Wikipedista:Khamul1/Pískoviště/10

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Život[editovat | editovat zdroj]

Dětství a mládí (1292−1308)[editovat | editovat zdroj]

Miniatura písmena R ve kterém sedí vousatý muž s korunou, žezlem a královským jablkem.
Miniatura Václava II. ve Zbraslavské kronice

Eliška Přemyslovna se narodila 20. ledna 1292 jako třetí dcera českého Václava II. a jeho manželky Guty Habsburské, dcery Rudolfa I. Habsburského a Gerturudy z Hohenbergu. Matka Elišce zemřela už v jejích pěti letech roku 1297. Vliv měly na Elišku od roku 1303 větší kontakty s dominikány, především s význačným diplomatem, dvořanem a mystickým spisovatelem Koldou z Koldic. V roce 1304 Eliška dosáhla dospělosti a tedy i nároku na vlastní dvůr.[1]

Roku 1305 zemřel Eliščin otec Václav II. a následujícího roku byl v Olomouci zavražděn i Eliščin bratr a nový český král Václav III. Protože Václav III. byl posledním mužským příslušníkem rodu Přemyslovců, novým českým krále byl zvolen manžel Eliščiny sestry Anny vévoda Jindřich Korutanský.[2] Eliščina prvotní radost z Jindřichova nástupu na trůn, od kterého očekávala vzkříšení přemyslovské tradice, se však brzy proměnila v trpké zklamání a pohrdáním novým neschopným králem. Uchýlila se proto do svatojiřského kláštera ke své tetě a abatyši Kunhutě Přemyslovně. Do kláštera se přesunula i s malým dvorem složeném z několika kaplanů a sloužících.[3][4] Eliška patrně nežila přímo v klášterní klauzuře,[5] ale pravděpodobně v některé z budov na Pražském hradě pod Kunhutiným dohledem.[6] Jindřich Korutanský byl sice z Prahy nakrátko vyhnán rakouským vévodu Rudolfem Habsburským, který se také nechal zvolit českým králem, ale po Rudolfově smrti v roce 1307 se Jindřich v Českých zemích znovu ujmul vlády. Ještě před Korutancovým návratem se z úst nejvyššího maršálka a přívržence Habsburků Dobeše z Bechyně zřejmě objevila nabídka rakouskému vévodovi Fridrichovi Habsburskému, aby se oženil s Eliškou Přemyslovou a legitimizoval tak svůj nárok na český trůn. Dobeš však byl vzápětí zavražděn Oldřichem a Hynkem Krušinou z Lichtenburka a z dalšího vyjednávání o Eliščině sňatku s Fridrichem proto sešlo.[7] Zatímco podle Josefa Šusty se Eliška do kláštera uchýlila až po Rudolfově smrti v druhé etapě vlády Jindřicha Korutanského,[5][8] Karel Stejskal a Jiří Kropáček pobyt Elišky Přemyslovny ve svatojiřském klášteře datují mezi léta 1306 a 1310,[9] k čemuž se přiklonila i Božena Kopičková. Podle Dalimilovy kroniky byl Eliščin pobyt na Pražském hradě přerušen Rudolfem Habsburským, který podle Dalimila Přemyslovny z Hradu sehnal. Tvrzení je však pochybné, protože obě Eliščiny sestry byli už vdané a v době Rudolfovy vlády na Hradě nepobývaly. Eliška Přemyslovna byla každopádně pod velkým vlivem své zbožné tety Kunhuty.[10]

Sňatek (1309−1310)[editovat | editovat zdroj]

