Konflikt v Severním Irsku
Problémy (Šablona:Vjz, Šablona:Vjz) je společný název pro etnicko-nacionalistický konflikt v Severním Irsku který v různých obdobích probíhal iv částech Irska, Anglie a pevninské Evropy. Konflikt začal na konci 60. let 20. století a za jeho konec se většinou označuje belfastské "Velkopáteční" dohoda z roku 1998 ačkoli sporadické násilí stále pokračuje. Mezinárodně je také běžně nazýván Konflikt v Severním Irsku a bývá označován jako válka.
Konflikt byl především politický, ale měl také etnické a náboženské rozměry i když to nebyl náboženský konflikt. Hlavní klíčovou otázkou konfliktu bylo ústavní postavení Severního Irska. Unionisté/lojalisti kteří jsou převážně protestanti se považují za Brity a chtějí zachovat Severní Irsko jako součást Spojeného království. Irští nacionalisté /republikáni, kteří jsou většinou rímokatolíci a vidí sami sebe jako Irů, a chtějí opustit Spojené království a připojit se k Irsku. Dalším klíčovým problémem byl vztah mezi těmito dvěma komunitami. Konflikt začal uprostřed kampaně na ukončení diskriminace katolické / nacionalistické menšiny ze strany protestantské / unionistické vlády a policie. Další rozhořčení bylo při zavedení internaci (vězení bez soudu) pro nacionalistů a použití nelegálních výslechových metod původně označovaných jako mučení.
Hlavní účastníci Problémů byly republikánské polovojenské jednotky (např. Dočasná IRA), Loajalistického polovojenské jednotky (např. UDA nebo UVF), britské státní bezpečnostní síly (britská armáda, RUC a Severoirská policejní síly), političtí aktivisté a politici. Irské bezpečnostní síly hráli jen malou roli. Během konfliktu bylo zabito více než 3 500 lidí.
Konec 60-tých let
Existuje jen malá dohoda o přesném datu zahájení Problémů. Různí spisovatelé navrhli různá data. Patří mezi ně např. vytvoření moderních ulsterských dobrovolných sil v roce 1966, pochod za občanská práva v Derry dne 5. října 1968, začátek Bitvy o Bogside 12. srpna 1969 nebo rozmístění britských sil 14. srpna 1969.
Kampaň občanských práv
V polovině 60-tých let se začal nenásilná kampaň občanských práv v Severním Irsku. Ta zahrnovala skupiny jako Severoirská sdružení pro občanská práva (NiCr), Kampaň pro sociální spravedlnost (CSJ), Akční výbor občanů Derry (DCAC) a Lidová demokracie. Jejich cíli bylo:
- Konec diskriminace v zaměstnání - ukázalo se, že katolíci / nacionalisté měli menší pravděpodobnost získat určité zaměstnání, zvláště vládní zaměstnání
- Konec diskriminace v přidělování bydlení - prokázalo se že unionisty řízené zastupitelstvo upřednostňuje v přidělování bytů protestantů před katolíky / nacionalisty
- Jeden člověk, jeden hlas - v severem Irsku mohl volit jen ten kdo vlastnil dům zatímco ve zbytku Spojeného království mohl volit každý dospělý.
- Konec manipulování voleb - to znamenalo, že nacionalisté mají menší volební sílu než unionisté i tam kde nacionalistů byla většina.
- Reforma policie (Royal ulsterských policie, RUC) - v níž byly téměř všichni její příslušníci protestanti a byli obviňováni z náboženské diskriminace a policejní brutality.
- Zrušení zákona o zvláštních pravomocích - toto umožnilo policii hledat bez povolení, zatknout a uvěznit lidi bez obvinění nebo soudu, zakázat jakékoliv shromáždění a pochody. tento zákon byl používán téměř pouze proti nacionalistům
Někteří unionisté podezřívali hnutí za občanská práva že je pouze frontou IRA jehož konečným cílem je sjednotit Irsko. Ačkoli republikáni a někteří členové IRA pomáhali vytvořit a řídit hnutí, nekontrolovali ho ani neměli v něm dominantní funkce.
V březnu a dubnu 1966 irští nacionalisté, zejména republikáni pořádali průvody v celém Irsku na oslavu 50. výročí Velikonočního povstání. 8. března 1966 skupina irských republikánů dynamitem odpálila Nelsonův sloup v Dublinu. V té době byla IRA slabá a nezabývala se ozbrojenými akcemi, ale někteří unionisté varovali, že bude opět oživena aby zahájila kampaň proti Severnímu Irsku. V dubnu 1966 lojalisti pod vedením Iana Paisleyho vytvořili ulsterských ústavní obranný výbor (UCDC). Vytvořila polovojenské křídlo s názvem ulsterských protestantští dobrovolníci (UPV).
Ve stejné době Loajalistického skupina ulsterských dobrovolnické síly (UVF) se objevily na Shankill Road v Belfastu. Byla vedena bývalým britským vojákům Gust Spence. Mnoho jejích členů bylo také členy UCDC a UPV. V dubnu a květnu 1966 útočili zápalnými bombami na katolické domy, školy a firmy. Jedna z těchto bomb zabila starší protestantskou vdovu Matildu Gould. Dne 21. května vydala UVF prohlášení ve kterém vyhlašuje "válku" proti IRA a komukoliv kdo jí pomáhá. Dne 27. května UVF smrtelně postřelila katolického civilisty Johna Sculliona když šel domů. O měsíc později zastřelili tří katolíků poté co vyšli z baru. Krátce poté co UVF byla zakázána (postavena mimo zákon) vládou Severního Irska. V lednu 1967 bylo zformováno Severoirská sdružení pro občanská práva (NiCr).
Dne 20. června 1968 občanskoprávním aktivisté protestovali v podřepu proti diskriminaci v domě v Caledone. Místní rada přidělila dům svobodnému 19 letému protestanti místo toho aby ho přidělila dvěma velkým katolickým rodinám s dětmi. Důstojníci RUC protestujících násilně z domu vyhnali. Nacionalistický člen parlamentu Austin Currie donesl svou stížnost na zastupitelstvo a do Stormontu, ale bylo mu řečeno aby odešel. Tento incident osvěžil hnutí za občanská práva.
Dne 24. srpna 1968 hnutí za občanská práva uspořádalo svůj první pochod za občanská práva z Coalisland do Dungannonu. V průběhu následujícího roku se konalo mnoho dalších pochodů. Lojalisti (zejména členové PUE) napadali některé z těchto protestů a pořádali proti-demonstrace ve snaze zakázat pochody. Vzhledem k nedostatku policejních reakci na tyto útoky vedly nacionalisté RUC jako čistě protestantskou instituci která kryje lojalistov a umožňuje narůstání útoků. 5. října 1968 byl zakázán pochod za občanská práva v Derry severoirském vládou. Když se aktivisté vzepřeli zákazu, RUC obklopila demonstrantů a začala jejich bít bez rozdílu. Více než 100 lidí bylo zraněno z toho řada nacionalistických politiků. Tento incident byl natočen i televizním štábem a vysílal se po celém světě. To způsobilo pobouření mezi katolíky a nacionalisty co vyvolalo dvoudenní vzpouru v Derry mezi nacionalisty a RUC.
