Muchomůrka zelená: Porovnání verzí
m {{Link FA|en}} |
m ib na konec |
||
(Nejsou zobrazeny 2 mezilehlé verze od 2 dalších uživatelů.) | |||
Řádek 33: | Řádek 33: | ||
== Vzhled == |
== Vzhled == |
||
=== Makroskopický === |
=== Makroskopický === |
||
[[Soubor:Amanita phalloides 1.JPG|thumb|250px|Mladá a stará plodnice muchomůrky zelené |
[[Soubor:Amanita phalloides 1.JPG|thumb|250px|Mladá a stará plodnice muchomůrky zelené]] |
||
[[Klobouk (houby)|Klobouk]] o průměru 6–16 cm je zprvu sklenutý, posléze ploše rozložený, hladký, lesklý, radiálně vláknitý, tence a měkce masitý. Zabarvení klobouku je velmi proměnlivé od bíložlutého přes žlutozelené až po zelenohnědé. Části [[plachetka|plachetky]] na klobouku většinou nezůstávají. [[Třeň]] je dole kyjovitě ztlustlý, 7–15 cm vysoký a 0,8–2 cm široký. Je pevný, hladký, až u starších hub dutý, bílý s málo zřetelnými zelenými šupinami. Vyrůstá z tzv. ''vajíčka'' (cípatě roztrhaná velmi tenká pochva někdy nazývaná ''kalich smrti'') a ve své horní části má bílý visutý prstenec. [[Lupeny]] jsou 0,8–1,2 cm vysoké, bělavé. [[Dužnina]] je také bílá i když těsně pod pokožkou klobouku může být žlutozelená až hnědá, nemá výraznou vůni ani chuť, až u starších hub je vůně nasládlé (jako syrové [[brambory]] až [[med]]). |
[[Klobouk (houby)|Klobouk]] o průměru 6–16 cm je zprvu sklenutý, posléze ploše rozložený, hladký, lesklý, radiálně vláknitý, tence a měkce masitý. Zabarvení klobouku je velmi proměnlivé od bíložlutého přes žlutozelené až po zelenohnědé. Části [[plachetka|plachetky]] na klobouku většinou nezůstávají. [[Třeň]] je dole kyjovitě ztlustlý, 7–15 cm vysoký a 0,8–2 cm široký. Je pevný, hladký, až u starších hub dutý, bílý s málo zřetelnými zelenými šupinami. Vyrůstá z tzv. ''vajíčka'' (cípatě roztrhaná velmi tenká pochva někdy nazývaná ''kalich smrti'') a ve své horní části má bílý visutý prstenec. [[Lupeny]] jsou 0,8–1,2 cm vysoké, bělavé. [[Dužnina]] je také bílá i když těsně pod pokožkou klobouku může být žlutozelená až hnědá, nemá výraznou vůni ani chuť, až u starších hub je vůně nasládlé (jako syrové [[brambory]] až [[med]]). |
||
Řádek 76: | Řádek 76: | ||
== Jedovatost a otravy == |
== Jedovatost a otravy == |
||
[[Soubor:Death_Cap_Mushroom.jpg|thumb|150px|left|Varování před muchomůrkou zelenou poblíž hlavního města [[Austrálie]], [[Canberra|Canberry]] |
[[Soubor:Death_Cap_Mushroom.jpg|thumb|150px|left|Varování před muchomůrkou zelenou poblíž hlavního města [[Austrálie]], [[Canberra|Canberry]]]] |
||
=== Přítomné jedy === |
=== Přítomné jedy === |
||
Celá [[plodnice]] obsahuje smrtící koktejl velkého množství [[jed]]ů, které se dělí na dvě hlavní skupiny: [[falotoxiny]] a [[amatoxiny]]. Sto gramů syrové muchomůrky zelené obsahuje v průměru 10 mg [[faloidin]]u, 8 mg [[Amitin|α-amanitinu]] a 5 mg β-amanitinu {{chybí zdroj}}. Ukazuje se, že z hlediska [[toxikologie|toxikologického]] jsou významnější amatoxiny, vzhledem k tomu, že falotoxiny se buď odbourávají v trávicím traktu působením žaludečních šťav, nebo se vůbec nevstřebávají do [[krev|krve]]. K smrtelné [[otrava|otravě]] zdravého dospělého člověka o hmotnosti kolem 60 kg stačí zhruba 50 g houby (váženo v syrovém stavu) {{chybí zdroj}}, přičemž jedna plodnice váží v průměru mezi 30 až 40 gramy (některá literatura ovšem uvádí i podstatně menší dávky {{chybí zdroj}}; vycházíme-li z hodnoty [[LD50|LD<sub>50</sub>]] = 0,1 mg/kg pro člověka u všech typů amanitinů, vychází pro otravu s padesátiprocentní pravděpodobností smrtelnou požití 0,75 g syrové houby na kilogram živé váhy člověka). |
Celá [[plodnice]] obsahuje smrtící koktejl velkého množství [[jed]]ů, které se dělí na dvě hlavní skupiny: [[falotoxiny]] a [[amatoxiny]]. Sto gramů syrové muchomůrky zelené obsahuje v průměru 10 mg [[faloidin]]u, 8 mg [[Amitin|α-amanitinu]] a 5 mg β-amanitinu {{chybí zdroj}}. Ukazuje se, že z hlediska [[toxikologie|toxikologického]] jsou významnější amatoxiny, vzhledem k tomu, že falotoxiny se buď odbourávají v trávicím traktu působením žaludečních šťav, nebo se vůbec nevstřebávají do [[krev|krve]]. K smrtelné [[otrava|otravě]] zdravého dospělého člověka o hmotnosti kolem 60 kg stačí zhruba 50 g houby (váženo v syrovém stavu) {{chybí zdroj}}, přičemž jedna plodnice váží v průměru mezi 30 až 40 gramy (některá literatura ovšem uvádí i podstatně menší dávky {{chybí zdroj}}; vycházíme-li z hodnoty [[LD50|LD<sub>50</sub>]] = 0,1 mg/kg pro člověka u všech typů amanitinů, vychází pro otravu s padesátiprocentní pravděpodobností smrtelnou požití 0,75 g syrové houby na kilogram živé váhy člověka). |
||
Řádek 87: | Řádek 87: | ||
== Nejčastější záměny == |
== Nejčastější záměny == |
||
[[Soubor:Phalloide-Caesarea.JPG|thumb|290px|Vajíčka muchomůrky zelené (vlevo) a císařské |
[[Soubor:Phalloide-Caesarea.JPG|thumb|290px|Vajíčka muchomůrky zelené (vlevo) a císařské]] |
||
[[Soubor:Phalloide-Caesarea 1.JPG|thumb|290px|Řez vajíčky muchomůrky zelené (vlevo) a císařské |
[[Soubor:Phalloide-Caesarea 1.JPG|thumb|290px|Řez vajíčky muchomůrky zelené (vlevo) a císařské]] |
||
Dospělou '''muchomůrku zelenou''' je možné snadno zaměnit se [[žampion]]em, [[holubinka|holubinkou]], [[bedla|bedlou]], [[zelánka|zelánkou]] či [[masák]]em-albínem. Mladé plodnice se podobají [[pýchavka|pýchavce]] či [[prášivka|prášivce]]. Od žampionu lze muchomůrku zelenou odlišit barvou [[lupeny|lupenů]] – u žampionu jsou lupeny světle až tmavě hnědé, u muchomůrky jsou bílé. Dalším odlišným znakem muchomůrky zelené je „kalich smrti“, který u žampionu chybí. Od [[zelánka|zelánky]], [[holubinka|holubinek]] či masáka-albína se plodnice muchomůrky zelené odlišují tím, že mají prsten a pochvu. |
Dospělou '''muchomůrku zelenou''' je možné snadno zaměnit se [[žampion]]em, [[holubinka|holubinkou]], [[bedla|bedlou]], [[zelánka|zelánkou]] či [[masák]]em-albínem. Mladé plodnice se podobají [[pýchavka|pýchavce]] či [[prášivka|prášivce]]. Od žampionu lze muchomůrku zelenou odlišit barvou [[lupeny|lupenů]] – u žampionu jsou lupeny světle až tmavě hnědé, u muchomůrky jsou bílé. Dalším odlišným znakem muchomůrky zelené je „kalich smrti“, který u žampionu chybí. Od [[zelánka|zelánky]], [[holubinka|holubinek]] či masáka-albína se plodnice muchomůrky zelené odlišují tím, že mají prsten a pochvu. |
