Roman Isidorovič Kondratěnko
| Roman Isidorovič Kondratěnko | |
|---|---|
 | |
| Narození | 30. záříjul. / 12. října 1857greg. Tbilisi |
| Úmrtí | 2.jul. / 15. prosince 1904greg. (ve věku 47 let) Lü-šun-kchou |
| Vojenská kariéra | |
| Hodnost |  generálporučík |
| Sloužil | Ruská imperiální armáda |
| Složka | Pěchota Generální štáb |
| Velel | 20. střelecký pluk 7. východosibiřská střelecká brigáda |
| Války | Rusko-japonská válka |
| Bitvy | Obléhání Port Arturu |
| Vyznamenání | 2x Řád sv. Stanislava 2x Řád sv. Anny 2x Řád sv. Vladimíra 2x Řád sv. Jiří |
 multimediální obsah na Commons | |
Roman Isidorovič Kondratěnko (rusky Роман Исидорович Кондратентко; 30. záříjul./ 12. října 1857greg., Tiflis – 2. prosincejul./ 15. prosince 1904greg., Port-Artur) byl ruský velitel, generálporučík (in memoriam) ženijních vojsk. Bojoval v rusko-japonské válce a byl jedním z velitelů obrany Port-Arturu.
Životopis[editovat | editovat zdroj]
Narodil se v Tiflisu v chudé šlechtické rodině.[1][2] Jeho otcem byl vysloužilý major, z jehož penze rodina žila. Pomocnou ruku podal starší bratr, který žil v Petrohradu. Jeho přičiněním se podařilo dostat Romana Kondratěnka na Polocké vojenské gymnázium za státní útraty. Školu absolvoval v roce 1877 jako jeden z nejlepších kadetů. Následně se stal junkerem Nikolajevského technického učiliště v Petrohradě v bývalém paláci Pavla I., kde se také nacházela Inženýrská akademie. Po absolvování kurzu 23. června 1877 byl povýšen do hodnosti praporčíka a přidělen k 1. kavkazskému ženijnímu pluku Jeho Imperátorského Veličenstva velkoknížete Nikolaje Nikolajeviče Ruského. Aniž se dostavil ke svému pluku, byl 25. srpna 1877 přidělen ke Kavkazskému rezervnímu pluku. Po jeho rozpuštění byl v říjnu 1878 převelen ke své původní jednotce. Téhož roku byl povýšen do hodnosti podporučíka.
._%D0%92%D0%BE%D0%B5%D0%BD%D0%BD%D0%B0%D1%8F_%D1%8D%D0%BD%D1%86%D0%B8%D0%BA%D0%BB%D0%BE%D0%BF%D0%B5%D0%B4%D0%B8%D1%8F_%D0%A1%D1%8B%D1%82%D0%B8%D0%BD%D0%B0_(%D0%A1%D0%B0%D0%BD%D0%BA%D1%82-%D0%9F%D0%B5%D1%82%D0%B5%D1%80%D0%B1%D1%83%D1%80%D0%B3,_1911-1915).jpg)
V roce 1879 nastoupil na Nikolajevskou inženýrskou akademii (dnes Vojenská vysoká škola inženýrsko-technická). Téhož roku byl povýšen na poručíka. Za své úspěchy přínosné pro vědu byl v roce 1881 povýšen do hodnosti nadporučíka. V roce 1882 dokončil studia na akademii a krátce na to se ocitl pod velením náčelníka ženistů Kavkazského vojenského okruhu. Následně byl přidělen k ženijnímu vojsku, kde byl pod velením náčelníka Čarochského ženijního velitelství. V roce 1883 byl přidělen k Hlavnímu ženijnímu velitelství. V roce 1884 byl povýšen do hodnosti kapitána; téhož roku nastoupil na Nikolajevskou akademii. Studia dokončil v roce 1886 a byl přidělen ke generálnímu štábu, následně byl převelen k Vilenskému vojenskému okruhu. Téhož roku byl převelen ke generálnímu štábu této jednotky a jmenován hlavním pobočníkem štábu 4. armádního sboru.
V roce 1888 byl povýšen do hodnosti podplukovníka a přidělen ke štábu velitele 6. brigády vojsk vnitrostátního určení, kde zastával funkci štábního důstojníka. V roce 1891 vykonával funkci hlavního pobočníka štábu Vilenského vojenského okruhu. V roce 1892 byl za služební zásluhu povýšen do hodnosti plukovníka. Dočasně zastával funkci generálního kvartýrmistra okruhu. V roce 1893 se stal štábním důstojníkem a vykonával funkci pobočníka štábu Vilenského vojenského okruhu a v roce 1895 byl jmenován zprvu náčelníkem štábu vojsk Uralské oblasti, a po měsíci velitelem 20. střeleckého pluku.
