Tuleň bajkalský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Wikipedie:Jak číst taxoboxTuleň bajkalský
alternativní popis obrázku chybí
tuleň bajkalský
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Třída savci (Mammalia)
Řád šelmy (Carnivora)
Podřád ploutvonožci (Pinnipedia)
Čeleď tuleňovití (Phocidae)
Rod tuleň (Pusa)
Binomické jméno
Pusa sibirica
(Gmelin, 1788)
Areál rozšíření
Areál rozšíření
Synonyma
  • Phoca sibirica
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Tuleň bajkalský (lat. Pusa sibirica) je jeden ze tří sladkovodních druhů tuleňů na světě, endemit Bajkalského jezera, relikt třetihor.

Obecná charakteristika[editovat | editovat zdroj]

Průměrná délka těla dospělého tuleně dosahuje 165 cm (od konce čenichu ke konečkům zadních ploutví). Hmotnost - 50 - 130 kg, samice váží více než samci. Tuleni přestávají růst kolem 17. - 19. roku, ale váhu nabírají ještě řadu let, někdy až do konce života. Dožívají se 55 let. V klidném prostředí nepřekračuje rychlost pohybu pod vodou 7 - 8 km/hod. Rychleji plavou pouze tehdy, hrozí-li jim nebezpečí. Na pevný povrch se přesouvají poměrně pomalu pomocí ploutví a ocasu. Pokud jsou v nebezpečí, tempo zrychlují. Podle rybářů, uvízli někteří tuleni v síti v hloubce do 200 m, ale většinou se neponořují tak hluboko. V Bajkalském limnologickém muzeu Sibiřského oddělení Ruské akademie věd (SO RAN) v Irkutsku je uvedena informace, že tuleni žijí v hloubce až do 300 metrů. Potravu si hledají v dobře viditelné zóně (25 - 30 m), a proto nemají potřebu se ponořovat hluboko. Něrpa je schopná ponořit se až do 200 m a odolá tlaku 21 atm. V přírodě vydrží pod vodou až 70 min., což jí stačí na zaopatření potravy nebo úniku do bezpečí.

Výskyt[editovat | editovat zdroj]

Žije v jezeře Bajkal, a to zejména v jeho severní a střední části v pelagické zóně (voda je zde značně chladnější). V červnu je možné pozorovat na březích Souostroví Uškani velké množství těchto živočichů. Tyto ostrovy jsou totiž jejich přirozeným místem odpočinku. Při západu slunce se hromadně přesouvají k ostrovům. Tato zvířata jsou zvědavá, někdy dokonce připlouvají k plavícím se lodím s tichým motorem, dlouhou dobu se zdržují poblíž a neustále se vynořují z vody.

Evoluce[editovat | editovat zdroj]

Podle současné klasifikace patří tuleň bajkalský do čeledi: tuleňovití (Phocidae), rodu: něrp (Pusa). Vědci (např. K. K. Čapskij - známý specialista na ploutvonožce, nejen v Rusku, ale i v zahraničí) se domnívají, že se tuleň bajkalský vyvinul z tuleně kroužkovaného (Pusa hispida), obývajícího severní pobřeží Evropy, Asie a Ameriky. Přičemž rodové znaky obou zmíněných druhů vznikly později, než tuleň kaspický (Pusa caspica).

Životní styl[editovat | editovat zdroj]

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Potravu pro něrpy tvoří ryby (golomjanka a bajkalský býček). Dospělá něrpa za rok zkonzumuje až 1 tunu ryb. Síh omul (někdy též síh tažný) se v jídelníčku tuleně bajkalského objevuje jen zřídka a ve velmi malém množství, tvoří méně než 1 - 2 % jeho denního příjmu.

Rozmnožování[editovat | editovat zdroj]

Kolem 3. - 4. roku života dosahují samice něrp pohlavní dospělosti, ale potomky rodí až ve věku 4 - 7 let. Samci dosahují pohlavní zralosti o rok, dva později. Březost trvá 11 měsíců, přičemž prvních 3 - 5 nastává tzv. embryonální diapauza (tj. pozastavení vývoje zárodku). Za život může samička porodit až dvě desítky i více mláďat, vezmeme-li v úvahu, že je schopná plodit potomstvo do 40. roku věku. Samice mají mláďata obvykle každoročně. Nicméně každý rok 10 - 20 % samiček je z různých důvodů neplodných. Toto období trvá více než měsíc — od konce února do začátku dubna.