Několik dní nato se v Belfastu zformovala studentská organizace - Lidová demokracie. Na konci listopadu O'Neill slíbil hnutí za občanská práva nějaké úlevy ale nacionalisté je vedly jako příliš malé a lojalisti zas jako příliš velké. Dne 1. ledna 1969 Lidová demokracie začala čtyřdenní pochod z Belfastu do Derry který byl opakovaně obtěžován a napadán lojalistami. Na Burntollet Bridge byl napaden asi 200 lojalistami včetně policistů mimo službu vyzbrojenými železnými tyčemi, cihlami a rozbitými lahvemi. Když pochod došel do Derry byl opět napaden. Demonstranti tvrdí, že policie neudělala nic aby je ochránila a že někteří důstojníci dokonce pomáhali útočníkem. Tu noc začali důstojníci RUC začali řádit jako tajfun ve čtvrti Bogside v Derry. Útočili na katolické domy a útočili a ohrožovali obyvatele. Obyvatelé pak uzavřeli Bogside barikádami před policisty a vytvořili "Free Derry" která se na jistý čas stala no-go zónou pro bezpečnostní složky. V březnu a dubnu 1969 lojalisti útočili na vodní a elektrické instalace v Severním Irsku a obviňovali z toho spící buňky IRA a hnutí za občanská práva. Některé útoky nechali velkou část Belfstu bez vody a elektřiny. Lojalisti doufali, že tyto útoky donutí O'Neilla odstoupit a ukončit jakékoliv ústupky vůči nacionalistům. Na tyto instalace bylo mezi 30. březnem a 26. dubnem uskutečněných šest bombových útoků a britská armáda byla vyslána chránit tyto instalace. Unionistická podpora pro O'Neilla slábla a 28. dubna rezignoval na postu předsedy vlády.
Nepokoje v srpnu 1969 a jejich dohra
- Hlavní článek: Severoírske nepokoje v roku 1969
Dne 19. dubna došlo k střetu mezi demonstranty NiCr a RUC a lojalistami v Bogside. RUC vešla do domu Samuela Devennyho (42), nezúčastněného katolického civilisty a zuřivě ho zbili spolu s jeho dvěma dospívajícími dcerami a rodinným přítelem. Jedna z cer byla zbita do bezvědomí. Devenny dostal infarkt a zemřel 17. července na následky zranění. Dne 13. července důstojníci RUC zbili katolického civilisty Francise McCloskey (67) během střetů v Dungiven. Zemřel následující den na následky zranění.
Dne 12. srpna Loajalistického skupina Apprentice Boys pochodovala na okraji Bogside. Lojalisti a nacionalisté si začali mezi sebou vyměňovat slovní vyjádření. Poté co nacionalisté začali po nich házet kameny a zápalné bomby, RUC se pokusila zaútočit na Bogside. RUC použila slzný plyn, obrněná vozidla a vodní děla ale byla držena v šachu stovkami nacionalistů. Pokračující boje se staly známé jako Bitva o Bogside a trvala dva dny.
V reakci na události v Derry, nacionalisté usporiadovali protesty při základnách RUC v Belfastu a jinde. Některé z nich vedly ke střetům s RUC a k útokům na základny RUC. V Belfastu lojalisti odpověděli tím, že napadli nacionalistické oblasti, zapalovali domy a obchody. Udály se tam přestřelky mezi nacionalisty a RUC a lojalistami a nacionalisty. Skupina asi 30 členů IRA se zapojila do bojů v Belfastu. RUC nasadila obrněná vozidla Shorland s těžkými kulomety Browning. Shorland začalo dvakrát palbu na panelové domy v nacionalistické čtvrti a zabili 9 letého chlapce Patricka Rooneyho. RUC zahájila palbu na výtržníky v Armagh, Dungannone a Coalisland.
Během nepokojů, 13. srpna premiér Irska Jack Lynch pronesl v televizi odkaz. Odsoudil RUC a uvedl, že irská vláda již nemůže stát stranou a vidět nevinných lidí zraněno nebo ještě horší. Vyzval k nasazení mírových sil OSN a řekl, že v hrabství Donegal nedaleko Derry byly zřízeny polní nemocnice. Lých dodal, že irské znovusjednocení by bylo jediným trvalým řešením. Někteří si tuto řeč vyložili jako hrozbu vojenského zásahu. Po nepokojích Lynch nařídil irské armádě plán na rychlou humanitární pomoc pro Severní Irsko. Plán s názvem cvičení Armageddon byl odmítnut a zůstal klasifikován po více než tři desetiletí.
14. - 15. srpna byly v Derry a Belfastu nasazení britští vojáci aby obnovily pořádek, ale nesnažili se vstoupit do Bogside. 8 lidí bylo zastřeleno a více než 700 bylo zraněno (z toho 133 postřelených) a více než 400 domů a podniků bylo zničeno (83% vlastnili katolíci). Více než 1800 rodin muselo opustit své domovy z toho 1505 katolických a 315 protestantských. Irská armáda zřídila uprchlické tábory v Irsku v blízkosti hranic. Mnoho, ale ne všichni nacionalisté nejdříve přivítali nasazení britské armády protože nedůvěřovali RUC. Vztahy se však ochladily poté jak se ukázala armádní jednostrannost.
Po nepokojích byla zřízena Huntová komise která měla zkoumat RUC. Ta zveřejnila zprávu 12. října. Doporučila aby RUC byla neozbrojenou a aby B-Specials byla rozpustená.Tú noc lojalisti vyšli do ulic aby protestovali proti této zprávě. Během násilí v Shankill, členové UVF zastřelili důstojníka RUC Victora Arbuckle. V říjnu a prosinci provedli UVF řadu malých bombových útoků v Irsku.
70-te roky
Vyvrcholení násilí a kolapsy Stormontu
Roky 1970 až 1972 byli svědky exploze politického násilí v Severním Irsku. V roce 1972 zemřelo téměř 500 lidí z nichž byla něco více než polovina civilisté. Byl to nejkrvavější rok v celé historii konfliktu.
Koncem roku 1971 bylo v Derry 29 barikád které blokovaly přístup k takzvanému "Free Derry". 16 z nich nebylo dokonce průjezdních ani tónů obrněnými vozidly britské armády. Mnoho z nacionalistických / republikánských no-go zón bylo řízených jednou ze dvou frakci IRA. Existuje několik důvodů proč násilí vyvrcholilo v těchto letech.
Unionisté tvrdí, že hlavním důvodem bylo vytvoření prozatímní irské republikánské armády (Dočasná IRA) a Oficiální irské republikánské armády (Oficiální IRA). Tyto dvě frakce vznikly poté co se IRA rozdělila. Zatímco starší IRA prosazovala nenásilnou občanskou kampaň, nová Prozatímní IRA si stanovila vést ozbrojený boj proti britské vládě v Severním Irsku. Dočasná IRA byla schopna vzít na sebe roli obránce katolické komunity spíše než hledat ekumenickou jednotu dělnické třídy obou komunit.
