Sykesova-Picotova dohoda

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Sféry vlivu Velké Británie (červeně) a Francie (modře) ustavené dohodou.

Sykesova-Picotova dohoda představovala tajný plán Francie a Velké Británie, které ji podepsaly, se souhlasem Ruské říše, na rozdělení sféry vlivu v teritoriu Osmanské říše po ukončení první světové války. Byla podepsána 16. května 1916, aniž zvažovala případné pověření ve formě mandátu od budoucí Společnosti národů. Dohoda nese název po svých signatářích, za Francii tak učinil diplomat François Georges-Picot, za Velkou Británii Sir Mark Sykes.

Charakter dohody[editovat | editovat zdroj]

Smlouva navazovala na předchozí tzv. Konstantinopolské dohody uzavřené v březnu 1915 a následná jednání z dubna 1916. V době finálního francouzsko-britského vyjednávání paralelně v Petrohradě diskutoval francouzský velvyslanec Paléologue s ruským ministrem zahraničí Sazonovem o Malé Asii. K této rusko-francouzské dohodě došlo 16. dubna 1916, kdy Rusko mělo získat prostor kolem Úžin Bospor a Dardanely, a také vilájety Erzerum, Trabzon, Bitlis, Van a část Kurdistánu (tedy oblasti v severovýchodní Anatolii), Francie pak měla obdržet právo na Kilíkii, regiony na jih od Sivasu a Diyarbakiru a horní Mezopotámii.

V rámci francouzsko-britského jednání došlo k uzavření dohody, která Francii přiznávala přímo syrské (od Tyru do Alexandretty) a libanonské pobřeží, sféru vlivu pak měla mít ve vnitrozemské Sýrii, severní Mezopotámii a jižní části anatolských oblastí až po Sivas a Diyarbakir.

Velké Británii bylo přiděleno území střední a jižní Mezopotámie s Basrou, Bagdádem a ústím řek, za sféru vlivu pak měla získat Jordánsko.

Na správě Palestiny se měly obě velmoci podílet společnými silami a mezi sférami vlivu měl vzniknout blíže nedefinovaný "arabský stát", pod dohledem obou signatářů s přednostním právem získávání koncesí a poskytování půjček.

Přestože Francie neprosadila kompletně svůj záměr, totiž získání celé Velké Sýrie, tak byla tato dohoda pro ní velmi lukrativní. Následně byla podpisem dohody ze St. Jean de Maurienne z dubna 1917, přislíbena Itálii možná anexe jihozápadní části Malé Asie, tedy jižní části Anatolie až po Sivas a Diyarbakır. Tak se Sykes-Picotova dohoda zkompletovala o "zelenou" italskou zónu. Fakticky ovšem byla dohoda v protikladu s britskými sliby Arabům, které se Spojenci snažili získat k účasti na protitureckém povstání.

Po Říjnové revoluci byl obsah dohody vyzrazen, poté co Lev Davidovič Trockij zveřejnil tajné smlouvy carského Ruska, čímž došlo k diskreditaci signatářských zemí. Znamenalo to pobouření Arabů a šeríf Husajn ibn Alí al-Hášimí chtěl po Londýnu, aby Britové podali vysvětlení. Ministr zahraničí Arthur Balfour jej ubezpečil, že dané dohody jsou falešné. V další deklaraci ze 16. června 1918 se Anglie zavázala poskytnout svobodu automaticky všem oblastem, které vymaní z područí nesvobody hidžázská armáda a na celém ostatním území, pak bude respektovat zásady souhlasu obyvatelstva s formou vlády, tak jak to definovalo Čtrnáct Wilsonových bodů.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 2. vyd. Praha : Barrister & Principal, 2007. 321 s. ISBN 978-80-87029-16-9.  
  • PEČENKA, M.; LUŇÁK, P.. Encyklopedie moderní historie. Praha : Libri, 1998. ISBN 80-85983-46-X.  
  • SACHAR, Howard, M. Dějiny Státu Izrael. Praha : Regia, 1999. 767 s. ISBN 80-902484-4-6.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]