Křesťanství: Porovnání verzí

Upravit odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
m editace uživatele 178.77.196.10 (diskuse) vráceny do předchozího stavu, jehož autorem je David V.
značka: rychlé vrácení zpět
vylepšil jsem to
značky: revertováno možný vandalismus editace z Vizuálního editoru
Řádek 1: Řádek 1:
== čau ejdame ==
[[Soubor:Reims-Portail Nord 4.jpg|náhled|Detail hlavy sochy [[Ježíš Kristus|Krista]] v pojetí ''Beau Dieu'' ([[Remeš]], 13. stol.)]]

'''Křesťanství''' (ze slova [[křesťan]], odvozeného přes [[Latina|latinské]] ''christianus'' z [[Řečtina|řeckého]] χριστιανός s významem ''náležící [[Kristus|Kristu]]'' či ''kristovec'') je [[Abrahámovská náboženství|abrahámovské]], [[monoteismus|monoteistické]], historické (založené), [[misie|misijní]] [[náboženství]], soustředěné kolem života a učení [[Ježíš Kristus|Ježíše z Nazaretu]], kterého chápe jako [[mesiáš]]e (tj. Krista), spasitele světa a [[Boží syn|Božího syna]]. Křesťanství vzniklo z [[Antika|antického]] [[Judaismus|judaismu]] na území [[Palestina|Palestiny]], kde Ježíš působil. Toto působení, počátky a základy křesťanství zachycuje ''[[Nový zákon]]'', který spolu s židovským ''[[Starý zákon|Starým zákonem]]'' tvoří ''[[Bible|bibli]]'', základní posvátnou knihu křesťanství.

Příslušnost ke křesťanství není dána původem nebo narozením, nýbrž pokáním ([http://www.biblenet.cz/b/Luke/13#v3 L 13,3], [http://www.biblenet.cz/b/Luke/15#v7 L 15,7]) a [[křest|křtem]]. Některé církve mají navíc také [[krédo|vyznání víry]] (nauky), kterou věřící musí přijmout, aby mohl následovat jejich učení. Všichni křesťané věří v jednoho [[Bůh|Boha]], vyznávají Ježíše Krista jako [[Spasitel]]e a Božího syna. Křesťanská víra se především vyznačuje vírou v božství Ježíše Krista: Ježíš byl plnou mírou člověk a zároveň je plnou mírou Bůh ([http://www.biblenet.cz/b/Phil/2#v6 F 2,6]), byl splozen Duchem Svatým a byl bez [[hřích]]u, svůj život zadarmo položil ([http://www.biblenet.cz/b/John/10#v18 J 10,18]), aby zaplatil za vinu těch, kdo v něho věří a chtějí ho následovat. Všichni křesťané společně věří, že cílem Ježíše Krista bylo a je vysvobodit od hříchu ty, kdo mu vydají svůj život a nechtějí už sloužit sobě (J [http://www.biblenet.cz/b/John/12#v25 12,25]), ani hříchu ([http://www.biblenet.cz/b/John/8#v34 J 8,34]). Aby byl člověk [[spása|spasen]], musí se nejprve odvrátit od hříchu ([http://www.biblenet.cz/b/Luke/5#v32 Lk 5,32] ) a poté být pokřtěn ve vodě. Takovému člověku jsou [[odpuštění|odpuštěny]] hříchy. Křesťané chápou život a smrt Ježíše Krista jako Boží čin, který člověka zachraňuje z duchovní [[smrt]]i, přináší mu odpuštění a [[smíření]] s Bohem. Ježíš Kristus nepřišel, aby vládl světu, ale aby světu sloužil ([http://www.biblenet.cz/b/Matt/20#v28 Mt 20,28]). Ve své době ho ani učedníci nechápali a mysleli si, že se stane králem Izraele, protože byl nazván králem. Ježíš sice kázal o příchodu Božího království ([http://biblenet.cz/b/Mark/1#v15 Mk 1,15]), nemyslel tím ale politickou moc, nýbrž moc duchovní, která se na zemi projevuje konkrétními nadpřirozenými skutky ([http://www.biblenet.cz/b/Luke/10#v9 L 10,9]). Podobě ani praví Ježíšovi následovníci se nikdy nemohli zaplést s politickou mocí, protože se nestará o věci světa, ale o věci duchovní ([http://www.biblenet.cz/b/Matt/6#v24 Mt 6,24]). Křesťané věří, že Ježíš [[Ukřižování Ježíše Krista|zemřel na kříži]], třetího dne byl [[vzkříšení|vzkříšen]], 40 dní se ukazoval některým ze svých stoupenců a poté v těle [[Nanebevstoupení Páně|vstoupil na nebe]]. Podle bible a víry křesťanů pak byl jeho učedníkům o [[Letnice|letnicích]] seslán [[Duch svatý]], který v pravých křesťanech i nadále působí. Duch Svatý se uděluje vkládáním rukou z učedníka na učedníka ([http://www.biblenet.cz/b/Acts/8#v18 Sk 8,18]). Křesťané očekávají [[Tisícileté království|druhý příchod]] Ježíše Krista jako [[Poslední soud|soudce světa]] na konci dějin.

Kristovi následovníci v čele s [[apoštol]]y tvořili [[prvotní církev]]. Původní křesťanské společenství se brzy rozešlo do různých míst a postupem času rozdělilo do několika větví, které se dnes zpravidla označují jako [[Církev|církve]] nebo [[denominace]]. Většina křesťanů patří k jedné ze tří hlavních skupin církví: ke [[katolická církev|katolické církvi]], [[pravoslaví|pravoslavné církvi]], nebo k některé z církví vzešlých z [[Protestantismus|protestantské]] [[reformace]]. Jednotlivé církve různě chápou samy sebe a svůj vztah k ostatním, různě vyjadřují své pochopení pravé víry. Vztahy mezi nimi byly tedy často konfliktní, a pokud se církve podílely na politické moci, bývaly často násilné. Od počátku 20. století naopak rostou [[ekumenismus|ekumenické]] snahy, které se snaží o vzájemné sblížení křesťanských církví.

Jako celek je křesťanství nejrozšířenějším světovým náboženstvím s více než 2 miliardami věřících<ref>{{Citace elektronického periodika |titul=Archivovaná kopie |url=http://www.adherents.com/Religions_By_Adherents.html |datum přístupu=2009-06-25 |url archivu=https://www.webcitation.org/6HZF8Uaqj?url=http://www.adherents.com/Religions_By_Adherents.html |datum archivace=2013-06-22 }}</ref>, v oblasti náboženského vyznání silně převažuje na třech kontinentech (v [[Evropa|Evropě]], [[Austrálie|Austrálii]] a [[Amerika|Americe]]) a je zastoupeno i na dvou ostatních.<ref name=":0" /> Křesťanství se spolu s dalšími činiteli výrazně podílelo na formování tzv. [[Západní svět|západní civilizace]].<ref>Z. Kratochvíl, Studie o křesťanství a řecké filosofii, s. 34.</ref>

[[Soubor:Nicaea icon.jpg|náhled|upright=1.0|Císař Konstantin spolu s církevními otci s textem [[Nicejské vyznání|Nicejského vyznání]] víry]]

== Charakteristika křesťanství ==
[[Soubor:Christian cross.svg|náhled|upright 0.6|[[Kříž]], běžný symbol křesťanství]]
{{Viz též|Ježíš Kristus|Krédo|Teologie|Bible}}
Křesťanství je [[monoteismus|monoteistické]] [[náboženství]]. Obrací se ke každému člověku, a to jako k jednotlivé osobě.<ref>{{Citace bible|1Tm|2|4}}.</ref> Protože příslušnost ke křesťanství není předem dána původem, kulturou a podobně,<ref>{{Citace bible|Kol|3|11}}.</ref> musí se vymezovat jinak, zejména přijetím jistého učení, morálky a náboženské praxe.