Sekretní pečeť Jindřicha Korutanského

Z řad odpůrců Jindřicha Korutanského postupně začala krystalizovat prolucemburská opozice, jenž si za cíl vzala na trůn dosadit Jana Lucemburského, mladičkého syna nového římského krále Jindřicha VII. Jan se podle jejich plánů měl oženit s Eliškou Přemyslovnou.[11] Protože Eliška se zaobírala zoufalou situací v zemi, rozhodla se udělat vše pro její zlepšení, aby zachránila otcovo dědictví. Souhlasila proto s vůdcem prolucemburké opozice cisterciákem opatem Konrádem Zbraslavským, že se vdá za mladičkého syna římského krále, Jana Lucemburského, a stane se českou královnou. Učinila tak s vědomím, že přinese závažný rozkol do svého vztahu s Korutancovou manželkou a svou sestrou Annou.[12] Jindřich VII. se českou otázkou začal vážně zabývat a na jednání s cisterciáckými opaty v Heilbronnu v srpnu 1309 jim potvrdil, že právoplatnou dědičkou českého trůnu je pouze Eliška Přemyslovna, což byl pro cisterciácké vyjednavače značný úspěch.[13][14] Jindřich Korutanský se však o záměrech svých odpůrců brzy dozvěděl a do Čech pozval oddíly míšeňského markraběte Fridricha Pokousaného. Zároveň podle vyprávění Petra Žitavského začal Elišku pobývající na Pražském hradě nutit do nerovného sňatku s nevýznamným míšeňským baronem Otou z Burgau-Löbdaburgu. Eliška se tak dostala do svízelné situace, kterou se 28. května 1310 rozhodla řešit svým útěkem z Prahy do Nymburku, při kterém ji kryl šlechtic Jan z Vartemberka a Jindřich z Lipé.[15] Eliška se do Prahy vrátila až 29. června 1310, poté co Prahu znovu ovládla protikorutanská opozice, která v Praze uspořádala zemský sněm.[16] Český zemský sněm delegoval cisterciácké opaty a zástupce šlechty i patriciátu na říšský sněm svolaný Jindřichem VII. do Frankfurtu nad Mohanem,[17] kde bylo dovršeno jednání o svatbě Jana a Elišky a jejich nástupu na český trůn. Petr Žitavský ve své kronice mluví o Jindřichových snahách na český trůn dosadit místo Jana svého bratra Walrama, Lenka Bobková Petrovo vyprávění však považuje za nepravděpodobné. Dne 25. července byly vyhlášeny zásnuby a jako datum sňatku bylo stanoveno 1. září.[18] Postavení prolucemburské opozice v Čechách však zkomplikovaly události z 18. července 1310, kdy se Jindřich Korutanský s pomocí míšeňských oddílů zmocnil Kutné Hory.[19]

Svatba Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny ve Špýru (Balduineum)

České poselstvo vracející se z jednání ve Frankfurtu nad Mohanem Elišku na počátku srpna přimělo, aby se okamžitě vydala na cestu z Čech do Špýru, kde se měla odehrát její svatba s Janem Lucemburským.[20] Jindřich Korutanský se zabránit Elišce v odjezdu z Prahy neodvážil a již 14. srpna Eliška v doprovodu některých pánů opustila Prahu. Pražský biskup Jan IV. z Dražic Elišce k cestě do Německa údajně daroval koně. Dne 18. srpna dorazila do Norimberku, o tři dny později se v Mergantheimu setkala s cisterciáckými opaty Konrádem Zbraslavským a Heidenreichem Sedelckým, předními vyjednavači české prolucemburské strany, kteří po jednání s římskám králem ve Frankfurtu zůstali v říši. Dne 23. srpna se Eliščin průvod zastavil v Sinsheimu, odkud ji do Špýru slavnostně doprovodil Walram Lucemburský, kde přenocovali. Dne 25. srpna Eliška dorazila do Heimbachu, kde se setkala se svým nastávajícím tchánem Jindřichem VII. a jeho manželkou Markétou Brabantskou. Rozruch na Jindřichově dvoře způsobil Eliščin vzhled. Vyhlížela totiž jako zkušená a dospělá žena nevhodná pro o čtyři roky mladšího čtrnáctiletého mladíka. Podle kroniky Matyáše z Neubrugu se dokonce ozvaly pochybnosti o Eliščině panenství. Dne 30. srpna vstoupil královský průvod do Špýru, kde po okázalé hostině Jindřich VII. udělil Janovi České země v léno. Následujícího dne 1. září 1310 kolínský arcibiskup Jindřich II. z Virneburgu Jana Lucemburského a Elišku Přemyslovnu v dómu špýrské katedrály oddal.[21]