Nacionalisté poukázali na události, které vysvětlují prudký nárůst násilí v těchto letech. Jeden takový incident byl i Zákaz vycházení ve Falls v červenci 1970, kdy 3000 vojáků uvalilo zákaz vycházení na nacionalistickou část Belfastu Dolní Falls. Během přestřelek mezi britskou armádou a Oficiální IRA ve kterých bylo vypáleno více než 1500 nábojů, byli zabiti čtyři lidé. Dalším z nich bylo zavedení internaci bez soudu v roce 1971 (mezi prvními 350 uvězněnými nebyl ani jeden protestant). Navíc kvůli špatně organizované zpravodajské službě bylo internovaných jen velmi málo republikánských aktivistů, ale někteří internováni se zradikalizovali po těchto zkušenostech. Třetí událost která způsobila zvýšení náboru do IRA byla Krvavá neděle která se odehrála 30. ledna 1972 kdy bylo britskou armádou zastřeleno třináct neozbrojených civilistů (čtrnáctá oběť zemřela na následky zranění o několik měsíců později) .
Dočasná IRA nebo "Provost" jak se stali známí, se snažili ukázat jako ochránce nacionalistické komunity. Oficiální IRA zahájila svou ozbrojenou kampaň jako odpověď na pokračující násilí. Dočasná IRA zahájila svou ofenzivní kampaň v roce 1971 kdy Armádní ráda IRA schválila útoky na britskou armádu.
V roce 1972 Prozatímní IRA zabila přibližně 100 příslušníků bezpečnostních sil, 500 zranila a provedla zhruba 1300 bombových útoků na obchodní cíle které považovala za "umělou ekonomiku". Bombová kampaň zabila mnoho civilistů zejména během Krvavého pátku 21. července 1972 kdy 22 bomb v centru Belfastu zabilo sedm civilistů a dva vojáky.
Během stejného roku Oficiální IRA zabila desítky vojáků a několik dalších zranila, většinou během přestřelek. Oficiální IRA následně odvolala svou kampaň v květnu 1972.
Navzdory dočasnému příměří v roce 1972 a také jednáním s britskými úředníky, pirát byla odhodlána pokračovat ve své kampani až do dosažení sjednoceného Irska. Vláda Spojeného království v Londýně věřila, že severoirská administrativa je neschopná udržet bezpečnostní situaci a snažila se v Severním Irsku převzít kontrolu nad pořádkovými v Severním Irsku. Vzhledem k tomu že to bylo nepřijatelné pro vládu Severního Irska, britská vláda prosadila stav legislativní nouze a sesadila unionisty řízený parlament a vládu v Stormonte a představila "přímou vládu" z Londýna. Přímá vláda byla zamýšlena jako krátkodobé opatření. Střednědobá strategie měla obnovit samosprávu Severního Irska která by byla akceptovatelná ze strany unionistů i nacionalistů. Dohoda se ukázala být klamná a Problémy pokračovaly iv 70. a 80. letech a v 90-tých letech v kontextu politické remízy. Existence "no-go oblastí" v Belfast<meta />e a Derry byla výzva k autoritě britské vlády v Severním Irsku a během Operace Motorman britská armáda zničila barikády a obnovila kontrolu nad oblastmi 31. července 1972.
Sunningdaleská dohoda a stávku UWC
V červnu 1973 po vydání zprávy britské vlády a po referendu o statusu Severního Irska které proběhlo v březnu toho roku byl založen nový parlamentní orgán Severoirská shromáždění. Volby se konaly 28. června. V říjnu 1973 tradiční nacionalistické a Unionistické strany spolu s britskou a irskou vládou sjednali Sunningdaleskú dohodu která byla určena k vytvoření politického urovnání v rámci Severního Irska. Dohoda stanovila "sdílení moci"-vytvoření výkonné moci která zahrnovala nacionalistů i unionistů a vytvoření Irské rady - složené z ministrů Severního Irska a Irska která by byla určena na podporu přeshraniční spolupráce.
Sunningdaleská dohoda rozdělila unionistů, která rovněž oponovala i IRA jejímž cílem bylo konec existence Severního Irska jako součásti Spojeného království. Mnoho unionistů bylo proti sdílení moci a argumentovali tím, že nejí možné se o moc dělit s těmi (nacionalisté) kteří se snaží o zničení státu.
Nakonec však Sunningdaleská dohoda byla svržena masovou akcí ze strany Loajalistického polovojenských skupin (zejména ulsterských obranným sdružením které mělo tehdy 20 000 členů) a dělníky kteří tvořili ulsterských dělnickou radu. Zorganizovali generální stávka který výrazně omezil podnikání v Severním Irsku a uřízl základní služby jako vodu a elektřinu. Nacionalisté argumentují, že britská vláda neudělala toho dost na to aby prolomila stávku a udržovala Sunningdaleskú iniciativu. Existují důkazy o tom, že stávka byl podporován britskou tajnou službou MI5. Tváří v tvář takové opozici pro-dohodových unionisté odstoupili z vlády a nový režim se zhroutil. Třetího dne stávky 17. května 1974 dva UVF týmy z belfastské a stredoulsterskej brigády odpálily tři neohlášené bomby v autě uprostřed Dublin<meta />u během páteční večerní dopravní špičky což mělo za následek 26 mrtvých a 300 zraněných. Devět minut nato čtvrtá bomba explodovala v Monaghan<meta />e a zabila dalších sedm lidí. Nikdo nebyl za tyto útoky odsouzen.
Návrh nezávislého Severního Irska
Britský premiér Harold Wilson se tajně setkal s IRA v roce 1971. Během setkání účastníci diskutovali o britském odstoupení ze Severního Irska. Selhání Sunningdaleskej dohody vedlo k vážnému projednávání o nezávislosti v Londýně až do prosince 1975. Kdyby se uskutečnilo odnětí Severního Irska, které Wilson ale i jiní podporovali, region by se stal samostatným dominií Britského společenství.
Britské jednání s ilegální organizací rozhněvali irskou vládu. Nevěděli o jejich postupech ale báli se, že by Britové upustily od Severního Irska. Irský ministr zahraničí Garret FitzGerald diskutoval v memorandu v červnu 1975 o možnostech nezávislosti, znovurozdělení ostrova a možnosti upadnutí Severního Irska do občanské války a anarchie. Memorandum dávalo přednost sjednání nezávislosti ale došlo k závěru že Irská vláda může udělat jen málo.
Irská vláda již nezabránila vypálení britské ambasády v Dublinu v roce 1972 členy IRA. Věřili, že nemohli zvětšit svou malou armádu v zemi o síle 12 500 vojáků v zemi. Pokud by v Severním Irsku vypukla občanská válka, protože by způsobila mnoho mrtvých a závažné důsledky pro Irsko protože veřejnost by požadovala zásah irské armády na ochranu nacionalistů.