Křesťanství je také náboženství historické, což znamená, že svůj původ odvozuje od života a působení určité historické postavy, [[Ježíš Kristus|Ježíše z Nazareta]], jehož křesťané vyznávají jako [[Kristus|Krista]]. Tímto svým původem křesťanství vědomě navazuje na [[židovské náboženství]] ([[judaismus]]), z něhož kdysi vzešlo a s nímž sdílí mnoho rysů: vyznává jednoho Boha Stvořitele, přijímá jeho zjevení v Bibli, očekává jeho [[poslední soud]] a slaví řadu podobných svátků. Podobně jako židovství klade důraz na události [[Starý zákon|izraelských]] i vlastních dějin, v nichž vidí součást [[dějiny spásy|dějin spásy]].

Pojem „křesťanství“ ({{Vjazyce2|el|χριστιανισμός}} ''christianismos'') se poprvé objevuje v listech [[syrští křesťané|syrského]] [[biskup]]a [[Ignác z Antiochie|Ignáce z Antiochie]] († asi [[106]])<ref>[[Ignác z Antiochie]], ''List Smyrnenským'', 10</ref> a [[Skutky apoštolů]] líčí, jak v [[Antiochie|Antiochii]] dostali Ježíšovi stoupenci poprvé název „křesťané“ (vlastně „kristovci“, srov. např. německy ''Christen'').<ref>{{Citace bible|Sk|11|26}}.</ref>

== Učení ==
[[Soubor:Angelsatmamre-trinity-rublev-1410.jpg|náhled|vpravo|upright|Ikona Svaté Trojice symbolicky zobrazuje křesťanskou koncepci trojjediného Boha, Andrej Rublev, 1411, [[Treťjakovská galerie]] v Moskvě]]
Navzdory určitým rozdílům mezi jednotlivými církvemi se křesťané v naprosté většině shodují na následujících bodech: Existuje pouze jeden Bůh ([[monoteismus]]), kterého křesťané chápou jako ''osobní bytost'' ([[teismus]]). Tento Bůh je dobrý ([[Svatost|svatý]]), všemohoucí, vševědoucí, všudypřítomný, věčný a člověkem plně nepoznatelný. Většinou křesťanů je tento jediný Bůh chápán jako [[Nejsvětější Trojice|trojjediný]], tedy existující ve třech [[osoba|osobách]] jako [[Bůh Otec]], [[Boží syn|Syn]] a [[Duch svatý]], kteří sdílejí jediné božství. Tento Bůh je stvořitelem světa i člověka. Člověk je stvořen jako bytost Bohu podobná. Ve stvořeném světě není nic, co by bylo hodné božské úcty. Bůh s lidstvem komunikuje a odhaluje mu svou podstatu a svůj záměr s člověkem.<ref name=":0">{{Citace monografie
| příjmení = Štampach
| jméno = Ivan
| příjmení2 =
| jméno2 =
| titul = Přehled religionistiky
| vydání =
| vydavatel = Portál
| místo = Praha
| rok = 2008
| počet stran =
| kapitola = Křesťanství
| strany =
| isbn =
}}</ref>

Člověk však narušil svůj vztah s Bohem tím, že se od něj odklonil, poprvé takzvaným [[Prvotní hřích|prvotním hříchem]], čímž propadl smrti a způsobil předávání dědičného sklonu k [[hřích]]u dalším pokolením. Přesto Bůh nepřestal o člověka pečovat, uzavíral s ním smlouvy ([[Noe]], [[Abrahám]], [[Mojžíš]], [[David (biblická postava)|David]]) a sliboval, že jednou pošle lidstvu vykupitele, který jej z tohoto otroctví hříchu a smrti vyvede. Tímto vykupitelem je Ježíš, v němž se Bůh sám stal člověkem ([[vtělení]]). Ježíš kvůli záchraně člověka zemřel, a tak člověku přinesl [[odpuštění]] a [[vykoupení]], a vysvobodil ho z otroctví [[hřích]]u a [[smrt]]i. Ježíše pak Bůh po třech dnech [[vzkříšení|vzkřísil]] z mrtvých. Ježíš poté ještě čtyřicet dní pobýval mezi svými učedníky, až v těle [[Svátek Nanebevstoupení Páně|vstoupil na nebe]]. Následně byl učedníkům seslán [[Duch svatý]], který ve světě stále působí. Křesťané očekávají druhý příchod Kristův na konci světa, kde je Kristus chápán jako postava soudce živých i mrtvých. Vyvoleným je slíben věčný život v blaženosti.<ref name=":0" />

Křesťané se scházejí v různých místních společenstvích ([[farnost]]i, obce, [[Sbor (církev)|sbory]], rodinná setkání atd.). I když z různých historických i názorových důvodů je křesťanských církví a konfesí mnoho, všechny uznávají, že pravá Kristova církev je jen jedna. Tento zdánlivý rozpor je způsoben tím, že nejde o to do kolika názorových směrů či skupin je křesťanství rozděleno, ale o to, zda věřící uvěřili původnímu poselství hlásanému Ježíšem Kristem a jeho apoštoly a zda žijí pravdivě podle této nauky. Ta pravá církev je neviditelná, neboť jen Bůh zná skutky každého člověka a ví kdo zůstal věrný víře a kdo ne.

Ne všechny církve vzájemně uznávají svou pravověrnost. Z hlediska teologického to není možné. Některé církve například věří v nutnost pokání před samotným křtem a uznávají jako platný jediný pravý křest ponořením do vody, tak jak to dělali první učedníci a tak jak je to uvedeno ve spisu [[Didaché]], kde na prvním místě se mluví o ponoření do tekoucí vody ([http://www.thedidache.com/ 7. kapitola]) a polití vodou se akceptovalo jen v případě, že nebylo k dispozici dostatek vody. Ostatně židovská tradice chápala křest jako omývání těla vodou v bazénu hebrejsky nazývaném ''mitcvé'' nebo v řece a tak i slovo křest v původním významu bylo používáno v kontextu této židovské tradice. Jen tímto křtem se člověk stává pravověrným křesťanem. Jelikož v tradičních církvích se stále akceptuje křest novorozeňat, který jiné církve neuznávají (např. [https://apostolskacirkev.cz apoštolská církev v ČR]), není možné najít společný konsezus a mluvit o jednotě církve. Ve skutečnosti jsou učení natolik odlišná, že jedna církev označuje učení jiné církve za herezi. Některé protestantské církve odsuzují [[Mariánská úcta|Mariánský kult]] katolické církve a považují tuto přehnanou úctu panně Marii za modlářství. Například označení Marie za „bohorodičku“ nebo „matku Boží“ by mnoho protestantů chápalo jako rouhání. Podle nich sám Ježíš nevykazoval Marii takovou míru úcty, aby ji na veřejnosti označoval za svou matku a dokládají to citací z [http://www.biblenet.cz/b/Matt/12#v48 Mt 12:48-50].

