CSKB-Progress

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Státní vědeckovýrobní raketové a kosmické středisko CSKB-Progress
Založeno 12. dubna 1996
Sídlo Samara, Rusko
Klíčoví lidé Alexandr Nikolajevič Kirilin, Ravil Nurgalijevič Achmetov, Sergej Viktorovič Ťulevin, Boris Nikolajevič Melioranskij
Oblast výroby raketový, kosmický
Vyráběné produkty nosné rakety (Molnija-M, Sojuz-U, Sojuz-FG, Sojuz-2), umělé družice (Foton-M, Bion-M, Resurs DK)
Mateřská společnost ruský stát
Oficiální web http://www.samspace.ru/

CSKB-Progress, plným názvem Federální státní jednotný podnik Státní vědeckovýrobní raketové a kosmické středisko CSKB-Progress (rusky Федеральное государственное унитарное предприятие Государственный научно-производственный ракетно-космический центр «ЦСКБ-Прогресс», zkráceně ЦСКБ-Прогресс je ruský podnik raketového a kosmického průmyslu sídlící v Samaře, který vznikl roku 1996 sloučením dvou samarských organizací – Ústřední specializované konstrukční kanceláře (CSKB) a závodu Progress.

Hlavní složkou výrobního programu podniku jsou nosné rakety rodiny R-7 verzí Molnija-M, Sojuz-U, Sojuz-FG a Sojuz-2. Dále podnik staví umělé družice Země typů Foton-M, Bion-M a Resurs DK, v devadesátých letech také Resurs F1 a Resurs F1M.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Závod Duks[editovat | editovat zdroj]

Závod byl založen poruštělým Němcem J. Mellerem v Moskvě roku 1894. Původně jako dílna na opravy kol, později byl přejmenován na Závod Duks Завод «Дукс» a vyráběl kola, motocykly, drezíny, automobily, motorové saně a balóny, od roku 1909 i letadla.

Státní letecký závod č. 1[editovat | editovat zdroj]

Bitevní letoun Il-2

Dne 19. února 1919 byl podnik přejmenován na Státní letecký závod č. 1 (Государственный авиационный завод № 1, ГАЗ № 1), do roku 1959 nesl závod stalinovo jméno. Do Velké vlastenecké války továrna vyráběla letadla mnoha typů (I-1, I-2, I-3, I-15, I-150, R-1, R-5, MiG-3). Dne 19. května 1939 byla úspěšně vypuštěna dvoustupňová raketa (první na světě) R3 vyrobená v podniku. Dne 31. prosince 1940 byl podnik za výborné výsledky ve zbrojní výrobě vyznamenán Leninovým řádem.

Po začátku Velké vlastenecké války byl závod evakuován do Kujbyševa (nyní Samara) a 8. října na novém místě zahájil výrobu. Během čtyř válečných let pracovníci továrny vyrobili 11 863 letadel Il-2, 1 225 Il-10 a 3 122 MiG-3.[1] Dne 2. července 1945 byl podnik opět vyznamenán, nyní Řádem rudého praporu.[1]

V srpnu 1946 byla zahájena výroba proudových letadel typu MiG-9 (první desetikusová série byla hotová k listopadovému výročí VŘSR), celkem bylo vyrobeno do roku 1948 604 stíhacích MiGů-9.[2] V letech 1949 – 1953 závod vyrobil 713 stíhačů MiG-15, v letech 1952 – 1953 i 392 MiGů-17.[1] Roku 1953 podnik také vyrobil 50 kusů bombardérů Il-28, v letech 1954 – 1960 závod produkoval dálkové bombardéry Tu-16, celkem v počtu 545 kusů.[1]

Celkem v letech 1909 – 1960 pracovníci závodu vyrobili přes 42 tisíc letadel 90 různých typů a modifikací.

V lednu 1958 rozhodla sovětská vláda o zahájení sériové výroby rakety R-7, familiérně nazývané „semjorka“ (семёрка, tedy sedmička), na závodě. Tímto rozhodnutím podnik změnil obor produkce z výroby letadel na raketovou, což vyvolalo potřebu radikální reorganizace chodu výroby, založení nových provozů a růst náročnosti přípravy dělníků i technických pracovníků. Organizaci prací a technické vedení řídili ředitel závodu Viktor Litvinov a zástupce hlavního konstruktéra OKB-1 Dmitrij Kozlov, přeložený do Samary. Roku 1961 byl závod přejmenován na závod Progress.