||
Řádek 104: | Řádek 104: | ||
== Taxonomická poznámka == |
== Taxonomická poznámka == |
||
Rod ''Amanitina'' E.-J. Gilbert, 1940 <!-- in Bresadola, Icones Mycologicae (Paris) 27: 72, 78 (1940) --> (muchomůrečka) není dnešními mykology uznáván a zahrnuje se do rodu ''Amanita'' [[Christiaan Hendrik Persoon|Persoon]], 1797 <!-- Tent. disp. meth. Fung.: 65 (1797) --> (muchomůrka). V minulosti byl rod Muchomůrka řazen do čeledi muchomůrkovitých - ''Amanitaceae''. Na základě molekulárních výzkumů někteří současní taxonomové řadí celý rod ''Amanita'' do [[čeleď (biologie)|čeledi]] ''Plutaceae'' [[František Kotlaba|Kotlaba]] & [[Zdeněk Pouzar|Pouzar]], 1972 <!-- Česká Mykol. 26: 218 (1972) --> ([[štítkovkovité]]), kterou spojují s čeledí ''Amanitaceae'' R. Heim ex Pouzar, 1983 <!-- Česká Mykol. 37: 173 (1983) -->([[muchomůrkovité]]). |
Rod ''Amanitina'' E.-J. Gilbert, 1940 <!-- in Bresadola, Icones Mycologicae (Paris) 27: 72, 78 (1940) --> (muchomůrečka) není dnešními mykology uznáván a zahrnuje se do rodu ''Amanita'' [[Christiaan Hendrik Persoon|Persoon]], 1797 <!-- Tent. disp. meth. Fung.: 65 (1797) --> (muchomůrka). V minulosti byl rod Muchomůrka řazen do čeledi muchomůrkovitých - ''Amanitaceae''. Na základě molekulárních výzkumů někteří současní taxonomové řadí celý rod ''Amanita'' do [[čeleď (biologie)|čeledi]] ''Plutaceae'' [[František Kotlaba|Kotlaba]] & [[Zdeněk Pouzar|Pouzar]], 1972 <!-- Česká Mykol. 26: 218 (1972) --> ([[štítkovkovité]]), kterou spojují s čeledí ''Amanitaceae'' R. Heim ex Pouzar, 1983 <!-- Česká Mykol. 37: 173 (1983) -->([[muchomůrkovité]]). |
||
⚫ | |||
== Odkazy == |
== Odkazy == |
||
Řádek 128: | Řádek 126: | ||
* Aurel Dermek: ''Atlas našich húb'' (s. 240). Obzor, Bratislava 1979. |
* Aurel Dermek: ''Atlas našich húb'' (s. 240). Obzor, Bratislava 1979. |
||
* [[Miroslav Smotlacha]]: ''Atlas tržních a jedovatých hub'' (s. 196-197). Ilustroval Jiří Malý. Státní zemědělské nakladatelství, Praha 1983. (1. vyd.; 2. vyd.: 1986, 3. uprav. vyd.: 1989). |
* [[Miroslav Smotlacha]]: ''Atlas tržních a jedovatých hub'' (s. 196-197). Ilustroval Jiří Malý. Státní zemědělské nakladatelství, Praha 1983. (1. vyd.; 2. vyd.: 1986, 3. uprav. vyd.: 1989). |
||
⚫ | |||
[[Kategorie:Muchomůrkovité]] |
[[Kategorie:Muchomůrkovité]] |
||
[[Kategorie:Štítovkovité]] |
[[Kategorie:Štítovkovité]] |
||
[[Kategorie:Jedovaté houby]] |
[[Kategorie:Jedovaté houby]] |
||
⚫ | |||
[[bg:Зелена мухоморка]] |
[[bg:Зелена мухоморка]] |
||
[[ca:Farinera borda]] |
[[ca:Farinera borda]] |
||
[[de:Grüner Knollenblätterpilz]] |
[[de:Grüner Knollenblätterpilz]] |
||
⚫ | |||
[[en:Amanita phalloides]] |
[[en:Amanita phalloides]] |
||
[[es:Amanita phalloides]] |
[[es:Amanita phalloides]] |
||
Řádek 152: | Řádek 153: | ||
[[sk:Muchotrávka zelená]] |
[[sk:Muchotrávka zelená]] |
||
[[sl:Zelena mušnica]] |
[[sl:Zelena mušnica]] |
||
[[sr:Зелена пупавка]] |
|||
[[sv:Lömsk flugsvamp]] |
