Ion Luca Caragiale

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Ion Luca Caragiale
Ion Luca Caragiale se svým synem Meteiem

Ion Luca Caragiale [jon luka karadžiale] (30. ledna 1852 Haimanale, Valašsko9. června 1912 Berlín, Německo) byl rumunský dramatik, prozaik, publicista, básník a překladatel. Proslavil se především svými společenskokritickými komediemi. Je považován za zakladatele rumunského moderního dramatu. Jeho nejznámější hrou je Ztracený dopis.

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Caragiale pocházel z divadelnické rodiny, otec i oba strýcové byli herci. Po středoškolských studiích na soukromých ústavech v Ploješti navštěvoval v letech 1866 - 1870 třídu uměleckého přednesu a mimiky na bukurešťské konzervatoři, kde vyučoval jeho strýc, dramatik Costache Caragiale.

V roce 1870 nastoupil jako nápověda a opisovač do Národního divadla v Bukurešti a v téže době začal přispívat do politických a satirických časopisů liberálního zaměření. V letech 1877 - 1881 psal články a reportáže pro konzervativní deník Timpul, v jehož redakci působil Mihai Eminescu (Eminovici). Eminescu ho uvedl do literacké společnosti Junimea vedené Titem Maiorescem, v jejíž časopisu Covorbiri literare uveřejnil své hlavní divadelní hry. Ve svém životě vystřídal řadu zaměstnání: byl soudním zapisovatelem v župě Prahova, soukromým učitelem, v letech 1881 - 1882 působil jako školní inspektor v župách Sučava (Suceava) a Neamț, potom jako úředník Správy monopolů. Několikrát si otevřel pivnici. V sezoně 1888 - 1889 byl jmenován ústředním ředitelem rumunských divadel, osvědčil se jako organizátor divadelního života a režisér. Řadu let vydával humoristické časopisy, kupříkladu Claponul a Moftul român.

Neuznání ze strany rumunských vlivných kulturních kruhů a nepodložené nařčení z plagiátu ho přiměly k rozhodnutí přestěhovat se v roce 1905 do Berlína, odkud se však stále účastnil literárního a společenského života v Rumunsku, kupříkladu pronikavým politickým esejem Rok 1907 od jara do podzimu.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Kritika rumunské společnosti

Caragialova komedie ze soudobého společenského života napadají konzervativní i liberální demagogii, nemorálnost stranického politikaření, arivismus, nevzdělanost maloměšťáku i vysmívají volební a parlamentární hře na demokracii; prostředky komična vyplývají z dějových zvratů a častých qui pro qou, z přesně odpozorovaných charakterů a z jazykový individualizace postav. V první hře Bouřlivá noc (1879) Caragiale uvádí scénu novou společenskou vrstvu zbohatlíků a staví do ostrého kontrastu její aspirace a skutečnou úroveň. V jednoaktovce Pan Leonida proti reakci (1880) zamířil satirické ostří na užvaněnost a zbabělost politických demagogů, planě horujících pro republiku a revoluční změny. Promluvy pana Leonidy jsou karikaturou sdělování a jeho jednání je protipólem patetických gest. Fraška Když se slaví karneval (1885), plná záměn a pronásledování, se odehrává na bukurešťském předměstí během karnevalu, na němž místní „lepší společnost“ chce dokázat, jak vznešeně se umí chovat a mluvit; autor parodoval nejen tyto přízemní maloměšťáky, ale také dobový žánr melodramatu. Série komedii vrcholí ostře satirickou hrou Ztracený dopis (1884), jejž místo a čas jsou určeny (začátek 80. let 19. století v rumunském, možná valašském, provinčním městě), ale celkový smysl hry toto vymezení daleko přesahuje. Zápletka se týká předvolebního střetnutí mezi místními konzervativci a liberály a dostává se do pohybu díky motivu několikrát ztraceného a opět nalezeného kompromitujícího milostného psaníčka. Komično je založeno na neočekávaných situačních zvratech, na vystižení dominantních slabostí a neřestí postav, na jejich barvité jazykové charakteristice. Řeč postav občas ztrácí smysl v záplavě bezobsažných proklamací a frází, jazyk jako by přestával sloužit ke komunikaci. Ještě naléhavější pocit absurdity však vyplývá z rozuzlení: kandidaturu na místo poslance nezískává ani jeden z místních rivalů, nýbrž obskurní „člověk z ústředí“, který všechny překonává hloupostí i nemorálností.

Bibliografie[editovat | editovat zdroj]

  • 1889 - Teatru, cu o prefață de Titu Maiorescu (Bukurešť).
  • 1894 - Teatru (Jasy).
  • 1895 - Hřích a jiné novely (výbor, přeložil F. K. Hlaváček, Praha: F. Šimáček).
  • 1908 - Teatru. Opere complete (Bukurešť: «MINERVA», Institut de Arte Grafice și Editură).
  • 1908 - Momente, schițe, amintiri. Opere complete (Bukurešť: «MINERVA», Institut de Arte Grafice și Editură).
  • 1908 - Nuvele și povestiri. Opere complete (Bukurešť: «MINERVA», Institut de Arte Grafice și Editură).
  • 1929 - Muž ze tmy (?; orig. 1890).
  • 1930-1940 - Opere, I-VII (Bukurešť).
  • 1931 - Ztracený dopis (přeložili J. Staca a O. Hink, předmluvu napsal Č. Šofferle, Praha: Česká grafická Unie; orig. 1884).
  • 1958 - Bouřlivá noc (přeložili Ivo Valenta a Václav Vlasák, Praha: Dilia; orig. 1879).
  • 1960 - Bibíček (Když se slaví karneval) (přeložil Rudolf Vávra, Praha: Dilia; orig. 1885).
  • 1970 - Pan Leonida proti reakci (přeložily Marie Kavková a Jitka Lukešová, scénická úprava Zuzana Kočová, Praha: Maringotka; orig. 1880).

Zdroje[editovat | editovat zdroj]

  • Valentová, Libuše: Caragiale Ion Luca, v: Slovník rumunských spisovatelů (Praha: Nakladatelství Libri, 2001).
  • Valentová, Libuše: Překlady z rumunské literatury do češtiny (1900-1991) (vydáno vlastním nákladem autorky v Praze roce 1992).

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu