Oprava DNA

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Oprava DNA je označení pro jakýkoliv mechanismus, který je schopen v poškozeném řetězci DNA obnovit původní pořadí nukleotidů („písmen genetického kódu“). Takové poškození, které může být způsobenou např. jednou nebo několika mutacemi nebo modifikací bází, by jinak mohlo mít za následek poškození genetické informace buňky.[1] Poruchy opravy DNA mohou mít někdy za následek např. rakovinné bujení.

Poškození DNA[editovat | editovat zdroj]

Porušení celých řetězců DNA na tomto obrázku vyústilo ve vady ve stavbě chromozomů

K poškozením patří různé genové mutace, chromozomové aberace či dokonce genomové mutace. Harper dělí poškození DNA následovně:[2]

Oprava DNA během replikace[editovat | editovat zdroj]

Replikace DNA, tedy kopírování DNA, které musí předcházet buněčnému dělení, je choulostivý proces, při němž je potenciál vzniku chyb v genetickém materiálu. To, že je nakonec tato chybovost pouze jedna chyba na miliardu bází (1/109),[3] je zásluhou kontrolních mechanismů během replikace i po ní.

Proofreading[editovat | editovat zdroj]

Přímo při replikaci by mohlo docházet k tomu, že se k sobě navážou dvě báze, které nejsou komplementární, tedy adenin k cytosinu a guanin k thyminu. Díky speciálním vlastnostem DNA polymerázy je taková chybovost pouze jedna chyba na deset milionů bází (1/107).[3]

Schopnost samotné DNA polymerázy opravovat špatně přiřazené báze se označuje jako proofreading (doslova „kontrolní čtení“). Jak tento enzym postupuje po řetězci a přidává na základě komplementarity jednotlivé nukleotidy, vždy předtím, než tento nukleotid přiřadí, zkontroluje, že navázání předchozího nukleotidu odpovídá plně zákonům komplementarity (tedy že k A je přiřazeno T, k G je přiřazeno C). Pokud je tam chyba, polymeráza je schopná opět narušit fosfodiesterovou vazbu a vložit na tomto místě nukleotid správný. Můžeme říci, že je DNA polymeráza schopná nejen 5'-3' polymerační aktivity, ale navíc praktikuje i 3'-5' exonukleotické procesy. Proofreading je zřejmě důvod, proč DNA polymeráza kopíruje DNA jen ve směru 5'-3' – jinak by nemohla provádět proofreading.[3]

U bakterií se na opravě DNA různým způsobem podílí hlavně DNA polymeráza I a DNA polymeráza II.[1]

Korekce párování bází[editovat | editovat zdroj]

Po ukončení replikace dané části řetězce následuje ještě jedna korekce správného párování bází (tzv. mismatch repair), která dokáže odhalit mnoho chyb zanedbaných komplexem DNA polymerázy. Právě díky ní je výsledná chybovost pouze 1/109.[3] Příkladem chyby je například stav, kdy se naproti guaninu připojí báze adeninová, ačkoliv by tam měl být podle všech pravidel komplementarity cytosin. V tom případě je specializovaná skupina enzymů schopná rozeznat řetězec původní (templátový, ve zmíněném případě ten řetězec s guaninem) od řetězce právě dosyntetizovaného. To je zásadní, jinak by totiž nebylo jasné, jaká z bází (zda guanin nebo adenin) je bodová mutace, a jaký je výchozí stav.[3]

Oprava DNA mimo období replikace[editovat | editovat zdroj]

Každá učebnice pojímá klasifikaci opravných mechanismů jinak, tento je založen na knize Biochemistry od Donalda a Judith Voetových.[4]

Přímý zvrat poškození[editovat | editovat zdroj]

