Vestfálská suverenita

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Vestfálská suverenita je pojetí státní svrchovanosti, které v Evropě vzniklo po vestfálské mírové smlouvě z roku 1648. Koncept svrchovanosti je základním kamenem původně evropského a později globálního systému států, který se formoval od 16. století, aby byl normativně zakotven vestfálským mírem po Třicetileté válce. Suverenita má ve vestfálském systému dvojí obsah: na jedné straně je suverenita definována dovnitř, když státu zajišťuje výlučný výkon moci nad jeho územím a obyvatelstvem. Na druhé straně je suverenita definována z vnějšku jako autonomie v zahraniční politice. Formálně neexistuje žádná vnější moc, jíž by se státy musely zpovídat ze svého chování v mezinárodních vztazích, a proto jsou si formálně všechny státy rovné. Tento systém mezinárodních vztahů je označován jako anarchický, tj. bez vlády (an-arché). Platí, že mezinárodní anarchie je zrcadlovým obrazem plné suverenity.[1]

Situace před Vestfálským mírem[editovat | editovat zdroj]

Středověk[editovat | editovat zdroj]

Systém středověké Evropy byl postaven na převážně agrárně orientovaných politických celcích, významné slovo měly také městské státy či samostatná svobodná města. Mezi vlivné spolky patřily i rytířské řády, na druhé straně jedním z nejvýznamnějších aktérů byl papež, monastické sítě a církev jako instituce obecně.

Augšpurský mír[editovat | editovat zdroj]

Předchůdcem Vestfálské suverenity byl Augšpurský mír přijatý císařem Karlem V. a říšskými knížaty v Augšpurku 25. září 1555, kterým bylo ukončeno první období křesťanských válek ve Svaté říši římské. Nejdůležitější je však uznaná náboženská svoboda: cuius regio, eius religio (čí země, toho náboženství).

Třicetiletá válka[editovat | editovat zdroj]

V dalších letech na různých místech Evropy probíhaly mocenské (šlechta/panovník) a náboženské (katolíci/protestanti) spory, které v Čechách 23. května 1618 vyústily do 3. pražské defenestrace. Tím započala česká protihabsburská revoluce, která později přerostla v Třicetiletou válku. Už během ní bylo evidentní, že se obraz středověké Evropy definitivně mění. Boje sice neprobíhaly neustále ve všech místech najednou, v praxi to vypadalo jako série lokálních konfliktů, válkou byla však poznamenaná celá Evropa. Válka tak měla zásadní dopad na další vývoj v Evropě. Znatelné to bylo na velkém úbytku obyvatelstva. Důvodem byly nemoci, které se v době hladomoru, nedostatku základních potravin a hygieny šířily velkou rychlostí. A pak také samotné boje. Panovníci si začali uvědomovat, že vojenskou silou svého cíle nedosáhnou, tudíž se rozhodli vydat se diplomatickou cestou.

Vestfálský mír[editovat | editovat zdroj]

Mírová konference[editovat | editovat zdroj]

V roce 1644 po komplikacích konečně začalo v Münsteru a Osnabrücku vyjednávání o míru. Ve vestfálském Münsteru se sešli zástupci katolické strany, druhé vestfálské město pak hostilo zástupce protestantských mocností. Jednání se celkem účastnilo 194 říšských knížat a stavovských osob a 176 diplomatů. Samotný mír byl podepsán dne 24. října 1648 v „Mírovém sále“ a přinesl sebou propracovaný rámec pravidel pro nové uspořádání Evropy. Potvrdil mír, který byl podepsán v Augšpurku a definitivně postavil politicko-diplomatickou sféru před náboženské zájmy, které se postupně dostávaly do pozadí. Uzavřený mír se navíc stal jakýmsi symbolickým mezníkem, který nastolil éru nového moderního systému. Tento nový druh systému se stal mezinárodním a vytvářel systém jednotek, u kterých byla uznána legitimita vzájemných hranic a vnitřní suverenita.

Mocenské a církevní změny[editovat | editovat zdroj]

V té době se Francie stala vedoucí mocností, Nizozemí a Švýcarsko obdržely samostatnost. Osud válkou zpustošených německých knížectví byl do jisté míry určován jinými národy, konkrétně šlo o Francii, Švédsko a Rakousko. Za úspěch německých knížat se dá považovat oslabení moci císaře Svaté říše římské. Byla zrovnoprávněna katolická, luteránská a kalvinistická náboženství, proto papež Inocenc X. smlouvě silně odporoval a prohlásil ji za neplatnou. Jednotlivcům sice ještě náboženská svoboda poskytnuta nebyla, ale o krok se přiblížila.

Myšlenka mezinárodního práva[editovat | editovat zdroj]

V tomto období vzniklo mezinárodní právo v moderní slova smyslu. Za duchovního otce je považován nizozemský učenec Hugo Grotius (1583-1645). Bylo to jeho dílo Tři knihy o právu válečném a mírovém (1625), které se dočkalo mimořádného mezinárodního ohlasu. Přebíralo přirozeněprávní tradici středověkých teologů a provádělo její sekularizaci. V době náboženských válek nebylo možné se řídit Božím zákonem, protože Evropa byla co do představ o Bohu rozdělena. Do dalších let se evropský systém měl řídit přirozeným právem na základě dedukce lidského rozumu v konsenzu s antickými a křesťanskými autory. Kromě toho vzniklo na základě vůle a dohody států právo vytvořené.

