Žampachové z Potštejna
 Erb pánů z Potštejna |
|
| Země | České království |
|---|---|
| Mateřská dynastie | Drslavici (páni ze Žinkov) |
| Tituly | Hrabata |
| Zakladatel | Drslav |
| Rok založení | 12. století |
| Vymření po meči | 1645 |
| Větve rodu | Potštejnská, litická, makovská, jaroslavická |
Žampachové z Potštejna byli starý český šlechtický rod (jedna z větví Drslaviců), který pocházel z podhůří Orlických hor ve východních Čechách a od 13. století postupně nabývali mnohé majetky nejen v tomto regionu. Vlastnili Potštejn (hrad), Litice (hrad), Vamberk, Makov, Fryštát, majetky v Kladsku a další.
Obsah |
Historie [editovat]
Páni ze Žinkov (později i z Potštejna, zvaného Potenstein podle jména Půta - latinsky Potho) byli nejstaršími známými předky tohoto rodu. Pocházejí bezpochyby od nejstaršího známého Drslavice, plzeňského kastelána Drslava (≈ 1160). Jeho syn Oldřich (1176-1192) se psal poprvé ze Žinkov (Žiženkova) a Oldřichův vnuk Půta pak nad Žinkovy postavil nové sídlo s názvem Potštejn. Oldřich ze Žinkov zemřel roku 1192 při křížové výpravě a zanechal panství, které si mezi sebou rozdělili jeho dva synové. Protiva zůstal na Žinkovech a Oldřich si postavil hrad Litice u Plzně. Oldřich z Litic († asi 1216) zemřel bez dědiců. Jeho jediná dcera Markéta vstoupila do doksanského kláštera a tak litické zboží přešlo do držení jeho bratra Protivy. Ten měl dva syny; Protivu (1235-1245) a Půtu (1254-1289), kteří spojené panství sdíleli společně. Půta z Křimic si po polovině 13. století postavil nad rodnými Žinkovy hrad Potštejn u Žinkov a od r. 1259 se proto psal již z Potštejna (Půticové, Půtici). A protože Protiva ze Žinkov si sídelním statkem zvolil Litice, rozdělil se rod na dvě větve; potštejnskou a litickou.
- Kromě výše citovaných hradů a majetků na Choceňsku se začali Žampachové prosazovat i mimo východočeský region. Ve 14. století se rozdělili na několik větví a své rodné statky rozšířily o další panství jako Vamberk, Žamberk, Králíky, Žampach, Choceň, Hluk, Letohrad, Mezilesí, Kladsko aj. a v další větvi o Makov, Újezdec, Mohelno, Kyjov, Jarošov , aj.
- Způsob nabývání majetku některými z nich se ale znelíbil tehdejšímu markraběti Karlovi Lucemburskému, pozdějšímu králi Karlu IV. Ten musel tvrdě zasáhnout proti Mikulášovi (†1339), jenž přepadával kupce a pocestné a za svými loupeživými výpravami se často vydával až na Moravu. Karel dobyl jeho hrad Choceň a Mikuláš musel slíbit, že těchto způsobů zanechá. Protože svůj slib nedodržel, vytáhlo královské vojsko podruhé a tentokrát ho oblehlo na hradě Potštejně. Mikuláš se opevnil ve věži, ale útočníci ji podkopali a obránci v jejích troskách zahynuli.
- V listině z roku 1357 Karel IV. postoupil žampašské panství i s celnicí v Mladkově Čeňkovi z Potštejna. Z ní je patrné, že v těchto končinách se již rozvíjela hornická činnost. A předpokladem pro ni byla existující komunikace. Tu také dokazuje mladkovská celnice, kterou cesta do této oblasti od Jablonného Mladkovem procházela. Neprokazuje ale, že zde byla stálá organizovaná sídla.
