Yersinia pestis: Porovnání verzí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
Bez shrnutí editace
Ylempi (diskuse | příspěvky)
12 editací
přeložena nová verze článku z Aj wiki 323418494
Řádek 2: Řádek 2:
| barva = lightgrey
| barva = lightgrey
| jméno = ''Yersinia pestis''
| jméno = ''Yersinia pestis''
| obrázek =
| obrázek = Yersinia pestis.jpg
| popis obrázku = ''Yersinia pestis'' pod fluorescenčním mikroskopem Zdroj: [[CDC]].
| popis obrázku = ''Yersinia pestis'' pod fluorescenčním mikroskopem Zdroj: [[CDC]].
| šířka obrázku = 250 px
| šířka obrázku = 250 px
Řádek 15: Řádek 15:
}}
}}


'''''Yersinia pestis''''' (původně '''''Pasteurella pestis''''') je [[patogen]]ní [[gramnegativní bakterie]] z čeledi ''[[Enterobacteriaceae]]''. Jedná se o [[anaerobní organismus|fakultativní anaerobní bakterii]], která je přenositelná na zvíře i na člověka.
'''''Yersinia pestis''''' je [[patogen]]ní [[gramnegativní bakterie]] z čeledi ''[[Enterobacteriaceae]]''. Je původcem pravého [[mor]]u. Bakterii nalezl v roce 1894 Alexandre Yersin, švýcarsko-francouzský lékař a bakteriolog z Pasteur Institu, během morové epidemie v Hong Kongu. Lidská infekce Yersinia pestis má tří základní formy: plicní, septikémickou a notorickou. Všechny tři formy byly zodpovědné za vysokou úmrtnost při epidemiích v celé lidské historii, včetně tzv. Černého moru, jež zahubilo nejméně jednu třetinu evropské populace v letech 1347 - 1353.


Lidská infekce ''Y. pestis'' se dělí do tří hlavních forem: [[plicní mor|plicní]], [[septikémický mor|septickou]] a [[bubonický mor|bubonickou]].<ref name=Sherris>{{cite book | author = Ryan KJ; Ray CG (editors) | title = Sherris Medical Microbiology | edition = 4th | pages = 484–8 | publisher = McGraw Hill | year = 2004 | isbn = 0-8385852-9-9 }}</ref> Všechny tyto tři formy jsou odpovědné za vysokou úmrtnost během [[epidemie|epidemií]] v lidské historii, včetně tzv. Černého moru, jež zahubil nejméně jednu třetinu evropské populace v letech 1347 až 1353.

13. září 2009 zemřel profesor molekulární genetiky na Chicagské univerzitě, Malcolm J. Casadaban, který se zabýval výzkumem zahrnujícím ''Y. pestis'' a jeho smrt byla později dána v souvislost s touto bakterií, kterou se mohl pravděpodobně nakazit ve své vlastní laboratoři. <ref name=News>http://www.chicagobreakingnews.com/2009/09/uofc-researcher-dies-after-exposer-to-plague-bacteria.html</ref>.

''Y. pestis'' získala nedávno pozornost jako možná biologická zbraň a CDC (''Center for Disease Control and Prevention'') ji označilo jako patogen kategorie A vyžadující přípravu před teroristickým útokem.

==Historie==
''Y. pestis'' objevil v roce 1894 [[Alexandre Yersin]], švýcarsko-francouzský [[fyzik]] a [[bakteriolog]] z [[Institut Louise Pasteura|Institutu Louise Pasteura]], během epidemie dýmějového moru v [[Hong Kong|Hong Kongu]]. <ref name=Bockemühl_1994>{{cite journal |author=Bockemühl J |title=[100 years after the discovery of the plague-causing agent--importance and veneration of Alexandre Yersin in Vietnam today] |journal=Immun Infekt |volume=22 |issue=2 |pages=72–5 |year=1994 |pmid = 7959865}}</ref> Yersin byl členem [[Louis Pasteur| Pasteurovy]] myšlenkové školy. [[Shibasaburo Kitasato]], japonský bakteriolog školený v Německu, který praktikoval [[Robert Koch|Kochovu metodologii]], se také angažoval v nalezení původce moru. <ref name="Ho">{{cite journal |author=Howard-Jones N |title=Was Shibasaburo Kitasato the discoverer of the plague bacillus? | journal=Perspect Biol Med |volume=16 |issue=2 |pages=292–307 |year=1973 |pmid = 4570035}}</ref> Byl to nicméně Yersin, kdo uvedl souvislost moru s ''Yersinia pestis''. V roce 1967 byl původně se jmenující organismus ''Pasteurella pestis'' přejmenován na svou stávající podobu.

Tři [[biovar]]y ''Y. pestis'' jsou považovány za související s historickými pandemiemi bubonického moru. <ref name=Zhou_2004>{{cite journal |author=Zhou D, Tong Z, Song Y, Han Y, Pei D, Pang X, Zhai J, Li M, Cui B, Qi Z, Jin L, Dai R, Du Z, Wang J, Guo Z, Wang J, Huang P, Yang R |title=Genetics of metabolic variations between Yersinia pestis biovars and the proposal of a new biovar, microtus |journal=J Bacteriol |volume=186 |issue=15 |pages=5147–52 |year=2004 |url= http://www.pubmedcentral.nih.gov/articlerender.fcgi?tool=pubmed&pubmedid=8195371 | pmid = 15262951 | doi = 10.1128/JB.186.15.5147-5152.2004}}</ref> Biovar '''Antiqua''' je považován za shodující se s [[Justinián]]ským morem; není známo, zda biovar koresponduje i s dřívějšími menšími epidemiemi bubonického moru či dokonce zda se jednalo o pravý bubonický mor. <ref name=Guiyoule_1994>{{cite journal |author=Guiyoule A, Grimont F, Iteman I, Grimont P, Lefevre M, Carniel E |title=Plague pandemics investigated by ribotyping of Yersinia pestis strains |journal=J Clin Microbiol |volume=32 |issue=3 |pages=634–41 |year=1994 |pmid=8195371}}</ref> Biovar '''Mediaevalis''' je domnělým původcem [[Černá smrt|Černé smrti]]. Biovar '''Orientalis''' souvisí s třetí pandemií a s většinou novodobých vypuknutí moru. ''Y. pestis'' se přenáší [[blecha]]mi (druhy [[Pulex irritans]], [[Xenopsylla cheopis]]) napadajícími [[hlodavec|hlodavce]], hlavně [[krysa|krysy]]. Soudobá data z [[typizace multilokulárních sekvencí|typizací multilokulárních sekvencí]] (MLST) však ukazují, že ''Y. pestis'' je klonální, což poněkud vyvrací hypotézu 'biovarů'.

[[Světová zdravotnická organizace]] eviduje každoročně tisíce případů moru, přesto však pomocí náležité léčby je prognóza nakažených již mnohem pozitivnější. Během [[Válka ve Vietnamu|Vietnamské války]] se vyskytlo pěti až šestinásobné zvýšení počtu případů, pravděpodobně kvůli narušení ekosystému a větší blízkosti mezi lidmi a zvířaty. Mor má škodlivý účinek také na jiné savce než na člověka. Ve Spojených státech amerických jsou na tuto chorobu léčeny i ohrožené druhy [[Psoun prériový|psouna prériového]] a [[Tchoř černonohý|tchoře černonohého]].

===Podíl na Černé smrti===
V zubech pravděpodobných obětí Černé smrti i ve středověkých mrtvolách zemřelých z jiných důvodů byla nalezena DNA ''Y. pestis''.<ref>{{cite journal | author = Drancourt M, Aboudharam G, Signolidagger M, Dutourdagger O, Raoult D.| title = Detection of 400-year-old ''Yersinia pestis'' DNA in human dental pulp: An approach to the diagnosis of ancient septicemia | journal = PNAS | year = 1998| volume = 95 | issue = 21 | pages = 12637&ndash;12640 | url= http://www.pnas.org/cgi/content/abstract/95/21/12637 | pmid = 9770538 }}</ref><ref>{{cite journal | author = Drancourt M; Raoult D.| title = Molecular insights into the history of plague. | journal = Microbes Infect. | year = 2002 | volume = 4| issue = | pages = 105&ndash;9 | pmid = 11825781 | doi = 10.1016/S1286-4579(01)01515-5}}</ref> To naznačuje, že ''Y. pestis'' se přinejmenším podílela na některých (i když pravděpodobně ne na všech) evropských morových epidemiích. Je možné, že selektivní tlak způsobený morem mohl změnit způsob, jakým se patogen manifestuje u lidí vyselektovaným v rozporu s jedinci nebo populacemi nejsnadněji podléhajícím.