Závod Progress a konstrukční kancelář CSKB[editovat | editovat zdroj]

Raketa R-7 vystavená v Moskvě ve Všeruském výstavním středisku

První balistická raketa R-7 vyrobená v Samaře byla vypuštěna z Bajkonuru 17. února 1959, další rakety závodu byly zařazeny do výzbroje nově vzniklých Raketových vojsk strategického určení. Vojáci záhy R-7 nahradili modernějšími typy, raketa však byla široce používána jako kosmický nosič. Rakety rodiny R-7 se staly základem produkce závodu na další desetiletí, postupně ve variantách R-7, R-7A, Vostok-M, Molnija, Molnija-M, Sojuz. Varianty „semjorky“ jsou nejpoužívanějšími ruskými nosiči – do 1. srpna 2009 bylo uskutečněno 1692 startů (bez vojenských variant R-7 a R-7A).[3]

Začátkem 60. let byly v Progressu krátce vyráběny též rakety R-9A. Od poloviny 60. let do roku 1974 závod rovněž vyráběl rakety N-1 určené pro sovětský lunární program. U rakety Eněrgija podnik zhotovoval centrální blok a odpovídal za celkovou montáž rakety.

V červenci 1959 byl v zájmu hladké výroby a pozdější modernizace produkovaných raket na závodě zorganizováno konstrukční oddělení č. 25, které bylo součástí OKB-1. O rok později bylo oddělení reorganizováno v Filiálku č. 3 OKB-1 a bylo pověřeno vedením všech konstrukčních prací souvisejících s raketou R-7.

Od roku 1964 se Filiálka č. 3 OKB-1 převzala zodpovědnost za vývoj špionážních fotografických družic řady Zenit a později Jantar, Fram a Resurs různých modifikací. Od roku 1968 z vlastní iniciativy přistoupila k realizaci projektů civilního využití jimi vyvíjených družic. Od začátku 70. let byly konstrukční kanceláří zkonstruovány a závodem Progress stavěny vědecké družice řady Bion, využívané pro biologické experimenty Institutu lékařsko-biologických problémů.

V červnu 1974 získala kancelář samostatnost pod názvem Ústřední specializovaná konstrukční kancelář (CSKB, Центральное специализированное конструкторское бюро, ЦСКБ). Ředitelem a hlavním (od července 1983 generálním) konstruktérem byl i nadále Dmitrij Kozlov.

Od roku 1983 byly v Samaře konstruovány a vyráběny také družice Foton určené k výzkumu technologických vlastností materiálů a biotechnologickým experimentům.

CSKB-Progress[editovat | editovat zdroj]

Družice Bion

V dubnu 1996 byla konstrukční kancelář CSKB a závod Progress sjednoceny ve státní vedeckovýrobní raketové a kosmické středisko CSKB-Progress. Roku 2003 byl generálním konstruktérem CSKB-Progress jmenován Alexandr Nikolajevič Kirilin, Dmitrij Kozlov odevzdal vedení závodu a stal se čestným generálním konstruktérem.

V současnosti podnik vyrábí nosné rakety rodiny Sojuz používané pro vynášení umělých družic Země, vesmírných sond a posádek i nákladů pro Mezinárodní vesmírnou stanici. Dále podnik staví družice určené pro dálkový průzkum Země a pro fotografickou rozvědku.

Od roku 1994 probíhal vývoj Sojuzu-2, nové modifikace rakety Sojuz. První start nového nosiče proběhl v listopadu 2004.