Českou královnou[editovat | editovat zdroj]

Výprava Jana Lucemburského do Čech byla zahájena 18. října. Eliška svého manžela na cestě k ovládnutí Českých zemí samozřejmě doprovázela. Janovo vojsko do Čech vstoupilo ze západu přes Chebsko a zamířilo ke Kutné Hoře, kterou se rozhodlo ovládnout nejdříve. Poté co útok na Kutnou Horu 19. listopadu selhal, mladý český král vytáhl směrem k Praze. Dne 3. prosince se jeho vojákům podařilo proniknout do města. Král Jan vjel jako vítěz do pražských ulic a jeho vojska se brzy s pokřikem Mír, mír mír! zmocnila celého města. Jindřich Korutanský s chotí Annou Přemyslovnou Prahu opustil až 9. prosince.[22]


Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ KOPIČKOVÁ, Božena. Eliška Přemyslovna. Královna česká. II. vyd. Praha: Vyšehrad, 2008. 184 s. ISBN 978-80-7021-915-7. S. 9−10 a 14. [dále jen Eliška Přemyslovna]. 
  2. ↑ VANÍČEK, Vratislav. Velké dějiny zemí Koruny české III. 1250−1310. Praha: Paseka, 2002. 760 s. ISBN 80-7185-433-6. S. 475−484. [dále jen Velké dějiny III.]. 
  3. ↑ SPĚVÁČEK, Jiří. Král diplomat. Jan Lucemburský 1296-1346. Praha: Panorama, 1982. 276 s. S. 42. [dále jen Král diplomat]. 
  4. ↑ ŠUSTA, Josef. Dvě knihy českých dějin. Kus středověké historie našeho kraje. Kniha druhá. Počátky lucemburské 1308-1320. Praha: Argo, 2002. 328 s. Dostupné online. ISBN 80-7203-377-8. S. 41−42. [dále jen Dvě knihy]. 
  5. ↑ a b Dvě knihy, s. 42.
  6. ↑ Eliška Přemyslovna, s. 18.
  7. ↑ Velké dějiny III., s. 484−491.
  8. ↑ ŠUSTA, Josef. České dějiny II./2. Král cizinec. Praha: Jan Laichter, 1939. 602 s. Dostupné online. S. 60. [dále jen Král cizinec]. 
  9. ↑ STEJSKAL, Karel; KROPÁČEK, Jiří. Malířství. In: POCHE, Emanuel. Praha středověká. Praha: Panorama, 1983. S. 506.
  10. ↑ Eliška Přemyslovna, s. 22 a 139.
  11. ↑ BOBKOVÁ, Lenka. Jan Lucemburský: Otec slavného syna. Praha: Vyšehrad, 2018. 581 s. ISBN 978-80-742-9342-9. S. 42. [dále jen Jan Lucemburský. 
  12. ↑ Eliška Přemyslovna, s. 24−25.
  13. ↑ Jan Lucemburský, s. 43−44.
  14. ↑ Král cizinec, s. 87−88.
  15. ↑ Král cizinec, s. 100−106.
  16. ↑ Jan Lucemburský a jeho doba, s. 128.
  17. ↑ SPĚVÁČEK, Jiří. Jan Lucemburský a jeho doba 1296−1346. K prvnímu vstupu českých zemí do svazku se západní Evropou. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1994. 658 s. ISBN 80-205-0291-2. S. 129. [dále jen Jan Lucemburský a jeho doba]. 
  18. ↑ Jan Lucemburský, s. 46 a 49−55
  19. ↑ Král cizinec, s. 120−122.
  20. ↑ Král cizinec, s. 121.
  21. ↑ Jan Lucemburský, s. 53−61
  22. ↑ Král cizinec, s. 143−149.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Česká královna
Předchůdce:
Anna Přemyslovna 		1310–1330
Khamul1/Pískoviště/10 		Nástupce:
Beatrix Bourbonská
Lucemburská hraběnka
Předchůdce:
Markéta Brabantská 		1310–1330
Khamul1/Pískoviště/10 		Nástupce:
Beatrix Bourbonská


Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Wikipedista:Khamul1/Pískoviště/10&oldid=17994667“