Pavel Hlava (sklář)
| Pavel Hlava | |
|---|---|
 Pavel Hlava, padesátá léta 20. století | |
| Narození | 25. června 1924 Semily  Československo |
| Úmrtí | 22. února 2003 (ve věku 78 let) Praha Česko |
| Národnost | česká |
| Vzdělání | Uměleckoprůmyslová škola v Praze Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze |
| Povolání | sklářský výtvarník, sochař, pedagog |
 Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Pavel Hlava (25. června 1924 Semily – 22. února 2003 Praha) byl český sklářský výtvarník a pedagog.
Životopis[editovat | editovat zdroj]
Pavel Hlava se narodil v Semilech. Otec pracoval v textilní továrně a maminka byla v domácnosti. V letech 1939 – 1942 studoval obor rytí skla pod vedením Ladislava Přenosila a Božetěcha Medka na Střední uměleckoprůmyslové škole sklářské v Železném Brodě. Po maturitě pokračoval ve studiu na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové v ateliéru Karla Štipla, kde studoval glyptiku, užité sochařství a sklářské výtvarnictví.[1]
Po absolvování vysoké školy navrhoval i plakáty a věnoval se grafickému designu v rámci spolupráce s Armádním výtvarným studiem.[2] V tomto raném období vytvořil jediný grafický návrh poštovní známky. Známka byla vyryta v rámci emise „Den československé armády“ v roce 1953. V letech 1957 – 1958 spolupracoval s pražským Ústředním výtvarným střediskem pro průmysl skla a keramiky.[3] Věnoval se vývoji řezaného skla.[1] Jeho vázu s figurálním motivem darovala československá vláda belgickému králi při příležitosti světové výstavy Expo 58.[4]
Mezi lety 1959 – 1985 pracoval jako sklářský výtvarník v Ústavu bytové a oděvní kultury v Praze.[5] V roce 1967 – 1968 učil na Royal College of Art v Londýně. Od roku 1972 působil v podniku Crystalex v Novém Boru jako předseda výtvarné rady.[6] V roce 1982 se podílel spolu s Františkem Arnoštem na založení mezinárodního sklářského sympozia.
Často a rád navštěvoval Japonsko, kde je jeho tvorba velmi oblíbena. Jeho tvorba je zastoupena ve sbírkách Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, Národní galerie v Praze, Moravské galerie v Brně, The Corning Museum of Glass v Corningu (USA), Museo de Artes Decorativas v Barceloně (Španělsko), Uster Museo v Belfastu (Severní Irsko), Ishikawa Prefektural Art Museum v Kanazawě (Japonsko) a londýnského V&A Museum.[6]
Zemřel v roce 2003 v Praze.
Při příležitosti stého výročí narození uspořádalo novoborské Sklářské muzeum výstavu, která představila průřez jeho profesním životem. Umělecké předměty zapůjčila rodina a také sběratel Zdeněk Parma, který má největší sbírku umělcova díla na světě.[1]
Tvorba[editovat | editovat zdroj]
Již v padesátých letech dvacátého století jej proslavily masivní vázy z vrstveného skla tvarované brusem. V té době spolupracoval s Adolfem Maturou. Další desetiletí věnoval tvarování žhavého skla. Současně se zabýval technikou barevného skla foukaného do formy „nožové“ nebo „drátěné“.[6]
Řadí se k prvním českým výtvarníkům, kteří se svými návrhy podíleli na průmyslové velkovýrobě užitkového skla. Zajímal se o zahraniční trendy a novinky, které aplikoval do průmyslové výroby. V druhé polovině sedmdesátých let dvacátého století navrhoval stolní nápojové sklo. Jako příklad lze uvést nápojové sklenice Gina (Nancy, Isabelle), které se vyrábějí již půl století.[1] Řadu dalších návrhů realizovaly české sklárny například v Harrachově, Včelničce nebo také Moser. Oblíbené byly počátkem druhé poloviny dvacátého století průmyslově vyráběné i tzv. „kapky“ – vázy pro jednu květinu. Ty vznikly z původně exkluzivních broušených váz vystavovaných v zahraničí na přehlídkách československého skla.[7]
Jeho záběr byl nesmírně široký. Navrhoval skleněné objekty, například osvětlovací objekt (kombinace skla a kovu) pro pražskou Novou scénu Národního divadla nebo dekorativní prvky pro interiéry Stavovského divadla. Pro muzeum skla v japonském městě Koganezaki vytvořil v roce 1997 monumentální sochu „lotosový květ“.[4]
Současně se věnoval i volné tvorbě. V posledních dvaceti letech tvorby, po roce 1985 se zabýval skleněnými plastikami. Většina plastik z broušeného a lepeného skla pochází z tohoto období. Vznikly objekty jako Květ, Motýl nebo Duha. Ateliérovou tvorbou se proslavil především v Japonsku a USA.[1]
Zastoupení ve sbírkách[editovat | editovat zdroj]
- Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze
- Sklářské muzeum (Nový Bor)
- Městské muzeum v Železném Brodě
- Muzeum a Pojizerská galerie v Semilech
- Moravská galerie v Brně[8]
- Kunstmuseum v Basileji
- Victoria and Albert Museum v Londýně
- Sklářské muzeum v Koganezaki (Japonsko)
- Corning Museum of Glass, Corning (New York)
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ a b c d e PŠENIČKOVÁ, Jana. Stokrát Hlava. Výstava oslavuje jednoho z nejžádanějších sklářských umělců [online]. 2024-03-24 [cit. 2024-03-26]. Dostupné online.
- ↑ Pavel Hlava - Galerie umění. galerieumeni.cz [online]. [cit. 2024-03-26]. Dostupné online.
- ↑ abART person. cs.isabart.org [online]. [cit. 2024-03-26]. Dostupné online.
- ↑ a b KUNTOŠ, Marek. Pojizerská galerie představuje práce slavného skláře Pavla Hlavy. Deník.cz. 2013-05-10. Dostupné online [cit. 2024-03-26].
- ↑ Infofila.cz. web.archive.org [online]. 2020-10-29 [cit. 2024-03-26]. Dostupné online.
- ↑ a b c Pavel Hlava (1924 - 2003). Livebid.cz [online]. [cit. 2024-03-26]. Dostupné online.
- ↑ MACÁKOVÁ, Dagmar. Pavel Hlava. www.czechdesign.cz [online]. [cit. 2024-03-26]. Dostupné online.
- ↑ Pavel Hlava. Web umenia [online]. [cit. 2024-03-26]. Dostupné online.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- Alena ADLEROVÁ : Současné české sklo. Odeon Praha 1975
- Who´s Who in Contemporary Glass Art. A Comprehensive World Guide to Glass Artists-Craftsmen-Designers, Waldrich Verlag, München 1993, p. 203-206
- Alena ADLEROVÁ: Pavel Hlava, in: Nová encyklopedie českého výtvarného umění 1. (A-M), editorka Anděla Horová, Academia Praha 1995, s. 267–268
- Pavel Hlava Glass. Fotografie Gabriel Urbánek. UPM Praha 1995
- Skleněné rozhovory. – The Czech Art of Glass. Text a fotografie Miroslav Vojtěchovský. Createam Praha 2016, s. 58–63