Žampachové z Potštejna měli neustálý nedostatek prostředků k pokračování v hornické činnosti. Tu zřejmě přerušily i válečné události v husitské době, kdy tudy vpadlo slezské vojsko do Čech proti Žampachu (1421) a naopak husité z Čech do Kladska (1428), aby vyplenili Mezilesí.
- Během husitských válek byl život poddaných plně závislý na postoji jejich pánů a Mikuláš ze Žampachu i jeho potomci podporovali stranu podobojí. Od roku 1420 měli kostel v Písečné v držení kněží husitští, po době husitské měli kostel osazený Čeští Bratří. Především politické motivy stály i v pozadí „stížného listu“ české a moravské šlechty odeslaného ke kostnickému koncilu na podporu Husova učení. Svou pečeť k němu přivěsil také Mikuláš Žampach z Potštejna.
- Po bitvě u Lipan 1434 došlo ke snahám zklidnit situaci v zemi, a když hrozilo znovunastolení katolické moci, vydal se roku 1448 Jan Žampach z Potštejna ku Praze na pomoc Jiříkovi z Poděbrad. Bylo mu v té době již více než 40 let. Jiřík (který se později stal přímým sousedem Jana Žampacha, neboť převzal potštejnské panství), dokonce dovolil, aby se na jeho panství, v Kunvaldě, usadili příznivci Petra Chelčického, jinde pronásledovaní, a založili tam Jednotu bratrskou (památkou na jejich činnost je dnes dům Na Sboru). Z této doby je v Písečné zvon Klekáník (1484). Koncem 15. století však sláva rodu Žampachů počala pohasínat.
- V roce 1495 majitel žampašského panství Jan Žampach z Potštejna koupil panství Mezilesí. Tím se jejich majetky rozšířily k severu, toto (dříve naše) území se dostalo do středu jejich panství. Mezi oběma územími mohly tak být těsnější vztahy. Ale již od roku 1538 bylo mezileské panství v zástavě a od roku 1564 v plném vlastnictví slezského rodu Černhausů. Ti začali svůj nový majetek intenzivně rozvíjet, tedy i osídlovat. Z moravské strany organizovali osídlovací činnost v sousedství Králicka majitelé Kolštejna (dnes Branná) a majitelé Šilperka (dnes Štíty). A tak se žampašské panství ocitlo pod tlakem sousedů. Osídlovací pokusy Jana Žampacha byly tedy poměrně neúspěšné.
Úspěšný počátek v osídlování tohoto regionu je spojen až s činností Janova syna Zdeňka Žampacha. Po jeho smrti v roce 1562 pokračoval v otcově díle nejstarší syn Jan Burian Žampach, který si po rozdělení rozsáhlého žampašského panství v roce 1568 ponechal Králicko. Pro finanční potíže jej však odprodal Zdeňkovi z Valdštejna. Koupě byla vložena do desk zemských až v roce 1577.
- Rod Žampachů vymírá moravskou větví v roce 1645 smrtí Jindřicha Buriana.
Nejvýznamnější členové rodu [editovat]
- Mikuláš (zvaný Mikeš) ze Žampachu (1395-1427) zdědil po vymřelé větvi statky na Moravě (Nosislav, Jaroslavice) se zúčastnil v roce 1421 Čáslavský sněm a jeho syn Jan st. (1427-1469) byl rovněž na straně Podobojí a stoupencem Jiřího z Poděbrad. Vnuk Jan ml. (1448-1519) zastával v letech 1515-1519 úřad nejvyššího mincmistra.
- Karel Zdeněk ze Žampachu (1588-1645) byl na rozdíl od Adama Šťastného „přísný katolík“, a proto vypravil na své náklady pro Ferdinanda II. jezdecký oddíl. Obdržel za odměnu nejen četné statky, ale v roce 1622 i povýšení do stavu říšských hrabat. Zemřel však v roce 1645 bez potomků.
- Adam Šťastný ze Žampachu (1585 - před 1624) se zapojil do stavovského povstání, po jeho potlačení vyvázl ale jen s pokutou.
