Přeskočit na obsah

Ústřičníkovití

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jak číst taxoboxÚstřičníkovití
alternativní popis obrázku chybí
Ústřičník dlouhozobý
(Haematopus longirostris)
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řáddlouhokřídlí (Charadriiformes)
Čeleďústřičníkovití (Haematopodidae)
Bonaparte, 1838
Rodústřičník (Haematopus)
Linnaeus, 1758
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ústřičníkovití (Haematopodidae) je čeleď dlouhokřídlých ptáků s jediným rodem Haematopus. Tito bíločerně zbarvení ptáci s nápadným načervenalým zobákem a nohama jsou rozšíření ve většině pobřežních oblastí světa s výjimkou polárních oblastí, tropické Afriky a jihovýchodní Asie. Několik druhů zalétá hnízdit i do vnitrozemí.

Popis

[editovat | editovat zdroj]
Ústřičník západní při vydlabávání těla mlže z jeho schránky

Jedná se o středně velké ptáky, jejichž délka těla se pohybuje kolem 41–51 cm a váha kolem 530–780 g. Opeření všech druhů je buď cele černé, nebo černé na horní a bílé na spodní části těla, případně bíločerně strakaté.[1] Jejich oči jsou červené až žluté, nohy růžové až červené.[2]

Ústřičníci mívají dlouhé červené nebo oranžové zobáky, které bývají bočně zploštělé s ostrými hranami, které používají pro otevírání schránek mořských mlžů.[3] Na základě zakončení zobáku lze do určité míry rozeznat, na jakou potravu se ústřičníci specializují. Zatímco ústřičníci se špičatým koncem se zaměřují na žížaly a korýše, dlátově zakončený zobák naznačuje specializaci na mlže (dlátově zakončeným zobákem se dají hbitě přeseknout svaly sloužící k otevírání a zavírání schránek mlžů) a tupý konec zobáku zase vypovídá o tom, že jedinec do schránky mlže tluče poté, co se uzavře. Experimenty u ústřičníků v zajetí ukázaly, že změna jídelníčků se odrazí ve tvaru zobáku již během několika týdnů.[4][3] Vztah mezi typem zakončení zobáku a hlavní potravní složkou nicméně silně ovlivňuje i pohlaví jedince a okolní prostředí.[5]

Rozšíření a habitat

[editovat | editovat zdroj]
Zvukový projev ústřičníka chathamského

Primárním habitatem ústřičníků jsou mořské pobřežní oblasti jakéhokoliv typu od skalnatého pobřeží přes oblázkové až po písčité pláže. Několik druhů (hlavně ústřičník velký, Haematopus finschi, ústřičník žlutooký) zalétá hnízdit i do vnitrozemí. Extrémním případem vnitrozemského hnízdění je přitom ústřičník velký, který zalétá hnízdit až k Černému a Kaspickému moři a do středozápadního Ruska.[2] Většina druhů je stálá, pouze druhy hnízdící ve vnitrozemí pravidelně táhnou mezi zimovišti na pobřeží a hnízdišti ve vnitrozemí.[1]

Biologie

[editovat | editovat zdroj]
Ústřičník jihoafrický při krmení

Zatímco ústřičníci žijící ve vnitrozemí se živí hlavně žížalami a dalšími bezobratlými, ústřičníci žijící podél pobřeží se zaměřují na mořské mlže.[4] Vedle toho tvoří důležitou součást jídelníčku i krabi, chroustnatky, ježovky, mořští slimáci a případně i menší rybky.[2]

Hnízdění

[editovat | editovat zdroj]

Ústřičníci jsou převážně monogamní. Vykazují vysokou věrnost hnízdišti i svým partnerům, se kterými typicky zahnizďují rok co rok. Ústřičníci jsou známi hlasitou a agresivní obranou svých hnízdišť. Některé druhy vykazují silnou teritorialitu po celý rok. Námluvy ústřičníků se vyznačují typickým skřekavým pípáním, během kterého samice a samci chodí, běhají nebo létají bok po boku s častými změnami směru letu. Při společných letech je pár ústřičníků někdy doprovázen jiným párem. K hnízdění dochází v létě. Samice klade 1–5 vajec, nejčastěji však 2–3 vejce do mělké jamky přímo na zemi.[2] Jamka bývá někdy vystlána malými kamínky nebo schránkami mlžů.[4]

