Pavel Ivanovič Batov

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Pavel Ivanovič Batov
Pavel Batov 2.jpg
Narození 20. květnajul. / 1. června 1897greg.
Filisovo
Úmrtí 19. dubna 1985 (ve věku 87 let)
Moskva
Místo pohřbení Novoděvičí hřbitov
Alma mater Vojenská akademie generálního štábu Ozbrojených sil Ruské federace
Ocenění Odznak cti (1936)
Řád rudého praporu (1937)
Leninův řád (1937)
Leninův řád (1940)
Řád Suvorova 1. třídy (1943)
… více na Wikidatech
Politická strana Komunistická strana Sovětského svazu (od 1929)
Funkce poslanec Nejvyššího sovětu SSSR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Pavel Ivanovič Batov (1. června 1897, Filisovo19. dubna 1985, Moskva) byl sovětský generál během druhé světové války.

Život[editovat | editovat zdroj]

První světová válka[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v rodině rolníka ve vesnici Filisovo u města Rybinsk. Mládí strávil prací na rodinném majetku a v 18 letech v roce 1915 narukoval na německo-ruskou frontu, kde se osvědčil jako průzkumník u 3. pěšího pluku carské gardy. V roce 1917 byl raněn a již jako poddůstojník převelen do Petrohradu. Zde se přidal na stranu bolševiků.

Meziválečná léta[editovat | editovat zdroj]

Po roce 1918 sloužil čtyři roky jako kulometčík v Rudé armádě převážně v okolí svého rodiště. Poté zastával místo asistenta vojenského velitele v Rybinsku. V roce 1926 nastoupil důstojnickou školu ve Vystrelu. Po jejím ukončení v následujícím roce byl Batov jmenován velitelem praporu 1. moskevské proletářské divize. Do Komunistické strany vstoupil v roce 1929 a v roce 1933 se stal velitelem pluku. Dálkové studium na Frunzeho vojenské akademii ukončil v roce 1936 a téhož roku odjel pod krycím jménem Fritz Pablo jako "dobrovolník" do Španělska, kde se zúčastnil bojů v občanské válce. Do vlasti se vrátil v prosinci 1937 a stal se velitelem 10. střelecké armády ve Voroněži. Krátce byl za zdejší oblast i poslancem v Nejvyšším Sovětu.

Počátek druhé světové války[editovat | editovat zdroj]

Následujícího roku byl převelen k Moskvě a stal se velitelem 3. střelecké armády, se kterou byl téhož roku přemístěn do Běloruska, aby se zúčastnil okupace východního Polska. V březnu 1940 se Batov i jeho 3. střelecká armáda účastnili druhé úspěšnější fáze Zimní války proti Finsku, za což si vysloužil generálskou hodnost. Poté krátce sloužil jako zástupce velitele Zakavkazské vojenské oblasti v Tbilisi.

Velká vlastenecká válka[editovat | editovat zdroj]

Počátek Velké vlastenecké války v roce 1941 absolvoval jako velitel různých uskupení na Krymu a na přístupech k němu. Účastnil se obrany obleženého Sevastopolu a poté evakuace Kerče. Za neúspěchy sovětských vojsk na Krymu mu nebyla dávána odpovědnost a převzal velení 3. armády na Brjanském frontu. Souběžně s tím působil i jako zástupce velitele frontu Rokossovského. Ten rozpoznal Batovovi schopnosti a začal jej využívat na exponovaných bojištích. Jmenoval ho velitelem 65. střelecké armády, kterým zůstal až do konce války. 19. listopadu 1942 vedl Batov a jeho armáda úder Donského frontu při obkličovací ofenzivě Kruh u Stalingradu. V roce 1943 se v rámci Centrálního frontu účastnila 65. armáda bojů u Kurska, aby se pak po porážce Wehrmachtu stala útočným čelem v následné ofenzívě. Jakou součást 1. běloruského frontu postupovala přes Bělorusko do Polska, jakou součást 2. běloruského frontu bojovala ve východním Prusku a jako součást 3. běloruského frontu tvořila v dubnu 1945 útočné čelo při přechodu Odry a při útoku na Berlín.

Po druhé světové válce[editovat | editovat zdroj]

Po skončení války působil nejprve u sovětských vojsk v Polsku a v Baltské vojenské oblasti, od roku 1949 u okupačních vojsk v Německu. V letech 1949–1950 absolvoval Vorošilovovu Akademii generálního štábu. V roce 1955 byl jmenován velitelem Karpatské vojenské oblasti, pod kterou spadala i vojska umístěná v Maďarsku krvavě potlačivší zdejší povstání v roce 1956. Před odchodem do výslužby v roce 1965 zastával post zástupce náčelníka sovětského generálního štábu a zároveň náčelníka generálního štábu vojsk Varšavské smlouvy. I po odchodu byl činný při tvorbě odborné vojenské literatury. Některá jeho díla se stala učebnicemi sovětských vojenských škol. Zemřel roku 1985 a je pohřben na hřbitově Novoděvičij.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Stalinovi generálové – editor Harold Shukman, autor statě David Glantz, Londýn 1997