Nauka o církvi se nazývá [[ekleziologie]]. Postoj jednotlivých církví k druhým, jejich chápaní a vztah k jediné Kristově Církvi jsou různé. Např. katolická církev samu sebe chápe jako pokračovatelku původní Kristovy církve, která v ní „subsistuje“ (uskutečňuje se).<ref>II. vatikánský koncil: Lumen gentium, 8</ref> Církve, které zachovaly apoštolskou posloupnost, považuje za pravé partikulární církve, přestože s ní nejsou v dokonalém společenství, když neuznávají primát papeže (pravoslavné církve). Ty, které nezachovaly apoštolskou posloupnost (jako např. reformované), pak dle ní nemají úplnou podstatu eucharistie a nejsou církvemi v pravém slova smyslu. Nicméně všechny pokřtěné chápe jako včleněné do Krista a spojené s katolickou církví ve společenství, i když ne úplném.<ref>Deklarace [[Dominus Iesus]], 17</ref> Do společenství patří i ti, kdo již zemřeli a jsou blízko Kristu, proto se k nim jako ke [[svatý]]m mnozí křesťané obracejí s prosbou o pomoc a přímluvu. Zvláštní místo mezi nimi patří podle [[katolická církev|katolických]] a [[Pravoslaví|pravoslavných církví]] Ježíšově matce, [[Maria (matka Ježíšova)|Panně Marii]].<ref name=":0" />

[[Bible]] je pro křesťany Písmo svaté, inspirované slovo o Božím jednání se světem v Ježíši Kristu, který je prvním zdrojem a poslední normou jejich učení i života.

=== Morálka a etika ===
{{Viz též|Křesťanská etika}}

Jako všechna univerzální náboženství, klade i křesťanství na svého věřícího určité nároky, a to jednak nároky na jednání vůči druhým, jednak na určitou náboženskou praxi. Základem křesťanské morálky je Ježíšova [[horská řeč]] a [[blahoslavenství]].<ref>Mt 5-7.</ref> Plněním těchto nároků si však křesťan nezískává nějaký nárok vůči Bohu, nýbrž naopak vyjadřuje svoji vděčnost za dar života a spásy, splácí své dluhy vůči němu.<ref>{{Citace bible|Mt|18|23||35}}.</ref> Zdánlivě prosté nároky [[Mojžíš]]ova [[desatero|Desatera přikázání]] jsou v Ježíšově výkladu<ref>{{Citace bible|Mt|5|21||48}}.</ref> prakticky nesplnitelné, křesťan se tedy může spoléhat jen na Boží odpuštění a milost. Všechny jednotlivé příkazy proto Ježíš shrnuje do dvou přikázání lásky<ref>{{Citace bible|Mt|22|36||40}}; {{Citace bible|Ř|13|9}}; {{Citace bible|Ga|5|14}}.</ref> a zdůrazňuje povinnost odpouštět: jen ten, kdo odpouští druhým, může doufat, že mu bude odpuštěno.<ref>{{Citace bible|Mt|6|12}}.</ref>

=== Hříchy ===
Hřích je (náboženský) pojem, který původně znamenal omyl, chybu, také ve smyslu urážky Boha. Hřích je vědomé a úmyslné rozhodnutí či jednání proti lidem a Bohu. Pokud se jedná o závažný hřích, mluvíme o tzv. těžkém hříchu. Pokud je hřích méně závažný, mluvíme o všedním či lehkém hříchu. Podobně se hříchy rozlišují i v islámu a v judaismu. [[Evangelium podle Matouše|Evangelista Matouš]] ještě přidává tzv. věčný hřích, tedy hřích proti [[Duch svatý|Duchu svatému]], což je odpad od víry. Ve Starém zákoně je základní hřích „nevěra“ vůči Bohu, úcta prokazovaná jiným modlám a božstvům. Podle Matoušova evangelia přišel [[Ježíš Kristus]] na svět, aby vysvobodil svůj lid z jeho hříchů. To ale neznamená, že by tím pojem hříchu nějak oslabil. Hříchy rozdělujeme do několika skupin. Kromě lehkých a těžkých hříchů se hříchy dělí na další tři skupiny, a sice na:

# ''Do nebes volající hříchy:'' Podle Bible tyto hříchy vyzývají [[Bůh|Boha]], aby hříšníka potrestal. Jsou to například: úmyslná vražda, sodomie (hřích sodomský, to je společensky neakceptované sexuální chování, např. orální sex, anální sex, pohlavní styk lidí stejného pohlaví či pohlavní styk se zvířaty), utiskování chudých lidí, vdov a sirotků.
# ''Hříchy proti Duchu svatému:'' Tyto hříchy velmi zvláštním způsobem odporují milosti Ducha svatého, a proto zamezují obrácení hříšníka. Dopouští se jich kdo: hřeší úmyslně na milosrdenství Boží, zoufá nad Božím milosrdenstvím (např. [[Jidáš Iškariotský|Jidáš]]), odpírá křesťanské pravdě (např. [[Židé]] za časů [[Ježíš Kristus|Pána Ježíše]]), nepřeje a závidí bližnímu milosti Boží (např. [[Kain]]), má zatvrzelé srdce k spasitelnému napomínání (např. [[Faraon z Exodu|farao]]), setrvává tvrdošíjně v nekajícnosti až do smrti (např. lotr po levici [[Ukřižování Ježíše Krista|Pána Ježíše na Kalvárii]]).
# ''Hříchy cizí:'' Jsou to hříchy, na nichž je účasten někdo třetí. Cizího hříchu se dopouští ten, kdo: jinému ke hříchu radí, hřích přikazuje, dává svolení ke hříchu jiného, ke hříchu navádí, hřích jiného vychvaluje, ke hříchu jiného mlčí, hřích jiného netrestá
{{viz též|Církev|Svátosti}}

=== Praxe ===
Jakkoli se praxe různých křesťanských církví od sebe v mnohém liší, shodují se v tom, že se člověk stává křesťanem přijetím [[křest|křtu]] jako viditelného znamení [[odpuštění]] a [[vykoupení]] v Ježíši Kristu.<ref>{{Citace bible|Sk|2|41}}; {{Citace bible|1Kor|12|13}}.</ref> Křesťan se má účastnit života církve, milovat bližní, odpouštět jim a šířit pokoj. Jádrem a vrcholem křesťanské [[bohoslužba|bohoslužby]] je slavení [[eucharistie]], připomínka či obnovení [[Večeře Páně]],<ref>{{Citace bible|Mk|14|17||25}}.</ref>, kterou většina křesťanů chápe jako [[svátost]], tedy viditelné znamení Ježíšovy přítomnosti.<ref>{{Citace bible|1Kor|11|23||25}}.</ref> Svátostí je ve většině křesťanských církví také [[manželství]], v [[katolická církev|katolických]] a [[pravoslaví|pravoslavných církvích]] i kněžské [[svěcení]], [[svátost smíření]], [[biřmování]] a [[svátost nemocných]].