==Obecná charakteristika==
''Y. pestis'' je fakultativně anaerobní tyčinkovitá bakterie barvící se bipolárně (což ji dává vzezření spínacího špendlíku). <ref name=Baron>{{cite book | author = Collins FM | title = Pasteurella, Yersinia, and Francisella. ''In:'' Baron's Medical Microbiology ''(Baron S ''et al'', eds.)| edition = 4th | publisher = Univ of Texas Medical Branch | year = 1996 | url = http://www.ncbi.nlm.nih.gov/books/bv.fcgi?rid=mmed.section.1611 | isbn = 0-9631172-1-1 }}</ref> Podobně jako další členové rodu''[[Yersinia]]'' vykazuje negativní výsledky [[ureáza|ureázového testu]], [[fermentace]] [[laktóza|laktózy]] i [[indol]]ového testu.<ref name="isbn0-387-25499-4">{{cite book |author=Stackebrandt, Erko; Dworkin, Martin; Falkow, Stanley; Rosenberg, Eugene; Karl-Heinz Schleifer |title=The Prokaryotes: A Handbook on the Biology of Bacteria:Volume 6: Proteobacteria: Gamma Subclass |publisher=Springer |location=Berlin |year= 2005|pages= |isbn=0-387-25499-4 |oclc= |doi=}}</ref> ''Y. pestis'' je více příbuzná s gastrointestinálním patogenem ''[[Yersinia pseudotuberculosis]]'' a vzdáleněji s ''[[Yersinia enterocolitica]]''.

===Genom===
Kompletní genetická sekvence je dostupná u dvou ze tří poddruhů ''Y. pestis'': kmen KIM (biovaru '''Medievalis''')<ref>{{cite journal | author = Deng W ''et al.''.| title = Genome Sequence of ''Yersinia pestis KIM'' | journal = Journal of Bacteriology | year = 2002 | volume = 184 | issue = 16 | pages = 4601&ndash;4611 | doi= 10.1128/JB.184.16.4601-4611.2002 | pmid=12142430}}</ref> a kmen CO92 (biovaru '''Orientalis''', získaného z klinického izolátu ve Spojených státech).<ref>{{cite journal | author = Parkhill J ''et al.''.| title = Genome sequence of ''Yersinia pestis'', the causative agent of plague | journal = Nature | year = 2001 | volume = 413 | issue = | pages = 523&ndash;527 | doi = 10.1038/35097083 | pmid = 11586360}}</ref>. As of 2006, the genomic sequence of a strain of biovar Antiqua has been recently completed.<ref name="pmid16740952">{{cite journal |author=Chain PS, Hu P, Malfatti SA, ''et al'' |title=Complete genome sequence of Yersinia pestis strains Antiqua and Nepal516: evidence of gene reduction in an emerging pathogen |journal=J. Bacteriol. |volume=188 |issue=12 |pages=4453–63 |year=2006 |pmid=16740952 |doi=10.1128/JB.00124-06}}</ref> Podobně jako u jiných patogenních kmenů, i zde jsou znaky ztrát funkcí. [[Chromosom]] kmene KIM je 4,600,755 bazí dlouhý, zatímco chromosom kmene CO92 je dlouhý 4,653,728 párů. ''Y. pestis'', podobně jako jeho příbuzní ''[[Yersinia pseudotuberculosis]]'' a ''[[Yersinia enterocolitica]]'' hostí [[plazmid]] pCD1. Navíc ještě nese další dva [[plazmid]]y a to pPCP (nazývaný také pPla nebo pPst) a pMT1 (jinak pFra), které se nevyskytují u jiných druhů ''Yersinia''. pFra kóduje [[fosfolipáza D|fosfolipázu D]], která je důležitá pro schopnost ''Y. pestis'' být přenášena blechami.<ref name="pmid11976454" /> pPla kóduje Pla proteázu, která aktivuje [[plasmin|plazminogen]] v lidském hostiteli a je velmi důležitým faktorem virulence u plicního moru.<ref name="pmid17255510" /> Tyto plazmidy, společně s [[ostrov patogenity|ostrovem patogenity]] HPI, kódují několik proteinů, které způsobují, že patogenita ''Y. pestis'' je tak proslulá. Tyto virulentní faktory jsou mimo jiné vyžadovány pro adhezi bakterie a vstříknutí proteinů do hostitelské buňky, invazi bakterie do buňky a pro získání a vazbu železa z červených krvinek. ''Y. pestis'' je považována za nástupce ''Y. pseudotuberculosis'', která se liší jen přítomností specifických virulentních plazmidů.

V roce 2006 byla provedena komplexní komparativní protemická analýza kmene KIM ''Y. pestis''<ref>{{cite journal | author = Hixson K ''et al.''.| title = Biomarker candidate identification in Yersinia pestis using organism-wide semiquantitative proteomics. | journal = Journal of Proteome Research | year = 2006 | volume = 5 | issue = 11 | pages = 3008–3017 | pmid = 16684765 | doi = 10.1021/pr060179y}}</ref>, která se zaměřila na přechod do růstových podmínek napodobujících růst v hostitelských buňkách.

==Patogeneze a imunita==
V městských a lesních cyklech ''Y. pestis'' dochází k největšímu šíření mezi hlodavci a blechami. U lesních cyklů je hlodavec divoký a naopak u městských cyklů domestikovaný. ''Y. pestis'' se navíc může šířit z městkého prostředí do lesního a zase zpět. Každé nakažené zvíře může přenést infekci na člověka skrz kontakt s pokožkou. Přenos mezi lidmi může být navíc šířen kýchnáním a kašlem anebo přímým kontaktem s nakaženou tkání.
===V rezervoárních hostitelích===
Rezervoáry spojené s ''Y. pestis'' jsou některé druhy hlodavců. Ve [[step]]i, se má za to, že se jedná o [[svišť|sviště]]. Myslí se, že několik druhů hlodavců ve Spojených státech v sobě udržuje ''Y. pestis''. Argumenty jsou nicméně nejisté, neboť v žádném druhu hlodavců nebyla nalezena očekávaná dynamika choroby. Je známo, že někteří jedinci populace hlodavců mohou mít různou rezistenci, což by mohlo vést k bezpříznakovému stavu.<ref name="pmid13453634">{{cite journal |author=MEYER KF |title=The natural history of plague and psittacosis |journal=[[Public Health Rep]] |volume=72 |issue=8 |pages=705–19 |year=1957 |pmid=13453634 |doi=}}</ref> Existuje několik důkazů, že ve vypknutí lidského moru mohou hrát roli blechy pocházející z jiných savců.<ref name="pmid908848">{{cite journal |author=von Reyn CF, Weber NS, Tempest B, ''et al'' |title=Epidemiologic and clinical features of an outbreak of bubonic plague in New Mexico |journal=J. Infect. Dis. |volume=136 |issue=4 |pages=489–94 |year=1977 |pmid=90884 |doi=}}</ref>

Nedostatek poznatků dynamiky moru u savčích druhů se dostavuje také u podezřelých hlodavčích druhů jako například u psouna prériového (''[[Cynomys ludovicianus]]''), u kterého mor může způsobit zhroucení celé kolonie, což má ve výsledku masivní dopad na prérijní potravní řetězec.<ref name="pmid16699150">{{cite journal |author=Pauli JN, Buskirk SW, Williams ES, Edwards WH |title=A plague epizootic in the black-tailed prairie dog (Cynomys ludovicianus) |journal=J. Wildl. Dis. |volume=42 |issue=1 |pages=74–80 |year=2006 |pmid=16699150 |doi=}}</ref> Dynamika přenosu u prérijních psů nicméně nesleduje dynamiku u blokovaných blech; důležitou roli mohou hrát i zdechliny a blechy neblokované.<ref name="pmid16603630">{{cite journal |author=Webb CT, Brooks CP, Gage KL, Antolin MF |title=Classic flea-borne transmission does not drive plague epizootics in prairie dogs |journal=Proc. Natl. Acad. Sci. U.S.A. |volume=103 |issue=16 |pages=6236–41 |year=2006 |pmid=16603630 |doi=10.1073/pnas.0510090103}}</ref>