[[sv:Lömsk flugsvamp]] |
||
[[tr:Amanita phalloides]] |
[[tr:Amanita phalloides]] |
Verze z 13. 8. 2007, 22:14
Muchomůrka zelená | |
---|---|
Vědecká klasifikace | |
Říše | houby (Fungi) |
Oddělení | stopkovýtrusné houby (Basidiomycota) |
Třída | stopkovýtrusé (Basidiomycetes) |
Podtřída | houby rouškaté (Agaricomycetidae) |
Řád | lupenotvaré (Agaricales) |
Čeleď | štítovkovité (Pluteaceae) |
Rod | muchomůrka (Amanita) |
Binomické jméno | |
Amanita phalloides E.M.Fries, 1833 | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Šablona:Prudký jedMuchomůrka zelená, resp. muchomůrka hlíznatá (Amanita phalloides E.M.Fries, 1833) je považována za nejjedovatější a nejnebezpečnější houbu Evropy a Severní Ameriky – způsobuje zde nejvíce smrtelných otrav [1][2]. Je nejen prudce jedovatá, ale navíc se první příznaky otravy objevují až v okamžiku, kdy je jed vstřebán v organismu a jsou již těžce zasaženy důležité orgány (zejména játra). Amatérští houbaři si ji často pletou se žampiony a dalšími druhy jedlých hub.
Synonyma
- Agaricus phalloides Vaillant ex Fries, 1821
- Amanita viridis Persoon, 1797 – muchomůrka zelená
- Amanitina phalloides (Vaillant ex Fries, 1821) E.-J. Gilbert, 1941
- Fungus phalloides Vaillant
Poddruhy
- Amanita phalloides var. alba (Vittadini) E.-J. Gilbert – muchomůrka bílá
- Amanita phalloides var. umbrina (Ferry) Maire
Vzhled
Makroskopický
Klobouk o průměru 6–16 cm je zprvu sklenutý, posléze ploše rozložený, hladký, lesklý, radiálně vláknitý, tence a měkce masitý. Zabarvení klobouku je velmi proměnlivé od bíložlutého přes žlutozelené až po zelenohnědé. Části plachetky na klobouku většinou nezůstávají. Třeň je dole kyjovitě ztlustlý, 7–15 cm vysoký a 0,8–2 cm široký. Je pevný, hladký, až u starších hub dutý, bílý s málo zřetelnými zelenými šupinami. Vyrůstá z tzv. vajíčka (cípatě roztrhaná velmi tenká pochva někdy nazývaná kalich smrti) a ve své horní části má bílý visutý prstenec. Lupeny jsou 0,8–1,2 cm vysoké, bělavé. Dužnina je také bílá i když těsně pod pokožkou klobouku může být žlutozelená až hnědá, nemá výraznou vůni ani chuť, až u starších hub je vůně nasládlé (jako syrové brambory až med).
Mikroskopický
Výtrusy jsou mírně elipsoidní o rozměrech 8–10 × 7–8 μm, hladké s tukovou kapkou. Výtrusný prach má bílou barvu.
Rozšíření
Oblast přirozeného výskytu zahrnuje celý mírný pás Evropy a Asie. Zavlečena však byla (patrně se sazenicemi stromků) i do Severní Ameriky a Austrálie. V Severní Americe byla zjištěna v oblasti San Franciska na západním pobřeží USA, na východním pobřeží v okolí New Yorku a Newarku [zdroj?]. Podobně byl hlášen výskyt v Austrálii v okolí Canberry a Melbourne [zdroj?].
Výskyt
Muchomůrka zelená preferuje zejména teplejší oblasti mírného pásu. Na severní polokouli roste především v listnatých lesích od července do podzimu. Doprovází především duby, ale také habry a buky. Vzácněji ji lze nalézt i v borových lesích.
Obsahové látky
Muchomůrka zelená obsahuje velké množství jedovatých peptidických alkaloidů zejména falotoxinů a amatotoxinů.