Kromě toho se křesťané podílejí na mnoha dalších náboženských činnostech jako jsou společné [[modlitba|modlitby]], [[pouť|pouti]] a zejména [[charita]]tivní činnost, kterou často jako první zavedly [[řeholní řád]]y. [[Špitál]]y, které sloužily jako [[nemocnice]], útulky pro sirotky, pro staré a opuštěné lidi nebo pro lidi různě postižené byly v Evropě dlouho doménou církevních organizací a sdružení (zejména řádů, resp. kongregací) a také organizované školství bylo dlouho spojeno s církvemi (věnovali se mu zejména [[Tovaryšstvo Ježíšovo|jezuité]], [[Řád zbožných škol|piaristé]] nebo [[voršilky]]). Zejména v katolických a pravoslavných zemích církve podporovaly také umění, proto je velká část výtvarných i hudebních děl věnována náboženským tématům.

=== Symboly ===
{{viz též|Křesťanské symboly}}
[[Soubor:Ichthus.svg|vpravo|upright=0.9|náhled|Ryba, symbol Krista]]
[[Řečtina|Řecké]] ''symbolon'' i [[latina|latinské]] ''symbolum'' ve významu „shrnutí“ znamenají, krédo, stručné shrnutí obsahu křesťanské víry. Nejznámější je [[Apoštolské vyznání|apoštolské]] a [[nicejsko-konstantinopolské vyznání víry]], obojí z 5. až 6. století, z reformačních [[augsburské vyznání]] a [[Česká konfese]].

Nejznámějším výtvarným symbolem křesťanství je [[kříž]], protože na něm zemřel [[Ježíš Kristus]] a zároveň znamená naději na vzkříšení. Velmi starým symbolem je ryba, protože řecké slovo ἰχθύς ''ichthys'' (ryba) tvoří [[akrostich]] spojení Ἰησοῦς Χριστὸς Θεοῦ Υἱὸς Σωτήρ (''Iésús Christos Theú hyios Sótér'': Ježíš Kristus, Syn Boží, Spasitel). Dalšími symboly jsou řecká písmena A Ω (alfa a ómega), první a poslední písmeno řecké abecedy, k nimž Krista jako „počátek i konec“ přirovnává kniha Zjevení, [[Kristův monogram]] XP nebo IHS (z řeckého ΙΗΣΟΥΣ, ''Iésús''), beránek, kalich a mnoho dalších.

== Dějiny ==
{{Viz též|Dějiny křesťanství}}

=== Ježíšovo působení ===
{{Viz též|Ježíš Kristus}}
[[Soubor:Křesťanství - rozdělení.png|náhled|vpravo|500px|Časová osa křesťanství a postupné dělení křesťanství na jednotlivé směry.]]
Křesťanství se zrodilo v [[Palestina|Palestině]] z krátkého veřejného působení [[Židé|židovského]] kazatele [[Ježíš Kristus|Ježíše z Nazaretu]] kolem roku [[30]]. Ježíš pocházející z venkovské řemeslnické rodiny v dospělosti působil jako pocestný [[kazatel]] a podle víry křesťanů [[Ježíšovy zázraky|konal zázraky]]. Shromáždil skupinu přívrženců, jejíž jádro tvořili učedníci ([[apoštol]]ové), kteří s výjimkou [[Jidáš Iškariotský|Jidáše]] po Ježíšově smrti zaujali důležité místo ve vznikajícím křesťanském hnutí.

Podle některých názorů nechtěl Ježíš ani první křesťané založit nové náboženství, ale reformovat [[judaismus]].<ref name=":6">{{Citace monografie
| příjmení = Suchánek
| jméno = Drahomír
| příjmení2 = Drška
| jméno2 = Václav
| titul = Církevní dějiny - antika a středověk
| vydání =
| vydavatel = Grada
| místo = Praha
| rok = 2013
| počet stran =
| kapitola = Zrod křesťanství a raná církev
| strany =
| isbn =
}}</ref> Kázal, že se blíží dějinný zvrat, v němž bude nastoleno [[boží království]] a všichni se na to musí připravit. Blížící se, ba již začínající boží království v Ježíšově podání znamenalo také radikalizaci etiky: nikoli v dobovém smyslu přísnějšího plnění náboženských předpisů, ale jako celkové změny smýšlení („obrácení“) a důrazu na odpuštění, smíření a účinnou lásku k Bohu i k druhým lidem. Ježíš představoval boží království jako naději chudých, truchlících či pronásledovaných a v [[podobenství]]ch (metaforických příbězích) ukazoval praktické stránky tohoto království.

Ježíšovo působení vyvrcholilo kolem roku 30 cestou do hlavního [[judsko|judského]] města [[Jeruzalém]]a na židovské svátky [[Pesach]], [[Velikonoce]]. Vstup do posvátného města judských králů uspořádal podle [[Kniha Zacharjáš|Zachariášova proroctví]]<ref>{{Citace bible|Zach|9|9||11}}.</ref> jako triumfální vjezd očekávaného [[Mesiáš]]e. Jeho vystupování však náboženské i politické autority vyhodnotily jako podvratné a Ježíš byl brzy zadržen, odsouzen a popraven [[ukřižování]]m. Podle evangelií ho však Bůh vzkřísil a Ježíšovi žáci se s ním několikrát setkali.

=== Vznik církve ===
[[Soubor:The Good Shepherd, Catacomb of Domitilla (200 CE).jpg|náhled|upright=1.2| Dobrý pastýř (Římské katakomby, kolem 200)]]
[[Soubor:The Christian Martyrs Last Prayer.jpg|náhled|upright=1.2|Římské pronásledování prvních křesťanů, kteří byli předhozeni divé zvěři v [[Koloseum|Koloseu]]]]
Křesťané se scházeli ve skupinách, pro které užívali řecké označení ''[[ekklésiá]]'' (shromáždění)''.'' O vnitřní struktuře a vzájemných vztazích křesťanských obcí vypovídají např. [[Pavlovy epištoly|listy apoštola Pavla]] nebo [[Skutky apoštolů]]. Do jaké míry se o vznik křesťanského náboženství přičinil právě [[Pavel z Tarsu]] je předmětem diskusí, křesťanské obce však vznikly i mimo oblast jeho působení. Někteří teologové soudí, že bez Pavla by křesťanství zůstalo jednou z mnoha židovských sekt, respektive že Pavel a jeho teologie je tvůrcem křesťanství, neboť odlišení křesťanství od židovství spočívá v Pavlově teologii, hlásající svobodu od Zákona v tom smyslu, že pro křesťany zákony, jež jsou obsaženy v [[Tóra|pěti knihách Mojžíšových]], již nejsou nijak závazné.<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Halík
| jméno = Tomáš
| odkaz na autora = Tomáš Halík
| titul = Vzdáleným nablízku
| vydavatel = Nakladatelství Lidové noviny
| místo = Praha
| rok = 2011
| isbn = 978-80-7106-907-2
| stránky = 154
}}</ref><ref>{{Citace monografie
| příjmení = Halík
| jméno = Tomáš
| odkaz na autora = Tomáš Halík
| titul = Oslovit Zachea
| vydavatel = Lidové noviny
| místo = Praha
| rok = 2012
| isbn = 978-80-7422-159-0
| stránky = 280
}}</ref> S tímto pojetím však nesouhlasí vyznavači [[mesiánský judaismus|mesiánského judaismu]].