Výsledky mírové smlouvy[editovat | editovat zdroj]

Do vestfálské mírové smlouvy byla začleněna zásada státní svrchovanosti. To pro všechny zúčastněné strany znamenalo souhlas s tím, že budou navzájem respektovat svá územní práva a nebudou se vměšovat do vnitrostátních záležitostí. Vznikl decentralizovaný systém suverénních států bez nadřazené autority, která by rozhodovala o fungování vztahů a systému (anarchie v mezinárodních vztazích), narostl počet komunikačních kanálů, vznikla oficiální diplomacie a došlo k propojování ekonomických systémů (liberalizace obchodu). Tím se zrodila novodobá Evropa jakožto kontinent svrchovaných států.

Vývoj v Evropě 1648-1914[editovat | editovat zdroj]

V těchto letech narostl počet komunikačních kanálů a rostl rozvoj transportních systémů. To vedlo k rychlejšímu přenosu informací, obchodu a hospodářství. Ovládnutí moře přineslo možnost lepšího transportu osob, což bylo klíčem ke kolonizaci ostatních kontinentů. Průmyslová revoluce zefektivnila hlavně pozemní dopravu a ve 20. století přišla revoluce v podobě vzdušné dopravy. Zásadním se stala stále intenzivnější kolonizace ostatních kontinentů. Díky této expanzi se vestfálský systém šířil i do mimoevropských zemí a vznikl systém, kterému dominoval evropský styl politiky.

Výsledkem Vestfálského systému byl prostor pro růst diplomatických aktivit i na neformální úrovni. Nové uspořádání mezinárodních vztahů pomohlo ke vzniku a vývoji nestátních aktérů. Vytvořily se první mezinárodní, mezivládní a nevládní organizace, které dohlížely na jednání moderních států a přinesly snahu o řešení problémů, jakými byly lidská práva nebo životního prostředí.

Vývoj ve 20. století[editovat | editovat zdroj]

Dvacáté století přišlo s takzvanou Nadnárodní korporací (Transnational Corporations), IGO (International Governmental Organizations) a INGO (International Non-Governmental Organizations). Postupná transformace vestfálského systému nastolila systém nový. Díky neustále rostoucí rychlosti vývoje, 20. století změnilo některé základní aspekty vestfálského systému ze 17. století. K moci se dostaly nové státy a éra evropské světové politiky skončila. Došlo k prudkému nárůstu počtu obyvatel a struktura systému států se postupně změnila. Aktéři podlehli světovým trendům, vše bylo propojeno, což vedlo k rostoucí vzájemné závislosti. Nový trendem se stala globalizace, postupně zrušila rozdíly mezi jednotlivými kulturami a přinesla rozsáhlé migrační vlny. Díky těmto procesům se změnila struktura celého systému.

Postvestfálský systém[editovat | editovat zdroj]

V novém prostředí nemohou státy činit nezávislá ekonomická rozhodnutí, protože jsou ve stále vyšší míře ovlivňovány fungováním globálních trhů. Stát proto již celou řadu procesů neumí kontrolovat, a jeho úlohu potlačují jiní aktéři, kteří v důsledku globalizace přebírají do určité míry moc a autoritu, původně zakotvenou v teritoriálně suverénním státě. V důsledku procesu globalizace se tak mění původní systém mezinárodních vztahů založený na teritoriální suverenitě a nadřazenosti státu v teritoriálně rozčleněný systém charakterizovaný růstem "nadúzemních" vztahů mezi lidmi.

Politické a ekonomické uspořádání mezinárodních vztahů, které vychází z potlačení národní suverenity státu, je tedy označováno za postvestfálský systém. Mezi koncepce, které takové uspořádání odrážejí, patří např. koncepce hyperglobalizace čí nového medievalismu.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. DRULÁK, Petr. Suverenita malého státu v Evropské unii. Britské listy [online]. 2003 [cit. 2016-01-30]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • DRŠKA, Václav a Dana PICKOVÁ. Dějiny středověké Evropy. 1. vyd. Praha: Aleš Skřivan ml., 2004, 364 s. ISBN 80-86493-11-3
  • KLÍMA, Arnošt. Dlouhá válka (1618-1648). 1. vyd. Praha: Slovo, 1996, 260 s., [8] s. obrazových příloh. ISBN 80-900148-3-6
  • SKŘIVAN, Aleš. Evropská politika 1648-1914. Vyd. 1. Praha: Aleš Skřivan ml., 1999, 272 s. ISBN 80-902261-3-2
  • DRULÁK, Petr. Teorie mezinárodních vztahů. Vyd. 2. Praha: Portál, 2010, 220 s. ISBN 978-80-7367-721-3
  • CIHELKOVÁ, Eva. Nový regionalismus: teorie a případová studie (Evropská unie). Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2007, xxviii, 361 s. Beckova edice ekonomie. ISBN 978-80-7179-808-8

Související články[editovat | editovat zdroj]