se očekávala možnost dohody a naplnění českých požadavků, byla aliance mezi Národní stranou a šlechtici obnovena a Harrach hostil ve svém paláci na přelomu března a dubna 1870 schůzky českých měšťanských a šlechtických politiků s cílem najít společný program.[9]

portrét Jana Harracha z roku 1885 od Jana Vilímka

V roce 1870 jako poslanec za politické okresy jilemnický, vrchlabský a vysocký vstoupil do Českého zemského sněmu.[7] V roce 1871 rezignoval na mandát na sněmu (uváděno ovšem, že rezignoval coby zástupce kurie velkostatkářské).[10]

V prvních přímých volbách do Říšské rady roku 1873 získal i mandát v Říšské radě (celostátní zákonodárný sbor), kde reprezentoval městskou kurii, obvod Litomyšl, Lanškroun, Polička atd. V souladu s tehdejší českou opoziční politikou pasivní rezistence ale mandát nepřevzal a do sněmovny se nedostavil, čímž byl jeho mandát i přes opakované zvolení prohlášen za zaniklý.[11]

V roce 1879 Eduard Taaffe, tehdy představitel konzervativního německorakouského tábora, inicioval jednání s českou opozicí (liberální i šlechtickou), na jejichž konci byl český vstup na Říšskou radu, zahájení aktivní politiky a přechod Čechů do provládního tábora. Ve volbách do Říšské rady roku 1879 byl Harrach zvolen za kurii venkovských obcí v Čechách (obvod Hradec Králové, Jaroměř atd.). Nyní mandát převzal a zapojil se do práce Národní (staročeské strany) . Rezignaci oznámil na schůzi 4. prosince 1884.[11] Následně byl členem Panské sněmovny (jmenovaná horní komora Říšské rady).[6]

Po volbách v roce 1879 se na Říšské radě připojil k Českému klubu (jednotné parlamentní zastoupení, do kterého se sdružili staročeši, mladočeši, česká konzervativní šlechta a moravští národní poslanci).[12]

V roce 1890 se angažoval v jednání o česko-německém vyrovnání v Čechách (takzvané punktace), které ale čelilo ostré kritice od Národní strany svobodomyslné (mladočeské), následkem čehož se politické pozice konzervativních staročechů zhroutily a Harrach opustil aktivní politiku.[6] Rezignace na mandát v zemském sněmu byla oznámena na schůzi sněmu v prosinci 1893.[13] Znovu se sem ale vrátil již v zemských volbách roku 1895, nyní ovšem za kurii velkostatkářskou.[14]

Vztah ke Krkonoším a jilemnickému panství

Když v roce 1860 převzal tehdy ještě mladý šlechtic správu jilemnického panství, věnoval pozornost především rozsáhlým lesům a zpracování dřeva. Lesní hospodářství za něj dosáhlo jednoho ze svých vrcholů. Na svém panství zavedl české úřadování, což bylo tenkrát ojedinělé opatření.[7]

Velkou pozornost věnoval zdokonalení západokrkonošských cest včetně turistických a dnešní Harrachova cesta vedoucí z Harrachova údolím Mumlavy k Labské boudě a do Špindlerova Mlýna - Bedřichova se stala první krkonošskou turistickou cestou značenou vedle německých i českými informacemi. Vědom si významu turistického ruchu, nechal postavit na Žalém roku 1890 dřevěnou restauraci a o dva roky později místo nevyhovující železné rozhledny kamennou věž. K hospodářskému a turistickému rozvoji západních Krkonoš dále přispěl svými zásluhami na vybudování železniční dráhy z Martinic do Rokytnice nad Jizerou.

Vřelý a velmi osobní vztah měl také k centru svého krkonošského majetku - k Jilemnici. Rád zde pobýval, r. 1863 městu daroval kroniku a na úvod vlastní rukou mj. připsal: „...Konečně pak svědčiž kniha tato, co věrná pamětnice po věky také o upřímné lásce mé k slavnému městu Jilemnice, které milostivý Bůh stále žehnati ráčiž."

V roce 1870 nechal opravit zdejší zámek, v polovině devadesátých let jej dal rozšířit, upravit do dnešní podoby a obklopit rozsáhlým parkem. Výrazně podporoval školy, místní odbor turistů, věnoval dříví na stavbu sokolovny aj.

