Vjačeslav Ivanov (spisovatel)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Vjačeslav Ivanov
Vyacheslav Ivanov, 1900.jpg
Narození 16.jul. / 28. února 1866greg.
Moskva
Úmrtí 16. července 1949 (ve věku 83 let)
Řím
Místo odpočinku Protestantský hřbitov
Povolání dramatik, filosof, básník, spisovatel, literární kritik a classical scholar
Alma mater Lomonosovova univerzita
Manžel(ka) Lydia Zinovieva-Annibal (18981907)
Web oficiální stránka
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Vjačeslav Ivanov (1906)
Ivanův hrob v Římě

Vjačeslav Ivanovič Ivanov (rusky Вячеслав Иванович Иванов; 28. února 1866 Moskva - 16. července 1949 Řím) byl ruský básník, symbolista, filosof, překladatel, dramaturg, literární kritik, doktor filosofie. Jeden z ideových inspirátorů „stříbrného věku“.

Život a tvorba[editovat | editovat zdroj]

Počátky tvorby[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v rodině zeměměřiče Ivana Evstichijeviče Ivanova (1816-1871). Po studiích na Prvním moskevském gymnáziu nejprve studoval na historicko-filologické fakultě Moskevské univerzity (1884-1886), potom na Berlínské univerzitě (1886-1890), kde se kromě filologii věnoval také filosofii. Na jeho světonázor měli největší vliv Friedrich Nietzsche, Vladimir Solovjov, slavjanofilové a němečtí romantici (Novalis, Friedrich Hölderlin).
Od roku 1891 mnoho cestoval. Projel velkou část Evropy (nějaký čas žil v Athénách, poté v Ženevě), navštívil Palestinu a Egypt. Žil převážně v Itálii a v Rusku (do Itálie se definitivně přestěhoval v roce 1924). V roce 1893 se seznámil s Lidií Zinovjevovou-Annibalovou, básnířkou a překladatelkou, se kterou se později po pěti letech oženil.
První sonety vytvořil Ivanov pod silným vlivem poezie katolické mystiky. Sonety popisují horskou přírodu Lombardie a Alp. První vydání se vztahuje k roku 1898 (velkou pomoc mu tehdy poskytl Vladimír Sovoljov, se kterým se Ivanov seznámil v roce 1896). V roce 1903-1904 se Ivanov seznámil s Valerijem Brjusovem, Konstantinem Balmontem, Jurgisem Baltrušajtisem, Zinaidou Gippiusovou a Alexandrem Blokem.

Literární salón[editovat | editovat zdroj]

V roce 1905 se básník přestěhoval do Petrohradu do bytu v domě na rohu Tavričeské a Tverské ulice. Byt byl přezdíván "věž" a každou středu se zde setkávali symbolisté. Tím se stala jedním z ideových center ruského symbolismu a "tvůrčí laboratoří" básníků.
Ivanov spolupracoval v časopisech "Váhy", "Zlaté rouno", "Práce a dni", "Apollón", "Nová cesta". Vedl nakladatelství "Křiky". Byl činný v Petrohradském nábožensko-filosofickém spolku a publikoval v almanachu "Severní květy". Přednášel historii a starořeckou literaturu na dívčích vyšších školách. V roce 1906 se sblížil se Sergejem Mitrofanovič Gorodeckým, od kterého načerpal nová témata. V roce 1907 vydal sborník "Eros".
Velkou ránou pro něj byla nečekaná smrt ženy v roce 1907. V roce 1912 si vzal svou nevlastní dceru Věru Švarsalonovou, dceru Zinovjevové-Annibalové, se kterou měl syna Dmitrije (1912-2003). V letech 1907-1908, poté co Ivanov podpořil teorii mystického anarchismu Georga Čulkova, se rozešel se staršími symbolisty (nicméně přátelit se s Valerijem Brjusovem nepřestal). Po návratu z Francie a Itálie (1912-1913) se Ivanov usadil v Moskvě na Zubovském bulváru a sblížil se s literárním kritikem Michailem Geršenzonem, filosofem Sergejem Bulgakovem, teologem Florenským a skladatelem Alexandrem Skrjabinem. S říjnovou bolševickou revolucí nesouhlasil, ale pokračoval ve své kulturně-pedagogické činnosti. V letech 1921-1924 odcestoval do Baku, kde přednášel na universitě. V roce 1921 obhájil svou disertační práci o kultu Dionýsa.