V jiných regionech světa není zdroj infekce jistě identifikován, což komplikuje prevenci a program časného varování. Jedním z těchto případů bylo vypuknutí v Algerii v roce 2003.<ref name="pmid18257987">{{cite journal |author=Bertherat E, Bekhoucha S, Chougrani S, ''et al'' |title=Plague Reappearance in Algeria after 50 Years, 2003 |journal=Emerging Infect. Dis. |volume=13 |issue=10 |pages=1459–1462 |year=2007 |pmid=18257987 |doi=}}</ref>
===Infektor===
Přenos ''Y. pestis'' [[blecha|blechou]] je dobře popsán.<ref name="pmid16182593">{{cite journal |author=Zhou D, Han Y, Yang R |title=Molecular and physiological insights into plague transmission, virulence and etiology |journal=Microbes Infect. |volume=8 |issue=1 |pages=273–84 |year=2006 |pmid=16182593 |doi=10.1016/j.micinf.2005.06.006}}</ref>. K prvotnímu získání ''Y. pestis'' vektorem dochází během krmení se na nakaženém zvířeti. K udržení bakterie v zažívacím traktu blechy přizpívá několik proteinů například systém skladování heminu (Hms) a ''Yersinia'' toxin dobytčího moru (Ymt).

Přestože Ymt je vysoce toxický pro hlodavce a jeho produkce byla považována za potřebnou k zajištění k reinfekci nového hostitele, bylo prokázáno že Ymt je důležitý pro přežití ''Y. pestis'' v blechách.<ref name="pmid11976454">{{cite journal |author=Hinnebusch BJ, Rudolph AE, Cherepanov P, Dixon JE, Schwan TG, Forsberg A |title=Role of Yersinia murine toxin in survival of Yersinia pestis in the midgut of the flea vector |journal=Science |volume=296 |issue=5568 |pages=733–5 |year=2002 |pmid=11976454 |doi=10.1126/science.1069972}}</ref>
Systém Hms hraje důležitou roli v přenosu ''Y. pestis'' zpět na savčího hostitele.<ref name="pmid8662526">{{cite journal |author=B.J. Hinnebusch, R.D. Perry and T.G. Schwan |title=Role of the Yersinia pestis hemin storage (hms) locus in the transmission of plague by fleas |journal=Science. |volume=8 |issue=1 |pages=367–70 |year=1996 |pmid=8662526 |doi=10.1126/science.273.5273.367}}</ref> Proteiny kódované [[lokus]]y Hms se shlukují v v bleším jícnu a proventriculu, brání bleše v příjmu potravy a zvyšují tak její hladovost. K přenosu ''Y. pestis'' dochází pak během marných pokusů blechy o krmení. Pohlcená krev je pumpována do jícnu, kde uvolňuje bakterie zde rostoucí a je neustále chrlena zpět do hostitelského oběhu.

===V člověku a dalších vnímavých hostitelích===
K [[patogeneze|patogenezi]] během savčích infekcí ''Y. pestis'' pomáhá několik faktorů, mimo jiné schopnost této bakterie potalčit normální [[imunitní odpověď]] jako například [[fagocytóza|fagocytózu]] a produkci [[protilátky|protilátek]]. Poté, co bleší kousnutí umožní bakterii přístup skrz kůži, aktivuje ''Y. pestis'' yadBC gen, který je podobný k bakteriálním [[adhezin]]ům u jiných druhů ''Yersinia'', které umožní invazi do [[epitelová tkáň|epitelových buněk]].<ref name="pmid18025093">{{cite journal |author=Forman S, Wulff CR, Myers-Morales T, Cowan C, Perry RD, Straley SC |title=yadBC of Yersinia pestis, a new virulence determinant for bubonic plague |journal=Infect. Immun. |volume=76 |issue=2 |pages=578–87 |year=2008 |pmid=18025093 |doi=10.1128/IAI.00219-07}}</ref> ''Y. pestis'' dále začne expresi aktivátoru [[plazmin]]ogenu, ten je důležitým faktorem virulence u plicní formy moru a může způsobovat krevní sraženiny k usnadnění celkové invaze.<ref name="pmid17255510">{{cite journal |author=Lathem WW, Price PA, Miller VL, Goldman WE |title=A plasminogen-activating protease specifically controls the development of primary pneumonic plague |journal=Science |volume=315 |issue=5811 |pages=509–13 |year=2007 |pmid=17255510 |doi=10.1126/science.1137195}}</ref> Mnoho z virulentních faktorů této bakterie má povahu obrany proti [[fagocytóza|fagocytóze]], například dva důležité [[antigen]]y jménem F1 (''Fraction 1'') a V nebo LcrV.<ref name=Baron/> Tyto antigen jsou produkovány bakterií za normální teploty lidského těla. ''Y. pestis'' kromě toho přežívá a produkuje antigeny F1 a V během spočinutí v krevních elementech jako například [[monocyt]]ech, ale ne v [[neutrofil]]ech. Přirozená nebo vyvolaná imunita je dosažena produkcí specifických [[opsonizace|opsonizačních]] [[protilátka|protilátek]] proti F1 a V antigenům; tyto protilátky by pak umožnily fagocytózu neutrofily.<ref>{{cite book | author = Salyers AA, Whitt DD | title = Bacterial Pathogenesis: A Molecular Approach | edition = 2nd | publisher = ASM Press | year = 2002 | id = pp. 207-12}}</ref>

Navíc bakteriální sekreční systém T III (T3SS) umožní ''Y. pestis'' vstříknout své proteiny do makrofágu nebo jiných imunitních buněk. Tyto T3SS proteiny se nazývají YOP (''Yersinia Outer Protein'') a zahrnují například Yop B/D, který tvoří póry v hostitelské buňce a souvisí s [[cytolýza|cytolýzou]]; do póru vytvořeného YopB nebo YopD jsou vstřikovány další proteiny: Yop0, YopH, YopM, YopT, YopJ a YopE, které se mohou vylučovat i do [[cytoplazma|cytoplazmy]].<ref>{{cite journal |author=Viboud GI, Bliska JB |title=Yersinia outer proteins: role in modulation of host cell signaling responses and pathogenesis |journal=Annu. Rev. Microbiol. |volume=59 |issue= |pages=69–89 |year=2005 |pmid=15847602 |doi=10.1146/annurev.micro.59.030804.121320}}</ref> Tyto proteiny omezují fagocytózu popřípadě signalizační cesty důležité pro přirozený [[imunitní systém]], jak bude ještě zmíněno.

''Y. pestis'' [[proliferace|proliferuje]] unvitř [[lymfatické uzliny|lymfatických uzlin]], kde je schopna se ubránit zničení buňkami imunitního systému jako například makrofágy a způsobuje tak [[lymfoadenopatie|lymfoadenopatii]]. YopH je proteinová tyrosin fosfatáza, která přizpívá ke schopnosti ''Y. pestis'' napadat imunitní systém<ref name="pmid19221593">{{cite journal | author = de la Puerta ML, Trinidad AG, del Carmen Rodríguez M, Bogetz J, Sánchez Crespo M, Mustelin T, Alonso A, Bayón Y | title = Characterization of new substrates targeted by Yersinia tyrosine phosphatase YopH | journal = PLoS ONE | volume = 4 | issue = 2 | pages = e4431 | year = 2009 | month = February | pmid = 19221593 | pmc = | doi = doi:10.1371/journal.pone.0004431 | url = http://www.plosone.org/article/info%3Adoi%2F10.1371%2Fjournal.pone.0004431 | issn = }}</ref> a která v makrofágu defosforyluje BCAR, vazebné proteiny Fyn, SKAP2 a Pyk a tyrosin kinázu homologní k FAK. YopH se také váže na podjednotku p85 fosfoinositid 3 kinázy, Gab1 a Gab2 adaptorové proteiny a guanin výměnný faktor Vav.

