Vjačeslav Ivanov (spisovatel)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Vjačeslav Ivanov
Vyacheslav Ivanov, 1900.jpg
Narození 16.jul. / 28. února 1866greg.
Moskva
Úmrtí 16. července 1949 (ve věku 83 let)
Řím
Místo pohřbení Protestantský hřbitov
Povolání dramatik, filozof, básník, spisovatel, literární kritik, klasický učenec, dramaturgie, překladatel, filologie, pedagogika, esejista, filolog, pedagog a učitel
Alma mater Lomonosovova univerzita
Žánr poezie
Manžel(ka) Lydia Zinovieva-Annibal (1898–1907)
Web oficiální stránka
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Vjačeslav Ivanov (1906)
Ivanův hrob v Římě

Vjačeslav Ivanovič Ivanov (rusky Вячеслав Иванович Иванов; 28. února 1866 Moskva - 16. července 1949 Řím) byl ruský básník, symbolista, filosof, překladatel, dramaturg, literární kritik, doktor filosofie. Jeden z ideových inspirátorů „stříbrného věku“.

Život a tvorba[editovat | editovat zdroj]

Počátky tvorby[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v rodině zeměměřiče Ivana Evstichijeviče Ivanova (1816-1871). Po studiích na Prvním moskevském gymnáziu nejprve studoval na historicko-filologické fakultě Moskevské univerzity (1884-1886), potom na Berlínské univerzitě (1886-1890), kde se kromě filologii věnoval také filosofii. Na jeho světonázor měli největší vliv Friedrich Nietzsche, Vladimir Solovjov, slavjanofilové a němečtí romantici (Novalis, Friedrich Hölderlin).
Od roku 1891 mnoho cestoval. Projel velkou část Evropy (nějaký čas žil v Athénách, poté v Ženevě), navštívil Palestinu a Egypt. Žil převážně v Itálii a v Rusku (do Itálie se definitivně přestěhoval v roce 1924). V roce 1893 se seznámil s Lidií Zinovjevovou-Annibalovou, básnířkou a překladatelkou, se kterou se později po pěti letech oženil.
První sonety vytvořil Ivanov pod silným vlivem poezie katolické mystiky. Sonety popisují horskou přírodu Lombardie a Alp. První vydání se vztahuje k roku 1898 (velkou pomoc mu tehdy poskytl Vladimír Sovoljov, se kterým se Ivanov seznámil v roce 1896). V roce 1903-1904 se Ivanov seznámil s Valerijem Brjusovem, Konstantinem Balmontem, Jurgisem Baltrušajtisem, Zinaidou Gippiusovou a Alexandrem Blokem.

Literární salón[editovat | editovat zdroj]

V roce 1905 se básník přestěhoval do Petrohradu do bytu v domě na rohu Tavričeské a Tverské ulice. Byt byl přezdíván "věž" a každou středu se zde setkávali symbolisté. Tím se stala jedním z ideových center ruského symbolismu a "tvůrčí laboratoří" básníků.
Ivanov spolupracoval v časopisech "Váhy", "Zlaté rouno", "Práce a dni", "Apollón", "Nová cesta". Vedl nakladatelství "Křiky". Byl činný v Petrohradském nábožensko-filosofickém spolku a publikoval v almanachu "Severní květy". Přednášel historii a starořeckou literaturu na dívčích vyšších školách. V roce 1906 se sblížil se Sergejem Mitrofanovič Gorodeckým, od kterého načerpal nová témata. V roce 1907 vydal sborník "Eros".
Velkou ránou pro něj byla nečekaná smrt ženy v roce 1907. V roce 1912 si vzal svou nevlastní dceru Věru Švarsalonovou, dceru Zinovjevové-Annibalové, se kterou měl syna Dmitrije (1912-2003). V letech 1907-1908, poté co Ivanov podpořil teorii mystického anarchismu Georga Čulkova, se rozešel se staršími symbolisty (nicméně přátelit se s Valerijem Brjusovem nepřestal). Po návratu z Francie a Itálie (1912-1913) se Ivanov usadil v Moskvě na Zubovském bulváru a sblížil se s literárním kritikem Michailem Geršenzonem, filosofem Sergejem Bulgakovem, teologem Florenským a skladatelem Alexandrem Skrjabinem. S říjnovou bolševickou revolucí nesouhlasil, ale pokračoval ve své kulturně-pedagogické činnosti. V letech 1921-1924 odcestoval do Baku, kde přednášel na universitě. V roce 1921 obhájil svou disertační práci o kultu Dionýsa.

