Ronov nad Sázavou (hrad)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Ronov nad Sázavou
Ronov 08.jpg
Základní informace
Výstavba před r. 1329
Zánik po r. 1538
Materiál kámen
Stavebník Smil z Ronova
Poloha
Adresa Ronov nad Sázavou, ČeskoČesko Česko
Souřadnice
Ronov nad Sázavou (hrad) (Česko)
Ronov nad Sázavou (hrad), Česko
Další informace
Rejstříkové číslo památky 36521/6-322 (PkMISSezObr)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hrad Ronov nad Sázavou je dnes zříceninou ve východních Čechách. Postaven byl na začátku 14. století Smilem z Ronova, potomkem rodu Ronovců ze severních Čech. První zmínka o hradu je z roku 1329, v 16.století byl hrad opuštěn. Nachází se 1 km od Ronova nad Sázavou a 3 km východně od Přibyslavi.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Vznik hradu[editovat | editovat zdroj]

První písemná zmínka o hradu Ronov (název pochází od ostrví v erbu pánů z Ronova /Ronovce/ – německy die Ronne) se datuje do roku 1329, z nějž se dochovala listina vydaná syny Heinmana z Přibyslavi, mezi nimiž figuroval i Smil z Ronova, který se jako první po zmíněném hradu psal. Hrad tak byl založen nejspíše pány z Lichtenburka (z nichž páni z Ronova vzešli a byli jejich blízcí příbuzní) někdy v první polovině 14. století. Původně měl zřejmě být strážním hradem na důležité obchodní stezce mezi Německým Brodem a Žďárem nad Sázavou. Jeho vznik tak souvisí s kolonizací horního Posázaví ve 13. století, která byla motivována především zdejšími bohatými ložisky stříbra. Tato kolonizace byla povětšinou prováděna právě pány z Lichtenburka.

Éra Smilových následovníků[editovat | editovat zdroj]

Zakladatel Ronova, Smil z Lichtenburka, umírá roku 1355. Po jeho smrti hrad získávají jeho synové Čeněk z Ronova a Zdeněk z Ronova (fakt, že se o jediný hrad dělili dva potomci naznačuje, že tehdejší panství pánů z Ronova ještě nebylo nikterak veliké). Už v roce 1357 se však zdejší pánové stávají majiteli městečka Borová (dnešní Havlíčkova Borová) a také hradu v moravských Letovicích. Nedlouho poté bylo k ronovskému panství připojeno také městečko Přibyslav. Po těchto ziscích si tak mohli oba bratři někdy před rokem 1360 panství rozdělit. Ronov společně s Přibyslaví a Borovou obdržel Zdeněk z Ronova. Za jeho vlády se zdejšímu panství zřejmě dařilo. V roce 1366 je totiž na hradě připomínán purkrabí, což by mohlo dokazovat, že hrad byl v této době důležitým správním centrem zdejší oblasti. Po Zdeňkově smrti v roce 1375 panství dědí jeho dcera Anna. Ta jej však předává svému strýci (Zdeňkovu bratru a majiteli Letovic) Čeňku z Letovic a z Ronova. Také za Čeňka zažívá ronovské panství (ačkoli jeho přesná rozloha není známa) šťastná léta. V roce 1381 je na hradě založena kaple Nanebevzetí Panny Marie a k vydržování hradního kaplanství je určena ves Čachotín (pokud i Čachotín, vzdálený téměř dvacet kilometrů, byl součástí zdejšího panství, lze předpokládat, že jeho rozloha byla v tomto období poměrně značná). V roce 1390 Čeněk z Letovic a Ronova umírá a majitelem zdejšího hradu a panství se stává jeho nejstarší syn Zikmund z Letovic a Ronova. Ten zůstává jeho pánem do roku 1397, kdy umírá a jeho nástupcem se stává jeho mladší bratr Smil, po jehož smrti v roce 1405 panství převzal Zikmundův nejmladší bratr Čeněk z Ronova a Letovic, za jehož panování však radostná léta rozvoje ronovského a letovického panství skončila.

Ronov za doby husitské[editovat | editovat zdroj]

