Plískavice bělonosá

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jak číst taxoboxPlískavice bělonosá
alternativní popis obrázku chybí
Ilustrace plískavice bělonosné
alternativní popis obrázku chybí
Porovnání velikosti plískavice bělonosé s člověkem
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Třídasavci (Mammalia)
Řádkytovci (Cetacea)
Podřádozubení (Odontoceti)
Čeleďdelfínovití (Delphinidae)
Rodplískavice (Lagenorhynchus)
Binomické jméno
Lagenorhynchus albirostris
Gray, 1846
Areál rozšíření
Areál rozšíření
Areál rozšíření
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Plískavice bělonosá (Lagenorhynchus albirostris) je robustní druh delfína obývající chladné vody severní části Atlantského oceánu od Kanady přes Grónsko a Island až po Špicberky a západní část Evropy.

Systematika[editovat | editovat zdroj]

První popis druhu obstaral britský zoolog John Edward Gray v březnu roku 1846 na základě jedince odchyceného v říjnu 1845 nedaleko Great Yarmouth, pobřežního města na jihovýchodě Anglie. Ještě v listopadu téhož roku dánský přírodovědec Daniel Frederik Eschricht popsal tentýž druh pod názvem Delphinus ibsenii na základě exempláře odchyceného patrně také v roce 1845. Jelikož Gray popsal druh jako první, přisuzuje se první popis právě jemu.[2] Druhové jméno albirostris je složeninou latinských albus („bílý“) a rostrum („zobák“).[3]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Kostra plískavice bělonosé

Jedná se o robustní druh delfína s tupým rypcem, který vyčnívá asi 5–8 cm za hranu melounu. Ve střední části zad se nachází velká, zahnutá hřbetní ploutev se širokou základnou. Ocasní ploutev je dlouhá, výrazně vykrojená se zašpičatělými konečky křídel. Prsní ploutve jsou poměrně dlouhé.[3][2][4] Plískavice bělonosá má až 93 obratlů, což je nejvyšší počet obratlů ze všech delfínovitých[5] a druhý nejvyšší počet ze všech kytovců (více má jen sviňucha běloploutvá (Phocoenoides dalli)).[6] Tento nezvykle velký počet obratlů je adaptací na rychlé, svižné a dynamické plavání.[6] V horní i dolní čelisti se nachází 25–28 párů zubů, avšak přední tři zuby často zůstávají neprořezány z dásně.[5] Dospělí jedinci dosahují délky kolem 2,4–3,1 m a mohou vážit 180–360 kg. Samci bývají o něco větší než samice. Novorozená mláďata mívají kolem 1,2 m a dosahují váhy kolem 40 kg.[2] Nejtěžší známý samec měl 354 kg a nejtěžší zvážená samice 304 kg.[5]

Tento kytovec má vysoce variabilní zbarvení kůže, které se navíc mění s věkem. Svrchní část těla a boky jsou černé až tmavě šedé se světle šedými partiemi. Spodina je světle šedá až bílá. Ploutve jsou tmavě šedé až do černa, vždy tmavší než zbytek těla. Jak už napovídá vědecké druhové jméno, rypec neboli zobák je většinou bíle zabarven, občas však může být i krémový, popelavě šedý či dokonce strakatý zmíněnými barvami. Kolem oka se nachází světlá skvrna, oční kroužek tvoří tmavá tenká linka. Jedním z charakteristických rozpoznávacích znaků druhu je světlé sedlo, tj. oblast na zádech mezi hřbetní a ocasní ploutví.[7][4][5]

V plodové a novorozenecké fázi ze rtu plískavic vyrůstají 2–4 vibrisy, které se však brzy vytratí. Vrstva podkožního tuku je tlustá kolem 18–31 mm.[5]