YopE funguje jako protein aktivující [GTPáza|GTPázu]] u členů Rho rodiny GTPáz jako například RAC1. YopT je cystein [[proteáza]], která inhibuje [[RHOA]] tím, že odstraní isoprenylovou skupinu, která je důležitá k umístění proteinu v buněčné membráně. Bylo předloženo, že YopE a YopT mohou sloužit k omezení cytolýzy vyvolané YopB/D. <ref name="pmid18193942">{{cite journal | author = Mejía E, Bliska JB, Viboud GI | title = Yersinia controls type III effector delivery into host cells by modulating Rho activity | journal = PLoS ONE | volume = 4 | issue = 2 | pages = e4431 | year = 2009 | month = February | pmid = 18193942 | pmc = | doi = doi:10.1371/journal.ppat.0040003 | url = http://www.plosone.org/article/info%3Adoi%2F10.1371%2Fjournal.pone.0004431 | issn = }}</ref> To by mohlo zabránit stimulaci imunitní odpovědi, která by byla způsobena prasknutím hostitelské buňky.

YopJ je [[acetyltransferáza]] vážíci se na konzervovaný [[alfa helix]] u [[MAPK kináza|protein kináz aktivovaných mitogenem]].<ref name="pmid18167536">{{cite journal | author = Hao YH, Wang Y, Burdette D, Mukherjee S, Keitany G, Goldsmith E, Orth K | title = Structural requirements for Yersinia YopJ inhibition of MAP kinase pathways | journal = PLoS ONE | volume = 2 | issue = 3 | pages = e1375 | year = 2008 | month = January | pmid = 18167536 | pmc = | doi = doi:10.1371/journal.pone.0001375 | url = http://www.plosone.org/article/info%3Adoi%2F10.1371%2Fjournal.pone.0001375 | issn = }}</ref> YopJ acetyluje MAPK kinázy na [[serin]]ech a [[threonin]]ech, které jsou během aktivace MAP kinázové kaskády normálně fosforylované.<ref name="pmid9294220">{{cite journal | author = Monack DM, Mecsas J, Ghori N, Falkow S | title = Yersinia signals macrophages to undergo apoptosis and YopJ is necessary for this cell death | journal = Proc Natl Acad Sci U S A. | volume = 94 | issue = 19 | pages = 10385-10390 | year = 1997 | month = September | pmid = 9294220 | pmc = | doi = | url = http://www.pnas.org/content/94/19/10385.long | issn = }}</ref>

Toto narušení aktivity proteinové kinázy u hostitelské buňky způsobí [[apoptóza|apoptózu]] makrofágu a považuje se za klíčové k udržení infekce a únik imunitní odpovědi. Yop0, známá také jako Yersinia protein kináza A (YpkA), je vlivným vyvolávacím prvkem apoptózy lidských makrofágů.<ref name="pmid17475872">{{cite journal | author = Park H, Teja K, O'Shea JJ, Siegel RM | title = The Yersinia effector protein YpkA induces apoptosis independently of actin depolymerization | journal = J Immunol. | volume = 178 | issue = 10 | pages = 6426-6434 | year = 2007 | month = May | pmid = 17475872 | pmc = | doi = | url = http://www.jimmunol.org/cgi/content/full/178/10/6426 | issn = }}</ref>

===Imunita===
Kdysi bývala dostupná [[formaldehyd]]em inaktivovaná [[vakcína]] pro dospělé s vysokým rizikem nákazy, dokud nebyla stažena z trhu úřadem FDA (U.S. Food and Drug Administration). Její účinnost byla omezená a způsobovala těžké záněty. Slibné jsou experimenty s genetickým inženýrstvím založené na F1 a V antigenech, nicméně bakterie s chybějícím F1 antigenem jsou stále virulentní a V antigeny jsou natolik variabilní, že vakcína, sdružující tyto antigeny by nemusela být plně protektivní.<ref>{{cite journal | author = Welkos S ''et al.''.| title = Determination of the virulence of the pigmentation-deficient and pigmentation-/plasminogen activator-deficient strains of ''Yersinia pestis'' in non-human primate and mouse models of pneumonic plague | journal = Vaccine | year = 2002 | volume = 20 | issue = | pages = 2206&ndash;2214 | pmid = 12009274 | doi = 10.1016/S0264-410X(02)00119-6}}</ref> Americký armádní Institut lékařského výzkumu infekčních chorob (USAMRIID) zjistil, že experimentální vakcína založena na F1/V antigenu ochrání makaky druhu cynomolgus, ale selhává u afrických zelených opic.<ref>{{cite journal | author = Pitt ML| title = Non-human primates as a model for pneumonic plague. In: Animals Models and Correlates of Protection for Plague Vaccines Workshop| year=2004 | date=October 13-14 | unused_data = |[http://www.fda.gov/cber/minutes/plague101304t.pdf]}}</ref> Udává se, že evropané jsou míň náchylní k infekci moru, protože jsou potomky přeživších moru ze středověku.<ref>ref needed</ref>

==Klinické aspekty==
===Symptomy a vývoj choroby===
*Bubonický mor
**Inkubační doba 2-6 dnů, kdy se bakterie aktivně množí
**Obecný úbytek energie
**Horečka
**Bolest hlavy a pocit chladu dostavující se náhle na konci inkubační doby. Od tohoto okamžiku infekce ustoupí nebo se stane letální.
**Zvětšení lymfatických uzlin vyúsťující v buby, klasický znak bubonického moru

*Septicémický mor
**[[Hypotenze]]
**[[Hepatosplenomegalie]]
**Delirium
**Záchvaty u dětí
**Šok oběhového systému
**Obecný úbytek energie
**Horečka
**Symptomy bubonického nebo plicního moru, které se nemusí vyskytovat vždy

*Plicní mor
**Horečka
**Pocity chladu
**Kašel
**Bolest hrudníku
**Obtížné dýchání
**Hemoptýza
**Letargie
**Hypotenze
**Šok oběhového systému
**Symptomy bubonického nebo plicního moru, které se nemusí vyskytovat vždy<ref>Info taken from "Harrison's Principles of Internal Medicine 16th Edition"</ref>

Pokud se tyto symptomy vyskytnou se zánětem mízních uzlin, hovoří se o primárním plicním moru, zatímco při sekundárním dochází až po bubonické nebo pneumonické infekci. Jelikož bakterie se pohybuje v krvi, mohou být ovlivněny i jiné orgány, například slezina a mozek. Difúzní infekce může spustit imunologickoou kaskádu, která vede k roztroušené intravaskulární koagulaci způsobující krvácení a nekrózu kůže a tkání. Tato roztroušená infekce způsobuje úmrtí až ve 22% případů.

Plicní mor se může šířit z člověka na člověka přímo aerosolem. Bubonický a ještě vzácněji septicemický mor může jen výjimečně mít vlastnosti plicního moru. Stejně jako v jiném typu moru zde po odeznění inkubační doby dochází k náhlému nastoupení kašle, vysokých teplot a úbytku sil. Od této chvíle infekce nabývá na vážnosti a kvůli své vysoké rychlosti replikace léčený mor způsobuje úmrtí zhruba v 50% případů a neléčený téměř vždy.<ref name="pmid16200159">{{cite journal |author=Riedel S |title=Plague: from natural disease to bio-terrorism |journal=Proc (Bayl Univ Med Cent) |volume=18 |issue=2 |pages=116–24 |year=2005 |pmid=16200159 |doi=}}</ref>

S bubonicky zvětšených uzlin jsou prvotní symtpmy velmi podobné množství jiných chorob, což způsobuje obtíže při včasné diagnóze.<ref name="pmid17416264">{{cite journal |author=Prentice MB, Rahalison L |title=Plague |journal=Lancet |volume=369 |issue=9568 |pages=1196–207 |year=2007 |pmid=17416264 |doi=10.1016/S0140-6736(07)60566-2 |url=http://linkinghub.elsevier.com/retrieve/pii/S0140-6736(07)60566-2}}</ref>

Kódy ICD-9 pro choroby způsobené ''Y. pestis''
*020.0 Bubonický mor
*020.2 Septicemický mor
*020.5 Nespecifikovaný plicní mor
*020.3 Primární plicní mor
*020.4 Sekundární plicní mor

===Klinické stanovení===
Gramovo barvení může potvrdit přítomnost gram-negativních tyček a v některých případech identifikovat jejich dvojitě zahnutý tvar. Více určující je Anti-F1 test, který rozlišuje mezi různými druhy Yersinií.