Čeněk se do regionálních historických pramenů zapsal především svými spory s církví. Už v roce 1409 se kvůli určitým majetkům (polnosti, lesy mlýny a hamry) dostal do sporu se žďárským klášterem, které museli urovnávat až vyšší náboženští činitelé. Čeněk však proslul především jako nekompromisní odpůrce husitů. V roce 1421 se společně se svým bratrem Hynkem zúčastnil Kutnohorského tažení proti Chotěboři, při kterém bylo navzdory slibům upáleno tři sta vzdávajících se kališníků. Tato aktivita však nezůstala bez odezvy. Sedmého října 1424 totiž husité Ronov obklíčili, posléze dobyli a vážně poškodili. Tohoto tažení se zúčastnil i Jan Žižka, který v nedalekém Žižkově Poli o pouhé čtyři dny později zemřel. Ronov se tak stal nejspíše posledním místem, které dobyl. Po smrti byl Žižka dokonce zřejmě odvezen zpět na Ronov, odkud byl vypraven k pohřbu do Hradce Králové nebo do Čáslavi. V konečném důsledku však události několika dní v roce 1424, během nichž zřejmě ronovský pán Čeněk z Letovic a Ronova padl, vedly k rozpadu rozsáhlého panství, které bylo zdejšími majiteli v předchozích sto letech budováno. (Letovice byly roku 1424 rovněž dobyty husity a do majetku Ronovských se už nikdy nevrátily.) I po těchto osudových událostech však hrad Ronov zůstal v obyvatelném (a zřejmě i v dobrém) stavu. Někdy po roce 1424 na ronovskopřibyslavské panství přichází poslední pokračovatel rodu původních majitelů – Čeněk Hlaváč z Ronova. Ten však (aniž by byla známa pohnutka) hrad nejspíše roku 1434 prodává a stopy pánů z Ronova z regionu pomalu mizí.

Ronov v majetku osob blízkých králi[editovat | editovat zdroj]

Po prodeji v roce 1434 ronovské panství získává Hynek Ptáček z Pirkštejna, který je považován za jednoho z nejvýznamnějších politiků v českých zemích mezi koncem husitských válek a vládou Jiřího z Poděbrad. Za jeho působení na Ronově také došlo ke spojení zdejšího panství s panstvím polenským, a je tak pravděpodobné, že nejpozději v těchto letech hrad definitivně ztratil své bývalé postavení správního centra. Hynek Ptáček umírá v roce 1444, kdy jeho panství a s ním i Ronov připadá do majetku jeho nezletilé dcery Markéty. Místo ní se tak jeho prozatímním správcem stává Ptáčkův věrný přítel Jan Čabelecký ze Soutic. V roce 1463 se Markéta provdala z syna českého krále Jiřího z Poděbrad Viktorína z Poděbrad. V roce 1468 se nakrátko zdejším majitelem stává Burian Trčka z Lípy, který však ještě téhož roku umírá, a panství i s Ronovem se vrací do rukou Markéty. Ta však umírá už v roce 1472, a Viktorín tak polenskopřibyslavské panství dědí. Viktorín, který se zapletl do konfliktů s Matyášem Korvínem, však už v závěru života nedisponuje dostatkem finančních prostředků, a tak v roce 1486 panství prodává svému vzdálenému příbuznému Janu Bočkovi z Kunštátu. V této době je už v historických pramenech zmiňováno polenskopřibyslavské panství s centrem právě v Polné. Hrad Ronov sice zůstal obyvatelný a nejspíš byl i obývaný nebo jinak využívaný, jeho význam byl však v těchto letech už pravděpodobně minimální.

Poslední majitelé a neznámé osudy[editovat | editovat zdroj]

Kdo Ronov obýval na přelomu patnáctého a šestnáctého století, už dnes není možné zjistit. Jisté je pouze to, že i v těchto letech zůstává zmiňovanou součástí polenskopřibyslavského panství. To se v roce 1486 dostává nejprve do majetku Jana Bočka z Kunštátu a brzy poté jej získává také jeho syn Hynek Boček z Kunštátu. Ten spojené panství roku 1515 prodává Mikuláši II. Trčkovi z Lípy a pouhý rok poté pak přechází do vlastnictví jeho bratra Buriana Trčky z Lípy. Tehdy (1516) je Ronov naposledy zmiňován jako stále obyvatelný (a zřejmě i obývaný – jeho využití nebo obyvatelé však nejsou známí). Už roku 1538 je však Ronov při prodeji panství Janem Trčkou z Lípy Karlu z Valdštejna poprvé popsán jako neobydlený a pustý). V dalších letech pak už jako nevyužitelný postupně zchátral až do dnešní podoby.

Hrad Ronov byl vybudován na protáhlém skalnatém ostrohu dlouhém 115 m, který je ze tří stran obtékám Losenickým potokem. Ze severu byl chráněn příkopem o šířce 38 m a hloubce 23 m vytesaným ve skále a padacím mostem, z dalších stran bránil v přístupu vybudovaný rybník. Přes jeho hráz byl pravděpodobně vybudován hlavní přístup do hradu. Do dnešního dne se zachovaly valy a příkopy předsunutého opevnění, části hradeb a zdiva paláce. Podle nich byl hradní palác úzký a měl jen jedno patro.

Dnešní stav[editovat | editovat zdroj]

Zřícenina se v současné době nachází na soukromém pozemku, který je využíván jako obora. Je volně přístupný pro návštěvníky, ale vzhledem k provozu obory (odstřely zvěře apod.) se nedoporučuje scházet z vyznačené cesty.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]