Wikipedista:Miroslava Fišerová/Pískoviště

Jan Zrzavý Ilustrátor a uctívač krásy: Novotná Zuzana, Leffová Linda, Národní galerie Praha 2016, 33 stran ISBN 978-80-7035-635-7

Ilustrace zpočátku vznikaly na objednávku nakladatelů, především Otakara Štorch–Mariena, s nímž sdílel svůj obdiv k Juliu Zeyerovi. Jako jedna z prvních vznikla na Vánoce 1917 v nakladatelství Aventinum malá knížka s názvem Jeníkovy pohádky. Obsahovala deset příběhů, které Zrzavý napsal jako vzpomínku na dětství na Vysočině a opatřil kresbou na obálce. Kresby s typickým rukopisem na obálkách byly nejčastější prací pro další knihy (Básníkovo jaro od Antonína Sovy, divadelní hra Narození od Karla Štorcha, Červený kolotoč od Olgy Scheinpflugové atd.),

Tvořil také početnější kresebné cykly. Ilustrace Máchova Máje vyšly v Aventinu na Vánoce 1924, v roce 1927 vytvořil výtvarný doprovod ke Kytici K.J.Erbena. Ke každé básni zhotovil celostránkovou uhlovou černobílou ilustraci. Obě díla sklidila velký obdiv a byla vydávána opakovaně řadu let. Vydání Máje z roku 1954 Zrzavý rozšířil o další ilustrace a svůj autoportrét na vinětě.

Trvale se zabýval myšlenkou na vytvoření ilustrací k dílu Julia Zeyera, podrobně studoval jeho život a tvorbu. Studoval fotografie se Zeyerovým portrétem, jeho posmrtnou masku a kresby. Na základě toho vytvořil několik Zeyerových portrétů a také volné ilustrační kresby. V roce 1957 získal možnost podílet se na vydání ilustrovaného Zeyerova díla kresbami k romanetu Dům u tonoucí hvězdy. Pro další zeyerovský cyklus Světla východu (1958) nakreslil černobílé portréty inspirované orientálními příběhy. K epické básni Olgerd Gejštor (1959) vytvořil celostránkové tužkové kresby s postavami zasazenými mezi siluety pražských staveb.

Od nově vzniklého Státního nakladatelství krásné literatury, hudby a umění dostal Zrzavý v roce 1953 zakázku na ilustrace k Shakespearovým Sonetům. Uhlové kresby s erotickým nádechem doprovodily vydání v roce 1955. Jeho kresby nesly obálky dalších knih, např. Stařec a moře (1956). V roce 1959 vytvořil velký cyklus uhlových kreseb k Máchově poetické povídce Pouť krkonošská. Podobné uhlové kresby doprovodily romantickou povídku F.M.Dostojevského Bílé noci (1964).

Od roku 1957 vytvářel i barevné ilustrace - Islandský rybář Pierra Lotiho (1957), Dělníci moře Victora Huga (1960) a Gogolovy Večery na Dikaňce (1963). Vzhledem k množství ilustrací připravil si nový postup prvotisku základního motivu, který postupně upravoval až do knižní podoby. Tuto formu vícelistového prvotisku uplatnil také v černobílých kresbách pražských panoramat ke knize veršů Zpěvy o Praze od Jaroslava Seiferta (1968). Zrzavého poslední ilustrátorskou prací jsou kresby k výboru poezie Tři zpěvy od Viktora Dyka (1973).

Galerie EPO1 (Trutnov)

Galerie je umístěna v historickém objektu bývalé elektrárny v okrajové části města Trutnova. Byla otevřena v roce 2023. Zalložilii ji manželé Renata a Rudolf Kasperovi, kteří se rozhodli nevyužívaný objekt přetvořit v centrum současného umění. Na ploše 3 400 m² jsou vystaveny sochy, malby, instalace či fotografie umělců ze středoevropského prostoru.

Jednou z hlavních myšlenek a cílů EPO1 je podporovat mladé umělce a zprostředkovat jejich díla veřejnosti v prostorech galerie. Poskytuje i zázemí pro tvorbu mladých umělců (Rezidenční byty, ateliéry, dílny), kteří tak mohou svá díla vytvářet přímo na místě.

V rámci projektu Power for Space instaluje EPO1 sochy do veřejného prostoru. ve městě . Kolem budovy jsou nainstalována velkoprostorová díla známých osobností českého umění jako. Suška, Gabriel, Typlt, Cais. ,

Stálá expozice se věnuje historii poříčské elektrárny, která sahá až do roku 1912 i výrobě elektrické energie na Trutnovsku.

ateliér Tsunami z Náchoda

Výstavy: Volume - akustická dimenze v současném umění.- sochy nebo plátna, které mají něco společného se zvukem.