Větve [editovat]
- Litická
- Potštejnská
- Makovská
- Jaroslavická
Další členové rodu [editovat]
Na konci 14. století vyskytuje se jméno Žampachů z Potštejna nebo Potštejnů se Žampachu velmi často.
- Bušek z Kyšperka řečený ze Žampachu je pánem podacím kostela v Mladkově (1354-1360-1369) a v Lukavici (1354).
- Jan Žampach z Potštejna byl podacím pánem kostela ve Vamberku. Zasedal na soudu zemském v letech 1388-92, zemřel r. 1395.
- Mikuláš Žampach z Potštejna r.1396 spolu s manželkou nadal nového faráře v Lukavici a r.1397 v Nekoři, zemřel roku 1427.
Potštejnská větev sídlem v Černíkovicích (tvrz poprvé připomínaná 1376) jmenuje se rovněž po hradu Žampachu. Jsou to např.:
- Kolda ze Žampachu a na Černíkovicích (zmiňovaný v letech 1387-1404),
- Jan Kolda starší ze Žampachu a na Černíkovicích – stoupenec husitského hnutí a jeho syn
- Jan Kolda mladší ze Žampachu a na Náchodě
- Petr ze Žampachu je podepsán (r.1399) jako svědek v řízení Magdaleny Altars v Brandýse
- Půta z Potštejna (1358- †1383) je od roku 1374 biskupem zvěřínským (Schwerin) a arcijáhnem pražským.
Erb [editovat]
Páni z Potštejna byli jako odnož rodu Drslaviců patrně téhož původu jako páni z Litic a z Častolovic, jak napovídají tři kosmé pruhy ve štítu. Pole bývalo původně stříbrné s červenými pruhy, někdy však byly buď obráceny barvy, nebo směr pruhů. Klenotem bylo nejdříve prkno s pruhy totožnými se štítem, ale už koncem 14. století byly klenotem jelení parohy. Od počátku 16. století Žampachové z Potštejna čtvrtili původní znak a křížně jej doplnili modrým polem s pěti zlatými růžemi. Když byli Žampachové povýšeni roku 1622 do stavu říšských hrabat, byl znak upraven tak, že místo polí s růžemi se objevil korunovaný dvouocasý lev a na srdečním štítku říšský orel s císařovou iniciálou F. Změněn byl i klenot a původní parohy nahradili rovněž lev a orel.
Sídla a panství [editovat]
Kyšperk (hrad) [editovat]
Po roce 1370 došlo ke splynutí kyšperského panství s hradem Kyšperk, (poslední zmínka o hradu je z roku 1419, kdy ho napadli Slezané), který vlastnili Drslavici se sousedním panstvím žampašským. Majiteli se stali Žampachové z Potštejna, potomci loupeživého Mikuláše z Potštejna, který zahynul roku 1339 v boji s markrabětem Karlem (pozdějším císařem Karlem IV.) Žampachové je pak drželi přes 200 let. V roce 1568 došlo k rozdělení velkého žampašského panství mezi syny Zdeňka ze Žampachu (1491-1562). V souvislosti s tímto dělením se vytvořilo nově vymezené kyšperské panství a jeho součástí se stala Dolní i Horní Lukavice. V Dolní Lukavici se tehdy připomíná i panský dvůr. Výsadou Lukavice byla existence fary, k níž patřil i Kyšperk. Nejdůležitějším místem panství bylo městečko Kyšperk (dnešní Letohrad). Kyšperské panství připadlo Čeňkovi ze Žampachu (1562-†1599), ale v době jeho nezletilosti jej spravoval nejstarší bratr Jan Burjan (1562-† před 1577). Oba držitelé záhy nové kyšperské panství zadlužili a v roce 1574 jej musel Čeněk, prodat Janovi mladšímu z Valdštejna.
