Jidáš Iškariotský

Jidáš zrazuje Ježíše Krista polibkem. (Giotto di Bondone)

Jidáš Iškariotský, (hebrejsky יהודה איש־קריות, Jehuda iš Karijot, doslova Jehuda (muž) z Karijot) je biblická novozákonní postava. Šlo o jednoho z 12 původních apoštolů Ježíše Krista, který svého mistra zradil a umožnil jeho zatčení. V biblických textech je líčen jako záporná postava, poněkud jiný pohled mají gnostické apokryfy, z nichž nejznámější je Evangelium podle Jidáše.

Jméno

Jméno Jidáš odpovídá jménu Juda. Pro odlišení od Judy bratra Ježíše se používá přídomek Iškariotský. Existuje několik výkladů jeho původu. Nejrozšířenější vysvětlení jej vykládá jako „muž z Keriót“ hebrejsky iš Kariot, což je odkaz na jeho rodnou ves, ležící poblíž Hebronu a zmiňovanou dvakrát v bibli. Kritiky tohoto výkladu je však poukazováno na to, že všichni Ježíšovi následovníci mají být z Galileje a Jidáš by jediný byl z Judeje. Jiní jej interpretují jako variaci výrazu „sikario“ jako by šlo o narážku na bojovníka, ozbrojeného dýkou, která se latinsky nazývá sica. A nakonec je tento přídomek pokládán za jednoduchý přepis hebrejsko-aramejského výrazu, který znamená: „Ten, který ho měl zradit“.

V křesťanství

Označení v evangeliích

Označení „ten, který ho měl zradit“ se vyskytuje dvakrát v Janově evangeliu, tedy po Petrově vyznání víry a potom během pomazání v Betánii. Další pasáže naznačují, že zrada právě probíhala, když říkají „Ten, který ho chtěl zradit“ – během poslední večeře po oznámení zrady a po Ježíšově uvěznění. Naproti tomu seznamy Dvanácti apoštolů mluví o zradě jako o faktu, ke kterému již došlo: Jidáš Iškariotský, který ho pak zradil, tak jak to říká Marek, Matouš a Lukáš mají rovnocenné výrazy. V každém případě je opakovaně jmenován „jedním z Dvanácti“ ) nebo „z počtu Dvanácti“. Ježíš dokonce dvakrát, když mluví k apoštolům, právě o něm říká: „jeden z vás“ . A Petr o něm řekne, že „se počítal k nám a měl účast na této naší službě“.

Teologické otázky

Je před námi otázka: Jak je možné, že si Ježíš vyvolil tohoto člověka? Jidáš byl vlastně ekonomem skupiny (Jan 12, 6b; 13, 29a) a v Janově evangeliu je označen také za zloděje (Jan 12, 6a). Tajemství volby vyniká ještě více, když o něm Ježíš pronáší velmi přísný soud: „Běda tomu člověku, který Syna člověka zradí!“ (Mt 26, 24). Ještě hutnějším se pak stává tajemství jeho věčného údělu, dozvídáme-li se, že se v Jidáši hnulo svědomí a přinesl velekněžím a starším těch třicet stříbrných nazpátek a řekl: „Zhřešil jsem: zradil jsem nevinnou krev“ (Mt 27, 3-4). I když se pak vzdálil, aby se šel oběsit (srv. Mt 27, 5).

Druhá otázka se týká jeho jednání: Proč Ježíše zradil? Tato otázka je předmětem různých hypotéz. Někteří poukazují na faktor jeho lačnosti po penězích, jiní zastávají vysvětlení mesiánské povahy: Jidáš byl prý zklamán tím, že Ježíš nezařadil do svého plánu politicko-vojenské osvobození své země. Evangelní texty však ve skutečnosti kladou důraz na další aspekt: Jan výslovně praví, že „ďábel už vnukl Jidáši Iškariotskému, synu Šimonovu, myšlenku, aby ho zradil“ (Jan 13, 2); podobně píše Lukáš: „Tu vstoupil satan do Jidáše zvaného Iškaritský, který byl z počtu Dvanácti“ (Lk 22, 3). Tímto způsobem jsou překročeny historické motivace a událost se vysvětluje na základě osobní odpovědnosti Jidáše, který podlehl pokušení Zlého. Jeho zrada zůstává v každém případě tajemstvím.

Kritika

Stejně tajemnou zůstává i jeho postava, kolem které existuje mnoho smyšlenek a teorií. Nejextrémnější z nich postulují názor, že nikdy neexistoval a že do evangelijního příběhu byl zařazen z „dramaturgických“ důvodů (John Shelby Spong), případně jako pokus svést vinu za ukřižování Ježíše na židy v době, kdy raná církev už nepodnikala misii mezi vyznavači judaismu, a naopak se snažila usmířit si římskou moc (Pinchas Lapide). Nepřímým důkazem toho, že Jidáš je pozdějším dodatkem, je podle nich úplná nepřítomnost postavy Jidáše v nejstarších dokumentech Nového zákona (Pavlových listech sepsaných v letech 40–60 po Kr.). Naopak v evangeliích se Jidáš objevuje – čím mladší to které evangelium je, tím více podrobností o Jidášově zradě dodává.

Postava Jidáše se ve středověké Evropě stala ztělesněním všech židů a příběh Jidášovy zrady se stal jedním ze zdrojů křesťanského antijudaismu. Právě z řad mnoha katolických a protestantských historiků (např. William Klassen) vzešel pokus přehodnotit Jidášovu postavu.

Literatura

• Pinchas Lapide: Kdo byl vinen Ježíšovou smrtí, Brno 1995
• Jacobus de Voragine: Legenda aurea, Vyšehrad Praha 1998
• Gerhard Kroll: Po stopách Ježíšových, Karmelitánské nakladatelství 2002
• Rudolf Ströbinger: Hosté poslední večeře: Osudy 12 apoštolů Brno 1997
• Karol Sidon: Evangelium podle Josefa Flavia. 1991
• Jan Fingerland: Jidáš – příběh zrádce, Teologie&Společnost 1/2005
• R. Niemann et al.: Kdo jsi, Jidáši? Návrat domů, Praha 2004. ISBN 80-7255-102-7

Související články

• Evangelium podle Jidáše
• Jidášova stolice
• Zmarlika Jidášova
• Jidášovo ucho

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jidáš Iškariotský na Wikimedia Commons
• Encyklopedické heslo Jidáš v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích

Portály: Křesťanství