Emigrace[editovat | editovat zdroj]

Poslední desetiletí prožil Ivanov v Itálii, kde od roku 1936 začal publikovat svá díla v časopise "Soudobé zápisky". Ivanov žil v Itálii osamoceně a udržoval styky pouze s několika ruskými emigranty. V roce 1926 v chrámu sv. Petra přestoupil na katolickou víru. V letech 1926-1943 přednášel cizí jazyky a ruskou literaturu v Pávii. V letech 1941-1949 tvořil pro Kongregaci pro východní církve. Výsledkem jeho literární tvorby se stal sborník veršů "Svit večerní" (Svět večernij), který byl posmrtně vydán v Oxfordu v roce 1962. Hrob Ivanova se nachází na protestanském hřbitově Testaccio v Římě.

Tvorba a tvůrčí postupy[editovat | editovat zdroj]

Ve vědeckých dílech se Ivanov věnoval religiózním mýtům. Také v Paříži přednášel o religiózním kultu Dionýsa.
Tvůrčí ideály hledá Ivanov v minulosti (Antika, středověk, především Byzantská říše - jejím uměním se básníci inspirují jen zřídka). Tam nachází skutečný symbolismus a kulturu, kterou dává do protikladu k buržoazní kultuře, kterou odráží tvorba starších symbolistů. Jako teoretik mladších symbolistů vystupuje Ivanov často s kritikou dekadence a impresionismu v poezii starších symbolistů. Podle Ivanova je úkolem symbolistů oproštění od individuálního, intimního pojetí. Dále pak vytvoření národního, syntetického umění, které se zříká iluzí a vyjadřuje objektivní skutečnost. Básník nesmí usilovat o osamocení, ale je povinen se stát hlasem národa. Ivanov odmítá princip parnasismu - umění pro umění a přechází k religióznímu umění, realistickému (jako protiváha k idealistickému) symbolismu. Metafora, fungující jako základní poetický prostředek, má být v lyrice nahrazena religiózním mýtem, který je nejvyšší skutečností lidského ducha. Zajistit tuto výměnu je pak právě podle Ivanova skutečný úkol symbolisty.
Základní témata jeho poezie jsou smrt a následné obrození, zoufalství a za ním přicházející naděje. Témata vzkříšení a blahoslaveného obětního utrpení odlišují tvorbu Ivanova od tvorby starších symbolistů, ve které mělo důležité místo téma bezvýchodnosti. Základem poezie Ivanova je optimistický počátek. Ivanov nesdílí pesimismus starších symbolistů. Naopak v budoucnosti vidí zrod radostného ANO. Dekadentní témata samoty a zoufalství jsou v Ivanově tvorbě v pozadí. Přední místo zaujímají témata jako triumf "sobornosti", hledání Boha, projevení Boží přítomnosti, mystická láska, překonání smrti.
Na rozdíl od impresionistické poezie starších symbolistů je poezie Ivanova založena na harmonii, jednotě a celistvosti. Ivanov se snaží najít skutečně symbolické výrazové prostředky. Lyrika je pak často poznamenána epikou a je dramatizovaná. Někdy se mění v monolog nebo dramatickou scénu. Pro poezii Ivanova není charakteristický subjektivní či individuální pohled. Mnohé verše jsou blízké ódám či dithyrambám a jako by byly určeny pro rituální děje či oslavné deklamace. Chladná poezie Ivanova je bohatá na anachronismy a vytříbené a vybroušené fráze. Poezie Ivanova je statická, předmětná a majestátní. Není zpěvná a ve své bohoslužebné nehybnosti jí chybí dynamismus. Ivanov dává přednost jambu a trocheji.

Vybraná díla[editovat | editovat zdroj]

Verše, poémy[editovat | editovat zdroj]

  • Kormčije zvjozdy (1903)
  • Prozračnost (1904)
  • Tantal (1905)
  • Eros (1907)
  • Cor ardens (1911)
  • Nežnaja tajna (1912)
  • Mladenčestvo (1918)
  • Prometej (1919)
  • Čelověk (1939)
  • Svět večernij (1962)

Sbírky kritických statí[editovat | editovat zdroj]

  • Po zvjozdam (1909)
  • Borozdy i meži (1916)
  • Rodnoje i vsělěnskoje (1917)
  • Perepiska iz dvuch uglov (1922)
  • Dostojewski, Tragödie-Mythos-Mystik (1932)

V češtině vyšlo[editovat | editovat zdroj]

  • Subjekt a kosmos (2010).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]