Svatý Eligius

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
P. Christus, 1449: Sv. Eligius (?)

Svatý Eligius, franc. saint Éloi, ital. sant'Allo, v Bretani Allor (asi 588 Chaptelat u Limoges1. prosince 660 Noyon) byl zlatník, rádce, mincmistr a ministr financí merovejských králů a biskup v Noyonu. Je patronem zlatníků, kovářů, podkovářů a numismatiků. Jeho svátek se slaví 1. prosince, v některých zemích jako v Čechách se od středověku slavilo přenesení ostatků (translatio) 25.června.

Život a působení[editovat | editovat zdroj]

Zlatá mince Chlodvíka II. Na reversu pod křížem značka mincmistra ELI CI

Narodil se ve vzdělané a vlivné galsko-římské rodině v Chaptelatu (dnešní departement Haute-Vienne). Vyučil se zlatníkem v Limoges a pak odešel do Neustrie, dnešní severní Francie, kde pracoval s královským pokladníkem Babonem. Ten ho doporučil franskému králi Chlotarovi II. jako rádce. Podle dobového životopisce měl zhotovit králi zlatý trůn, ale protože byl vynikající řemeslník a poctivý člověk, udělal z dodaného materiálu dva trůny. To udělalo na krále takový dojem, že Eligia jmenoval správcem mincovny (mincmistrem) v Marseille.[1] Eligius se natolik osvědčil, že jej po Chlotarově smrti roku 629 jeho nástupce, král Dagobert I., učinil svým ministrem financí. Eligius provedl mincovní reformu a pozvedl finanční bilanci státu. Působil také jako kněz a diplomat. Velký respekt získal například roku 637, kdy sjednal mír s bretonským knížetem Judicaelem. Proslul svou dobročinností: získával almužny pro chudé a vykupoval ze zajetí otroky, zejména Sasy, kteří se hojně prodávali na tržištích. Zakládal také kláštery podle irských pravidel sv. Kolumbána, v Solignacu, v Paříži a Saint Loupe v Noyonu, dále kostely jako v Dunkerque a v Chelles.

Po Dagobertově smrti roku 639 se Eligius snažil vymýtit simonii, prodej církevních úřadů, a roku 642 byl zvolen biskupem v Noyonu a Tournai. Většina obyvatel pozdějších Flander byla tehdy ještě pohanská a Eligius vynaložil velké misijní úsilí, aby je pokřtil. Zakládal kláštery v kraji podél Severního moře a 1. prosince roku 659 nebo 660 zemřel. Byl pohřben v klášterním kostele benediktinského opatství St. Loupe v Noyonu. Brzy po smrti se stal velmi populárním světcem, zejména ve Franské říši a ve Flandrech, během vrcholného středověku také v celé západní, jižní a střední Evropě.

Hrob a kult[editovat | editovat zdroj]

Brzy po smrti začal být Eligius uctíván jako svatý muž. Později byly jeho ostatky vyzvednuty z hrobu a vyzdviženy na oltář. Roku 1066 byly přeneseny do katedrály v Noyonu (tzv. translace), kde jsou uloženy v novodobé tumbě před hlavním oltářem dodnes. Eligius se stal se spolupatronem francouzských králů a velmi populárním světcem, zejména ve Francii, Flandrech, Itálii a ve středověku po celé západní, jižní a střední Evropě. Hrob a ostatky se roku 1793 staly terčem útoku francouzských revolucionářů, zlatá tumba v Noyonu a všechny klenoty kromě kalicha z Chelles byly zničeny.

Relikvie[editovat | editovat zdroj]

  • Tělo je uctívané v Noyonu, paže v Chelles, další ostatky v Limoges, či v Chaptelatu. Zlatá relikviářová skříň, relikviářová paže, dva prsteny a kalich sv. Eligia byly zničené za Velké francouzské revoluce.
  • Do Prahy přivezl Eligiovu relikvii (část zelené sametové tkaniny z biskupské mitry) císař Karel IV. roku 1378 a daroval ji cechu pražských zlatníků, který si na ni zhotovil relikviář v podobě křišťálové mitry se zlatou montáží. Svůj cech pak nazývali cechem sv. Eligia a vystavěli si na Starém Městě pražském v Platnéřské ulici gotickou kapli sv. Eligia (roku 1594 byla postoupena jezuitům před výstavbou Klementina).

Slavil se 25. červen jako svátek přenesení těla sv. Eligia. staroměstští zlatníci v Praze slavili tak, že každému příchozímu poutníkovi mitru vsadili na hlavu. Od roku 1876 je mitra ve sbírce Národního muzea v Praze, stejně jako celý cechovní poklad zlatníků, včetně oltářního kříže a kalicha sv. Eligia. Poklad sv. Eligia uchovávali také cechovní zlatníci ve Vídni.

Patrocinium[editovat | editovat zdroj]

  • Sv. Eligius se dodnes uctívá jako patron zlatníků, klenotníků, kovářů, podkovářů a kovozpracujících řemesel vůbec, ale také mincovních řemesel, sběratelů mincí a numismatiků.
  • patron Pikardie, měst Noyon, Tournai, Limoges, Solignac, obcí Chelles a Chaptelat
  • Německá numismatická společnost (DNG) uděluje každoročně „Eligiovu cenu“ (Eligiuspreis) za zásluhy o tuto vědu.


Dílo[editovat | editovat zdroj]

Hans Leu, kolem 1495: Sv. Eligius (uprostřed)

Zlatnické práce[editovat | editovat zdroj]

  • Zlatý kříž francouzských králů s antickou kamejí a přihrádkovým emailem, původně v Remeši, pak v pokladu opatství v Saint-Denis u Paříže, rozlámán r. 1793, fragment se dochoval v Bibliothéque Nationale v Paříži
  • Loďka na kadidlo z aventurinu ve zlaté montáži
  • Reliéfy na zlaté relivkiářové skříni sv. Germana (St. Germaine) v Paříži

Teologie[editovat | editovat zdroj]

  • Zachovalo se několik Eligiových kázání (Sermones).
  • Knihovna Národního muzea vlastní jeden z nejstarších rukopisů legendy o životě sv. Eligia ze 14. století.
  • Rukopis životopisu sv. Eligia českého původu ze 2.poloviny 14.století se dochoval v Knihovně města Paříže.


Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Ottův slovník naučný, heslo Eligius. Sv. 8, str. 524.
  • Dana Stehlíková, Encyklopedie českého zlatnictví, stříbrnictví a klenotnictví. Praha Libri 2003, s. 119-120
  • Z Noyonu do Prahy - Kult sv. Eligia ve středověkých Čechách (De Noyon a Prague - Le culte de saint Éloi en Boheme médievale), česko-francouzská edice, editor Hana Pátková, napsali David Eben, Hana J. Hlaváčková, Hana Pátková, Dana Stehlíková, Vendulka Otavská. Praha Skríptorium 2006 (dostupné on line)

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.catholic-forum.com/saints/sto09001.htm

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]