Mladí jedinci[editovat | editovat zdroj]

Něrpy obvykle rodí jedno, vzácně dvě mláďata ve speciálně upraveném sněhovém obydlí, v období od února do března. Hmotnost novorozence je do 4 kg. Srst mláděte má bílou barvu, proto se mu také přezdívá „bělok“. Asi 4 - 6 týdnů tráví malá něrpička uvnitř nory a je krmena mateřským mlékem. Dokud mládě přijímá mateřské mléko, nepotápí se pod vodu. Jakmile opustí noru, prakticky ihned shazuje svou bílou srst. Matka se o svého potomka pečlivě stará, vzdaluje se pouze na dobu lovu. Za přítomnosti matky je teplota uvnitř nory okolo + 5 °C, zatímco venku teplota klesá k - 15 - 20 °C. Období laktace končí po 2 - 2, 5 měsících. Někdy kojení trvá 3 - 3, 5 měsíce v závislosti od stavu ledové pokrývky. S přechodem na samostatnou potravu začínají mláďata línat, ve 2 - 3 měsících postupně mění barvu kožichu na stříbrno-šedou. Starší a dospělí jedinci mají hnědou barvu.

Přezimování[editovat | editovat zdroj]

Něrpa zimuje na ledě v norách, často pod nashromážděnými ledovými krami pokrytými sněhem, které tvoří na jezeře přístřešky. Zvíře si na povrchu jezera udělá hlavní průduch o průměru 1 - 2 m, odstraňuje z něho led a snaží se ho v tomto stavu udržet. Je-li jezero zamrzlé celé, může něrpa dýchat pouze prostřednictvím nouzových větracích otvorů. Pomocí drápů na předních končetinách rozhrabuje zespodu led. Těchto nouzových průduchů vytvoří kolem nory deset i více, které jsou od toho hlavního vzdálené desítky, nebo dokonce i stovky metrů daleko. Otvory mají obvykle kulatý tvar o velikosti 10 - 15 cm, což úplně stačí, aby mohla vystrčit čenich nad hladinu. Větrací průduchy se výrazně rozšiřují směrem dolů a mají tvar obráceného trychtýře. Zajímavé je, že schopnost dělat průduchy je jejich vrozený instinkt. Do pokusného otevřeného akvária, které něrpám sloužilo jako místo odpočinku, dávali na vodní hladinu malou plovoucí plošinu z polystyrenu (cca 5 cm). Měsíční a dvouměsíční mláďata provrtávala otvory do plošiny zezdola drápy, vystrkovala čenich a dýchala skrze ně, i když kolem sebe měla vodu. Jakmile se nadýchala vzduchu, opět se ponořila pod hladinu. Je třeba podotknout, že mladé něrpy byly odchyceny jako týdenní či dvoutýdenní, kdy ještě pily mateřské mléko. Musely je krmit kondenzovaným mlékem kojeneckou lahví, jako děti. Ve vodě tehdy ještě neplavaly a bály se jí. Poté co vyrostly, ukázaly, co dokáží.

Spánek[editovat | editovat zdroj]

Pozorování ukázalo, že něrpy ve vodě spí, jelikož byly v nehybném stavu poměrně dlouhou dobu. Pravděpodobně spí tak dlouho, dokud mají dostatek kyslíku v krvi. Během spánku připlouvali potápěči až k nim, dotýkali se jich a dokonce je převraceli, ale zvíře i přesto nadále spalo.

Rybolov[editovat | editovat zdroj]

Tuleň bajkalský je loven především pro svoji vzácnou kožešinu. Tuk, maso a vnitřní orgány zvířat zpracovává pouze místní obyvatelstvo. Projednávají se i další možnosti využití tuleně v potravinářském průmyslu. Lov kožešinové zvěře je zaměřen především na mláďata po první obměně srsti. Ačkoli je lov tuleňů v menší míře povolen, stále převládá pytláctví. Zvláště surově jsou lovena mláďata ve věku do několika měsíců, i přes to, že to zákon zakazuje. Navzdory tomu, že tuleň bajkalský zatím není na Červeném seznamu ohrožených druhů, je zapsán ve vyhlášce o „Chovu zvířat, vyžadujících zvláštní péči v jejich přirozeném prostředí“. Od roku 1980 je rybolov pro průmyslové využití tuleňů zakázán. Na Červeném seznamu IUCN (Mezinárodní svaz ochrany přírody) je něrpa uvedena jako druh, blížící se vyhynutí.

Ohrožení[editovat | editovat zdroj]

Trpí nepřiměřeným lovem. Odhaduje se, že je každoročně zabito přibližně 10 000 téměř dospělých jedinců. To je příliš mnoho, neboť celkový počet se odhaduje okolo 80 000.

Na přelomu října a listopadu roku 2017 média uveřejnila zprávu, že bylo na Bajkale nalezeno až 130 uhynulých kusů tuleně bajkalského, nejvíce za posledních třicet let. Dle vyjádření úřadů zemřely nejspíše hlady.[2]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Červený seznam IUCN 2017.2. 14. září 2017. Dostupné online. [cit. 2017-09-24]
  2. Záhada úhynu ruských tuleňů vyřešena. Umírají hlady. Novinky.cz. 2017-11-01. Dostupné online [cit. 2017-11-01]. (cs-CZ) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]