Polovina 70. let
Merlyn Rees, ministr pro Severní Irsko vyzdvihoval proskripcie proti UVF v dubnu 1974. V prosinci, jeden měsíc po bombovém útoku v Birmingham pubu při němž bylo zabito 21 lidí, IRA vyhlásila příměří. Navzdory příměří pokračovalo náboženské zabíjení které vyeskalovalo v roce 1975 spolu s vnitřními rozbroji mezi soupeřícími polovojenskými skupinami. Toto udělalo z roku 1975 jeden z nejkrvavějších let konfliktu.
Dne 31. července 1975 v Buskhill nedaleko Newry, populární irská kabaretní skupina Miami Showband se vracela domů do Dublinu po vystoupení v Banbridge, kdy byla přepadena ozbrojenci z UVF ze stredoulsterskej brigády. Měli oblečené uniformy britské armády a zastavili je na falešném vojenském silničním kontrolním bodě na hlavní silnici A1. Tři z členů kapely, dva katolíci a jeden protestant, byli zastřeleni, zatímco dva členové UVF byli zabiti poté co bomba umístěna do minibusu kapely předčasně explodovala. V lednu následujícího roku, 11 protestantských dělníků bylo postřílených v Kingsmill v Jižním Armagh poté co byli vyvedeni z jejich autobusu ozbrojeným republikánským gangem, který sám sebe nazýval Juhoarmaghské republikánské akční síly. Jen jeden muž přežil útok přes až osmnácti výstřelem do dělníků. Tyto útoky byly údajně v odvetě za Loajalistického proti rodinám Reaveyomcom a O'Dowdomcom z předchozí noci.
Násilí pokračovalo po zbytek 70-tých let. Britská vláda znovu zakázala UVF v říjnu 1975. Když příměří Prozatímní IRA skončilo počátkem roku 1976 a vrátila se k násilí, ztratila se naděje na rychlé odstoupení Britů ze Severního Irska a místo toho vypracovaly strategii známou jako "Dlouhá válka" (Long War) která zahrnovala méně intenzivní ale trvalejší násilnou kampaň která by mohla pokračovat donekonečna. Příměří Oficiální IRA z roku 1972 se stalo trvalým a hnutí se vyvinulo do Dělnické strany Irska která absolutně odmítala násilí. Ale odštípnutá skupina z Oficiální IRA - Irská národní osvobozenecká armáda pokračovala v násilné kampani od roku 1974.
Konec 70. let
Koncem 70. let byla viditelná válečná únava v obou komunitách. Jedním z projevů toho bylo vznik skupiny známé jako Lidé míru která získala Nobelovu cenu za mír v roce 1976. Lidé míru organizovali velké demonstrace na ukončení polovojenského násilí. Jejich kampaň ztratila na síle ale poté apelovali na nacionalistickou komunitu aby poskytovala informace o IRA bezpečnostním silám.
Dekáda byla ukončena dvojitým útokem IRA proti Britům. Dne 27. srpna 1979 Lord Mountbatten zatímco byl na dovolené v Mullaghmore v hrabství Sligo, byl zabit bombou ukrytou na palubě jeho lodi. Při tomto útoku byli zabiti i tři další lidé. Ten samý den bylo zabito 18 britských vojáků (většina z výsadkového pluku) dálkově řízenou bombou ve Warrenpoint<meta />e v hrabství Down.
Jak se britské vládě nedařilo dosáhnout politického urovnání, pokusili se "normalizovat" Severní Irsko. Aspekty zahrnovaly zrušení internaci bez soudu a odstranění politického statusu polovojenských vězňů. Od roku 1972 členové polovojenských organizaci v bezportoných Diplockých soudech aby se předešlo zastrašování poroty a proto mělo být s nimi zacházeno jako s obyčejnými zločinci. Odpor proti této politice mezi republikánskými vězni vedlo k tomu, že více než 500 z nich ve věznici Maze tzv. dekový (odmítání nošení vězeňské uniformy) a špinavý (odmítání mytí se) protest. Jejich protesty prošli až do hladovky v letech 1980 a 1981 která byla zaměřena na obnovení politického statusu a další ústupky.
80.léta
V irské hladovce v roce 1981 zemřelo hladem 10 republikánských vězňů (sedm z Prozatímní IRA a tři z inlay). První který v hladovce zemřel byl Bobby Sands. Hladovka rezonovala mezi mnoha nacionalisty. Přes 100 000 lidí se zúčastnilo pohřbu Bobbyho Sandse v Západním Belfastu a tisíce dalších lidí se zúčastnilo pohřbů ostatních hladovkárov. Z hlediska irského republikanizmu byl význam těchto událostí demonstrovat potenciál pro politické a volební strategie. V návaznosti na hladovku, Sinn Féin která se stala politickým křídlem Prozatímní IRA se poprvé zúčastnila voleb v Severním Irsku i v Irsku. V roce 1986 Sinn Féin uznala legitimaci Dáil Éireann což mělo za následek odtržení malé skupiny členů kteří založili stranu Republikánská Sinn Féin.
Dlouhá válka Irské republikánské armády byla podporována velkými dary zbraní z Libye v roce 1980 kvůli hněvu Muammara Kaddáfího na vládu Margaret Thatcherové která pomáhala Reaganovy vládě při bombardování Tripolis<meta />u kde bylo údajně zabito jedno Kaddáfího dítě, jakož i díky pomoci finančních darů od Irů ze Spojených států kteří souhlasili s cíli IRA.
Irská národní osvobozenecká armáda začala být velmi aktivní na začátku a v polovině 80. let. V roce 1982 provedla bombový útok na diskotéce na níž byly britští vojáci mimo služby a zabili 11 vojáků a 6 civilistů. Jednou vyprofilovaný větší akcí IRA v tomto období byl bombový útok na Grand Brighton Hotel 12. října 1984 kde 100 librová bomba umístěná v hotelu ve městě Brighton kde politici vrátatne premiérky Margaret Thatcherové zůstaly na konferenci Konzervativní strany. Bylo zabito 5 lidí a dalších 40 bylo zraněno.
Dne 28. února 1985 v Newry, devět důstojníků RUC (sedm protestantů a dva katolíci) bylo zabito během minometných útoku na policejní stanici na Corry Square. Útok byl naplánován Juhoarmaghskou brigádou IRA a jednotkami IRA v Newry. Devět granátů bylo vypáleno z minometu Mark 10, který byl přišroubován k zadní části ukradené dodávky značky Ford v Crossmaglen<meta />e. Osm granátů zasáhlo policejní stanici ale devátý zasáhl unimobuňky používanou jako jídelna. 8. listopadu 1987 v Enniskillen v hrabství Fermanagh explodovala časovaná bomba Prozatímní IRA během zpřevodovat na Vzpomínkový den k uctění obětí v první světové válce. Bomba vybuchla v památníku, který byl v srdci doprovodu. 11 lidí (deset civilistů a jeden policista spolu s těhotnou ženou) bylo zabito a 63 bylo zraněno. IRA řekla, že udělala chybou a že jejím cílem byli britští vojáci kteří pochodovali k památníku. Jednotka která provedla bombardování byla rozpuštěna. Loajalistického polovojenské skupiny reagovaly odvetnými bombovými útoky na katolíky.