===Léčba===
Tradičním lékem první linie při léčbě ''Y. pestis'' byl [[streptomycin]]<ref>{{cite journal | author=Wagle PM. | title=Recent advances in the treatment of bubonic plague | journal=Indian J Med Sci | year=1948 | volume=2 | pages=489&ndash;94 }}</ref><ref>{{cite journal | author=Meyer KF. | title=Modern therapy of plague | journal=JAMA | year=1950 | volume=144 | pages=982&ndash;5 | pmid = 14774219}}</ref>, [[chloramfenikol]], [[tetracyklin]]<ref>{{cite journal | author=Kilonzo BS, Makundi RH, Mbise TJ. | title= A decade of plague epidemiology and control in the Western Usambara mountains, north-east Tanzania | journal=Acta Tropica | year=1992 | volume=50 | pages=323&ndash;9 | pmid = 1356303 | doi = 10.1016/0001-706X(92)90067-8}}</ref> a fluorochinolíny. Jsou také dobré důkazy k použití [[doxycyklin]]u a [[gentamicin]]u.<ref>{{cite journal | author=Mwengee W, Butler T, Mgema S, ''et al.'' | title=Treatment of plague with gentamicin or doxycycline in a randomized clinical trial in Tanzania | journal=Clin Infect Dis | year=2006 | volume=42 | pages=614&ndash;21 | pmid = 16447105 | doi = 10.1086/500137}}</ref> Byly izolovány i rezistentní kmeny a léčba by tak měla být provedena dle citlivosti k antibiotikům. U některých pacientů může být pouhá léčba antibiotiky nedostatečná a je třeba zajistit i oběhovou, ventilační nebo ledvinovou podporu.

V naléhavých případech vyzdvihuje Harrison's Principles of Internal Medicine následující léčbu<ref name="isbn0-07-140235-7">{{cite book |author=Jameson, J. N. St C.; Dennis L. Kasper; Harrison, Tinsley Randolph; Braunwald, Eugene; Fauci, Anthony S.; Hauser, Stephen L; Longo, Dan L. |title=Harrison's principles of internal medicine |publisher=McGraw-Hill Medical Publishing Division |location=New York |year=2005 |pages= |isbn=0-07-140235-7 |oclc= |doi=}}</ref>: Velmi vhodná jsou antibiotika během prvních 24 hodin, přičemž intravenozní podání je upřednostněno u plicního moru nebo pokročilých případů. Streptomycin nebo gentamicin jsou léky první volby a chloramfenikol pro kriticky nemocné pacienty nebo zřídka při podezření na nervové komplikace.


== Externí odkazy ==
* [http://www.bacteriamuseum.org/species/ypestis.shtml ''Yersinia pestis'']. Virtuální muzeum bakterií.
* Informace o genomu jsou dostupné na [http://www.ericbrc.org NIAID Enteropathogen Resource Integration Center (ERIC)]
* Seznam variant kmenů a mnohé další informace: [http://www.ncbi.nlm.nih.gov/Taxonomy/Browser/wwwtax.cgi?id=632 NCBI taxonomy browser].
*CDC Domovská stránka moru [http://www.cdc.gov/ncidod/dvbid/plague/index.htm]
*IDSA Zdroje informací o moru: [http://www.cidrap.umn.edu/idsa/bt/plague/biofacts/plaguefactsheet.html]

== Reference ==
{{Překlad|en|Yersinia pestis|323418494}}
<references/>
{{wikispecies|Yersinia pestis}}
{{wikispecies|Yersinia pestis}}
{{commons|Yersinia pestis}}
{{commons|Yersinia pestis}}


{{Pahýl - lékařství}}
{{Pahýl - mikrobiologie}}


[[Kategorie:Enterobacteriaceae]]
[[Kategorie:Enterobacteriaceae]]

Verze z 4. 11. 2009, 22:58

Jak číst taxoboxYersinia pestis
alternativní popis obrázku chybí
Vědecká klasifikace
Doménabakterie (Bacteria)
OdděleníProteobacteria
TřídaGamma Proteobacteria
ŘádEnterobacteriales
ČeleďEnterobacteriaceae
RodYersinia
Binomické jméno
Yersinia pestis
(Lehmann & Neumann, 1896)
van Loghem 1944
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Yersinia pestis (původně Pasteurella pestis) je patogenní gramnegativní bakterie z čeledi Enterobacteriaceae. Jedná se o fakultativní anaerobní bakterii, která je přenositelná na zvíře i na člověka.

Lidská infekce Y. pestis se dělí do tří hlavních forem: plicní, septickou a bubonickou.[1] Všechny tyto tři formy jsou odpovědné za vysokou úmrtnost během epidemií v lidské historii, včetně tzv. Černého moru, jež zahubil nejméně jednu třetinu evropské populace v letech 1347 až 1353.

13. září 2009 zemřel profesor molekulární genetiky na Chicagské univerzitě, Malcolm J. Casadaban, který se zabýval výzkumem zahrnujícím Y. pestis a jeho smrt byla později dána v souvislost s touto bakterií, kterou se mohl pravděpodobně nakazit ve své vlastní laboratoři. [2].

Y. pestis získala nedávno pozornost jako možná biologická zbraň a CDC (Center for Disease Control and Prevention) ji označilo jako patogen kategorie A vyžadující přípravu před teroristickým útokem.

Historie

Y. pestis objevil v roce 1894 Alexandre Yersin, švýcarsko-francouzský fyzik a bakteriolog z Institutu Louise Pasteura, během epidemie dýmějového moru v Hong Kongu. [3] Yersin byl členem Pasteurovy myšlenkové školy. Shibasaburo Kitasato, japonský bakteriolog školený v Německu, který praktikoval Kochovu metodologii, se také angažoval v nalezení původce moru. [4] Byl to nicméně Yersin, kdo uvedl souvislost moru s Yersinia pestis. V roce 1967 byl původně se jmenující organismus Pasteurella pestis přejmenován na svou stávající podobu.

Tři biovary Y. pestis jsou považovány za související s historickými pandemiemi bubonického moru. [5] Biovar Antiqua je považován za shodující se s Justiniánským morem; není známo, zda biovar koresponduje i s dřívějšími menšími epidemiemi bubonického moru či dokonce zda se jednalo o pravý bubonický mor. [6] Biovar Mediaevalis je domnělým původcem Černé smrti. Biovar Orientalis souvisí s třetí pandemií a s většinou novodobých vypuknutí moru. Y. pestis se přenáší blechami (druhy Pulex irritans, Xenopsylla cheopis) napadajícími hlodavce, hlavně krysy. Soudobá data z typizací multilokulárních sekvencí (MLST) však ukazují, že Y. pestis je klonální, což poněkud vyvrací hypotézu 'biovarů'.

Světová zdravotnická organizace eviduje každoročně tisíce případů moru, přesto však pomocí náležité léčby je prognóza nakažených již mnohem pozitivnější. Během Vietnamské války se vyskytlo pěti až šestinásobné zvýšení počtu případů, pravděpodobně kvůli narušení ekosystému a větší blízkosti mezi lidmi a zvířaty. Mor má škodlivý účinek také na jiné savce než na člověka. Ve Spojených státech amerických jsou na tuto chorobu léčeny i ohrožené druhy psouna prériového a tchoře černonohého.

Podíl na Černé smrti

V zubech pravděpodobných obětí Černé smrti i ve středověkých mrtvolách zemřelých z jiných důvodů byla nalezena DNA Y. pestis.[7][8] To naznačuje, že Y. pestis se přinejmenším podílela na některých (i když pravděpodobně ne na všech) evropských morových epidemiích. Je možné, že selektivní tlak způsobený morem mohl změnit způsob, jakým se patogen manifestuje u lidí vyselektovaným v rozporu s jedinci nebo populacemi nejsnadněji podléhajícím.