Vejce a čerstvě vyklubané mládě ústřičníka velkého; za povšimnutí stojí opeření ptáčete, jehož zbarvení je v podstatě totožné jako zbarvení vejce

Vejce bývají šedá s tmavšími flíčky, takže dobře splývají s okolím. Inkubují oba partneři po dobu 24–39 dní. Ptáčata bývají taktéž nenápadně zbarvena, což jim pomáhá zůstat skrytá před predátory. K dalším zásadním antipredačním charakteristikám mláďat patří to, že do jednoho dne po narození mohou chodit. I tak bývá u ústřičníků zaznamenána vysoká hnízdní predace a podle odhadů jeden pár ústřičníků v průměru vychová méně než jedno mládě ročně.[2] I přes časné opuštění hnízda si mláďata ústřičníků nedokáží sama zajistit potravu a rodiče je nadále krmí. K prvním letům dochází ve věku kolem 50–60 dní, úplná potravní samostatnost nastává až kolem věku 6 měsíců.[4] Ústřičník velký může svá vejce klást do hnízd jiných druhů ptáků, což je patrně forma hnízdního parazitismu.[6][7]

Ohrožení a ochrana

[editovat | editovat zdroj]

K roku 2023 je nejohroženějším druhem čeledi ústřičník chathamský (EN), který je ohrožen hlavně introdukovanými predátory. Ústřičník velký je zase ohrožen (NT) nadměrným rybolovem, v jehož důsledku ubývá mlžů. Ústřičník kanárský je někdy od 40. let vyhynulý patrně v důsledku predace introdukovanými krysami a kočkami a nadměrným sběrem mlžů lidmi.[8]

Systematika

[editovat | editovat zdroj]

Ústřičníkovití zahrnují pouze jediný rod Haematopus. Tento rod vytyčil švédský přírodovědec Carl Linnaeus v roce 1758 v 10. edici svého monumentálního díla Systema Naturae. Do rodu tehdy zařadil pouze jediného zástupce ústřičníka velkého (Haematopus ostralegus).[9] Název Haematopus pochází ze starořeckého slova haima (αἳμα) = krev, a pous (πούς) = noha, což odkazuje k červeným nohám ústřičníka velkého.[10] Taxonomické počátky vzniku čeledi Haematopodidae sahají do roku 1838, kdy francouzský přírodovědec Charles Lucian Bonaparte vytyčil podčeleď Haematopodinae.[11][12]

V rámci širší systematiky se ústřičníkovití řadí do řádu dlouhokřídlých a podřádu Charadrii. Podle Baker et al. (2007) jsou sesterskou skupinou ústřičníkovitých srpatkovití (Ibidorhynchidae). Spolu se srpatkami tvoří klad, který je sesterskou skupinou k tenkozobcovitým (Recurvirostridae).[4][13] Podle Černý & Natale (2022) však sesterským taxonem ústřičníkovitých jsou tenkozobcovití.[14]

Seznam druhů

[editovat | editovat zdroj]

Ústřičníkovití k roku 2023 zahrnují následujících 12 druhů:[15]

Běžné jméno Vědecké jméno Fotografie Rozšíření
ústřičník žlutooký H. leucopodus
Garnot, 1826
jižní oblasti Jižní Ameriky
ústřičník tmavý H. ater
Vieillot & Oudart, 1825
Jižní Amerika
ústřičník západní H. bachmani
Audubon, 1838
západní pobřeží Severní Ameriky
ústřičník americký H. palliatus
Temminck, 1820
Severní a Jižní Amerika
ústřičník kanárský H. meadewaldoi †
Bannerman, 1913
Kanárské ostrovy
ústřičník jihoafrický H. moquini
(Bonaparte, 1856)
jižní Afrika
ústřičník velký H. ostralegus
Linnaeus, 1758
Evropa, Asie a severní Afrika
ústřičník dlouhozobý H. longirostris
Vieillot, 1817
Austrálie
Haematopus finschi Martens, 1897
Nový Zéland
ústřičník chathamský H. chathamensis
Hartert, 1927
Chathamské ostrovy
ústřičník proměnlivý H. unicolor
Forster, 1844
Nový Zéland
ústřičník australský H. fuliginosus
Gould, 1845
Austrálie

