Ottorino Respighi: Porovnání verzí

Ottorino Respighi
Rodné jméno	Ottorino Respighi
Narození	9. července 1879 ; Bologna
Úmrtí	18. dubna 1936 (ve věku 56 let) ; Řím
Příčina úmrtí	srdeční selhání
Místo pohřbení	hrobka Respighi-Olivieri; hřbitov boloňské kartouzy
Alma mater	Conservatorio Giovanni Battista Martini
Povolání	hudební skladatel, dirigent, muzikolog, hudební pedagog, vysokoškolský učitel a violista
Rodiče	Giuseppe Respighi
Manžel(ka)	Elsa Respighi
Významná díla	Římské fontány; Marie Viktorie; Římské slavnosti; Maria egiziaca; La campana sommersa; … více na Wikidatech
Podpis
Webová stránka	www.ottorinorespighi.it
	multimediální obsah na Commons
	Seznam děl v databázi Národní knihovny
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Interaktivně procházet historii

← Přejít na předchozí porovnání

Smazaný obsah Přidaný obsah

VizuálníWikitext

V textu

Aktuální verze z 23. 3. 2024, 01:41

Ottorino Respighi (9. července 1879 Bologna – 18. dubna 1936 Řím) byl italský skladatel a muzikolog, představitel hudebního neoklasicismu. Mezi jeho nejznámější díla patří cyklus symfonických básní nazývaný Římská trilogie a tři orchestrální suity souhrnně nazvané Staré zpěvy a tance.

Život[editovat | editovat zdroj]

Respigiho otec, hudební učitel, naučil svého syna hře na housle a klavír. Ottorino pokračoval ve studiu hry na housle u Frederica Sarti na hudebním lyceu v Bologni. Také studoval skladbu u Guseppa Martuciho a hudebního historika Luigi Torchiho. V Petrohradě působil jako první houslista operního orchestru a tamtéž krátce studoval skladbu u Nikolaje Rimského-Korsakova. Kompoziční zkušenosti získané v Rusku výrazně ovlivnily jeho tvorbu. V Berlíně studoval hru na housle a skladbu u Maxe Brucha a podnikl několik cest do New Yorku. V pozdějších letech se stal profesorem skladby na Konzervatoři svaté Cecílie v Římě, kde působil až do své smrti, a na krátkou dobu se stal i jejím ředitelem (1924 - 1926).

Respighi byl také muzikolog hluboce oddaný studiu italské hudby 16. až 17. století a zasloužil se o publikování a provedení skladeb Claudia Monteverdiho (transkripci Orfea provedl v milánské La Scale v roce 1935), Antonia Vivaldiho a kantátu Didone Benedetta Marcella. Ve svých skladbách kombinuje hudební romantismus 19. století s předklasickými hudebními formami renesance a baroka. Pro svoje zaměření na starou hudbu je považován za typického představitele neoklasicismu, přesněji neorenesance a neobaroka. Transkriboval také gregoriánský chorál.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Mezi nejznámější skladby patří tři symfonické básně souhrnně zvané Římská trilogie, které se řadí mezi klasický orchestrální repertoár.

Pini di Roma (Římské pinie, 1923–24)
Fontane di Roma (Římské fontány, 1914–16)
Feste Romane (Římské slavnosti, 1929)

Cyklus tří suit nazvaný Staré zpěvy a tance vznikaly v letech 1917 až 1932 je brilantní ukázkou orchestrální transkripce renesančních a raně barokních hudebních motivů původně psaných pro loutnu. V roce 1927 provedl skladatel cyklus pod názvem Gli Ucelli (Ptáci), založený na barokních skladbách imitujících ptačí zpěv. V témže roce složil hold svému krajanovi malíři Sandru Botticellimu skladbou pro komorní orchestr Trittico Botticelliano (Botticelliovský triptych) v němž hudební formou ztvárňuje malířovy obrazy. Concerto Gregoriano (1921), Vetrate di chiesa (Chrámová okna, 1927) a Metamorphoseon modi XII (1930) jsou příkladem znovuoživení církevních tónin a jim odpovídajících harmonických struktur.

Jeho operní tvorba nedosáhla takového věhlasu jako orchestrální hudba, ačkoliv to byla právě opera Semiramis , kterou si zasloužil uznání u italského publika.

Respigiho žačka a později manželka Elsa Olivieri-Sangiacomo Respighi (1894 – 1996), pěvkyně a skladatelka, uvedla na jeviště baletní podobu Starých zpěvů a tanců.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Obrázky, zvuky či videa k tématu Ottorino Respighi na Wikimedia Commons
Volně přístupné partitury děl od O. Respighiho v projektu IMSLP
Ottorino Respighi na projektu Musopen

@@ Řádek 9: / Řádek 9: @@
 == Dílo ==
 Mezi nejznámější skladby patří tři symfonické básně souhrnně zvané ''Římská trilogie'', které se řadí mezi klasický orchestrální repertoár.
-* ''Pini di Roma'' (Římské pínie, 1923–24)
+* ''Pini di Roma'' (Římské pinie, 1923–24)
 * ''Fontane di Roma'' (Římské fontány, 1914–16)
 * ''Feste Romane'' (Římské slavnosti, 1929)
-Cyklus tří suit nazvaný ''Staré zpěvy a tance'' vznikaly v letech [[1917]] až [[1932]] je brilantní ukázkou orchestrální transkripce renesančních a raně barokních hudebních motivů původně psaných pro loutnu. V roce [[1927]] provedl skladatel cyklus pod názvem ''Gli Ucelli'' (Ptáci), založený na barokních skladbách imitujících ptačí zpěv. V témže roce složil hold svému krajanovi malíři [[Sandro Botticelli|Sandru Botticellimu]] skladbou pro komorní orchestr ''Trittico Botticelliano'' (Botticelliho triptych) v němž hudební formou ztvárňuje malířovy obrazy. ''Concerto Gregoriano'' ([[1921]]), ''Vetrate di chiesa'' (Chrámová okna, [[1927]]) a ''Metamorphoseon modi XII'' ([[1930]]) jsou příkladem znovuoživení [[Modus (hudba)|církevních tónin]] a jim odpovídajících harmonických struktur.
+Cyklus tří suit nazvaný ''Staré zpěvy a tance'' vznikaly v letech [[1917]] až [[1932]] je brilantní ukázkou orchestrální transkripce renesančních a raně barokních hudebních motivů původně psaných pro loutnu. V roce [[1927]] provedl skladatel cyklus pod názvem ''Gli Ucelli'' (Ptáci), založený na barokních skladbách imitujících ptačí zpěv. V témže roce složil hold svému krajanovi malíři [[Sandro Botticelli|Sandru Botticellimu]] skladbou pro komorní orchestr ''Trittico Botticelliano'' (Botticelliovský triptych) v němž hudební formou ztvárňuje malířovy obrazy. ''Concerto Gregoriano'' ([[1921]]), ''Vetrate di chiesa'' (Chrámová okna, [[1927]]) a ''Metamorphoseon modi XII'' ([[1930]]) jsou příkladem znovuoživení [[Modus (hudba)|církevních tónin]] a jim odpovídajících harmonických struktur.
 Jeho operní tvorba nedosáhla takového věhlasu jako orchestrální hudba, ačkoliv to byla právě [[opera]] ''Semiramis'' , kterou si zasloužil uznání u italského publika.