Vlha proměnlivá

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jak číst taxoboxVlha proměnlivá
alternativní popis obrázku chybí
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Podkmen obratlovci (Vertebrata)
Třída ptáci (Aves)
Podtřída letci (Neognathae)
Řád srostloprstí (Coraciiiformes)
Čeleď vlhovití (Meropidae)
Rod vlha (Merops)
Binomické jméno
Merops orientalis
Latham, 1801
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vlha proměnlivá (Merops orientalis) je pták z čeledi vlhovitých.

Taxonomie[editovat | editovat zdroj]

Tento druh byl popsán anglickým ornitologem Johnem Lathamem v roce 1801 pod stejnou biologickou nomenklaturou.

Je známo několik regionálních variací opeření a bylo pojmenováno celkem 9 poddruhů:

  • M. o. viridissimus
  • M. o. cleopatra
  • M. o. flavoviridis
  • M. o. muscatensis
  • M. o. cyanophrys
  • M. o. beludschicus
  • M. o. orientalis
  • M. o. ferrugeiceps
  • M. o. ceylonicus

Popis[editovat | editovat zdroj]

M. o. orientalis v Okandě na Sri Lance

Jako ostatní druhy z čeledi vlhovitých je to výrazně zbarvený, štíhlý pták. Měří 16 až 18 centimetrů na délku, z toho zhruba 5 centimetrů tvoří ocas. U tohoto druhu nelze pozorovat pohlavní dimorfismus.

Byly zpozorovány i vlhy proměnlivé s leucismem.[2]

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Jde o trvale sídlícího ptáka, který však má tendenci k sezónním přesunům; je široce rozšířený napříč subsaharskou Afrikou od Senegalu a Gambie po Etiopii, údolí Nilu, západní Arábii a Asii od Indie po Vietnam.[3]

Výskyt[editovat | editovat zdroj]

Jde o velmi rozšířeného a celkem všedního ptáka, jenž se množí na otevřených prostranstvích s křovinami. V Africe a Arábii se vyskytuje v suchých oblastech, ale dále na východ je různorodější. Často vyráží na lov z míst jen metr nebo i méně nad zemí. Rád využívá dráty v plotě a dráty elektrického vedení. Na rozdíl od jiných vlhovitých obývá i místa vzdálená od vodních ploch.[4] Běžně žije na pláních, ale vyskytovat se může i v Himáláji ve výškách 1 500–1 800 metrů. Obývají nížiny jižní Asie, ale některé komunity se sezónně stěhují, přičemž modely stěhování nejsou jasné;[5] během období dešťů se přesouvají do sušších oblastí a na zimu do teplých.[4] Do některých oblastí Pákistánu přilétají v létě.[6]

Chování[editovat | editovat zdroj]

Vyhřívání v písku

Není známo, že by migrovala, ale během roku se přesouvá v závislosti na množství srážek.[7] Ráno bývají zpomalené a bývají vidět, jak se k sobě tisknou na drátech, někdy se zobákem zastrčeným na zádech i delší dobu po východu slunce. Častěji než jiné druhy se vyhřívají v písku a někdy se i koupou ponořením do vody v letu.[8] Vidět bývají v malých skupinách a v noci často hřadují ve velkých (200–300). Na místo hřadu se stěhují vzrušeně a s hlasitými projevy a často se bleskově rozprchnou, než se na strom k přenocování konečně usadí.[9] Vlha proměnlivá je také stále častěji vidět v městských a příměstských oblastech a byla už pozorována, jak sedí na televizních anténách, než rychle vyrazí do křivolakého letu, aby mohla ulovit hmyz, načež se vrátí na stejné místo, aby jej pozřela. Toto chování bývá pozorováno mezi sedmou a osmou hodinou ráno a pak po čtvrté hodině odpoledne.

Hnízdění[editovat | editovat zdroj]

Rozmnožovací období je od března do června. Na rozdíl od mnoha jiných vlh tyto hnízdí osamoceně s tím, že hloubí tunely v písčitých březích. K párům se často přidávají pomocníci.[10][11] Hnízdí v dutinách ve vertikálních bahnitých březích. Vytvořený hnízdní tunel může mít délku až 1,5 metru. Na holou zem v dutině na konci tunelu kladou 3–5 vajec, jež jsou velmi kulatá, lesklá a bílá.[12] Jejich počet závisí na množství srážek a množství dostupného hmyzu a sedí na nich oba rodiče. Mláďata se líhnou asynchronně s inkubační dobou asi 14 dní a opeřují se během 3 až 4 týdnů, přičemž přicházejí o část své váhy.[13] V jedné studii se ukázalo, že tyto vlhy jsou schopny interpretace chování lidských pozorovatelů. Vykázaly schopnost předvídat, zda bude člověk v určité oblasti schopen zpozorovat vchod do hnízda a pak se chovaly tak, aby umístění hnízda nevyzradily. Schopnost podívat se na situaci z jiného úhlu pohledu se předtím věřilo, že mají pouze primáti.[14][15]

Habitaty na březích řek pomáhaly udržovat vysoké stavy populace v jižní Indii (157 ptáků na km2) klesala na 101 na km² v zemědělských oblastech a na 43–58 na km2 v blízkosti lidských obydlí.[16]

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Stejně jako další druhy vlhovitých se i vlha proměnlivá živí především hmyzem, obzvláště včelami, vosami a mravenci, které chytá v letu po výpadu z vyvýšených míst. Než kořist pozře, odstraní žihadlo a opakovanými údery o bidýlko otevře její vnější skelet. Pro včelaře může být nepříjemný.[17] Preferovaný druh potravy byl hlavně brouci a hned po nich blanokřídlí. Rovnokřídlým se spíše vyhýbají..[18] Je známo, že někdy berou kraby.[19] Jako většina ostatních ptáků vyvrhávají pevné části kořisti.[20]

Jejich žaludek někdy napadá endoparazitická hlístice Torquatoides balanocephala.[21] Z Indie byl v jejich krvi popsán protozoální parazit Haemoproteus manwelli.[22]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Green bee-eater na anglické Wikipedii.