Areál rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Druh se vyskytuje v chladnějších, subantarktických vodách severní části Atlantského oceánu. Hranicemi jihozápadního výskytu je Cape Cod, na severozápadě pak Davisův průliv. Areál výskytu se táhne kolem jižního Grónska a Špicberk až po Novou Zemi a na jih podél evropského pobřeží od Skandinávie po Francii.[8][9] Občas se zatoulá až do jihozápadní Evropy (Španělsko) a do Baltského moře (Estonsko, Litva, Lotyšsko, Polsko).[9] Výskyt druhu je vázán na vody o teplotách 5–15 °C do hloubek 1000 m.[8]

Celková populace druhu se počítá v desítkách tisíc. Plískavice bělonosé jsou místy velmi hojné a na řadě lokalit se jedná o nejrozšířenějšího zástupce delfínovitých.[5]

Biologie[editovat | editovat zdroj]

Plískavice bělonosé vykukující nad vodou

Plískavice bělonosné žijí v sociálních skupinách do 30 jedinců, občasně o stovkách a výjimečně až o tisících jedincích. Jejich výskyt je často spojován s přítomností jiných druhů delfínovitých (hlavně plískavic bělobokých (Lagenorhynchus acutus)[8]) nebo s velkými velrybami jako jsou keporkaci. Plískavice bělonosné jsou velmi aktivní s rychlí plavci, kteří často surfují ve vlnách za loděmi.[10] Obyčejně plavou rychlostí 6–12 km / h, avšak dokáží plavat až 30 km / h.[11] Masová uvíznutí na mělčině jsou jen vzácná.[10]

Doba říje i vrhů mláďat nastává někdy uprostřed léta. Doba březosti se odhaduje na 11 měsíců. Samice vrhá jedno mládě každých několik let. Samci dosahují pohlavní dospělosti kolem délky 2,3–2,5 m, samice kolem 2,3–2,4 m, což odpovídá věku 7–9 let. Doba dožití se odhaduje na 40 let.[6]

Nejčastěji se krmí treskovitými rybami jako je treska skvrnitá, treska obecná a treska merlang.[12][13] K navigaci pod vodou i hledání kořisti používají echolokaci, konkrétní klikání a pískání. Pískání používané ke komunikaci může teoreticky slyšet až na vzdálenost 10 km.[5]

V dubnu 2014 bylo poprvé zdokumentováno, jak na plískavicích bělonosých hodují medvědi lední. K incidentu došlo na Špicberkách, kde patrně došlo k uvíznutí delfínů pod ledovou pokrývkou, a jakmile se plískavice připlavaly nadechnout k otvoru v ledu, medvědi je patrně chňapli, vytáhli na břeh a sežrali.[14][15] K dalším potenciálním predátorům plískavic patří žraloci bílí a kosatky.[8]

Ohrožení[editovat | editovat zdroj]

Mezinárodní svaz ochrany přírody považuje druh za málo dotčený,[9] i tak se však najde řada hrozeb, kterým druh čelí. K těm patří např. vzrůstající teplota oceánů, která může způsobit, že plískavice bělonosé budou vytlačeny z většiny svého rozšíření jinými druhy delfínovců. Těžké kovy mají tendenci hromadit se v orgánech mořských savců a ani plískavice bělonosé nejsou výjimkou. Naměřené hodnoty těžkých kovů zaznamenané u plískavic jsou podobné nebo vyšší jako u jiných kytovců. Plískavice čelí ohrožení ze strany komerčních rybářů, kteří je občas nechtěně uloví. Sonary a další zvukové znečištění může mít na plískavice negativní vliv.[5]