Potštejn (hrad) [editovat]
Za první prokazatelnou zprávu vztahující se k hradu musíme považovat až listinu z roku 1312, ze které mimo jiné víme, že před rokem 1311 byl potštejnským pánem Procek, syn Půty z Křimice z rodu Drslaviců, pocházejících z Plzeňska. Ať už byl Potštejn dostavěn na konci 13. století nebo v prvních letech století následujícího a za jeho dokončovatele budeme považovat Půtu, rovněž syna Půty Křimického, můžeme se domnívat, že Půta přenechal někdy před rokem 1304 hrad svému bratrovi Prockovi a uchýlil se na Litice, ze kterých pak prostřednictvím směny s královskou komorou odešel zpět na Plzeňsko. Politika Jana Lucemburského negativně pohnula morálkou českých šlechticů. Několik měsíců po volbě nového krále byl Procek z Potštejna v Praze zavražděn, protože hájil zájmy české šlechty proti cizímu měšťanstvu a bránil dalšímu odlivu kutnohorského stříbra do ciziny. Za vraždou, která se stala roku 1311, stál pravděpodobně Peregrin Puš, protože právě on byl nejvíce s pánem z Potštejna v nepřátelství. Domnělou křivdu nedokázal překonat Prockův syn Mikuláš a rozhodl se otce pomstít. Proto za pomoci Oldřicha z Brandýsa a jejich služebníků Gerharda a Blahuta podezřelého Peregrina Puše ze msty zavraždil. Mikulášovi z Potštejna se však nepodařilo prokázat, že jeho otce skutečně zabil Peregrin Puš nebo někdo z Pušova okruhu a byl posazen do královského vězení. Jeho mnozí mocní přátelé se za propuštění odsouzeného přimluvili a poté zaručili a Mikuláš se tak dostal na svobodu. Smíření obou znepřátelených stran doprovázela právě výše zmiňovaná listina z roku 1312, která ovšem novému potštejnskému pánovi mnoho radosti nepřinesla. Nejenže jednostranné podmínky této smlouvy Mikuláše z Potštejna morálně ponížily, ale do značné míry i finančně a hmotně zničily. Nicméně vyvázl se zdravou kůží a mohl začít nový život. Mikuláš, ač nerad, se poté přidal na stranu královu. Když se však nedočkal ničeho pozitivního, co by alespoň částečně odškodnilo jeho minulost, v roce 1317 spolu se strýcem Půtou z Potštejna a dalšími od krále odpadl. V dobách, kdy král Jan pobýval mimo české země, začala mnohá šlechta Lucemburkovy nepřítomnosti využívat, aby tak posílila svou moc a obohatila vlastní kapsy. Mnozí užívali i těch nejdrzejších a nejkrutějších způsobů a vykořisťovali vlastní poddané nebo podnikali loupeživé výpravy zneklidňující široké okolí. Mezi loupeživé rytíře se zařadil i Mikuláš a z Potštejna učinil útočiště lapků. Zpočátku vyjížděl daleko do kraje, i na Moravu, ale později na své činy nepokrytě upozorňoval na vlastním potštejnském panství, kde přepadával zejména bohaté kupecké karavany německých obchodníků. Touto nezákonnou obživou řešil Mikuláš křivdu, kterou mu způsobil král a jeho přívrženci a nejen z jejich majetku se snažil nabýt zpět to, čím dříve také disponoval. Moravský markrabě Karel, tehdejší správce země , vytáhl r. 1338 proti Mikulášovi, dobyl jeho hrad Choceň a řadu dalších tvrzí. Sliby dané králi však nesplnil a vydal se opět na dráhu loupeživého rytíře. Tentokrát novou příležitost nedostal a podvedený Karel následující rok vypravil proti Potštejnu novou armádu a údajně nedobytný hrad po devíti týdnech dobyl a hrad pobořil. Mikuláš zahynul v sutinách podkopané a zřícené věže, v níž se se svojí družinou opevnil. Ačkoliv majetky podle zemského práva měly propadnout koruně, Karel vrátil r. 1341 jeho většinu Mikulášovým dědicům a konfiskoval pouze Choceň s příslušenstvím a potštejnský hrad. Vzhledem ke strategickému významu Potštejna v systému tehdejší zemské obrany Karel IV. hrad v l. 1355-1359 obnovil.
