Francesco Borromini: Porovnání verzí
Článek si zasloužil rozšíření, což jsem na základě anglické a německé wikipedie a přednášky učinil. Doplněny prolinky (wikipedizace). značka: editace z Vizuálního editoru |
→Odkazy: chválím rozšíření, tak licenční šablona |
||
| Řádek 54: | Řádek 54: | ||
=== Reference === |
=== Reference === |
||
{{překlad|en|Francesco Borromini|836790430|de|Francesco Borromini|171211926}} |
|||
<references/> |
<references/> |
||
=== Externí odkazy === |
=== Externí odkazy === |
||
* {{Commonscat}} |
* {{Commonscat}} |
||
{{Pahýl}} |
|||
{{Autoritní data}} |
{{Autoritní data}} |
||
Verze z 17. 4. 2018, 10:27
| Francesco Borromini | |
|---|---|
 | |
| Narození | 25. září 1599 Bissone |
| Úmrtí | 3. srpna 1667 (ve věku 67 let) Řím |
| Místo pohřbení | San Giovanni dei Fiorentini |
| Povolání | architekt, sochař, inženýr, kameník a kreslíř |
| Příbuzní | Carlo Maderno (strýc) |
| Významná díla | San Carlo alle Quattro Fontane |
| Ocenění | Nejvyšší řád Kristův (1652) |
 multimediální obsah na Commons | |
 Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Francesco Borromini (25. září 1599 Bissone – 3. srpna 1667 Řím) byl švýcarsko-italský architekt, tvůrce dynamického baroka.
Jeho chrámové stavby se vyznačovaly složitými půdorysy, samostatným vnitřním prostorem a na něm nezávislým interiérem. Borrominiho stavby byly inspirací pro českého architekta Jana Blažeje Santini-Aichela. Je zakladatelem dynamického typu baroka. Průkopník iluzionistické architektury. Jako první budoval v církevních stavbách vnitřní prostor nezávislý na vnějším tvaru stavby.
Život
Byl synem kameníka Giovanniho Domenica Castelli Brumina a Anastasie Garavo, která byla vzdáleně příbuzná s Carlo Madernou a Domenicem Fontanou. V kamenickém řemeslu se zdokonalil při stavbě dómu v Miláně, potom se přemístil do Říma, kde přijal přídomek Borromini a od roku 1619 nastoupil ve stavební huti kolem chrámu sv. Petra. Pracoval pod vedením svého strýce Carlo Maderny a studoval antická díla i tvorbu Michelangelovu. Pod vedením Maderny také stavěl palác rodiny Barberini, po jeho smrti stavbu vedl Gian Lorenzo Bernini a Borromini pracoval jako jeho asistent. Později se s ním pro neshody rozešel a stali se zavilými konkurenty.
Přízeň mecenášů a tím i množství zadávaných staveb byly proměnlivé. Zatímco papež Urban VIII (vl. jm. Maffeo Barberini) jmenoval hlavním architektem Berniniho, jeho nástupce Innocenc X. (1644-1655) odmítal vše, co bylo spojeno s rodem Barberini a jmenoval svým důvěrníkem a hlavním architektem Borrominiho. Situace se opět změnila po nástupu Alexandra VII. (1655-1667) a opět vyšla hvězda Gian Lorenza Berniniho.
Borromini dostával jen málo zakázek, trpěl pravděpodobně depresemi a ve věku 68 let se v záchvatu zuřivosti probodl kordem a zemřel o dva dny později. Celé dva dny psal podrobný deník, ve kterém zachycoval své pocity z umírání a smrti.[1]
Dílo
Díky vzestupu moci a bohatství papežského státu se Řím stal kolébkou nového stylu, který vystřídal renesanční racionalitu - baroka. Právě Francesco Borromini spolu se svým vrstevníkem a konkurentem Berninim formulovali základní principy a vytvořili zčásti nedostižné vzory barokní architektury a skulptury. Na rozdíl od Berniniho architektury se Borromini pokoušel měnit klasický kánon a pohrával si nejen s konkávně zahnutými fasádami, ale především s plasticky tvarovanými vnitřními prostorami, které mnohdy svým tvarem neodpovídají vnějšímu obrysu stavby a navozují dojem, že poutník vstupuje do jiného světa. To se projevilo už u jeho první samostatné stavby kostelíka sv. Karla. V něm zaznamenáme i zvláštní styl geometrické výzdoby kupole a hru světla pronikajícího lucernou kupole, které zvýrazňuje fresku sv. Ducha.
- kostel San Carlo alle Quattro Fontane v Římě
- kostel sv. Anežky in Agone (Piazza Navona) – dokončení včetně fasády s kupolí a dvojicí zvonic
- bazilika San Giovanni in Laterano – loď kostela nesoucí starší strop
- kostel Sant'Ivo alla Sapienza
- palác Propagandy fide – fasáda a kaple Tří králů
- kostel San Giovanni in Oleo – úprava
-
-
-
-
Kupole chrámu San Carlo -
Schodiště v paláci Barberini -
Iluzivní architektura, Palác Spada -
Borrominiho kostel St.Ivo na 6. sérii bankovky 100 CHF
_-_Dome_HDR.jpg)
Jeho vynalézavý styl hledání nového výrazu architektury kritici označovali za extravagantní, bizarní a "gotický," což bylo v té době hanlivé označení.
Na rozdíl od jeho konkurenta našel Borrominiho unikátní styl jediného významného nástupce, Guarino Guariniho. Některé architekty pozdního baroka inspiroval jeho styl dekorativní výzdoby. Poté, co se jeho díla jako prominentní příklady barokní architektury stala objektem kritiky propagátorů novoklasicismu a kritiků celé barokní doby (architekti John Soane, Francesco Milizia), musela jeho invence čekat na ocenění kunsthistoriků až do konce 19. století.
Související články
Odkazy
Reference
V tomto článku byly použity překlady textů z článků Francesco Borromini na anglické Wikipedii a Francesco Borromini na německé Wikipedii.
- ↑ MORRISSEY, Jake. The Genius in the Design. New York: HarperCollins books, 2005. ISBN 0-06-052533-9. S. 36. (anglicky)
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Francesco Borromini na Wikimedia Commons