Emigrace[editovat | editovat zdroj]

Poslední desetiletí prožil Ivanov v Itálii, kde od roku 1936 začal publikovat svá díla v časopise "Soudobé zápisky". Ivanov žil v Itálii osamoceně a udržoval styky pouze s několika ruskými emigranty. V roce 1926 v chrámu sv. Petra přestoupil na katolickou víru. V letech 1926-1943 přednášel cizí jazyky a ruskou literaturu v Pávii. V letech 1941-1949 tvořil pro Kongregaci pro východní církve. Výsledkem jeho literární tvorby se stal sborník veršů "Svit večerní" (Svět večernij), který byl posmrtně vydán v Oxfordu v roce 1962. Hrob Ivanova se nachází na protestanském hřbitově Testaccio v Římě.

Tvorba a tvůrčí postupy[editovat | editovat zdroj]

Ve vědeckých dílech se Ivanov věnoval religiózním mýtům. Také v Paříži přednášel o religiózním kultu Dionýsa.
Tvůrčí ideály hledá Ivanov v minulosti (Antika, středověk, především Byzantská říše - jejím uměním se básníci inspirují jen zřídka). Tam nachází skutečný symbolismus a kulturu, kterou dává do protikladu k buržoazní kultuře, kterou odráží tvorba starších symbolistů. Jako teoretik mladších symbolistů vystupuje Ivanov často s kritikou dekadence a impresionismu v poezii starších symbolistů. Podle Ivanova je úkolem symbolistů oproštění od individuálního, intimního pojetí. Dále pak vytvoření národního, syntetického umění, které se zříká iluzí a vyjadřuje objektivní skutečnost. Básník nesmí usilovat o osamocení, ale je povinen se stát hlasem národa. Ivanov odmítá princip parnasismu - umění pro umění a přechází k religióznímu umění, realistickému (jako protiváha k idealistickému) symbolismu. Metafora, fungující jako základní poetický prostředek, má být v lyrice nahrazena religiózním mýtem, který je nejvyšší skutečností lidského ducha. Zajistit tuto výměnu je pak právě podle Ivanova skutečný úkol symbolisty.
Základní témata jeho poezie jsou smrt a následné obrození, zoufalství a za ním přicházející naděje. Témata vzkříšení a blahoslaveného obětního utrpení odlišují tvorbu Ivanova od tvorby starších symbolistů, ve které mělo důležité místo téma bezvýchodnosti. Základem poezie Ivanova je optimistický počátek. Ivanov nesdílí pesimismus starších symbolistů. Naopak v budoucnosti vidí zrod radostného ANO. Dekadentní témata samoty a zoufalství jsou v Ivanově tvorbě v pozadí. Přední místo zaujímají témata jako triumf "sobornosti", hledání Boha, projevení Boží přítomnosti, mystická láska, překonání smrti.
Na rozdíl od impresionistické poezie starších symbolistů je poezie Ivanova založena na harmonii, jednotě a celistvosti. Ivanov se snaží najít skutečně symbolické výrazové prostředky. Lyrika je pak často poznamenána epikou a je dramatizovaná. Někdy se mění v monolog nebo dramatickou scénu. Pro poezii Ivanova není charakteristický subjektivní či individuální pohled. Mnohé verše jsou blízké ódám či dithyrambám a jako by byly určeny pro rituální děje či oslavné deklamace. Chladná poezie Ivanova je bohatá na anachronismy a vytříbené a vybroušené fráze. Poezie Ivanova je statická, předmětná a majestátní. Není zpěvná a ve své bohoslužebné nehybnosti jí chybí dynamismus. Ivanov dává přednost jambu a trocheji.

Vybraná díla[editovat | editovat zdroj]

Verše, poémy[editovat | editovat zdroj]

  • Kormčije zvjozdy (1903)
  • Prozračnost (1904)
  • Tantal (1905)
  • Eros (1907)
  • Cor ardens (1911)
  • Nežnaja tajna (1912)
  • Mladenčestvo (1918)
  • Prometej (1919)
  • Čelověk (1939)
  • Svět večernij (1962)

Sbírky kritických statí[editovat | editovat zdroj]

  • Po zvjozdam (1909)
  • Borozdy i meži (1916)
  • Rodnoje i vsělěnskoje (1917)
  • Perepiska iz dvuch uglov (1922)
  • Dostojewski, Tragödie-Mythos-Mystik (1932)

V češtině vyšlo[editovat | editovat zdroj]

  • Subjekt a kosmos (2010).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]