Žampach (hrad) [editovat]
Hrad vznikl na přelomu 13. a 14. století. Německé jméno Sandbach je odvozeno jako doslovný překlad od jména vsi Písečné, která vznikla zároveň s hradem a tvořila zpočátku jeho podhradí. V českém prostředí se německé jméno hradu záhy změnilo do české podoby Žampach. K roku 1309 uvádí Zbraslavská kronika jako jednoho z lapků přepadajících lanšperské panství Zbraslavského kláštera jistého Petra ze Žampachu. Petr ze Žampachu hrad nevlastnil dlouho,neznámým způsobem jej získal král Jan Lucemburský. V roce 1367 daroval Karel IV. žampašské panství Čeňkovi z Potštejna jako náhradu za potštejnské panství, které zabral jeho otci – loupeživému rytíři Mikulášovi z Potštejna. Čeněk připomínaný v letech 1342-1376 se stal předkem rodu Žampachů z Potštejna. Čeňkovým († po 1376) dědicem se stal Jan Žampach z Potštejna připomínaný v letech 1364- †1395 a kterého vystřídal jeho bratr Mikuláš (zvaný Mikeš) Žampach (1395-1427). Mikuláš pečetil v roce 1415 stížný list do Kostnice a protože byl stoupencem husitů, bylo žampašské panství v roce 1421 zpustošeno katolickými pány a vpádem slezského vojska.V roce 1425 ovládl Žampach současně se sousedním Lanšperkem Jan Městecký z Opočna. Protože se však přiklonil na stranu Zikmundovu, vystoupila proti němu část hradní posádky na Žampachu a to umožnilo sirotkům, aby v roce 1429 hrad dobyli a předali do rukou Jana Žampacha z Potštejna, syna Mikuláše Žampacha(†1427). Jan Žampach z Potštejna byl stoupencem Jiřího z Poděbrad a naposledy se připomíná v roce 1465. Za dalšího Jana Žampacha, pravděpodobně syna zmíněného Jana, došlo kolem roku 1469 k přestavbě hradu. Důvodem přestavby bylo poškození hradu při husitských válkách a snad i snaha o jeho rozšíření. V 2. pol. 15. století se Žampachové z Potštejna velmi zadlužili (souviselo to mimo jiné i s tím, že se neustále soudili se svými sousedy a proto museli často dávat své majetky do zástavy). Když v roce 1514 Jan Žampach z Potštejna zastavil nejprve část žampašského panství a posléze v r. 1513 celé panství Burianovi Trčkovi z Lípy. K panství kromě hradu tehdy náležel dvůr ves Budy a příslušenství ve 12 vesnicích a 2 městečkách . V r. 1539 zástavu vyplatil Zdeněk Žampach z Potštejna, v té době však byl Žampach již značně zpustlý... Zdeněk zemřel v r. 1562 a v r. 1568 se jeho synové Jan Burian,Vilém, Karel a Čeněk rozdělili o panství. Hrad a dvůr získal Vilém (připomínaný v l.1562- 1590), ale již v r. 1569 je postoupil svým bratrům. Ti je v r. 1574 prodali Janu st. ze Žerotína a Adamu Bukovskému z Hustířan. Chudoba (hrad) Nelze jednoznačně určit dobu jeho vzniku, neboť první zmínka je až z r. 1540, kdy majetek náležel Zdeňku Žampachovi z Potštejna. Jeho úkolem bylo zřejmě chránit přístup k hradu Žampachu.
Příbuzenské svazky [editovat]
Příbuzenskými svazky byli Žampachové z Potštejna spojeni se Šternberky, Kapouny ze Svojkova, z Kunovic, z Lichtemburka, pány ze Zástřizl, Žerotíny, Valdštejny, aj.