Od roku 2003 se podnik společně s dalšími ruskými a francouzskými účastníky podílí na programu startů raket Sojuz ST z kosmodromu Kourou ve Francouzské Guyaně. Pro Sojuzy byla vybudována startovací rampa a nezbytná infrastruktura, první strart je naplánován na duben 2010.[4]

Od roku 2008 podnik zpracovává projekt lehké nosné rakety Sojuz-1 s použitím motorů NK-33 (původně vyrobených pro raketu N-1),[5] první start se předpokládá roku 2011.[6] Roku 2009 podnik vyhrál tendr Roskosmosu na vývoj nového nosiče Rus-M, určeného pro vynášení nové generace pilotovaných kosmických lodí.[7][8]

Pobočky[editovat | editovat zdroj]

  • Bajkonurká filiálka (Байконурский филиал) v Bajkonuru v Kazachstánu
  • Krasnoznamenská filiálka (Краснознаменский филиал) v Krasnoznamensku v Moskevské oblasti
  • Vědeckovýrobní podnik Opticko-elektronické komplexy a systémy (Научно-производственное предприятие «Оптико-электронные комплексы и системы») v Zelenogradu (část Moskvy)
  • Od roku 2009 též OKB Spektr (ОКБ «Спектр») v Rjazani
  • Plesecké zastupitelství (Плесецкое представительство) v Mirném v Archangelské oblasti
  • Moskevské zastupitelství ('Московское представительство) v Moskvě

Vedení[editovat | editovat zdroj]

  • A. T. Treťjakov, 1941 – 1944 ředitel Státního leteckého závodu č. 1
  • Viktor Jakovlevič Litvinov, červenec 1944 – 1962 ředitel Státního leteckého závodu č. 1
  • A. J. Leňkov, ředitel Státního leteckého závodu č. 1
  • Anatolij Alexejevič Čižov, 1977 – 1996 ředitel závodu Progress
  • Dmitrij Iljič Kozlov,
    • červenec 1958 – červen 1960 vedoucí oddělení č. 25 OKB-1, současně zástupce hlavního konstruktéra OKB-1
    • červen 1960 – srpen 1974 náčelník a hlavní (od 1983 generální) konstruktér Filiálky č. 3 OKB-1 (od 1967 Kujbyševské filiálky CKBEM), současně zástupce (od 1966 první zástupce) hlavního konstruktéra OKB-1 (od 1966 CKBEM),
    • srpen 1974 – duben 1996 náčelník a generální konstruktér CSKB,
    • duben 1996 – 2003 generální ředitel a generální konstruktér CSKB-Progress

Kosmonaut společnosti[editovat | editovat zdroj]

CSKB-Progress měl několik let vlastního kosmonauta, Olega Kononěnka. Ten zahájil výcvik červnu 1996, už v lednu 1996 byl rozhodnutím ředitele Roskosmosu přeložen do oddílu RKK Eněrgija.[9]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d Oфицияльный сайт ФГУП ГНПРКЦ "ЦСКБ-Прогресс " [online]. Samara: CSKB-Progress, rev. 2009-08-28, [cit. 2009-09-12]. Kapitola Хронология событий. Dostupné online. (rusky) 
  2. JAKUBOVIČ, Nikolaj. Летающая батарея. Рассказ об истребителе МиГ-9. Крылья Родины.. 1996, čís. 4, s. 5. (rusky) 
  3. Oфицияльный сайт ФГУП ГНПРКЦ "ЦСКБ-Прогресс " [online]. Samara: CSKB-Progress, rev. 2009-08-28, [cit. 2009-09-12]. Kapitola Статистика пусков. Dostupné online. (rusky) 
  4. Tisková služba Roskosmosu. Генеральный директор ЦСКБ-Прогресс Александр Кирилин о первом запуске «Союза-СТ» с Куру [online]. Moskva: Roskosmos, 2009-08-27, [cit. 2009-09-12]. Dostupné online. (rusky) 
  5. Самарские специалисты возрождают производство двигателей НК-33, разработанных для советской лунной программы. Новости космонавтики [online]. 2009-08-25 [cit. 2009-9-12]. Dostupné online.  (rusky) 
  6. Запуск ракеты-носителя легкого класса "Союз-1" состоится в 2011 году. РИА Новости [online]. 2009-08-18 [cit. 2009-9-12]. Dostupné online.  (rusky) 
  7. ZAK, Anatoly. Developments in 2009 [online]. REV. 2009-09-06, [cit. 2009-09-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. РКК "Энергия" выиграла конкурс на перспективный пилотируемый космический корабль [online]. Информационное агентство АРМС-ТАСС, 2009-04-07, [cit. 2009-09-13]. Dostupné online. (rusky) 
  9. Ivanov. REV. 2009-08-06, [cit. 2009-08-17]. Kapitola Олег Дмитриевич Кононенко.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

ó