Peptidické alkaloidy v muchomůrce zelené Falotoxiny: Amatotoxiny:
Jedovatost a otravy
Přítomné jedy
Celá plodnice obsahuje smrtící koktejl velkého množství jedů, které se dělí na dvě hlavní skupiny: falotoxiny a amatoxiny. Sto gramů syrové muchomůrky zelené obsahuje v průměru 10 mg faloidinu, 8 mg α-amanitinu a 5 mg β-amanitinu [zdroj?]. Ukazuje se, že z hlediska toxikologického jsou významnější amatoxiny, vzhledem k tomu, že falotoxiny se buď odbourávají v trávicím traktu působením žaludečních šťav, nebo se vůbec nevstřebávají do krve. K smrtelné otravě zdravého dospělého člověka o hmotnosti kolem 60 kg stačí zhruba 50 g houby (váženo v syrovém stavu) [zdroj?], přičemž jedna plodnice váží v průměru mezi 30 až 40 gramy (některá literatura ovšem uvádí i podstatně menší dávky [zdroj?]; vycházíme-li z hodnoty LD50 = 0,1 mg/kg pro člověka u všech typů amanitinů, vychází pro otravu s padesátiprocentní pravděpodobností smrtelnou požití 0,75 g syrové houby na kilogram živé váhy člověka).
Otrava
Po pozření muchomůrky zelené se amatoxiny rychle absorbují z trávícího traktu do krve a odtud pronikají do jater. Počáteční příznaky se však projeví až po poškození většího počtu jaterních buněk (hepatocytů), přibližně 8 až 48 hodin po požití. V této fázi má postižený celkové potíže; pociťuje únavu, žaludeční nevolnost, závratě, bolesti hlavy, pocit chladu až mrazení. Nevolnost se pak stupňuje, nastupují bolesti žaludku, doprovázené silným dávením a vodovitými průjmy, což vede k dehydrataci organizmu až oběhovému selhání. To bývá zejména u dětí bezprostřední příčinou úmrtí. Pokud pacient tuto fázi přežije, dojde (obvykle čtvrtý den otravy) ke zdánlivému zlepšení, protože skončí zvracení i průjmy. V druhé fázi dochází k selhání jater a případně i ledvin. V případě silné otravy přestanou pracovat játra úplně a nastupuje celková apatie, přecházející do bezvědomí. Projevuje se tachykardie, pokles tlaku krve a rozšíření očních zornic. Smrt nastává v těchto případech obvykle 4. až 12. den otravy. Otrava je smrtelná ve 40 – 50 % případů.
Léčba
Úspěšnost léčby a šance postiženého na přežití je závislá na množství požité muchomůrky a včasnosti lékařského zásahu. Nutný je okamžitý převoz do nemocnice a opakovaný výplach trávicí trubice, aby se maximálně omezilo další vstřebávání toxinů. Podávají se obrovské dávky penicilinu G (cca milion jednotek na kg tělesné hmotnosti), který vytěsňuje amanitin z vazby na sérový albumin a léky chránící játra (obvykle silymarin v dávce 20 g na kg tělesné hmotnosti na den, zpravidla ve 4 samostatných infuzích). Při brzkém zachycení otravy lze provést odstranění toxinů z krve. Při včasném zásahu existuje šance na plné vyléčení, dojde-li k plnému rozvinutí těžké otravy, končí pacient ve většině případů minimálně s těžkými doživotními následky.
Nejčastější záměny
Dospělou muchomůrku zelenou je možné snadno zaměnit se žampionem, holubinkou, bedlou, zelánkou či masákem-albínem. Mladé plodnice se podobají pýchavce či prášivce. Od žampionu lze muchomůrku zelenou odlišit barvou lupenů – u žampionu jsou lupeny světle až tmavě hnědé, u muchomůrky jsou bílé. Dalším odlišným znakem muchomůrky zelené je „kalich smrti“, který u žampionu chybí. Od zelánky, holubinek či masáka-albína se plodnice muchomůrky zelené odlišují tím, že mají prsten a pochvu.