Power Post Station. - se zabývá konverzí energie.

Fresh Power - mapuje českou sochařskou scénu nejmladší generace.

Fort II (Radíkovská pevnůstka)

Jednovalový fort byl nejmodernějším objektem olomoucké pevnosti, unikát pevnostní architektury v českomoravském prostoru.

Třetí etapa budování císařsko-královské fortové pevnosti města Olomouc v 70. letech 19. století byla zahájena v souvislosti s rozvojem dělostřelecké techniky. Zavádění dalekonosných drážkových děl si vyžádalo výstavbu předsunutých objektů (festů), vzdálených od pevnostního jádra, na klíčová přístupová místa. Plánovany byly festy na Svatém Kopečku (6 objektů), Chlumu u Velkého Týnce (3 objekty) a Pod Lipkou u Lutína (3 objekty). Fort na Radíkově měl být jedním z objektů festu na Svatém Kopečku, zajišťujících obranu města ze severovýchodu a jako jediný byl skutečně postaven. Projekt byl schválen v roce 1871, stavba byla zahájena v roce 1872 a v srpnu téhož roku ji navštívil v rámci své inspekční cesty císař F.J.I. Fort byl dokončen v červnu 1874, ale následně byl projekt rozšířen o další budovu s obrannými prvky, která byla dokončena na podzim 1874. V budově Paradis bylo ubytováno 216 mužů, v přilehlé budově důstojníci a 50 dalších vojáků. Maximální ubytovací kapacita fortu byla 660 mužů.

Od ostatních fortů se odlišoval. Má nepravidelný šestiúhelníkový půdorys bez reduitu. Objekt je tvořen mohutným zemním valem, na kterém se nacházela otevřená dělostřelecká postavení se 43 děly a obsazen byl 469 vojáky. Kolem fortu je suchý příkop vylámaný ve skále. Obranu příkopu zajišťovaly 3 vnitřní kaponiéry s deseti děly. Krytou chodbou byly přes zemní val propojeny s vnitřním kasárenským objektem.

Dokončovací stavební práce probíhaly až do roku 1882 (letopočet se zachoval na klenáku jedné z odvodňovacích štol). V roce 1875 musel být kvůli prosakování srážkové vody objekt Paradisu zpevněn další betonovou vrstvou a opraveny drobné trhliny. V letech 1881–2 byla prováděna rekonstrukce sesunuté části kontreskarpy (vnější strana obvodového příkopu) na obou bocích pevnůstky. Objekt byl využíván i k výcvikovým účelům. V okolí mimo fort byly postaveny dřevěné baráky pro cvičící vojska a další podpůrné objekty (špitál v Radíkově, dvě vojenské studny jako zdroj pitné vody v Samotiškách a prachárna v polích u Samotišek).

Dne 7. listopadu 1888 nabyl platnosti císařský dekret o zrušení olomoucké pevnosti z 9.3.1886. Byla zahájena postupná demolice objektu.

V roce 1894 byl fort prodán ve veřejné dražbě. Pozemky získalo město Olomouc.

Elke Krystufek

Elke Silvia Krystufek (16. července 1970, Vídeň) je multidisciplinární umělkyně, známá pro svou provokativní a často autobiografickou tvorbu, která zkoumá témata identity, sexuality a ženského těla. Zabývá se malbou, fotografií, videem, koláží, kresbou, performancemi a zvukem. Její práce navazuje na rakouské umělce – od Egona Schieleho po vídeňské Akcionisty a Valie Export, kteří zkoumali sexualitu v umění a svými díly často překračovali hranice konformity. Pokrývá otázky související se sexem a svými performancemi, kresbami, fotografiemi nebo filmy zpochybňuje společenská pravidla a zkoumá vlastní identitu, vztahy mezi svým tělem a diváky. Pro její tvorbu je charakteristický konfrontační přístup, spojuje autobiografické prvky se sociopolitickým komentářem a vytváří provokativní styly, které posouvají hranice. Konfrontace s politikou a kulturou jsou součástí jejího feminismu a zahrnují její zaujetí možnostmi žen definovat si, jak na veřejnosti projevit svou vlastní identitu.

Život a dílo

V letech 1988–1993 Elke Krystufek studovala na Akademii výtvarných umění ve Vídni, kde ji silně ovlivnilo dílo Arnulfa Rainera, jednoho z průkopníků vídeňského akcionismu. Toto umělecké hnutí působící v letech 1960 až 1970 považovalo performance za politický nástroj k osvobození těla. Jako součást generace fascinované ideologickým převratem, který hnutí vyvolalo v Rakousku, se rychle prosadila jako jeho nástupkyně.