S tím jak se křesťanství šířilo do navzájem vzdálených míst, vznikla potřeba udržovat v něm věroučnou i praktickou jednotu. Tak vznikla potřeba uchovávat příležitostné spisy ([[Apoštolský list|listy]]) a zachytit Ježíšovo působení písemně. Postupně se zformoval [[Nový zákon]] obsahující čtyři [[evangelium|evangelia]] popisující Ježíšovo působení, sepsané mezi lety [[60]] a [[90]], [[Skutky apoštolů]] líčící počátky křesťanské církve, [[Apoštolský list|apoštolské listy]] a [[Apokalypsa|Apokalypsu]] neboli [[Zjevení Janovo]].

Během [[1. století]] se křesťané dostávali do konfliktů s židovskými obcemi,<ref>Sk 6-7; 9,29n.</ref> zejména když Pavel prosadil, že Ježíšovo poselství je určeno i jiným národům a že je nezavazuje k dodržování židovské náboženské praxe.<ref>{{Citace bible|Ga|2|11}}.</ref> Ve velkých městech [[Římská říše|Římské říše]] se postupně utvářela významná centra křesťanství, např. v [[Antiochie|Antiochii]]<ref>MARKSCHIES, Christoph. ''Mezi dvěma světy: Dějiny antického křesťanství''. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 2005, s. 13-15.</ref>,v [[Řím]]ě a později v [[Alexandrie|Alexandrii]]. Společným jazykem křesťanů se stala [[řečtina]] a později [[latina]]. S judaismem zůstalo křesťanství spjato [[monoteismus|vírou v jednoho Boha]], uznáním a přijetím [[hebrejská bible|židovské bible]] ([[Starý zákon]]), navázáním na [[dějiny Izraele|historii Izraele]], na jeho mravní postoje. Také křesťanská [[liturgie]] se vyvinula z tradice židovské [[synagoga|synagogální]] bohoslužby.

==== Přeměna ze sekty v církev a dlouhodobý úspěch ====
Ze [[Sociologie|sociologického]] hlediska byly počátky křesťanství podobné jako u jiných [[sekta|sekt]]: Jediný vůdce okolo sebe shromáždil stoupence a hlásal své učení. Křesťanství se však od tehdejších sekt a směrů (např. [[Juda Makabejský]]) také odlišilo:
# Ačkoli se za [[Mesiáš]]e prohlašovali i jiní, po jejich smrti obvykle zanikly i jejich skupiny. Naproti tomu křesťané věří, že Ježíše [[Bůh Otec]] vzkřísil z mrtvých – tato víra je pro křesťany základem víry v možnost [[Spása|spásy]]. I když se jednotlivá svědectví evangelií liší,<ref>Tak podle {{Citace bible|Mt|28|10}} se jeho zjevení odehrála v Galileji, podle {{Citace bible|L|24|13}} a násl. v okolí Jeruzaléma.</ref> je Ježíš křesťany chápán jako živý. Jeho vzkříšení se dodnes slaví o [[Velikonoce|Velikonocích]].
# Křesťanství se od jiných židovských sekt odlišilo i pozdějším přijímáním nežidovských [[Konverze (náboženství)|konvertitů]]. Prohlášení křesťanství za víru pro všechny národy mu umožnilo stát se světovým náboženstvím.

=== Starověk ===
{{Podrobně|Rané křesťanství}}

V prostředí [[Římská říše|Římské říše]] se křesťané museli vymezit vůči řecké kultuře, jiným myšlenkovým a náboženským proudům a obhájit se proti útokům zvenčí. Zároveň museli překonat zklamání z toho, že svět se po Ježíšově smrti nezměnil, a opustit tedy představu provizoria před koncem. Proti občasným pronásledováním je hájili [[apologeta|apologeti]] ({{Vjazyce2|el|''apologia''}} obhajoba) a postupem času křesťanství proniklo i do středních vrstev společnosti.

=== Křesťanství po roce 311 ===
[[Soubor:Church of the East in the Middle Ages.svg|náhled|vlevo|[[Nestoriánství]] bylo ve středověku rozšířeno ve velké části [[Asie]]]]
První veřejnoprávní uznání křesťanského kultu v [[Římská říše|Římské říši]] nařídil dřívější pronásledovatel křesťanů císař [[Gaius Galerius Valerius Maximianus|Gaius Galerius]]<ref>Manfred Clauss: „Konstantin Veliký - Římský císař mezi
pohanstvím a křesťanstvím“, VYŠEHRAD, Praha 2005, str. 29</ref> a po něm roku [[313]] císař [[Konstantin Veliký|Konstantin]], jehož [[edikt milánský]] zařadil křesťanství mezi dovolená náboženství. Konstantin zasáhl i do věroučných otázek a roku [[325]] svolal do [[Nikaia|Nikaie]] první [[ekumenický koncil]] (tzv. [[První nikajský koncil]]). Založil také nové hlavní město říše, [[Konstantinopol]], křesťanské město, které má nahradit [[Řím]], město v této době převážně pohanské. Znevýhodnil i pohanské instituce. Sám se nechal pokřtít až krátce před smrtí. Další císařové s výjimkou císaře [[Julianus|Juliána]] křesťany podporovali. Císař [[Theodosius I.]] zakázal roku [[380]] křesťanský směr [[Ariánství|Áriánství]] a roku [[391]] zakázal na popud [[milán]]ského biskupa [[Svatý Ambrož|Ambrože]] veškerý pohanský kult, čímž křesťanství zajistil pozici oficiálního (státního) náboženství v [[Starověký Řím|říši]].<ref>Terry Jones, Alan Ereira: ''Barbaři'', kap.: ''Křesťanská proměna říše'', (Mladá Fronta, 2008, {{ISBN|978-80-204-1803-6}})</ref>

Křesťanství se postupně snažilo vnitřně upevnit stanovením závazného vyznání víry ([[krédo]]), nauky ([[dogma#Dogma v katolické církvi|dogma]]) a církevní organizace, navazující na územní organizaci [[římská říše|římské říše]]. Nejvýznamnější [[biskup]]ové, [[teolog]]ové a [[filosof]]ové se snažili na [[ekumenický koncil|církevních koncilech]] přesně formulovat obsah křesťanské víry a zároveň se církev musela bránit, aby se nestala jen nástrojem císařské politiky. Ve spisech [[Církevní otcové|církevních Otců]] ([[patristika]]) lze sledovat, jak se i křesťanské myšlení dělí na [[Východní křesťanství|východní]] (řecké) a [[západní církev|západní]] (latinské) a jak narůstají rozdíly mezi nimi až do definitivního [[velké schisma|rozchodu]] roku [[1054]].