Přistěhovalci či návštěvníci z Asie si mohou splést muchomůrku zelenou s asijským druhem Volvariella volvacea, který se jí velmi podobá (v raných stádiích se mohou dopustit záměny i zkušení odborníci). Tyto záměny jsou údajně nejčastější příčinou smrtelných otrav houbami v USA [zdroj?]. Nutno ovšem poznamenat, že Volvariella volvacea v Evropě ani Severní Americe volně neroste.
V jihoevropských zemích může dojít k záměně vajíček muchomůrky zelené s vajíčky jedlé a vysoce ceněné muchomůrky císařské (Amanita caesarea). Ta se velmi vzácně vyskytuje i na jižní Moravě a v Polabí, ovšem je zde přísně chráněna.
Otravy slavných
Otrava muchomůrkou zelenou mohla být příčinou úmrtí několika historických osobností:
- Jídlem připraveným z muchomůrky zelené mohl být záměrně otráven římský císař Claudius. Podle některých odborníků však popsané příznaky otravě muchomůrkou příliš neodpovídají [3].
- Na následky otravy muchomůrkou zelenou údajně zemřel papež Klement VII. [zdroj?]. Podle historických pramenů však nemoc vedoucí k jeho smrti trvala téměř pět měsíců, což možnost otravy vylučuje.
- Císař Karel VI. zemřel deset dní po té, co snědl jídlo připravené z hub. Popsané symptomy v tomto případě odpovídají otravě muchomůrkou zelenou.
- Otrava muchomůrkou zelenou postihla celou rodinu českého katolického básníka Jana Zahradníčka, dvě jeho dcery na ni zemřely [4].
Taxonomická poznámka
Rod Amanitina E.-J. Gilbert, 1940 (muchomůrečka) není dnešními mykology uznáván a zahrnuje se do rodu Amanita Persoon, 1797 (muchomůrka). V minulosti byl rod Muchomůrka řazen do čeledi muchomůrkovitých - Amanitaceae. Na základě molekulárních výzkumů někteří současní taxonomové řadí celý rod Amanita do čeledi Plutaceae Kotlaba & Pouzar, 1972 (štítkovkovité), kterou spojují s čeledí Amanitaceae R. Heim ex Pouzar, 1983 (muchomůrkovité).
Odkazy
Reference
- ↑ Benjamin DR: Amatoxin syndrome in: Mushrooms: poisons and panaceas — a handbook for naturalists, mycologists and physicians, New York: WH Freeman and Company, 1995, str. 198–214
- ↑ Miroslav Smotlacha, Marie a Josef Erhartovi: Houbařský atlas, Ottovo nakladatelství, Praha 2004, ISBN 80-7181-863-1 : udává ji jako velmi nebezpečnou houbu, která je nejčastější příčinu otrav v ČR i Evropě
- ↑ Jak byl zavražděn císař Claudius? Doc. ing. Petr Klusoň, Meteor ČRo 01.04.2004
- ↑ Radovan Zejda, Byl básníkem! Život a dílo Jana Zahradníčka, Sursum 2004, ISBN 80-7323-077-1. Detailní biografie
Související články
Externí odkazy
Galerie muchomůrka zelená na Wikimedia Commons
- Lokální šablona odkazuje na jinou galerii Commons než přiřazená položka Wikidat:
- Lokální odkaz: Category:Amanita phalloides
- Wikidata: c:Amanita phalloides
- Lokální šablona odkazuje na jinou galerii Commons než přiřazená položka Wikidat:
- Muchomůrka zelená na biolibu
- Internetový atlas hub
- Otrava muchomůrkou zelenou na www.biotox.cz
Literatura
- Rudolf Veselý, František Kotlaba, Zdeněk Pouzar: Přehled československých hub (s. 238). Academia, Praha 1972.
- Josef Erhart, Marie Erhartová, Antonín Příhoda: Houby ve fotografii (s. 98). Státní zemědělské nakladatelství, Praha 1977.
- Jiří Kubička, Josef Erhart, Marie Erhartová: Jedovaté houby (s. 58). Avicenum, Praha 1980.
- Aurel Dermek: Atlas našich húb (s. 240). Obzor, Bratislava 1979.
- Miroslav Smotlacha: Atlas tržních a jedovatých hub (s. 196-197). Ilustroval Jiří Malý. Státní zemědělské nakladatelství, Praha 1983. (1. vyd.; 2. vyd.: 1986, 3. uprav. vyd.: 1989).