Obecná charakteristika

Y. pestis je fakultativně anaerobní tyčinkovitá bakterie barvící se bipolárně (což ji dává vzezření spínacího špendlíku). [9] Podobně jako další členové roduYersinia vykazuje negativní výsledky ureázového testu, fermentace laktózy i indolového testu.[10] Y. pestis je více příbuzná s gastrointestinálním patogenem Yersinia pseudotuberculosis a vzdáleněji s Yersinia enterocolitica.

Genom

Kompletní genetická sekvence je dostupná u dvou ze tří poddruhů Y. pestis: kmen KIM (biovaru Medievalis)[11] a kmen CO92 (biovaru Orientalis, získaného z klinického izolátu ve Spojených státech).[12]. As of 2006, the genomic sequence of a strain of biovar Antiqua has been recently completed.[13] Podobně jako u jiných patogenních kmenů, i zde jsou znaky ztrát funkcí. Chromosom kmene KIM je 4,600,755 bazí dlouhý, zatímco chromosom kmene CO92 je dlouhý 4,653,728 párů. Y. pestis, podobně jako jeho příbuzní Yersinia pseudotuberculosis a Yersinia enterocolitica hostí plazmid pCD1. Navíc ještě nese další dva plazmidy a to pPCP (nazývaný také pPla nebo pPst) a pMT1 (jinak pFra), které se nevyskytují u jiných druhů Yersinia. pFra kóduje fosfolipázu D, která je důležitá pro schopnost Y. pestis být přenášena blechami.[14] pPla kóduje Pla proteázu, která aktivuje plazminogen v lidském hostiteli a je velmi důležitým faktorem virulence u plicního moru.[15] Tyto plazmidy, společně s ostrovem patogenity HPI, kódují několik proteinů, které způsobují, že patogenita Y. pestis je tak proslulá. Tyto virulentní faktory jsou mimo jiné vyžadovány pro adhezi bakterie a vstříknutí proteinů do hostitelské buňky, invazi bakterie do buňky a pro získání a vazbu železa z červených krvinek. Y. pestis je považována za nástupce Y. pseudotuberculosis, která se liší jen přítomností specifických virulentních plazmidů.

V roce 2006 byla provedena komplexní komparativní protemická analýza kmene KIM Y. pestis[16], která se zaměřila na přechod do růstových podmínek napodobujících růst v hostitelských buňkách.

Patogeneze a imunita

V městských a lesních cyklech Y. pestis dochází k největšímu šíření mezi hlodavci a blechami. U lesních cyklů je hlodavec divoký a naopak u městských cyklů domestikovaný. Y. pestis se navíc může šířit z městkého prostředí do lesního a zase zpět. Každé nakažené zvíře může přenést infekci na člověka skrz kontakt s pokožkou. Přenos mezi lidmi může být navíc šířen kýchnáním a kašlem anebo přímým kontaktem s nakaženou tkání.

V rezervoárních hostitelích

Rezervoáry spojené s Y. pestis jsou některé druhy hlodavců. Ve stepi, se má za to, že se jedná o sviště. Myslí se, že několik druhů hlodavců ve Spojených státech v sobě udržuje Y. pestis. Argumenty jsou nicméně nejisté, neboť v žádném druhu hlodavců nebyla nalezena očekávaná dynamika choroby. Je známo, že někteří jedinci populace hlodavců mohou mít různou rezistenci, což by mohlo vést k bezpříznakovému stavu.[17] Existuje několik důkazů, že ve vypknutí lidského moru mohou hrát roli blechy pocházející z jiných savců.[18]

Nedostatek poznatků dynamiky moru u savčích druhů se dostavuje také u podezřelých hlodavčích druhů jako například u psouna prériového (Cynomys ludovicianus), u kterého mor může způsobit zhroucení celé kolonie, což má ve výsledku masivní dopad na prérijní potravní řetězec.[19] Dynamika přenosu u prérijních psů nicméně nesleduje dynamiku u blokovaných blech; důležitou roli mohou hrát i zdechliny a blechy neblokované.[20]

V jiných regionech světa není zdroj infekce jistě identifikován, což komplikuje prevenci a program časného varování. Jedním z těchto případů bylo vypuknutí v Algerii v roce 2003.[21]

Infektor

Přenos Y. pestis blechou je dobře popsán.[22]. K prvotnímu získání Y. pestis vektorem dochází během krmení se na nakaženém zvířeti. K udržení bakterie v zažívacím traktu blechy přizpívá několik proteinů například systém skladování heminu (Hms) a Yersinia toxin dobytčího moru (Ymt).

Přestože Ymt je vysoce toxický pro hlodavce a jeho produkce byla považována za potřebnou k zajištění k reinfekci nového hostitele, bylo prokázáno že Ymt je důležitý pro přežití Y. pestis v blechách.[14] Systém Hms hraje důležitou roli v přenosu Y. pestis zpět na savčího hostitele.[23] Proteiny kódované lokusy Hms se shlukují v v bleším jícnu a proventriculu, brání bleše v příjmu potravy a zvyšují tak její hladovost. K přenosu Y. pestis dochází pak během marných pokusů blechy o krmení. Pohlcená krev je pumpována do jícnu, kde uvolňuje bakterie zde rostoucí a je neustále chrlena zpět do hostitelského oběhu.

V člověku a dalších vnímavých hostitelích

K patogenezi během savčích infekcí Y. pestis pomáhá několik faktorů, mimo jiné schopnost této bakterie potalčit normální imunitní odpověď jako například fagocytózu a produkci protilátek. Poté, co bleší kousnutí umožní bakterii přístup skrz kůži, aktivuje Y. pestis yadBC gen, který je podobný k bakteriálním adhezinům u jiných druhů Yersinia, které umožní invazi do epitelových buněk.[24] Y. pestis dále začne expresi aktivátoru plazminogenu, ten je důležitým faktorem virulence u plicní formy moru a může způsobovat krevní sraženiny k usnadnění celkové invaze.[15] Mnoho z virulentních faktorů této bakterie má povahu obrany proti fagocytóze, například dva důležité antigeny jménem F1 (Fraction 1) a V nebo LcrV.[9] Tyto antigen jsou produkovány bakterií za normální teploty lidského těla. Y. pestis kromě toho přežívá a produkuje antigeny F1 a V během spočinutí v krevních elementech jako například monocytech, ale ne v neutrofilech. Přirozená nebo vyvolaná imunita je dosažena produkcí specifických opsonizačních protilátek proti F1 a V antigenům; tyto protilátky by pak umožnily fagocytózu neutrofily.[25]

Navíc bakteriální sekreční systém T III (T3SS) umožní Y. pestis vstříknout své proteiny do makrofágu nebo jiných imunitních buněk. Tyto T3SS proteiny se nazývají YOP (Yersinia Outer Protein) a zahrnují například Yop B/D, který tvoří póry v hostitelské buňce a souvisí s cytolýzou; do póru vytvořeného YopB nebo YopD jsou vstřikovány další proteiny: Yop0, YopH, YopM, YopT, YopJ a YopE, které se mohou vylučovat i do cytoplazmy.[26] Tyto proteiny omezují fagocytózu popřípadě signalizační cesty důležité pro přirozený imunitní systém, jak bude ještě zmíněno.

Y. pestis proliferuje unvitř lymfatických uzlin, kde je schopna se ubránit zničení buňkami imunitního systému jako například makrofágy a způsobuje tak lymfoadenopatii. YopH je proteinová tyrosin fosfatáza, která přizpívá ke schopnosti Y. pestis napadat imunitní systém[27] a která v makrofágu defosforyluje BCAR, vazebné proteiny Fyn, SKAP2 a Pyk a tyrosin kinázu homologní k FAK. YopH se také váže na podjednotku p85 fosfoinositid 3 kinázy, Gab1 a Gab2 adaptorové proteiny a guanin výměnný faktor Vav.

YopE funguje jako protein aktivující [GTPáza|GTPázu]] u členů Rho rodiny GTPáz jako například RAC1. YopT je cystein proteáza, která inhibuje RHOA tím, že odstraní isoprenylovou skupinu, která je důležitá k umístění proteinu v buněčné membráně. Bylo předloženo, že YopE a YopT mohou sloužit k omezení cytolýzy vyvolané YopB/D. [28] To by mohlo zabránit stimulaci imunitní odpovědi, která by byla způsobena prasknutím hostitelské buňky.