Uznání získala v 90. letech. Již ve svých 28 letech reprezentovala Rakousko na bienále v São Paolo a od té doby vystavuje na mezinárodní úrovni, včetně účasti na Benátském bienále v roce 2009. Působila jako hostující profesorka na Univerzitě umění a designu v Linci, v letech 2001–2002 byla hostující profesorkou na Státní akademii výtvarných umění v Karlsruhe a v letech 2005–2006 přednášela na Akademii výtvarných umění ve Vídni. Žije a pracuje ve Vídni a Berlíně. V roce 2002 jí byla udělena cena Svena Daalsgaarda v Kodani a v roce 2003 byla vyznamenána cenou města Vídně za výtvarné umění. Od roku 2011 používá jméno Elke Silvia Krystufek, které je zároveň koncipováno jako její vlastní umělecké dílo.

Její práce používá stejnou virulenci, stejný pocit provinění a stejnou radikálnost, aby zpochybnila svou vlastní identitu a tím i to, co by se dalo definovat jako její „ženství“. Její život a historie jejího těla jsou materií prima, kterou používá ke konstrukci své práce a sestavování řady vysoce podvratných akcí. V roce 1994 v Kunsthalle Vienna vytvořila instalaci Satisfaction , ve které mohla veřejnost sledovat Kryštufka přes skleněnou tabuli, jak onanuje v provizorní koupelně s mnoha erotickými doplňky. Tímto provokativním gestem dosáhla extrémních hranic projevu intimity, ne-li přímo exhibicionismu, a to postavením diváka do nevyhnutelné pozice vykukujícího kocourka. Tento hédonistický výrok, zažitý na veřejnosti, působí zároveň jako konečné hledání vnitřního já a jako vůle k legitimnímu ženskému potěšení. V Wreckage (1995), videu prezentovaném na výstavě Présumés innocents v roce 2000 v CAPC, musée d'Art contemporain de Bordeaux, natočila voskování své vlastní pubis. ES Kryštufek zpochybňuje ženskost, přetrvávání rozkoše v průběhu let a mutace těla. Její koláže, malby a videa zachycují umělkyni v různých fázích jejího života: fotografie Love by Memory (Peace) z roku 1999 ji zachycuje jako mladou adolescentku, v raných fázích své narůstající sexuality, ještě jako dítě; na jejích mnoha autoportrétech je obraz sebe sama jako dospělého dosaženo splynutím sexu a obličeje, jako ve snímku Velikost nezáleží, na věku záleží (2006), kde je umělkyně zobrazena, jak otevírá ústa-vulvu “ – jak potvrzení jejího ženství, tak stigmata všech jejích ran.

raná plátna, jako je Vater (Otec), 1991 nebo If I Paint , 1989, Masky, paruky, kostýmy a závoje se v její tvorbě opakují a souvisí s tématem ženského zahalování. jak je vidět v asambláži Otherlies , 2019. Množství autoportrétů olejomaleb, kreseb uhlem, intimních videí a koláží; používá své tělo a tvář jako médium a zrcadlo, jako nekonečné metody infiltrace do světa současného umění a médií. Tyto náhlé, frontální a někdy brutální názory zpochybňují kódy a modely módního průmyslu, umění, sexu, náboženství a politiky.

Vyjadřovala své názory ručně psanými poznámkami, které umisťovala na svá plátna. Objevovaly se také na divadelních scénách a v uměleckých knihách. Kniha V náručí štěstí (In the Arms of Luck) je intimní a znepokojivý deník obsahující 56 autoportrétů nakreslených černou a barevnou tužkou mezi lety 1977 a 1999. Autobiografické poznámky ke kresbám poskytují základní informace o hledání identity, které osciluje mezi láskou a nenávistí, sebeuspokojením a znechucením, fantazií a kritickým odstupem. Její textové fragmenty jsou psány anglicky, genderová problematika a voyeurismus jsou opakující se témata.

; jeden, z roku 2017, nesl jednoznačný název Můj bestseller, I. díl . Nikdo to nemusí vědět, Bohatí navštěvují chudé-chudí navštěvují bohatě, a další. CD Hollywoodland je interaktivní verze výstavy z roku 2000.

politické odkazy se nacházejí v dílech jako Not My Government a Not My Justice (oba 2019), stejně jako Störung der Nachtruhe der Republik? (2018) Portréty Otto Wagnera

V roce 2009 reprezentovala Rakousko na bienále v Benátkách. Její instalace Tabou Taboo zabrala dvě výstavní plochy a zahrnovala malby, kresby, nástěnné nápisy a video. Distancovala se od svých dřívějších sérií autoportrétů a reprodukovala fotografie nahého muže, které předtím pořídila, podle dobře zavedených estetických kritérií. ES Kryštufek zpochybňuje gendery a zvyky a nabourává hodnoty zavedené patriarchální společností. „Vidím se jako sociální pornograf a jako umělec uvnitř a zapojený do systému. Moje práce je vždy silně motivována historií umění a sexualita mě zajímá jako sociální či asociální fenomén.“ ( Sex ve městě , 2003).