=== Středověk ===
[[Soubor:Christ in Majesty - Stavelot Bible.png|náhled|vlevo|upright| Kristus král (Stavelot, Belgie, kolem 1095)]]
Když západní část Římské říše rozložila, ujali se politického vedení města [[Řím]] jeho biskupové – [[papež]]ové ([[Lev I. Veliký]], [[Řehoř Veliký]]). Postupně ve střední [[Itálie|Itálií]] vznikl [[Církevní stát]]. Biskupové a křesťanské [[klášter]]y se snažili uchovávat zbytky [[Starověk|antické]] kultury, zakládali církevní školy a zároveň zápasili o církevní [[Boj o investituru|nezávislost]] na panovnících. Křesťanské [[misie]] zasáhly další části [[Evropa|Evropy]]. Když [[Karel Veliký]] koncem [[8. století]] založil [[Franská říše|Franskou říší]], opíral se o [[západní církev]]. Na [[Pyrenejský poloostrov|Pyrenejském poloostrově]] začala [[reconquista]].

O podíl na [[christianizace|christianizaci]] [[Velkomoravská říše|Velkomoravské říše]] spolu bojovali [[Západní církev|západní]] [[Latina|latinští]] misionáři [[Východofranská říše|Východofranské říše]] s [[Řečtina|řeckou]] [[Východní křesťanství|východní]] misií bratrů [[svatý Cyril a Metoděj|Konstantina a Metoděje]] vyslanou z [[Byzantská říše|Byzance]].<ref name="Třeštík: Christianizace slovanů">[http://casopis.vesmir.cz/clanek/christianizace-slovanu Časopis Vesmír: Christianizace Slovanů, autor: Dušan Třeštík Publikováno: Vesmír 76, 285,]</ref><ref name=":02">Dušan Třeštík: ''Vznik Velké Moravy'', s. 149-151, Nakladatelství Lidové Noviny, Praha 2010</ref> K trvalejší christianizaci Českých zemí dochází až za vlády knížete [[Bořivoj I.|Bořivoje]] a jeho nástupců.<ref name="Charvat-Zrod Ceského státu">Petr Charvát: ''Zrod Českého státu'', Vyšehrad, Praha 2007</ref> Z [[Byzantská říše|Byzance]] se křesťanství dostalo i do východní Evropy, např. do [[Rusko|Ruska]]. Západní misie dosáhla až do [[Skandinávie]]. Počátkem 10. století došlo ve [[Francie|Francii]] k významné reformě klášterů ([[clunyjská reforma]]), které získaly politickou nezávislost a začaly vytvářet vlastní síť po celé západní a střední Evropě. V 11. století prošlo podobnou [[reforma|reformou]] i papežství, a napětí mezi ním a císařstvím vytvořilo neklidné, ale velmi plodné prostředí pro velký rozmach [[středověk]]é Evropy. Vedle rozvoje měst a obchodu vznikly první [[univerzita|univerzity]] ([[Bologna]]) a také díky nim začalo hrát v evropské politice stále větší roli [[právo]].

Když po roce 1000 nenastal mnohými očekávaný konec světa, vysvětlili si to někteří tím, že [[Jeruzalém]] je v rukou „nevěřících“ a v nábožensky vzrušené atmosféře se evropští panovníci pustili do [[Křížové výpravy|křížových výprav]]. Po prvním úspěchu se jim podařilo udržet Jeruzalém osmdesát let, ale další výpravy byly stále problematičtější a nakonec ztroskotaly. Zároveň probíhal tak zvaný [[boj o investituru]], zápas papežů s císaři o svrchovanost; první papežské vítězství ([[Canossa]] 1077) sice časem vystřídaly porážky, přímému spojení náboženské autority s politickou mocí se však díky tomu západní Evropa vyhnula.

[[Soubor:Praha, Katedrála, Poslední soud 01.jpg|náhled| Poslední soud (Praha, Hrad, kolem 1360)]]
Rostoucí moc, bohatství a sebevědomí evropských panovníků i církevních hodnostářů vedly k lidovým nepokojům spojeným s kritikou bohatství a moci církve. Ve středověké Evropě působili i křesťané nezávislí na [[Římskokatolická církev|západní]] (latinské) či [[Pravoslaví|východní]] (řecké) církvi, snažící se přiblížit prostotě raného křesťanství a přezdívaní jejich oponenty jako [[Bogomilství|bogomilové]] (na Balkáně) nebo [[kataři]] (v západní Evropě).<ref name=":04">[[David Zbíral|Zbíral David]], ''Kataři'', 2001, článek na webu autora www.david-zbiral.cz, dostupné online [http://www.david-zbiral.cz/Katari-prehled.htm#_ftnref4 zde]</ref><ref name=":12">[[David Zbíral|Zbíral David]], ''Kataři - stručný přehled'', 2003, článek na webu autora www.david-zbiral.cz, dostupné online [http://www.david-zbiral.cz/katari-prehled-kratce.htm#_ftnref7 zde]</ref> I uvnitř západní církve vznikaly hutí za křesťanskou opravdovost a chudobu zvané [[žebravý řád|žebravé řády]] ([[Řád bratří kazatelů|dominikáni]], [[františkáni]]) a vnitřní kritikové církve (např. [[William Ockham]], [[John Wycliffe]]) se dovolávali panovníků, aby církev reformovali oni. Francouzští králové si na 70 let podrobili papeže v [[Avignon]]u, jejich soupeři však volili jiné papeže a vzniklé spory mezi dvěma papeži silně otřásly autoritou církve. Koncily v [[Kostnice|Kostnici]] a v [[Basilej]]i sice [[Papežské schizma|papežský rozkol]] odstranily, snahy [[konciliarismus|konciliaristů]] o méně monarchické pojetí církve se však nakonec neprosadily.

Oslabenou [[byzantská říše|Byzantskou říši]] ohrozili v 15. století [[turecko|turečtí]] nájezdníci a byzantští zástupci sjednali s [[římskokatolická církev|římskou církví]] takzvanou [[Florentská unie|florentskou unii]], kterou však ostatní východní [[patriarchát (územní členění církve)|patriarchové]] neuznali. Roku 1453 Byzanc padla, čímž se těžiště Pravoslavné církve přesunulo do [[Ruské impérium|Ruska]]. Ani Katolická církev nežila v klidu. Osobní lidová zbožnost a snaha o návrat k původnímu prostému křesťanství vedly v pozdním středověku vedla k lidovým povstáním jako bylo [[husitství]] v Čechách nebo [[Savonarola|Savonarolův]] režim ve Florencii, ale teprve hluboký protest [[německo|německého]] [[mnich]]a a teologa [[Martin Luther|Martina Luthera]] ([[1521]]) a jeho odmítnutí Římem vedly k dalšímu rozdělení křesťanství.

=== Reformace a novověk ===
[[Soubor:Lucas Cranach d.Ä. - Martin Luther, 1528 (Veste Coburg) (cropped).jpg|náhled|vlevo|upright=0.8|Reformátor [[Martin Luther]] od [[Lucas Cranach|Lucase Cranacha]]]]
Luther se postavil proti zbytnělé náboženské praxi Katolické církve, zdůraznil odpovědnost každého člověka, závaznost evangelia a Boží [[milost (teologie)|milost]] jako jedinou naději křesťana na spásu. Křesťan má zejména žít podle evangelia a podle rady apoštola Pavla se nesmí protivit světské vrchnosti, která naopak nesmí zasahovat do věcí víry. Luther nově přeložil [[bible|Bibli]] do [[němčina|němčiny]] a zahájil tak vlnu nových překladů a čtení Bible, odmítl autoritu papeže, kláštery a [[kněz|kněžský]] [[celibát]] a omezil [[svátost]]i na [[křest]] a [[večeře Páně|večeři Páně]]. Lutherovu reformaci dále rozvinul [[Jean Calvin]] a řada teologů nově formulovala základy křesťanského učení, a to formou [[katechismus|katechismu]] pro všechny.