YopJ je acetyltransferáza vážíci se na konzervovaný alfa helix u protein kináz aktivovaných mitogenem.[29] YopJ acetyluje MAPK kinázy na serinech a threoninech, které jsou během aktivace MAP kinázové kaskády normálně fosforylované.[30]

Toto narušení aktivity proteinové kinázy u hostitelské buňky způsobí apoptózu makrofágu a považuje se za klíčové k udržení infekce a únik imunitní odpovědi. Yop0, známá také jako Yersinia protein kináza A (YpkA), je vlivným vyvolávacím prvkem apoptózy lidských makrofágů.[31]

Imunita

Kdysi bývala dostupná formaldehydem inaktivovaná vakcína pro dospělé s vysokým rizikem nákazy, dokud nebyla stažena z trhu úřadem FDA (U.S. Food and Drug Administration). Její účinnost byla omezená a způsobovala těžké záněty. Slibné jsou experimenty s genetickým inženýrstvím založené na F1 a V antigenech, nicméně bakterie s chybějícím F1 antigenem jsou stále virulentní a V antigeny jsou natolik variabilní, že vakcína, sdružující tyto antigeny by nemusela být plně protektivní.[32] Americký armádní Institut lékařského výzkumu infekčních chorob (USAMRIID) zjistil, že experimentální vakcína založena na F1/V antigenu ochrání makaky druhu cynomolgus, ale selhává u afrických zelených opic.[33] Udává se, že evropané jsou míň náchylní k infekci moru, protože jsou potomky přeživších moru ze středověku.[34]

Klinické aspekty

Symptomy a vývoj choroby

  • Bubonický mor
    • Inkubační doba 2-6 dnů, kdy se bakterie aktivně množí
    • Obecný úbytek energie
    • Horečka
    • Bolest hlavy a pocit chladu dostavující se náhle na konci inkubační doby. Od tohoto okamžiku infekce ustoupí nebo se stane letální.
    • Zvětšení lymfatických uzlin vyúsťující v buby, klasický znak bubonického moru
  • Septicémický mor
    • Hypotenze
    • Hepatosplenomegalie
    • Delirium
    • Záchvaty u dětí
    • Šok oběhového systému
    • Obecný úbytek energie
    • Horečka
    • Symptomy bubonického nebo plicního moru, které se nemusí vyskytovat vždy
  • Plicní mor
    • Horečka
    • Pocity chladu
    • Kašel
    • Bolest hrudníku
    • Obtížné dýchání
    • Hemoptýza
    • Letargie
    • Hypotenze
    • Šok oběhového systému
    • Symptomy bubonického nebo plicního moru, které se nemusí vyskytovat vždy[35]

Pokud se tyto symptomy vyskytnou se zánětem mízních uzlin, hovoří se o primárním plicním moru, zatímco při sekundárním dochází až po bubonické nebo pneumonické infekci. Jelikož bakterie se pohybuje v krvi, mohou být ovlivněny i jiné orgány, například slezina a mozek. Difúzní infekce může spustit imunologickoou kaskádu, která vede k roztroušené intravaskulární koagulaci způsobující krvácení a nekrózu kůže a tkání. Tato roztroušená infekce způsobuje úmrtí až ve 22% případů.

Plicní mor se může šířit z člověka na člověka přímo aerosolem. Bubonický a ještě vzácněji septicemický mor může jen výjimečně mít vlastnosti plicního moru. Stejně jako v jiném typu moru zde po odeznění inkubační doby dochází k náhlému nastoupení kašle, vysokých teplot a úbytku sil. Od této chvíle infekce nabývá na vážnosti a kvůli své vysoké rychlosti replikace léčený mor způsobuje úmrtí zhruba v 50% případů a neléčený téměř vždy.[36]

S bubonicky zvětšených uzlin jsou prvotní symtpmy velmi podobné množství jiných chorob, což způsobuje obtíže při včasné diagnóze.[37]

Kódy ICD-9 pro choroby způsobené Y. pestis

  • 020.0 Bubonický mor
  • 020.2 Septicemický mor
  • 020.5 Nespecifikovaný plicní mor
  • 020.3 Primární plicní mor
  • 020.4 Sekundární plicní mor

Klinické stanovení

Gramovo barvení může potvrdit přítomnost gram-negativních tyček a v některých případech identifikovat jejich dvojitě zahnutý tvar. Více určující je Anti-F1 test, který rozlišuje mezi různými druhy Yersinií.

Léčba

Tradičním lékem první linie při léčbě Y. pestis byl streptomycin[38][39], chloramfenikol, tetracyklin[40] a fluorochinolíny. Jsou také dobré důkazy k použití doxycyklinu a gentamicinu.[41] Byly izolovány i rezistentní kmeny a léčba by tak měla být provedena dle citlivosti k antibiotikům. U některých pacientů může být pouhá léčba antibiotiky nedostatečná a je třeba zajistit i oběhovou, ventilační nebo ledvinovou podporu.

V naléhavých případech vyzdvihuje Harrison's Principles of Internal Medicine následující léčbu[42]: Velmi vhodná jsou antibiotika během prvních 24 hodin, přičemž intravenozní podání je upřednostněno u plicního moru nebo pokročilých případů. Streptomycin nebo gentamicin jsou léky první volby a chloramfenikol pro kriticky nemocné pacienty nebo zřídka při podezření na nervové komplikace.