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b ELPHICK, Jonathan, 2019. The handbook of bird families. London: Natural History Museum. OCLC 1028614864 S. 108–109. (anglicky) 
  2. ↑ a b c d e GRZIMEK, Bernhard, et al., 2003. Grzimek's animal life encyclopedia, Volume 10, Birds III. Detroit: Gale. ISBN 978-0-7876-5786-4. S. 125–129. (anglicky) 
  3. ↑ a b SWENNEN, C.; DE BRUIJN, L. L. M.; DUIVEN, P. Differences in bill form of the oystercatcher haematopus ostralegus; a dynamic adaptation to specific foraging techniques. Netherlands Journal of Sea Research. 1983-10-01, roč. 17, čís. 1, s. 57–83. Dostupné online [cit. 2023-04-14]. ISSN 0077-7579. DOI 10.1016/0077-7579(83)90006-6. (anglicky) 
  4. ↑ a b c d e WINKLER, David W.; BILLERMAN, Shawn M.; LOVETTE, Irby J. Oystercatchers (Haematopodidae), version 1.0. Birds of the World. 2020. Dostupné online [cit. 2023-04-14]. DOI 10.2173/bow.haemat1.01. (anglicky) 
  5. ↑ POL, Martijn van de; ENS, Bruno J.; OOSTERBEEK, Kees. Oystercatchers' Bill Shapes as a Proxy for Diet Specialization: More Differentiation than Meets the Eye. Ardea. 2009-10, roč. 97, čís. 3, s. 335–347. Dostupné online [cit. 2023-04-14]. ISSN 0373-2266. DOI 10.5253/078.097.0309. (anglicky) 
  6. ↑ CRAIK, J. C. A. Mixed clutches at seabird colonies in west Scotland 1996–2009. S. 41–52. Seabird [online]. [cit. 2023-04-14]. Roč. 23, s. 41–52. Dostupné online. (anglicky) 
  7. ↑ Birds dumping eggs on the neighbors. ScienceDaily [online]. [cit. 2023-04-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. ↑ Search: Haematopus [online]. IUCN, 2023 [cit. 2023-04-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. ↑ LINNAEUS, Carl. Systema Naturae per regna tria naturae, secundum classes, ordines, genera, species, cum characteribus, differentiis, synonymis, locis. 10th. vyd. Holmiae (Stockholm): Laurentii Salvii, 1758. Dostupné online. S. 152. (Latin) 
  10. ↑ JOBLING, James A. The Helm Dictionary of Scientific Bird Names. London: Christopher Helm, 2010. ISBN 978-1-4081-2501-4. S. 184. 
  11. ↑ BONAPARTE, Charles Lucian. Synopsis vertebratorum systematis. Nuovi Annali delle Scienze Naturali, Bologna. 1838, roč. 2, s. 105–133 [118]. Dostupné online. (Latin) 
  12. ↑ BOCK, Walter J. History and Nomenclature of Avian Family-Group Names. New York: American Museum of Natural History, 1994. Dostupné online. S. 139, 229. 
  13. ↑ BAKER, Allan J; PEREIRA, Sérgio L; PATON, Tara A. Phylogenetic relationships and divergence times of Charadriiformes genera: multigene evidence for the Cretaceous origin of at least 14 clades of shorebirds. Biology Letters. 2007-04-22, roč. 3, čís. 2, s. 205–210. Dostupné online [cit. 2024-04-21]. ISSN 1744-9561. DOI 10.1098/rsbl.2006.0606. PMID 17284401. (anglicky) 
  14. ↑ ČERNÝ, David; NATALE, Rossy. Comprehensive taxon sampling and vetted fossils help clarify the time tree of shorebirds (Aves, Charadriiformes). Molecular Phylogenetics and Evolution. 2022-12-01, roč. 177, s. 107620. Dostupné online [cit. 2024-04-21]. ISSN 1055-7903. DOI 10.1016/j.ympev.2022.107620. (anglicky) 
  15. ↑ Buttonquail, thick-knees, sheathbills, plovers, oystercatchers, stilts, painted-snipes, jacanas, Plains-wanderer, seedsnipes. www.worldbirdnames.org [online]. IOC World Bird List v13.1, 2023 [cit. 2023-04-14]. Dostupné online. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • ELPHICK, Jonathan, 2019. The handbook of bird families. London: Natural History Museum. OCLC 1028614864 (anglicky) 
  • GRZIMEK, Bernhard, et al., 2003. Grzimek's animal life encyclopedia, Volume 10, Birds II. Detroit: Gale. ISBN 978-0-7876-5786-4. (anglicky) 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Ústřičníkovití&oldid=24304418“