V roce 1901 byl povýšen do hodnosti generálmajora a jmenován do funkce generálního inspektora štábu Priamurského vojenského okruhu, kde se stal členem generálního štábu tohoto okruhu. V důsledku absence náčelníka štábu Priamurského vojenského okruhu převzal danou funkci, poté vykonával funkci generálního kvartýrmistra okruhu. V roce 1902 mu byl udělen nejvyšší vděk za zlepšení podmínek pro vzdělávání mužstva. V roce 1903 se ujal funkce generála okruhu a téhož roku byl příkazem z 8. listopadu jmenován do funkce velitele 7. východosibiřské střelecké brigády. Během boxerského povstání v letech 1900–1901 se nacházel v sestavě expedičního sboru.
Obrana Port-Arturu[editovat | editovat zdroj]
V nejkritičtějším období obléhání se ujal obrany města Port-Artur. Svou pozornost soustředil na zlepšení obranyschopnosti pozic. Osobně řídil obranu na nejsložitějších a nejnebezpečnějších úsecích. Vyznačoval se schopností vojáky motivovat, což přispělo k odražení řady útoků, ve kterých úspěch ruských vojsk už nikdo neočekával. Zkoordinoval síly pozemních vojsk a námořnictva tak, aby je přiměl k lepší spolupráci.
Padl v boji 15. prosince 1904 v pevnůstce tvrze č. II v důsledku přímého zásahu dělostřeleckého granátu. Společně s ním přišlo o život dalších 8 důstojníků.
Po ukončení rusko-japonské války bylo jeho tělo exhumováno a slavnostně pohřbeno 8. října 1905 v Petrohradu, na Nikolském hřbitově Alexandro-Něvské lávry.
Existuje teorie, podle které japonské houfnice neostřelovaly tvrz č. II v momentě Kondratěnkovy návštěvy náhodou. Dělostřelecký přepad měl být zahájen na popud zrádce z řad zastánců kapitulace města.[3]
Podle mínění řady odborníků byl Kondratěnkovou smrtí zpečetěn osud pevnosti.[3][4][5] Dne 5. ledna byla z rozkazu generálů A. M. Stessela a A. V. Foka vyhlášena kapitulace Port-Arturu. Vést obranu města by bylo možné i delší dobu, ovšem za cenu těžkých ztrát. Generál Stessel byl za svůj čin v únoru 1908 odsouzen k trestu smrti. Ten však byl nejprve změněn na 10 let odnětí svobody a následně v květnu 1909 zcela prominut.[6]
Vyznamenání[editovat | editovat zdroj]
Řád sv. Stanislava 3. stupně (1884);
Řád sv. Anny 3. stupně (1889);- Řád sv. Stanislava 2. stupně (1892);
- Řád sv. Anny 2. stupně (1895);
Řád sv. Vladimíra 4. stupně (1899);- Řád sv. Vladimíra 3. stupně s meči (1904);
Řád sv. Jiří 4. stupně;- Řád sv. Jiří 3. stupně (1904).
Památka[editovat | editovat zdroj]
generál-majora Kondratěnka“
- V roce 1907 byla nad hrobem R. I. Kondratěnka vztyčena pamětní kaple, v níž se nacházel velký mramorový kivot s ikonami a množstvím stříbrných věnců. Prolamovaná kaple byla posvěcena 12. srpna 1907. Za Sovětského svazu byla kaple stržena, jako i mnohé další na Nikolském hřbitově.[7]
- 25. východosibiřský střelecký pluk byl přejmenován na 25. východosibiřský střelecký pluk Generálporučíka Kondratěnka.[8]
- V polském městě Suwałki byl 30. září 1907 vztyčen památník R. I. Kondratěnkovi. Nacházel se v parčíku před kasárny 20. střeleckého pluku, kterému generál v letech 1895–1901 velel. Památník měl podobu bronzové busty na vysokém podstavci z černé žuly. Do dnešních dob se ale památník nedochoval.[9]
- V roce 1910 byl Polocký kadetský korpus přejmenován na Polocký kadetský korpus Generála Kondratěnka. Téhož roku byla v Polocku vztyčena generálova busta. K jejímu stržení došlo ve 30. letech. 31. března 2008 byla v Polocku na náměstí Svobody vztyčena nová, bronzová busta na žulovém podstavci. Díky tomu je Polock jediným městem, kde byly památníky na generálovu počest vztyčeny ve 20. i 21. století.
- V jihozápadní části ostrova Ruský se nachází Kondratěnkův poloostrov.