Rakouská umělkyně Elke Krystufek (1970), absolventka Institutu pro současné umění na vídeňské Akademii výtvarných umění (ateliér malby, prof. Arnulf Reiner), pitvá sbírky MAK (Museum für angewandte Kunst/Gegenwartskunst) a generuje novou prezentační podobu muzea. Výstavou Liquid Logic intervenuje a proniká do kamenné instituce jako málokterá umělkyně před ní. Elke Krystufek po několik měsíců zkoumala historii budovy i tradiční poslání muzea a během tohoto kontinuálního procesu rozvíjela dialekticky budovaný, komplexní autorský projekt. Výstava otevírá prostřednictvím rozmanitých uměleckých výrazových prostředků nové perspektivy úvah a pomíjivosti umění, sbírkových strategií a o roli ženy v uměleckém provozu v úzkém napojení na témata jako náboženství, ženská otázka, společenské hodnoty nebo mýtus. Autorka se neomezila pouze na „mrtvé“ objekty. Diskutovala například s jednotlivými kustody muzea o sbírkách (jejich výpovědi a názory jsou zaznamenány ve výstavním katalogu). Společně s nimi vybrala objekty zařazené potom do vlastního projektu. Kritérii pro výběr artefaktů byly antropologicky zaměřené tematické okruhy: mozek, náboženství, vagina a svatba. Inspirována těmito objekty i jejich sbírkovým uspořádáním, vytvořila umělkyně nová díla – objekty, nábytek, obrazy, fotografie apod. Ta opět podrobila komentářům kustodů. Těžištěm výstavy je pak „kuchyně Margaret Schütte-Lihotzké“, jakási rekonstrukce studijní sbírky z akvizic muzea. Muzeum nabývá na své tajemné bizarnosti a magičnosti. MAK – Ausstellungshalle (Stubenring 5, Vídeň) do 1. 4.

Vařejné sbírky: Muzeum moderního umění (MUMOK), Vídeň, Muzeum Essl v Klosterneuburgu, Vídeň, Albertina, Vídeň, Belvedere, Vídeň, Muzeum užitého umění (MAK), Vídeň, Muzeum modernismu, Salzburg, Nová galerie Graz, Kunsthaus Bregenz, Bregenz, Lentos, Linz, UBS Collection, Curych, Kolekce Gaddi, Lucca, Státní muzeum, Kodaň, Muzeum Migros, Curych, Centre Pompidou, Paříž,

Vybrané samostatné výstavy

• 1997 Jsem tvé zrcadlo, Secese, Wien
• 2000: Nikdo to nemusí vědět, Portikus, Frankfurt nad Mohanem
• 2003: Nahý a pohyblivý, Sammlung Essl, Klosterneuburg
• 2004: Der soziographische Blick: Blick / View #6 – Elke Krystufek. Neustálý milenec – Rychlejší než rychlost světla, Kunstraum Innsbruck
• 2005: Elke Krystufek Proper Use, MDD – Museum Dhondt-Dhaenens, Deurle
• 2006/07: Tekutá logika – Vrchol poznání a rychlost myšlení, Museum für angewandte Kunst (Wien)
• 2008: Zodpovědný za štěstí, CAMERA AUSTRIA, Graz
• 2009: ženský pohled na muže či nemuže, Galerie Meyer Kainer, Wien
• 2009/10: Méně mužského umění, Kestnergesellschaft, Hannover
• 2011: Místní a imigranti, Susanne Vielmetter Los Angeles Projects
• 2011: HARMONIE 2, Vegas Gallery, Londýn
• 2011: HARMONIE 3, The Box Gallery, Los Angeles
• 2012: HARMONIE 5, Galerie Nicola von Senger, Curych
• 2012: HARMONIE 8, Le Confort Moderne, Poitiers
• 2013: HARMONIE 26, Salon Jirout, Berlín
• 2013: HARMONIE 20, výstava Office World a Art na místě konání, Vídeň
• 2013: HARMONIE 360, Hausmuseum Dr. Otmar Rychlík, Gainfarn
• 2014: HARMONIE 19, Galerie Meyer Kainer, Wien
• 2014: HARMONIE 98, Světová výstava Office a One Gallery, Vídeň
• 2014: HARMONIE 32, Galerie Nicola von Senger, Curych
• 2015: Mode, Combo, Wien
• 2018: Luxus, W&K – Wienerroither & Kohlbacher, Vídeň
• 2019: 30 let – žádný přehled, Croy Nilesen, Vídeň
• 2022 Elke Silvia Krystufek, W&K Palais, Vídeň, Rakousko