V roce 1988 byli tři dobrovolníci IRA zastřeleni na čerpací stanici Shell na Winston Churchill Avenue v Gibraltar<meta />i. Tento incident se stal známý jako Operace Flavius . Jejich pohřeb na hřbitově Milltown v Belfastu byl napaden Michaelem Stonem, členem UDA, který házel granáty a střílel během toho jak se rakve spouštěli do hrobu. Útok zabil tři lidi z toho jeden byl dobrovolník IRA.Když se dva britští vojáci, David Howes a Derek Wood šli do Andersonstown na pohřeb těchto tří lidí zabitých stounům zjistilo se, že jsou ozbrojeni a byli členy IRA zajetí a zastřeleni. Tento incident se stal známý jako Vražda deseti.
V osmdesátých letech Loajalistického polovojenské skupiny včetně ulsterských dobrovolnických sil, ulsterských obranného sdružení a ulsterských odporu, dováželi zbraně a výbušniny z Jihoafrické republiky. Tyto zbraně byly následně rozděleny mezi tyto tři skupiny a vedly k eskalaci útoků na katolíky i když některá výzbroj (např. RPG) se daly použít jen velmi těžko. Tyto vraždy byly údajně v odezvě na Anglo-irskou dohodu z roku 1985 která dala irské vládě poradní roli ve vládě Severního Irska.
V roce 1987, Irska lidová osvobozenecká organizace (IPLO) což byla odtržená frakce inlay, se zapojila do krvavé pomsty proti inlay a oslabila její přítomnost v některých oblastech. V roce 1992 byla IPLO zničena Dočasnou IRA za jejich zapojení se do drogové činnosti a tak tento spor skončil.
Politika střelby k zabití v Severním Irsku, na jejímž základě byli podezřelí záměrně usmrceni bez pokusu o zatčení, byla provedena na desítkách republikánů a jednom lojalistovi zpravidla buď jednotkou SAS nebo Královskou ulsterských policií.
90-te roky
Od konce 80. let zatímco IRA pokračovala v její ozbrojené kampani, její politické křídlo Sinn Féin, které vedl Gerry Adams od roku 1983, hledali řešení na ukončení konfliktu ačkoli Adams přesně předpověděl, že to bude velmi dlouhý proces. V prohlášení během interview v roce 1970 řekl, že válka bude trvat dalších 20 let. Řídil otevřené rozhovory s vůdcem politické strany SDLP Johnem Hume a tajná jednání s vládními úředníky. Lojalisti byly také zapojeni do zákulisních rozhovorů o ukončení násilí spojováním se s britskými a irskými vládami prostřednictvím protestantských duchovních.
Když francouzský štáb natáčel IRA v jejich výcvikovém táboře v Donegalem, byl zpovídáním zástupce za generální štáb IRA. Řekl, že IRA i tak nakonec vysaje politickou vůli britské vlády v Severním Irsku.
Zhoršení situace v jižním Armagh
Juhoarmaghská brigáda IRA využívala od 70-tých let vesnici Crossmaglen jako svou pevnost. Okolní vesnice Silverbridge, Cullyhanna, Culloville, Forkhill, Jonesborough a Creggan byly také pevnosti IRA. V únoru 1978 byl v blízkosti Silverbridge sestřelen vrtulník Gazelle britské armády přičemž zahynul podplukovník britské armády Ian Corden-Lloyd.
V 90-tých letech přišla IRA s novým plánem na omezení pěších hlídek britské armády v okolí Corssmaglenu. Vytvořili dva týmy odstřelovačů na útoky proti hlídkám britské armády i RUC. Odstřelovači zabili devět lidí (sedm vojáků a dvou strážníků RUC). Poslední oběť odstřelovače před Velkopáteční dohodou byl britský voják Steven Restorick. V 80-tých letech IRA vyvinula útoky na helikoptéry v jižním Armagh a jinde jako například sestřelení vrtulníku Gazelle který letěl přes hranici hrabství Tyrone a Monaghan. Tento incident si nevyžádal žádné fatální následky.
Další událost týkající se britských vrtulníků v jižním Armagh byla bitva o Newry Road v září 1993. Dva další vrtulníky Lynx a Puma byly sestřeleny palbou z improvizovaných minometů v roce 1994. Během tohoto období IRA zřídila kontrolní stanoviště v jižním Armagh a provozovala je bez povšimnutí bezpečnostních sil.
První příměří
Po delší době politických manévrů Loajalistického i republikánské skupiny v roce 1994 vyhlásili příměří.
Rok který vedl k příměří byl mimořádně napětí a odehrály se v něm incidenty označeny za zvěrstva. UDA a UVF zintenzivnily zabíjení katolíků (v roce 1993 lojalisti zabili více lidí než republikáni). IRA na to reagovala bombovým útokem na Shankill Road v říjnu 1993. Jeho cílem bylo zlikvidovat vedení UDA, ale bomba zabila osm protestantských civilistů a jednoho nízko postaveného člena UDA. Bomba také zabila jednoho pachatele když bomba vybuchla předčasně. UDA to oplatila masovou střelbou v nacionalistických oblastech jako je Greysteel a Castlerock.
Dne 16. června 1994 těsně před příměřím Irská národní osvobozenecká armáda zastřelila člena UVF na Shankill Road. Z pomsty o tři dny později UVF zabilo šest civilistů během střelby v baru v Loughinisland. Měsíc před příměřím IRA zabila čtyř vysoce postavených lojalistov (tři z UDA a jednoho z UVF). 31. srpna 1994 Dočasná IRA vyhlásila příměří. Loajalistického polovojenské skupiny se dočasně spojily do Kombinovaného Loajalistického vojenského velení o šest týdnů později.
V roce 1995 byl ve Spojených státech jmenován George Mitchell na post speciálního vyslance Spojených států pro Severní Irsko. Britská a irská vláda se dohodla, že Mitchell bude předsedat mezinárodní komisi o odzbrojení polovojenských skupin.
Druhé příměří
Dne 9. února 1996, méně než dva roky po vyhlášení příměří ho IRA přerušila bombovým útokem v Docklands v oblasti Canary Wharf v Londýn<meta />e. Bomba zabila dva lidi a způsobila škodu v hodnotě 85 milionů liber při poškození městského finančního centra. Sinn Féin obvinila ze selhání příměří britskou vládu která odmítla jednání všech politických stran do do tehdy, dokud IRA nevyřadí své zbraně.