  1. The IUCN Red List of Threatened Species 2019.3. 10. prosince 2019. Dostupné online. [cit. 2020-01-17]
  2. Whistler, Hugh (1919)Dostupné online (anglicky)
  3. FRY, C. H. (CHARLES HILARY). Kingfishers, bee-eaters & rollers : a handbook. London: C. Helm xi, 324 pages s. Dostupné online. ISBN 0-7136-8028-8, ISBN 978-0-7136-8028-7. OCLC 26089888 
  4. a b ALI, SÁLIM, 1896-1987. Handbook of the birds of India and Pakistan, together with those of Bangladesh, Nepal, Bhutan, and Sri Lanka. 2nd ed. vyd. Delhi: Oxford University Press volumes <2-10> s. Dostupné online. ISBN 0-19-561201-9, ISBN 978-0-19-561201-1. OCLC 10146124 
  5. WHISTLER, Hugh. Popular Handbook Of Indian Birds. [s.l.]: Gurney And Jackson. 618 s. Dostupné online. S. 295–296. 
  6. ; SOCIETY, Bombay Natural History. The journal of the Bombay Natural History Society.. Svazek v.17 (1906-1907). Bombay :: Bombay Natural History Society, 1316 s. Dostupné online. S. 520–522. 
  7. Fry, C.H.; FRY, K. Kingfishers, Bee-Eaters and Rollers. A Handbook.. [s.l.]: Princeton University Press, 1992. ISBN 0-7136-8028-8. (anglicky) 
  8. LATHAM, John. Supplementum indicis ornithologici sive systematis ornithologiae. London: Leigh & Sotheby, 1801. Dostupné online. S. xxxiii. (Latin) 
  9. Bastawde, DB. The roosting habits of Green Bee-eater Merops orientalis orientalis Latham.. J. Bombay Nat. Hist. Soc.. 1976, s. 215. Dostupné online. (anglicky) 
  10. Burt, D. Brent. Social and Breeding Biology of Bee-eaters in Thailand.. Wilson Bull.. 2002, s. 275–279. Dostupné online. DOI:10.1676/0043-5643(2002)114[0275:SABBOB2.0.CO;2]. (anglicky) [nedostupný zdroj]
  11. Sridhar, S.; K. PRAVEEN KARANTH. Helpers in cooperatively breeding Small Green Bee-eaters (Merops orientalis).. Curr. Sci. (Bangalore). 1993, s. 489–490. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-03-03. (anglicky) 
  12. Whistler, Hugh. Popular Handbook of Indian Birds. Fourth. vyd. [s.l.]: Gurney and Jackson, 1949. Dostupné online. S. 295–296. (anglicky) 
  13. Asokan, S.; A.M.S. ALI; R. MANIKANNAN. Breeding biology of the Small Bee-eater Merops orientalis (Latham, 1801) in Nagapattinam District, Tamil Nadu, India. Journal of Threatened Taxa. 2010, s. 797–804. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-07-28. DOI:10.11609/jott.o2273.797-804. (anglicky) 
  14. Watve Milind; THAKAR J; KALE A; PITAMBEKAR S; SHAIKH I; VAZE K; JOG M. Bee-eaters ( Merops orientalis) respond to what a predator can see. Animal Cognition. 2002, s. 253–9. DOI:10.1007/s10071-002-0155-6. PMID 12461603. (anglicky) 
  15. Smitha, B.; THAKAR, J.; WATVE, M. Do bee eaters have theory of mind?. Current Science. 1999, s. 574–577. Dostupné online. (anglicky) 
  16. Asokan, S.; THIYAGESAN, K.; NAGARAJAN, R.; KANAKASABAI, R. Studies on Merops orientalis latham 1801 with special reference to its population in Mayiladuthurai, Tamil Nadu.. Journal of Environmental Biology. 2003, s. 477–482. PMID 15248666. (anglicky) 
  17. Sihag, R.C. The green bee-eater Merops orientalis orientalis latham - (1) - Seasonal activity, population density, feeding capacity and bee capture efficiency in the apiary of honey bee, Apis mellifera L. in Haryana(India).. Korean Journal of Apiculture. 1993, s. 5–9. (anglicky) 
  18. Asokan, S. Food and feeding habits of the small green bee - eater Merops orientalis in Mayiladuthurai.. Journal of Ecobiology. 1998, s. 199–204. (anglicky) 
  19. Khacher, Lavkumar. Little Green Bee-eater, Merops orientalis Latham feeding on crabs.. J. Bombay Nat. Hist. Soc.. 1995, s. 121. Dostupné online. (anglicky) 
  20. Santharam, V. Pellet casting by Bee-eaters.. Newsletter for Birdwatchers. 1981, s. 18. (anglicky) 
  21. Nandi, A. P. Scanning electron microscope study of two avian nematodes: Ascaridia trilabium (Linstaw, 1904) and Torquatoides balanocephala (Gendre, 1922). Journal of Parasitic Diseases. 2007, s. 103–107. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-11-09. (anglicky) 
  22. BENNETT, Gordon F. Avian Haemoproteidae. 8. The haemoproteids of the bee-eater family (Meropidae). Canadian Journal of Zoology. 1978, s. 1721. DOI:10.1139/z78-236. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]