- V roce 1909 byla chatařská osada nedaleko od Nikolsku-Ussurijsku, kterou R. I. Kondratěnko založil pro zdravotní rehabilitaci důstojníků, přejmenována v čest generála. Dnes se obec jmenuje Kondratěnovka a nachází se v okrese Ussurijsk v Přímořském kraji.[10]
- V roce 1905 byla v Oděse přejmenována ulice Policejní na ulici Kondratěnka (dnes nese jméno I. Bunina).
- V srpnu 1945 bylo velení japonské Kuantungské armády předáno ultimátum o kapitulaci. Předávajícím ze strany sovětského velení byl Ivan Artěmenko, syn Kondratěnkovy kmotřenky.
- Na generálovu počest nese jedna z petrohradských ulic jeho jméno.
- V Chabarovsku byla v čest generála nainstalována pamětní deska (ul. Komsomolská, čp. 105).
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Кондратенко, Роман Исидорович na ruské Wikipedii.
- ↑ Душа обороны Порт-Артура. Ваш шанс. Новости. События. Происшествия. [online]. [cit. 2023-04-10]. Dostupné online. (rusky)
- ↑ Русская линия / Библиотека периодической печати: Пример благочестия. rusk.ru [online]. [cit. 2023-04-10]. Dostupné online. (rusky)
- ↑ a b ВОЕННАЯ ЛИТЕРАТУРА --[ Военная история ]-- Дискант Ю.В. Порт-Артур, 1904. militera.lib.ru [online]. [cit. 2023-04-10]. Dostupné online. (rusky)
- ↑ ВОЕННАЯ ЛИТЕРАТУРА --[ Военная история ]-- Сорокин А. И. Оборона Порт-Артура. militera.lib.ru [online]. [cit. 2023-04-10]. Dostupné online. (rusky)
- ↑ Кондратенко Роман Исидорович. www.hrono.ru [online]. Dostupné online. (rusky)
- ↑ ИВАНОВ, Андрей. «Я мечтал о могиле славы». Русская народная линия [online]. [cit. 2023-04-10]. Dostupné online. (rusky)
- ↑ Всемирное обозрение, журнал, 1907, № 36, с. 4
- ↑ 25-й Сибирский стрелковый полк (tj. „25. sibiřský střelecký pluk“) [online]. www.ria1914.info, 2014-08-30, rev. 2023-08-04 [cit. 2023-08-06]. Dostupné online. (rusky)
- ↑ KOLDYŠEVSKIJ, N. Корреспонденція. Г. Сувалки. (tj. „Korespondence. Město Suwałki.“). Varšavskij dněvnik. Říjen 1907, čís. 274, s. 3. Dostupné online. (rusky)
- ↑ Топонимика Уссурийского района (tj. „Toponomastika Ussurijského rajónu“) [online]. Přímořská krajská veřejná knihovna A. M. Gorkého [cit. 2023-08-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2014-04-26. (rusky)
Literaura[editovat | editovat zdroj]
- AVČINNIKOV, Alexandr Grigorjevič. Народный герой Роман Исидорович Кондратенко (tj. „Lidový hrdina Roman Isidorovič Kondratěnko“). 2. vyd. Jekatěrinoslav: Typografie M. S. Kopylova, 1912. 67 s. Dostupné online. (ruština)
- APUŠKIN, Vladimir Alexandrovič. Дело о сдаче крепости Порт-Артур японским войскам в 1904 г. (tj. „Případ vydání portarturské pevnosti japonským vojskům v roce 1904“). Petrohrad: V. A. Berezovskij, 1908. 472 s. Dostupné online. (ruština)
- DOBRONRAVOV, Nikolaj Jevgeňjevič. Геройская смерть защитника Порт-Артура генерала Р. И. Кондратенко (tj. „Hrdinná smrt obránce Port Arturu generála R. I. Kondratěnka“). Moskva: A. D. Sazonov, 1905. 32 s. (ruština)
- KULIČKIN, Sergej Pavlovič. Кондратенко (tj. „Kondratěnko“). Moskva: Molodaja gvardija, 1989. 262 s. ISBN 5-235-01008-6. (ruština)
- MITKEVIČ, V.; DUBENSKIJ, D. Роман Исидорович Кондратенко. Его жизнь и боевая деятельность. Систематич. описание осады и обороны Порт-Артура. (tj. „Roman Isidorovič Kondratěnko. Jeho život a vojenská činnost. Systematizovaný popis obležení a obrany Port Arturu“). Petrohrad: Typografie Rodnik, 1908. 104 s. Dostupné online. (ruština)
- TARAPYGIN, Fjodor Andrejevič. Известные русские военные деятели. Краткое их жизнеописание. (tj. „Známí vojenští činitelé. Krátké životopisy“). Petrohrad: Typografie I. V. Leonťjeva, 1911. 190 s. S. 181–190. (ruština)
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Roman Isidorovič Kondratěnko na Wikimedia Commons - Роман Исидорович Кондратенко (Rusky)