Po útoku následovalo několik dalších z nichž byl nejpozoruhodnější bombový útok v Manchesteru 15. června 1996 během něhož byla zničena velká plocha v centru města. Jednalo se o největší pumový útok v Británii od druhé světové války. Díky telefonnímu varování a rychlé reakci záchranných služeb se útok obešel bez úmrtí avšak 212 lidí bylo zraněno. Škody způsobené výbuchem byly vyčísleny na 411 milionů liber. Stephen Restorick byl poslední britský voják který byl zabit před Velkopáteční dohodou. Byl zastřelen 12 února 1997 na hraničním přechodu juhoarmaghským odstřelovačem.
IRA opět deklarovala příměří v roce 1997 poté co jednání o dokumentu známém jako Velkopáteční dohoda začali bez Sinn Féin. V září téhož roku Sinn Féin podepsala tzv. "Mitchellová zásady" a byla přijata do jednání. UVF bylo první polovojenské seskupení, které se rozštěpilo v důsledku jejich příměří a vytvořily se Loajalistického dobrovolnické síly (LVF). V prosinci 1997 inlay zavraždila vůdce LVF Billyho Wrighta což vedlo k řadě odvetného zabíjení katolíků touto Loajalistického skupinou. Skupina která se odtrhla od Prozatímní IRA vytvořila Pravou irskou republikánskou armádu (rira).
V srpnu 1998 bomba Pravé IRA v Omagh<meta />u zabila 29 civilistů. Tento bombový útok zdiskreditoval "disidentských republikánů" a jejich kampaně v očích těch který předtím podporovali kampaň Prozatímní IRA. Stali se z nich malé skupiny s malým dopadem ale stále schopné násilí. Inlay také vyhlásila příměří po belfastské dohodě v roce 1998. Od té doby byla většina polovojenského násilí zaměřená na jejich "vlastní" komunity a další frakce v rámci jejich organizaci. UDA například bojovala se svými Loajalistického kolegy z UVF od roku 2000 kde byly vnitřní boje o brigádně velení a zapojily se do organizovaného zločinu.
Členové dočasného IRA byla mezitím obviněni z účasti na vraždách Roberta McCartneyho, Matthewa Burnse, Jamese Curran, Andrewa Kearneya a kromě toho z různých jiných obvinění.
Politický proces
Po příměří zahájena jednání mezi hlavními politickými stranami v Severním Irsku. Tyto rozhovory vedly k Velkopáteční dohodě v roce 1998. Tato dohoda obnovila samosprávu Severního Irska na základě "sdílení moci". V roce 1999 se zformoval výkonný výbor který se skládal ze čtyř hlavních stran včetně Sinn Féin. Mezi další významné změny patřila reforma Královské ulsterských policie a její přejmenování na Policejní sbor Severního Irska, který měla zaměstnat alespoň 50% kvótu katolíků na deset let a zrušení Diplockých soudů v Tamco zákonu o spravedlnosti a bezpečnosti v roce 2007. Bezpečnostní normalizační proces byl také součástí smlouvy který zahrnoval postupné zavírání nadbytečných kasáren britské armády, hraničních rozhleden a stažení všech sil zúčastněných na operaci Banner - včetně Batalion Královského irského pluku který byl tímto nahrazen pěchotní brigádou rozmístěnou na deseti místech po celém Severním Irsku, ale bez operativní úkoly v provincii.
Charakteristickým rysem severoirské politiky po dohodě byl útlum ve volebních podmínkách stran jako například Sociálnědemokratická a labouristická strana a ulsterských unionistická strana, a utlumení nepřátelství mezi soupeřícími stranami Sinn Féin a Demokratickou unionistické stranou. Ačkoliv se politické násilí výrazně snížilo, náboženské nepřátelství nezmizelo. Nebytové prostory jsou odděleny mezi katolickými nacionalisty a protestantskými unionisty tak jako předtím.
Tajná dohoda mezi britskými silami a lojalistami
Ve snaze mařit aktivitu IRA, bylo mnoho případů tajných dohod mezi státními bezpečnostními silami (britská armáda a RUC) a Loajalistického polovojenskými jednotkami. Ty zahrnovaly vojáků a policistů kteří se účastnili Loajalistického útoků když byli mimo služby, dodávání zbraní a informací lojalistom, nezakročovanie proti nim a bránění policejního vyšetřování. Zpráva De Slíva zjistil, že během 80-tých let 85% informací které používaly lojalisti při útocích bylo od bezpečnostních složek. Bezpečnostní síly měli také dvojitých agentů a informátorů uvnitř Loajalistického skupin, který na rozkaz organizovali útoky. Z 210 lojalistov kteří byli zatčeni týmem Stevens vyšetřování se zjistilo, že 207 byly státní agenti nebo informátoři.
Rekruti britské armády v místním ulsterských obranném pluku (UDR) byly téměř všichni protestanti. Navzdory průzkumovým procesem, některým Loajalistického bojovníkům se podařilo získat zbraně, výcvik a také informace. V roce 1990 bylo 197 vojáků UDR odsouzených za účast na Loajalistického teroristických činech a jiných závažných trestných činech, včetně 19 usvědčen z vraždy. Byl to však jen malý zlomek provinění kteří sloužili v pluku ale podíl byl vyšší než při odsouzení členy britské armády, RUC a civilního obyvatelstva.
Během 70-tých let, Glennaneský gang - tajná aliance Loajalistického militantů, britských vojáků a důstojníků RUC, provedla sérii útoků proti katolíkům / nacionalistům v Severním Irsku známá jako "vražedný trojúhelník". Také provedli několik útoků v Irsku. Smrtelní spojenci: britská skupina tajné dohody v Irsku si nárokuje 120 vražd, ze toho byly skoro všichni nezasvěcení civilisté. V Casselovej zprávě vyšetřovali 76 vražd a našli se důkazy, že vojáci a policisté byli zapojeni do 74 z nich. Jeden člen, RUC důstojník John Weir tvrdil, že jeho nadřazení věděli o tajné dohodě ale dovolili, aby pokračovala. Casselova zpráva rovněž uvedla, že někteří vedoucí pracovníci věděli o trestné činnosti, ale neudělali nic pro prevenci, vyšetřování a trestání. Útoky přisuzovány skupině jsou bombové útoky v Dublinu a Monaghane (1974), vyvraždění skupiny Miami Showband (1975) a vyvraždění rodin Reaveyovcov a O'Dowdovcov (1976).
Stevens vyšetřování zjistilo, že bezpečnostní síly využívali lojalistov jako svých "zmocněnce". Prostřednictvím dvojitých agentů a informátorů pomáhali Loajalistického skupinám se zabíjením lidí a to i včetně civilistů. Vyšetřování zjistilo, že to zlepšilo a prodloužilo konflikt. Polní průzkumná jednotka (FRU) britské armády byl hlavní orgán který soustřeďoval těchto agentů. Brian Nelson, šéf rozvědky UDA, byl agentem FRU. Prostřednictví Nelsona, FRU pomáhala lojalistom zaměřit osoby na zabití. Velitelé FRU tvrdili, že pouze pomáhali lojalistom označovat republikánských aktivistům a předcházet zabíjení civilistů. Vyšetřování našlo důkaz, že pouze dva životy byly zachráněny a že Nelson / FRU je zodpovědný za nejméně 30 vražd a dalších útoků - mnoho z nich byli civilisté. Jednou z obětí byl i advokát Pat Finucane. Nelson také dohlížel na dodávky zbraní pro lojalistov v roce 1988. V letech 1992 až 1994 byly lojalisti zodpovědní za více útoků než republikáni. Členové bezpečnostních sil se snažili bránit Stevens vyšetřování.