Plískavice bělonosé jsou tradičně loveny komunitami v Norska, Faerských ostrovů, Grónska, Islandu a Kanady. V průběhu 80. let 20. století obyvatelé 12 přístavních sídel z oblasti kanadského Labradoru každoročně ulovili kolem 366 plískavic.[9] Hlavně v Kanadě, Grónsku a na Faerských ostrovech k lovům plískavic stále dochází.[5]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Červený seznam IUCN 2022.2. Dostupné online. [cit. 2023-01-02]
  2. ↑ a b c Kinze 2009, s. 1255.
  3. ↑ a b Kiefner 2002, s. 236.
  4. ↑ a b Jefferson, Webber a Pitman 2015, s. 282.
  5. ↑ a b c d e f g h i GALATIUS, Anders; KINZE, Carl Christian. Lagenorhynchus albirostris (Cetacea: Delphinidae). Mammalian Species. 2016-08-05, roč. 48, čís. 933, s. 35–47. Dostupné online [cit. 2022-10-04]. ISSN 1545-1410. DOI 10.1093/mspecies/sew003. (anglicky) 
  6. ↑ a b c Berta 2015, s. 132.
  7. ↑ BERTULLI, Chiara G.; GALATIUS, Anders; KINZE, Carl C. Color patterns in white-beaked dolphins ( Lagenorhynchus albirostris ) from Iceland. Marine Mammal Science. 2016-07, roč. 32, čís. 3, s. 1072–1098. Dostupné online [cit. 2022-10-04]. DOI 10.1111/mms.12312. (anglicky) 
  8. ↑ a b c d Kinze 2009, s. 1256.
  9. ↑ a b c d KISZKA, J.; BRAULIK, G. White-beaked Dolphin [online]. The IUCN Red List of Threatened Species 2018: e.T11142A50361346, 2018 [cit. 2022-10-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. ↑ a b Jefferson, Webber a Pitman 2015, s. 284.
  11. ↑ Kinze 2009, s. 1257.
  12. ↑ JANSEN, Okka E.; LEOPOLD, Mardik F.; MEESTERS, Erik H. W. G. Are white-beaked dolphins Lagenorhynchus albirostris food specialists? Their diet in the southern North Sea. Journal of the Marine Biological Association of the United Kingdom. 2010-12, roč. 90, čís. 8, s. 1501–1508. Dostupné online [cit. 2022-10-05]. ISSN 1469-7769. DOI 10.1017/S0025315410001190. (anglicky) 
  13. ↑ CANNING, Sarah J.; SANTOS, M. Begoña; REID, Robert J. Seasonal distribution of white-beaked dolphins (Lagenorhynchus albirostris) in UK waters with new information on diet and habitat use. Journal of the Marine Biological Association of the United Kingdom. 2008-09, roč. 88, čís. 6, s. 1159–1166. Dostupné online [cit. 2022-10-05]. ISSN 1469-7769. DOI 10.1017/S0025315408000076. (anglicky) 
  14. ↑ AARS, Jon; ANDERSEN, Magnus; BRENIÈRE, Agnés. White-beaked dolphins trapped in the ice and eaten by polar bears. Polar Research. 2015-06-01. Dostupné online [cit. 2022-10-04]. ISSN 1751-8369. DOI 10.3402/polar.v34.26612. (anglicky) 
  15. ↑ STEFAN, Nicola. Bloomberg - Are you a robot?. Bloomberg.com [online]. 2015-06-13 [cit. 2022-10-04]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

česky
  • KIEFNER, Ralf, 2002. Velryby a delfíni: Kytovci celého světa. Uherské Hradiště: Rajzl. ISBN 8090317103. 
  • MAZÁK, Vratislav, 1988. Kytovci. Praha: Státní zemědělské nakladatelství. 
anglicky
  • BERTA, Annalisa, 2015. Whales, dolphins, & porpoises: a natural history and species guide. Chicago: The University of Chicago Press. ISBN 978-0-226-18319-0. (anglicky) 
  • JEFFERSON, Thomas A.; WEBBER, Marc A.; PITMAN, Robert L., 2015. Marine mammals of the world : a comprehensive guide to their identification. Amsterdam: Elsevir. ISBN 978-0-12-409542-7. (anglicky) 
  • KINZE, Carl Christian, 2009. Hourglass Dolphin. In: PERRIN, William F.; WÜRSIG, Bernd; THEWISSEN, J. G. M. Encyclopedia of Marine Mammals. United States of America: Elsevier. ISBN 978-0-12-373553-9. S. 1255–1258. (anglicky)

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Plískavice_bělonosá&oldid=22378434“