Reformace výrazně proměnila evropské společnosti. Zdůraznila mravní stránku křesťanství, oslabila rozdíl mezi kněžími a [[laik]]y, kterým uložila četbu Bible a podpořila tak potřebu obecné vzdělanosti. Protestantské církve začaly užívat při bohoslužbě národní jazyky a staly se tak součástmi národních společností. Jejich majetek byl do značné míry převeden na jiné účely a mnozí panovníci využili této příležitosti, aby se zbavili církevní opozice, případně rozšířili svoji moc. Kalvínova reformace, úspěšná v bohatých a převážně městských společnostech, zavedla přísné mravy včetně veřejného dohledu, na druhé straně podpořila samostatnost a svobodu jednotlivců a stala se kolébkou moderních [[demokracie|demokracií]].

[[Soubor:Rembrandt Harmensz. van Rijn 057.jpg|náhled|Rembrandt: Svatá rodina (Louvre, 1640)]]
[[Katolická církev|Katolická]] odpověď na reformaci byla [[Protireformace|katolická protireformace]] formulovaná [[Tridentský koncil|Tridentským koncilem]] a prosazovaná zejména [[Tovaryšstvo Ježíšovo|Tovaryšstvem Ježíšovým]] (jezuité). Znamenala utužení Katolické nauky, jednoty, a posílila postavení papežů. Postarala se o nové vydání [[vulgata|latinské bible]], předepsala povinné vzdělávání kněží, vydala srozumitelné učebnice křesťanství ([[katechismus|katechismy]]) a zavedla jednotnou latinskou liturgii. Součástí byla i reforma kalendáře ([[gregoriánský kalendář]]).

Přes snahu řady vzdělanců o zprostředkování ([[Erasmus Rotterdamský]], [[Jean Bodin]]) i politické úsilí císařů vedla ostrá stanoviska obou stran v hluboce křesťanské Evropě k dlouhotrvajícím a krvavým konfliktům, kde se politické zájmy často kryly náboženskými. [[Selské války]] v Německu, pronásledování jinověrců, občanská válka ve Francii a v [[Anglie|Anglii]] a zejména [[třicetiletá válka]] ve střední Evropě přinesly obrovské utrpení a ztráty a silně otřásly důvěrou vzdělaných Evropanů v křesťanství a později i náboženství vůbec.

Další vývoj křesťanství se v jednotlivých zemích značně lišil, společným hnutím byl obrat k osobní a vnitřní zbožnosti v [[pietismus|pietismu]], bohatá lidová [[baroko|barokní]] zbožnost a na druhé straně příklon vzdělaných lidí k [[racionalismus|racionalismu]] v [[17. století]], k [[deismus|deismu]] a [[osvícenství]] v 18. století. Misijní činnost v mimoevropských zemích rozvíjela katolická církev od [[16. století]], [[protestanti|protestantské církve]] o něco později. Přes různé vnější úspěchy se od poloviny [[19. století]] křesťanské církve ocitají v [[defenziva|defenzivě]] a čelí jednak ostré kritice mnohých vzdělanců, jednak faktickému odcizování lidových, hlavně dělnických vrstev.

== Rozšíření a zastoupení ==
[[Soubor:Christianity percentage by country (2008).png|náhled|400px|Zastoupení křesťanství podle jednotlivých zemí]]
Křesťanství s více než dvěma miliardami věřících je nejrozšířenějším světovým náboženstvím, počet křesťanů přitom roste asi o 2 procenta ročně, tedy zhruba stejně jako celosvětová populace.<ref name="grow">Religioustolerence.org, [http://www.religioustolerance.org/growth_isl_chr.htm ''Growth of Christianity and Islam''].</ref> V absolutních počtech je tak křesťanství nejrychleji rostoucí [[velká světová náboženství|velké náboženství]], v procentuálním přírůstku se řadí až za [[islám]].<ref name="grow" /> Křesťanství není rozšířeno ve všech světadílech stejně, ale mezi náboženstvími tří [[kontinent]]ů přesto dominuje ([[Amerika]], [[Evropa]], [[Austrálie]]), v [[Afrika|Africe]] je pak jeho zastoupení zhruba stejné jako u [[islám]]u. Nepříliš početnou náboženskou menšinu tvoří křesťané v [[Asie|Asii]], s výjimkou [[Jižní Korea|Jižní Koreje]] a [[Filipíny|Filipín]].

== Rozdělení ==
Křesťanství možno rozdělit na dva druhy: tradiční a reformační.

=== Tradiční kresťanské směry ===
* [[Katolicismus|Katolictví]] - [[Katolická církev]], která je vedena [[Papež|římskym papežem]] a je tvořena 24 církvemi ( 1 [[Římskokatolická církev|západní]] a 23 [[Východní katolické církve|východními cirkvemi]]).
* Východní [[pravoslaví]] - 18 pravoslavních církví které jsou jednotné v liturgii, věrouce, svátcích, ale nemají lidského vůdce jako je [[papež]] v [[Katolická církev|Katolické církvi]].
* Orientální [[pravoslaví]] - pravoslavné církve které uznávají pouze první tři [[Ekumenický koncil|ekumenické koncily]]. Např. [[Apoštolská asyrská církev Východu]], [[Starobylá církev Východu]], atd.
* [[Anglikánství]] - směr který vzešel z [[reformace]]; ačkoliv sám sebe považuje za [[Protestantismus|protestantský]], zachovává mnoho tradičních prvků jako např. hierarchické uspořádaní, liturgie, sedm svátosti a podobně. Anglikanismus se dělí na ''High Church'' (tradiční větev) a ''Low Church'' (reformační větev).
* [[Starokatolická církev|Starokatolictví]] - odštepilo se od [[Katolická církev|Katolické církve]] v [[19. století]] kvůli nesouhlasu se závěry [[První vatikánský koncil|Prvního vatikánskeho koncilu]].