Externí odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Yersinia pestis na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Ryan KJ; Ray CG (editors). Sherris Medical Microbiology. 4th. vyd. [s.l.]: McGraw Hill, 2004. ISBN 0-8385852-9-9. S. 484–8. 
  2. ↑ http://www.chicagobreakingnews.com/2009/09/uofc-researcher-dies-after-exposer-to-plague-bacteria.html
  3. ↑ Bockemühl J. [100 years after the discovery of the plague-causing agent--importance and veneration of Alexandre Yersin in Vietnam today]. Immun Infekt. 1994, s. 72–5. PMID 7959865. 
  4. ↑ Howard-Jones N. Was Shibasaburo Kitasato the discoverer of the plague bacillus?. Perspect Biol Med. 1973, s. 292–307. PMID 4570035. 
  5. ↑ Zhou D, Tong Z, Song Y, Han Y, Pei D, Pang X, Zhai J, Li M, Cui B, Qi Z, Jin L, Dai R, Du Z, Wang J, Guo Z, Wang J, Huang P, Yang R. Genetics of metabolic variations between Yersinia pestis biovars and the proposal of a new biovar, microtus. J Bacteriol. 2004, s. 5147–52. Dostupné online. DOI 10.1128/JB.186.15.5147-5152.2004. PMID 15262951. 
  6. ↑ Guiyoule A, Grimont F, Iteman I, Grimont P, Lefevre M, Carniel E. Plague pandemics investigated by ribotyping of Yersinia pestis strains. J Clin Microbiol. 1994, s. 634–41. PMID 8195371. 
  7. ↑ Drancourt M, Aboudharam G, Signolidagger M, Dutourdagger O, Raoult D. Detection of 400-year-old Yersinia pestis DNA in human dental pulp: An approach to the diagnosis of ancient septicemia. PNAS. 1998, s. 12637–12640. Dostupné online. PMID 9770538. 
  8. ↑ Drancourt M; Raoult D. Molecular insights into the history of plague.. Microbes Infect.. 2002, s. 105–9. DOI 10.1016/S1286-4579(01)01515-5. PMID 11825781. 
  9. ↑ a b Collins FM. Pasteurella, Yersinia, and Francisella. In: Baron's Medical Microbiology (Baron S et al, eds.). 4th. vyd. [s.l.]: Univ of Texas Medical Branch, 1996. Dostupné online. ISBN 0-9631172-1-1. 
  10. ↑ Stackebrandt, Erko; Dworkin, Martin; Falkow, Stanley; Rosenberg, Eugene; Karl-Heinz Schleifer. The Prokaryotes: A Handbook on the Biology of Bacteria:Volume 6: Proteobacteria: Gamma Subclass. Berlin: Springer, 2005. ISBN 0-387-25499-4. 
  11. ↑ Deng W et al.. Genome Sequence of Yersinia pestis KIM. Journal of Bacteriology. 2002, s. 4601–4611. DOI 10.1128/JB.184.16.4601-4611.2002. PMID 12142430. 
  12. ↑ Parkhill J et al.. Genome sequence of Yersinia pestis, the causative agent of plague. Nature. 2001, s. 523–527. DOI 10.1038/35097083. PMID 11586360. 
  13. ↑ Chain PS, Hu P, Malfatti SA, et al. Complete genome sequence of Yersinia pestis strains Antiqua and Nepal516: evidence of gene reduction in an emerging pathogen. J. Bacteriol.. 2006, s. 4453–63. DOI 10.1128/JB.00124-06. PMID 16740952. 
  14. ↑ a b Hinnebusch BJ, Rudolph AE, Cherepanov P, Dixon JE, Schwan TG, Forsberg A. Role of Yersinia murine toxin in survival of Yersinia pestis in the midgut of the flea vector. Science. 2002, s. 733–5. DOI 10.1126/science.1069972. PMID 11976454. 
  15. ↑ a b Lathem WW, Price PA, Miller VL, Goldman WE. A plasminogen-activating protease specifically controls the development of primary pneumonic plague. Science. 2007, s. 509–13. DOI 10.1126/science.1137195. PMID 17255510. 
  16. ↑ Hixson K et al.. Biomarker candidate identification in Yersinia pestis using organism-wide semiquantitative proteomics.. Journal of Proteome Research. 2006, s. 3008–3017. DOI 10.1021/pr060179y. PMID 16684765. 
  17. ↑ MEYER KF. The natural history of plague and psittacosis. Public Health Rep. 1957, s. 705–19. PMID 13453634. 
  18. ↑ von Reyn CF, Weber NS, Tempest B, et al. Epidemiologic and clinical features of an outbreak of bubonic plague in New Mexico. J. Infect. Dis.. 1977, s. 489–94. PMID 90884. 
  19. ↑ Pauli JN, Buskirk SW, Williams ES, Edwards WH. A plague epizootic in the black-tailed prairie dog (Cynomys ludovicianus). J. Wildl. Dis.. 2006, s. 74–80. PMID 16699150. 
  20. ↑ Webb CT, Brooks CP, Gage KL, Antolin MF. Classic flea-borne transmission does not drive plague epizootics in prairie dogs. Proc. Natl. Acad. Sci. U.S.A.. 2006, s. 6236–41. DOI 10.1073/pnas.0510090103. PMID 16603630. 
  21. ↑ Bertherat E, Bekhoucha S, Chougrani S, et al. Plague Reappearance in Algeria after 50 Years, 2003. Emerging Infect. Dis.. 2007, s. 1459–1462. PMID 18257987. 
  22. ↑ Zhou D, Han Y, Yang R. Molecular and physiological insights into plague transmission, virulence and etiology. Microbes Infect.. 2006, s. 273–84. DOI 10.1016/j.micinf.2005.06.006. PMID 16182593. 
  23. ↑ B.J. Hinnebusch, R.D. Perry and T.G. Schwan. Role of the Yersinia pestis hemin storage (hms) locus in the transmission of plague by fleas. Science.. 1996, s. 367–70. DOI 10.1126/science.273.5273.367. PMID 8662526. 
  24. ↑ Forman S, Wulff CR, Myers-Morales T, Cowan C, Perry RD, Straley SC. yadBC of Yersinia pestis, a new virulence determinant for bubonic plague. Infect. Immun.. 2008, s. 578–87. DOI 10.1128/IAI.00219-07. PMID 18025093. 
  25. ↑ Salyers AA, Whitt DD. Bacterial Pathogenesis: A Molecular Approach. 2nd. vyd. [s.l.]: ASM Press, 2002. pp. 207-12. 
  26. ↑ Viboud GI, Bliska JB. Yersinia outer proteins: role in modulation of host cell signaling responses and pathogenesis. Annu. Rev. Microbiol.. 2005, s. 69–89. DOI 10.1146/annurev.micro.59.030804.121320. PMID 15847602. 
  27. ↑ de la Puerta ML, Trinidad AG, del Carmen Rodríguez M, Bogetz J, Sánchez Crespo M, Mustelin T, Alonso A, Bayón Y. Characterization of new substrates targeted by Yersinia tyrosine phosphatase YopH. PLoS ONE. 2009, s. e4431. Dostupné online. DOI doi:10.1371/journal.pone.0004431. PMID 19221593. 
  28. ↑ Mejía E, Bliska JB, Viboud GI. Yersinia controls type III effector delivery into host cells by modulating Rho activity. PLoS ONE. 2009, s. e4431. Dostupné online. DOI doi:10.1371/journal.ppat.0040003. PMID 18193942. 
  29. ↑ Hao YH, Wang Y, Burdette D, Mukherjee S, Keitany G, Goldsmith E, Orth K. Structural requirements for Yersinia YopJ inhibition of MAP kinase pathways. PLoS ONE. 2008, s. e1375. Dostupné online. DOI doi:10.1371/journal.pone.0001375. PMID 18167536. 
  30. ↑ Monack DM, Mecsas J, Ghori N, Falkow S. Yersinia signals macrophages to undergo apoptosis and YopJ is necessary for this cell death. Proc Natl Acad Sci U S A.. 1997, s. 10385-10390. Dostupné online. PMID 9294220. 
  31. ↑ Park H, Teja K, O'Shea JJ, Siegel RM. The Yersinia effector protein YpkA induces apoptosis independently of actin depolymerization. J Immunol.. 2007, s. 6426-6434. Dostupné online. PMID 17475872. 
  32. ↑ Welkos S et al.. Determination of the virulence of the pigmentation-deficient and pigmentation-/plasminogen activator-deficient strains of Yersinia pestis in non-human primate and mouse models of pneumonic plague. Vaccine. 2002, s. 2206–2214. DOI 10.1016/S0264-410X(02)00119-6. PMID 12009274. 
  33. ↑ Pitt ML. Non-human primates as a model for pneumonic plague. In: Animals Models and Correlates of Protection for Plague Vaccines Workshop.Chybí název periodika! October 13-14. 
  34. ↑ ref needed
  35. ↑ Info taken from "Harrison's Principles of Internal Medicine 16th Edition"
  36. ↑ Riedel S. Plague: from natural disease to bio-terrorism. Proc (Bayl Univ Med Cent). 2005, s. 116–24. PMID 16200159. 
  37. ↑ Prentice MB, Rahalison L. Plague. Lancet. 2007, s. 1196–207. Dostupné online. DOI 10.1016/S0140-6736(07)60566-2. PMID 17416264. 
  38. ↑ Wagle PM. Recent advances in the treatment of bubonic plague. Indian J Med Sci. 1948, s. 489–94. 
  39. ↑ Meyer KF. Modern therapy of plague. JAMA. 1950, s. 982–5. PMID 14774219. 
  40. ↑ Kilonzo BS, Makundi RH, Mbise TJ. A decade of plague epidemiology and control in the Western Usambara mountains, north-east Tanzania. Acta Tropica. 1992, s. 323–9. DOI 10.1016/0001-706X(92)90067-8. PMID 1356303. 
  41. ↑ Mwengee W, Butler T, Mgema S, et al.. Treatment of plague with gentamicin or doxycycline in a randomized clinical trial in Tanzania. Clin Infect Dis. 2006, s. 614–21. DOI 10.1086/500137. PMID 16447105. 
  42. ↑ Jameson, J. N. St C.; Dennis L. Kasper; Harrison, Tinsley Randolph; Braunwald, Eugene; Fauci, Anthony S.; Hauser, Stephen L; Longo, Dan L. Harrison's principles of internal medicine. New York: McGraw-Hill Medical Publishing Division, 2005. ISBN 0-07-140235-7. 

CHYBA: {{Wikidruhy}} — Nespecifikovaný typ odkazu. Použijte některý z parametrů „kategorie“, „taxon“. Logo Wikimedia Commons Galerie Yersinia pestis na Wikimedia Commons

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Yersinia_pestis&oldid=4572936“