Zpráva policejního ombudsmana z roku 2007 odhalila, že členem UVF bylo dovoleno provést sérii teroristických činů, včetně vražd, zatímco pracovali jako informátoři pro speciální oddělení RUC. Bylo zjištěno, že speciální oddělení dalo informátorem imunitu tím, že zajistilo, aby nebyli chyceni a odsouzeni a blokovaly i prohledávání kvůli zbraním. Policejní ombudsmanka Nuala O'Loanová řekla, že to vedlo ke stovkám mrtvých a že vysocí britští úředníci na ni tlačili aby zastavila vyšetřování. UVF člen Robin Jackson byl spojen s 50 až 100 vraždami v Severním Irsku, přestože nikdy nebyl odsouzen za jakoukoliv z nich.
Zmizení
Během 70. a 80. let, republikáni a lojalisti unesli mnoho jednotlivců, kteří byli údajní informátoři. Tito lidé byli vyslýcháni při mučení a následně popraveni. Patnáct jednotlivců, v tomto případě všichni co byli uneseni republikány, zmizely. Do roku 2015 bylo nalezeno 9 z 15 obětí.
Bezpečnostní síly britské vlády včetně Vojenských reakčních sil (MRF) provedli útoky které byly popsány jako "mimosoudní popravy" neozbrojených civilistů. Jejich oběti byly často katolíci nebo takový kterých podezřívali, že byli katolíci, kteří nebyli spojeni s žádnou polovojenskou skupinou jako například střelba 12. května 1972 V Andersonstowne na sedm neozbrojené civilisty a střelba britských vojáků 15. dubna 1972 ve Whiterock Road na dvou neozbrojené katolických civilistů. Člen MRF v roce 1978 uvedl, že se často pod falešnou vlajkou pokoušeli vyprovokovat náboženský konflikt. Bydleli člen uvedl, že tam nebyly působit jako vojenské jednotky ale jako skupina teroru.
Obvinění ze střelby na zabití
Republikáni tvrdí, že policisté využívali politiku střelby na zabití namísto toho aby zatkli podezřelých. Bezpečnostní síly to popřeli a poukázali na mimořádné situace jako zabití 8 členů IRA v Loughgall v roce 1987 kteří byli těžce ozbrojeni. Jiní argumentují, že incidenty jako zastřelení tří neozbrojených členů IRA v Gibraltaru jednotkou SAS o deset měsíců později, potvrdily podezření mezi republikány a v britských a irských médiích se objevily zprávy o tiché politice střelby na zabití britských sil která byla používána proti podezřelým z členství v IRA.
Prohlídkový spor
Vnútrokomunitné napětí často stoupalo a často vypukovalo násilí během "pochodové sezóny" když protestantské Oranžský rád pořádal pochody napříč celému Severnímu Irsku. Přehledce se konají u příležitosti vítězství Viléma Oranžského v bitvě u Boyne v roce 1690 a tím zajistil protestantskou převahu a britskou nadvládu v Irsku.
Jeden konkrétní bod vzplanutí který způsobil neustálý roční spor je oblast Garvaghy Road v Portadown kde Oranžský prohlídka procházela nacionalistickou oblastí na Garvaghy Road. Tento průvod byl prozatím zakázán na neurčito po nacionalistických nepokojích proti doprovodu a také Loajalistického odvetných nepokojích proti jeho zákazu. V letech 1995, 1996 a 1997 bylo několik týdnů trvající nepokoje v celém Severním Irsku kvůli bezvýchodné situaci v Drumcree. Řada lidí zemřel během těchto nepokojů včetně katolíckeh otaxikára který byl zabit Loajalistického dobrovolnými silami a tři katoličtí sourozenci zemřeli poté, co na jejich dům v Ballymoney házeli zápalné lahve.
Sociální dopady
Vliv obtíží na lidi v Severním Irsku byl přirovnán k těm, jaký byl na lidi v Londýně během Blitz. Stres plynoucí z bombových útoků, bezpečnostní kontroly a vojenská přítomnost měla nejsilnější vliv na děti a mladistvé. Také byly obavy, že místní polovojenské skupiny použity jako odplatu proti různým přestupkům jako trest bití nebo natření potrestaného dehtem a následné posypání peřím (tzv. Tarring and prolnutí).
Kromě násilí a zastrašování tam byla i chronická nezaměstnanost těžký nedostatek bydlení. Mnoho lidí se stalo bezdomovci v důsledku zastrašování nebo proto že jejich domy byly spáleny a městská výstavba byla v sociálním otřesu. Belfastské rodiny čelili přemístění do nových cizích nemovitostí když staré a zchátralé okresy jako Sailortown nebo Pound Loney byly zbourány. Podle sociální pracovnice a autorky Sarah Nelsonová, tento nový společenský problém bezdomovedctva a dezorientace přispěly ke zhroucení normálního běžného života což umožnilo polovojenských skupinám mít silný vliv v některých oblastech. Vandalismus byl také velkým problémem. V roce 1970 bylo 10 000 prázdných domů v Belfastu poškozených. Většina vandalů byly děti ve věku mezi osmi a třináct let.
Podle jednoho historika konfliktu, stres z Problémů způsobil zhroucení tehdy velmi silné sexuální morálky v Severním Irsku což mělo za následek "zmatené požitkářství" ve vztahu k osobnímu životu. Ve městě Derry se zvýšily nemanželské porody, alkoholismus a také se zvýšila rozvedenosť párů. Problém byl také v alkoholismu mladistvých, částečně v důsledku pití v klubech, který se rozšířil v Loajalistického i republikánských komunitách. V mnoha případech byl malý rodičovský dohled nad dětmi zejména v chudších čtvrtích. Ministerstvo zdravotnictví vyhlásilo na základě zprávy Mikea Tomlinsona z Královniny univerzity v roce 2007, že následky Problémů hrají hlavní roli v sebevraždách v Severním Irsku.
Ztráty na životech
V letech 1969 až 2001 bylo zabito 3532 lidí během konfliktu. Počty mrtvých se liší a sahají od 3532 (1969-2001) po 3722 (1966-2007) v důsledku různých metod. V knize Politika antagonismu: Pochopení Severního Irska, Brendan O'Leary a John McGarrym poukázali na to, že "téměř dvě procenta populace Severního Irska bylo zabito nebo zraněno během politického násilí. V roce 2010 se odhadovalo, že 107,000 lidí v Severním Irsku utrpělo úraz v důsledku konfliktu. na základě údajů shromážděných severoirského statistickou a výzkumnou agenturou, počet "obětí" se odhaduje na 500 000 pouze v Severním Irsku. Pojem "oběť" se tu ale definuje pro ty kteří byli přímo ovlivněni úmrtím, fyzickým poraněním nebo traumatem v důsledku konfliktu.