Zasadil se také o to, že Jilemnice zůstala sídlem politického okresu. Město se mu podobně jako řada vesnic jilemnického panství (Horní Branná, Valteřice, Martinice a další) odvděčilo čestným občanstvím (1861) a dnes je zde po něm pojmenována jedna z hlavních historických ulic.[7]

První lyže v Krkonoších

V roce 1892 navštívil Jan Harrach světovou výstavu v norském Oslu, kde ho v expozici sportovních potřeb napadlo, že lyže by mohly jeho lesním dělníkům usnadnit pohyb v zavátých horských lesích. Na jeho příkaz pak objednala lesní správa v Horní Branné jeden pár jasanových lyží z Norska a jeden pár bukových lyží z Vídně. Na svoji dobu byly velmi drahé, stály 11 zlatých. Podle dovezených vzorů pak vznikly první páry domácích lyží pro hraběcí lesní personál.

Už v roce 1895 však vznikl v Jilemnici Český krkonošský spolek Ski a o pár let později se uskutečnily první závody na lyžích.[15] Lyžařům i dalším turistům posloužila výletní restaurace na vrchu Kozinci nad Jilemnicí, kterou rovněž nechal vybudovat hrabě Jan.[7]

Smrt

Hrabě Jan Harrach zemřel ve věku 81 let a je pochován v rodinné hrobce v Horní Branné. V den jeho pohřbu přijel z Prahy zvláštní vlak s předními reprezentanty českého veřejného života. Pojizerské listy tehdy napsaly, že odešel šlechtic, který „byl z kruhu konzervativní aristokracie téměř jediným, jenž asi nejvíce přiblížil se citům našeho národa a při spravedlnosti své ujímal se v kruzích jemu přístupných dobrých práv našeho národa..."[7]

„Uvědomoval si, že komu je více dáno, tak by měl i více odevzdat. A to nejen po hmotné stránce, ale i duševně. Podporoval spoustu užitečných věcí," uvedl k osobnosti hraběte Harracha ředitel Krkonošského muzea Jan Luštinec.[16]

Odkazy

Reference

  1. ↑ Fakticky vykonával mandát až od roku 1879, předtím v rámci politiky pasivní rezistence mandát nepřebíral.
  2. ↑ Austrian Parliament personal database. Dostupné online.
  3. ↑ Darryl Roger Lundy: The Peerage.
  4. ↑ Oficiální stránky obce Horní Branná
  5. ↑ KAREL, Jiří. Politik Jan Nepomuk a slavná národopisná výstava. Rýmařovský horizont. 2007-03-16, roč. IX, čís. 05/2007, s. 17. Dostupné online. 
  6. ↑ a b c d e f Österreichisches Biographisches Lexikon 1815–1950. Bd. 2. Wien: [s.n.], 2003-2011. Dostupné online. ISBN 978-3-7001-3213-4. Kapitola Harrach, Johann Nepomuk Gf. von (1828-1909), Gutsbesitzer und Mäzen, s. 190. (německy) 
  7. ↑ a b c d e f g h Jan Nepomuk hrabě Harrach na oficiálních stránkách obce Harrachov
  8. ↑ Urban, Otto: Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982. S. 164. Dále jen: Česká společnost 1848-1918. 
  9. ↑ Česká společnost 1848–1918. 242-243
  10. ↑ http://www.psp.cz/eknih/1870skc/2/stenprot/003schuz/s003002.htm
  11. ↑ a b Databáze stenografických protokolů a rejstříků Říšské rady z příslušných volebních období
  12. ↑ Salzburger Volksblatt, 21. 10. 1879, č. 126, s. 2.
  13. ↑ http://www.psp.cz/eknih/1889skc/5/stenprot/001schuz/s001004.htm
  14. ↑ NAVRÁTIL, Michal. Almanach sněmu království Českého 1895–1901. Praha: [s.n.], 1896. Dostupné online. S. 357. 
  15. ↑ První lyže přivezl hrabě Harrach pro lesníky, ukazuje výstava v Jilemnici, iDNES.cz, 1. 1. 2011
  16. ↑ Osvícený hrabě Harrach má v jilemnickém zámku stálou expozici, iDNES.cz, 24. 7. 2011

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Jan_Nepomuk_z_Harrachu&oldid=15314216“