Ústřičník dlouhozobý

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jak číst taxoboxÚstřičník dlouhozobý
alternativní popis obrázku chybí
Ústřičník dlouhozobý
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řáddlouhokřídlí (Charadriiformes)
Čeleďústřičníkovití (Haematopodidae)
Rodústřičník (Haematopus)
Binomické jméno
Haematopus longirostris
Vieillot, 1817
Synonyma

Haematopus australasianus Gould, 1838 Haematopus longirostris mattingleyi Mathews, 1912 Haematopus picatus P.P. King, 1826

Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ústřičník dlouhozobý (Haematopus longirostris) je statný druh ústřičníka, který se primárně vyskytuje v Austrálii, jeho areál výskytu však kapsovitě sahá na jih Nové Guineje a okolní ostrůvky.

Systematika[editovat | editovat zdroj]

Druh popsal v roce 1817 francouzský ornitolog Louis Pierre Vieillot.[2] Jedná se o monotypický taxon.[3] Druhové jméno longirostris pochází z latinského longus („sazový“) a -rostris („zobý“).[4]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Délka těla dosahuje kolem 48–52 cm. Samec i samice vypadají stejně, samice bývá o něco větší než samec.[5] Svrchní strana těla je černá. Břicho, podocasní krovky, kostřec a střední část spodní strany křídel jsou bílé. Duhovky, oční kroužek a zobák jsou sytě červené, nohy růžové. Nedospělí jedinci mají světlejší zobák, jeho špička bývá černá.[6]

Výskyt[editovat | editovat zdroj]

Areál výskytu druhu zabírá pobřežní oblasti Austrálie a Tasmánie a kapsovitě zasahuje i do jižní oblasti Nové Guineje a na Aruské ostrovy. V prvním desetiletí 21. století se početnost australské populace odhadovala na 12–14 tisíc jedinců.[7]

Biologie[editovat | editovat zdroj]

Ústřičník dlouhozobý v letu

Stanoviště druhu tvoří mořské pobřeží, preferuje hlavně písčité pláže v zálivech.[6][8] Je poměrně rozšířený a vzhledem ke snadné identifikaci se jedná o jednoho z nejlépe rozlišitelných ptáků australského pobřeží. Typicky je k vidění, jak samostatně nebo v páru cupitá podél pobřeží, kde hledá svou hlavní potravu – měkkýše, občas sezobne i kraba nebo červa. V oblibě má hlavně odliv, kdy moře ustoupí a ústřičník může v odhalených březích nalézat potravu. Měkkýše ve schránce otevírá buď klováním nebo tlučením o tvrdý povrch, přičemž individuální ústřičníci preferují používání buď jedné nebo druhé metody, kterou se naučili od svých rodičů.[5] Vokální projev zahrnuje v letu vydávané per-píp nebo plíp plíp.[6]

Hnízdění[editovat | editovat zdroj]

Mládě (vlevo) s dospělcem

Jedná se primárně o monogamní druh, který utváří doživotní páry.[5] V Novém Jižním Walesu byl nicméně zaznamenán zajímavý případ trojice ústřičníků, která spolu zahnízdila 10 let po sobě.[9] Ústřičníci zahnizďují přímo na zemi na pláži. Během hnízdění jsou vysoce teritoriální a hlasitě křičí na každého narušitele teritoria. V případě potřeby mohou předvádět zlomení křídla, aby tak odlákali pozornost predátora od hnízda. Samice mezi srpnem a lednem klade do mělkého důlku v písku 2–3 vejce. Vejce o rozměrech 59×41 mm bývají šedě olivová s tmavě hnědými skvrnami. Inkubaci zajišťují oba partneři s větším přispěním samice po dobu 28–32 dní. Prekociální mláďata opouští hnízdi do 3 dnů od vyklubání, avšak rodiče je nadále krmí po několik týdnů.[5]

Ohrožení[editovat | editovat zdroj]

Mezinárodní svaz ochrany přírody druh hodnotí jako málo dotčený.[10] Populace je patrně stabilní a hlavní potenciální ohrožení druhu představují výstavba v pobřežních oblastech, úbytek přirozených stanovišť, predace liškami, sběr měkkýšů lidmi, rušení lidmi a stoupání hladiny moří spolu s dalšími doprovodnými jevy globálního oteplování, jako jsou výjimečně rozbouřená moře, která mohou smést hnízdiště ústřičníků.[7]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ The IUCN Red List of Threatened Species 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27].
  2. ↑ VIEILLOT, Louis Pierre. Nouveau dictionnaire d'histoire naturelle, appliquée aux arts, à l'agriculture, à l'économie rurale et domestique, à la médecine, etc. Nouv. éd. presqu' entièrement refondue et considérablement angmentée.. vyd. Svazek t.15 (1817). Paris: Chez Deterville, 1817. 574 s. Dostupné online. DOI 10.5962/bhl.title.20211. 
  3. ↑ Buttonquail, thick-knees, sheathbills, plovers, oystercatchers, stilts, painted-snipes, jacanas, Plains-wanderer, seedsnipes. www.worldbirdnames.org [online]. IOC World Bird List v14.1 [cit. 2024-04-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2024-04-18. (anglicky) 
  4. ↑ JOBLING, J.A. Helm Dictionary of Scientific Bird-names [online]. 2010 [cit. 2020-06-29]. S. 165. Dostupné online. (anglicky) 
  5. ↑ a b c d Kolektiv autorů, 2007. Reader's digest complete book of Australian birds. Sydney: Reader's Digest (Australia). ISBN 978-0-949819-99-4. S. 188. (anglicky) 
  6. ↑ a b c SIMPSON, Ken. Field guide to the birds of Australia: the most complete one-volume book of identification. 6. vyd. Australia: Penguin, 1999. Dostupné online. ISBN 0-670-87918-5. S. 90. 
  7. ↑ a b TAYLOR, Iain R., et al. Conservation assessment of the Australian Pied Oystercatcher Haematopus longirostris [online]. International Wader Studies 20, 2014 [cit. 2024-04-15]. S. 116–128. Dostupné online. 
  8. ↑ OWNER, D.; ROHWEDER, D. A. Distribution and habitat of Pied Oystercatchers ( Haematopus longirostris) inhabiting ocean beaches in northern New South Wales. Emu - Austral Ornithology. 2003-06, roč. 103, čís. 2, s. 163–169. Dostupné online [cit. 2024-04-18]. ISSN 0158-4197. DOI 10.1071/MU01053. (anglicky) 
  9. ↑ TOTTERMAN, B.; HARRISON, A. A Long-term Breeding Trio of Pied Oystercatchers: Haematopus Longirostris. Australian Field Ornithology. 2007, roč. 4, čís. 1, s. 7-12. Dostupné online [cit. 2024-04-18]. ISSN 1448-0107. 
  10. ↑ Haematopus longirostris [online]. The IUCN Red List of Threatened Species, 2016 [cit. 2024-04-15]. Dostupné online. DOI 10.2305/IUCN.UK.2016-3.RLTS.T22693647A93416823.en. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Kolektiv autorů, 2007. Reader's digest complete book of Australian birds. Sydney: Reader's Digest (Australia). ISBN 978-0-949819-99-4. S. 348. (anglicky) 
  • SIMPSON, Ken. Field guide to the birds of Australia: the most complete one-volume book of identification. 6. vyd. Australia: Penguin, 1999. Dostupné online. ISBN 0-670-87918-5. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Ústřičník_dlouhozobý&oldid=23837342“