=== Reformační křesťanské směry ===
* [[Luteránství]] - protestantský směr vzešlý z [[Martin Luther|Lutherovi]] (neměcké) [[reformace]]. Luteránství se stejně jako [[Anglikánství|anglikanismus]] dělí na ''Hight Church'' a ''Low Church''.
* [[Kalvinismus]] - protestantský směr vzešlý z [[Ulrich Zwingli|zwinglo]]-[[Jan Kalvín|kalvinské]] [[Švýcarská reformace|(švýcarské) reformace]].
* [[Baptismus]] a [[Novokřtěnectví|anabaptismus]] - směry radikální [[reformace]].
* [[Letniční hnutí|Letniční]] a [[charismatické hnutí]]
* [[Metodismus]]
* [[Evangelikalismus]]

== Křesťanské církve ==
{{Podrobně|Seznam křesťanských denominací}}[[Soubor:Nativity (15th c., Annunciation Cathedral in Moscow).jpg|náhled|upright|vlevo|A. Rublev, Narození Krista (Moskva, Kreml 1405)]]
Většina křesťanů patří k jednomu ze tří nejpočetnějších směrů: západní [[Římskokatolická církev|katolictví]], východní [[pravoslaví]] a [[Protestantismus|protestantství]], vzniklé v západní církvi z reformace v 16. století. Liší se od sebe odlišným chápáním vztahu věřících a církve, z čehož se odvozuje i odlišná církevní organizace. Zatímco starší církve (katolické a pravoslavné) se chápou jako nezbytné zprostředkování mezi Bohem a člověkem, řada protestantských (presbyteriánských) církví se chápe jako sdružení věřících, kteří tvoří místní sbory. První z nich jsou organizovány hierarchicky, a to buď s jediným nejvyšším představitelem (papež), nebo ve velkých obvykle územních patriarchátech (pravoslaví). Protestantské církve se dělí na církve episkopální ([[anglikáni]], [[luteráni]]), kde je větší skupina místních církví podřízena [[biskup]]ovi, a církve presbyteriální, kde je každý sbor do značné míry samostatný a jen někde si zástupci sborů volí představenstva například národních církví. Většina protestantských církví je organizována podle národních států.

S tímto rozlišením souvisí i odlišné chápání církevní služby. V katolických a pravoslavných církvích se povolání kněží, biskupů a případně [[řeholník]]ů (mnichů a jeptišek) považuje za celoživotní, u kněží založené na zvláštním svěcení, případně spojené s požadavkem [[celibát]]u (biskupové a mniši, v římskokatolické církvi i kněží). V protestantských církvích se sice obvykle také vyžaduje zvláštní vzdělání a [[ordinace (protestantství)|ordinace]], [[kazatel]]e nebo [[duchovní]] si však jednotlivé sbory samy vybírají a jejich služba může být i dočasná. Ve většině protestantských církví mohou církevní službu vykonávat i ženy. Zejména v [[Spojené státy americké|USA]] je mnoho tak zvaných svobodných církví (''free church''), což jsou zcela samostatné místní sbory bez dalších organizačních vazeb.

[[Soubor:Albigensian Crusade 01.jpg|náhled|240px|Papež [[Inocenc III.]] exkomunikuje [[Kataři|katary]] z&nbsp;jižní Francie (vlevo), Masakr katarů [[Křížové výpravy|křižáky]]]]
Přes moderní [[Ekumenismus|ekumenické]] snahy jsou vztahy mezi církvemi i dnes často konfliktní a pokud měly nějaký vztah k politice, mohly být i násilné. Věřící pokládaní za odpadlíky od pravé víry<!-- Ne vždy je pojmem "heretici" označována jen početně menšinová skupina věřících. V některých případech naopak označují příslušníci menšiny jako "heretiky" příslušníky většiny. Viz např. označování Katolické církve jakožto "heretické" ze strany některých křesťanů v minulosti i současnosti. --> bývali někdy označeni jako kacíři či [[Heretik|heretici]] a protože se často lišili i v hodnocení vládnoucí moci, byli i politicky pronásledováni.<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Evans
| jméno = Gillian Rosemary
| příjmení2 =
| jméno2 =
| titul = Stručné dějiny kacířství
| vydání =
| vydavatel = VOLVOX GLOBATOR
| místo =
| rok = 2006
| počet stran =
| strany =
| isbn =
}}</ref><ref>{{Citace monografie
| příjmení = Brenon
| jméno = Anne
| příjmení2 =
| jméno2 =
| titul = Kataři - život a smrt jedné křesťanské církve
| vydání =
| vydavatel = Centrum pro studium demokracie a kultury
| místo =
| rok = 2001
| počet stran =
| strany =
| isbn =
| poznámka = Kapitoly: Středověcí heretici, Křesťanství dobrých mužů
}}</ref>

<!-- == Kritika ==
Ve svém projevu v roce 2015 poukázal americký prezident [[Barack Obama]] na temnou minulost křesťanství a připomněl násilí páchané křesťany ve jménu Krista v období [[Křížové výpravy|křížových válek]] a během [[inkvizice|inkvizičních procesů]].<ref>[http://www.rozhlas.cz/plus/svet/_zprava/obama-pripomnel-nasilnou-minulost-krestanstvi-a-vyvolal-vlnu-kritiky--1454554 Obama připomněl násilnou minulost křesťanství – a vyvolal vlnu kritiky]. Český rozhlas. 11. února 2015.</ref> -->

== Galerie ==
<gallery>
<gallery>
Soubor:Missa tridentina 002.jpg|Katolická [[Tridentská Mše]], která se v západní církvi slaví přes tisíc let.
Soubor:Missa tridentina 002.jpg|Katolická [[Tridentská Mše]], která se v západní církvi slaví přes tisíc let.

Verze z 14. 10. 2021, 14:39

čau ejdame

Odkazy

Reference


Literatura

  • BROWN, Raymond E. Ježíš v pohledu Nového zákona : úvod do christologie. Překlad Jan a Vladimír Roskovcovi. Praha: Vyšehrad, 1998. ISBN 80-7021-228-4. 
  • FILIPI, Pavel. Církev a církve : kapitoly z ekumenické eklesiologie. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2000. ISBN 80-85959-58-5. 
  • FILIPI, Pavel. Křesťanstvo : historie, statistika, charakteristika křesťanských církví. 2. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 1998. ISBN 80-85959-35-6. 
  • KRATOCHVÍL, Zdeněk. Studie o křesťanství a řecké filosofii. Praha: Česká křesťanská akademie, 1994. 
  • KROLL, Gerhard. Po stopách Ježíšových. Překlad Vladimír Petkevič. Praha: Zvon, 1995. ISBN 80-7113-110-5. 
  • KÜNG, Hans. Být křesťanem : křesťanská výzva. Překlad Stanislav Štýs. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2000. ISBN 80-85959-76-3. 
  • NEUNER, Peter. Laici a klérus? : společenství Božího lidu. Překlad Jan Spousta. Praha: Vyšehrad, 1997. ISBN 80-7021-141-5. 
  • PAWLOWSKY, Peter. Křesťanství v proměnách dvou tisíciletí. Překlad Jan Sokol. Praha: Vyšehrad, 1995. 
  • RATZINGER, Joseph. Úvod do křesťanství. Překlad Vratislav Slezák. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007. ISBN 978-80-7195-012-7. 
  • SOKOL, Jan. Člověk a náboženství. Praha: Portál, 2004. ISBN 80-7178-886-4. 
  • TRILLING, Wolfgang. Hledání historického Ježíše / Wolfgang Trilling. Překlad Jindřich Slabý. Praha: Vyšehrad, 1993. ISBN 80-7021-132-6. 
  • VOUGA, François. Dějiny raného křesťanství. Překlad Josef Štochl. Praha-Brno: Vyšehrad; Centrum pro studium demokracie a kultury, 1997. ISBN 80-85959-22-4. 
  • Novozákonní apokryfy. I, Neznámá evangelia (uspořádali Jan A. Dus, Petr Pokorný). Překlad Jaroslav Brož ... et al.. 2. vyd. Praha: Vyšehrad, 2006. ISBN 80-7021-839-8. 

Související články

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Křesťanství&oldid=20547774“