Odpovědnost
Přibližně 60% mrtvých bylo zabito republikány, 30% lojalistami a 10% britskými bezpečnostními silami.
| Odpovědnost za zabíjení | |
|---|---|
| Odpovědná strana | Počet |
| Republikánské skupiny | 2058 |
| Loajalistického skupiny | 1026 |
| Britské bezpečnostní síly | 363 |
| Neznámý osoby | 79 |
| Irské bezpečnostní síly | 5 |
| Celkově | 3531 |
Zabití britskými bezpečnostními silami:
- 187 (~ 51.5%) byli civilisté
- 145 (~ 39.9%) byli členové republikánských skupin
- 18 (~ 4.9%) byli členové Loajalistického skupin
- 13 (~ 3.5%) byly kolegové z britských ozbrojených sil
Zabití republikánskými skupinami:
- 1080 (~ 52%) byli členové nebo bývalí členové britských ozbrojených sil
- 723 (~ 35%) byli civilisté
- 187 (~ 9%) byli členové republikánských skupin
- 57 (~ 2.7%) byli členové republikánských skupin
- 57 (~ 2.7%) byli členové irských bezpečnostních sil
Zabití Loajalistického skupinami: 877 (~ 85.4%) byli civilisté 94 (~ 9%) byli členové Loajalistického skupin 41 (~ 4%) byli členové republikánských skupin 14 (~ 1%) byli členové britských bezpečnostních sil
Status
Přibližně 52% mrtvých byli civilisté, 32% byli členové nebo bývali členové britských bezpečnostních sil, 11% byli členové republikánských polovojenských jednotek a 5% byli členové Loajalistického polovojenských jednotek. Několik obětí, které byly uvedeny jako civilisté byli později potvrzeny jako členové IRA. Jeden člen UDA a tři členové UVF byly během konfliktu členy ulsterských obranného pluku v době jejich smrti. A minimálně jedna civilní oběť byl člen územní armády mimo službu.
| Úmrtí podle statusu obětí | |
|---|---|
| Status | Počet |
| Civilisté (včetně civilních politických aktivistů) | 1840 |
| Pracovníci britských bezpečnostních sil (sloužící i bývalí členové) | 1125 |
| Britská armáda (inc. UDR, RIR and TA) | 757 |
| Královská ulstreská policie | 319 |
| Vězeňský sbor Severního Irska | 26 |
| Anglické policejní síly | 6 |
| Královské letectvo | 4 |
| Královské námořnictvo | 2 |
| Pracovníci irských bezpečnostních sil | 11 |
| Garda Síochána | 9 |
| Irska armáda | 1 |
| Irský vězeňský zobr | 1 |
| Členové republikánských skupin | 396 |
| Členové Loajalistického skupin | 170 |
Poloha
Většina zabití se odehrála v Severním Irsku a to zejména v Belfastu. Většina vražd v Belfastu se odehrála na západě a severu města. Dublin, Londýn a Birmingham byly také ovlivněny, i když v menší míře, než Severní Irsko samotné. Občas se IRA pokoušela provést útoky na britské cíle v Gibraltaru, Německu a Nizozemsku.
| Úmrtí v konfliktu podle polohy[1] | |
|---|---|
| Poloha | Počet |
| Belfast | 1,541 |
| Západní Belfast | 623 |
| Severní Belfast | 577 |
| Jižní Belfast | 213 |
| Východní Belfast | 128 |
| Hrabství Armagh | 477 |
| Hrabství Tyrone | 340 |
| Hrabství Down | 243 |
| Derry | 227 |
| Hrabství Antrim | 209 |
| Hrabství Londonderry | 123 |
| Hrabství Fermanagh | 112 |
| Irsko | 116 |
| Anglie | 125 |
| Kontinentální Evropa | 18 |
Chronologické pořadí
| Úmrtí konfliktní podle roce | |
|---|---|
| Rok | Počet |
| 2002 | 20 |
| 2001 | 16 |
| 2000 | 19 |
| 1999 | 8 |
| 1998 | 55 |
| 1997 | 22 |
| 1996 | 18 |
| 1995 | 9 |
| 1994 | 64 |
| 1993 | 88 |
| 1992 | 88 |
| 1991 | 97 |
| 1990 | 81 |
| 1989 | 76 |
| 1988 | 104 |
| 1987 | 98 |
| 1986 | 61 |
| 1985 | 57 |
| 1984 | 69 |
| 1983 | 84 |
| 1982 | 111 |
| 1981 | 114 |
| 1980 | 80 |
| 1979 | 121 |
| 1978 | 82 |
| 1977 | 110 |
| 1976 | 297 |
| 1975 | 260 |
| 1974 | 294 |
| 1973 | 255 |
| 1972 | 480 |
| 1971 | 171 |
| 1970 | 26 |
| 1969 | 16 |
Doplňkové statistiky
| Doplňkové statistiky konfliktu[2] | |
|---|---|
| Incident | Počet incidentů |
| Zranění | 47 541 |
| Přestřelky | 36 923 |
| Ozbrojené loupeže | 22 539 |
| Lidé obviněn z polovojenských trestných činů | 19 605 |
| Bombové útoky a pokusy o ně | 16 209 |
| Žhářství | 2 225 |
Jiné projekty
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Konflikt v Severnom Írsku na slovenské Wikipedii.
- ↑ Sutton Index of Deaths: Geographical Location of the death [online]. Conflict Archive on the Internet [cit. 2014-09-01]. Dostupné online.
- ↑ CAIN: Northern Ireland Society — Security and Defence [online]. Cain.ulster.ac.uk [cit. 2014-09-01]. Dostupné online.
Zdroje
- David McKittrick, Seamus Kelters, Brian Feeney and Chris Thornton (1999), Lost Lives: The stories of the men, women and children who Died as a result of the Northern Ireland troubles, Mainstream Publishing Company; ISBN 1-84018-227-X.
- Greg Harkin and Martin Ingram (2004), Stakeknife: Britain 's secret agents in Ireland, O'Brien Press (18 February 2004); ISBN 0-86278-843-9
- Richard English, Armed Struggle: The History of the IRA, Oxford University Press (23. prosinec 2004); ISBN 0-19-517753-3
- Richard English, The Interplay of Non-violent and Violent Action in Northern Ireland, 1967-72, in Adam Roberts and Timothy Garton Ash (eds.), Civil Resistance and Power Politics: The Experience of Non-violent Action from * * * Gandhi to the Present, Oxford University Press, 2009; ISBN 978-0-19-955201-6.
- Kevin Myers, Watching the Door A Memoir 1971-1978, Lilliput Press, Dublin (16 October 2006); ISBN 1-84351-085-5
- Tim Pat Coogan, Ireland in the Twentieth Century, Palgrave Macmillan (16 February 2006); ISBN 1-4039-6842-X
- Šablona:Preklad