Do této skupiny opravných mechanismů patří například fotolyáza, enzym, jenž je schopen opravit chyby způsobené paprsky ultrafialového (UV) záření. UV záření je schopné spojit vazbou dvě sousední thyminové báze, čímž vzniká tzv. thyminový dimer (někdy však podobná situace může vzniknout i s cytosinem). Fotolyáza se naváže ve tmě na thyminový dimer a poté ve dne absorbují její kofaktory FADH2 a pterin světlo, čímž dojde k aktivaci enzymu a k rozkladu thyminového dimeru.[4]

Opravy jiných typů poškození DNA je schopná také 06-methyl-guanin-DNA-methyltransferáza. Tento protein je schopen opravit báze 06-methylguanin a 06-ethylguanin, které vznikají alkylací guaninu např. po jeho vystavení alkylačním činidlům, jako je MNNG.[4]

Vyštěpovací oprava[editovat | editovat zdroj]

Uracil-N-glykosyláza; uracil je vyznačen žlutě

Vyštěpovací či také ekcizní typ oprav (z angl. excision repair) představuje další možnost, jak opravit poškození ultrafialovým světlem. V tomto případě je pomocí speciálních enzymů (jistých endonukleáz; konkrétně UvrABC–endonukleázou) vyštěpen z molekuly DNA oligonukleotid (jednovláknový řetězec dlouhý několik nukleotidů) obsahující pyrimidinové dimery (cytosinové či thyminové). Následně jsou (u bakterií zřejmě DNA polymerázou I) syntetizovány předtím odstraněné nukleotidy. Poruchy v těchto ekcizních mechanismech mohou vést k onemocnění xeroderma pigmentosum.[4]

Jindy se díky vyštěpování mohou v DNA opravovat chyby vzniklé např. samovolnou deaminací (adeninu na hypoxantin či cytosinu na uracil), methylací či samovolné otevření cyklických molekul nukleových bází. Tzv. DNA glykosylázy jsou ve spolupráci s AP endonukleázou a DNA polymerázami schopné tento typ chyb opravit. Příkladem je uracil-N-glykosyláza, která z DNA odstraňuje uracilové báze, které do DNA vůbec nepatří, a nahrazuje je cytosinem.[4]

Rekombinační oprava[editovat | editovat zdroj]

Rekombinační (protože připomíná rekombinaci) nebo také postreplikační typ oprav spočívá v tom, že pyrimidinové dimery vzniklé účinkem UV záření, jako je dimer thyminový, působí vážné potíže při replikaci DNA. Pokud DNA polymeráza replikující genom dojde na místo, kde je např. thyminový dimer, přeruší zde polymeraci a toto místo přeskočí. Taková mezera však musí být zacelena, a to nejlépe podle vzoru v podobě druhého rodičovského vlákna, které již mezi tím bylo replikováno. U E. coli toto zajišťuje nukleáza RecA, která vystřihne odpovídající část DNA z rodičovského vlákna a přesune ho na druhou část replikační vidlice, kde se řetězec zabuduje do dceřiného vlákna.[4]

SOS odpověď[editovat | editovat zdroj]

U bakteriálních buněk, různými způsoby silně poškozených, dojde k utlumení dělení a místo toho se posílí opravné mechanismy. Nukleáza RecA v tom případě aktivuje celou řadu proteinů podílejících se na SOS odpovědi. Jedná se však o značně nedokonalý proces, který slouží jako „poslední záchrana“, neboť při tomto procesu dochází k četným chybám.[4]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b ROBERT C. KING; WILLIAM D. STANSFIELD; PAMELA K. MULLIGAN. A Dictionary of Genetics, Seventh Edition. [s.l.] : Oxford University Press, 2006.  
  2. Robert K. Murray; Daryl K. Granner; Joe C. Davis; Peter A. Mayes; Victor W. Rodwell. Harper’s Illustrated Biochemistry; twenty-sixth edition. [s.l.] : [s.n.], 2003. ISBN 0-07-138901-6.  
  3. a b c d e ALBERTS, Bruce, et al Essential Cell Biology. 2. vyd. New York : Garland Science, 2004.  
  4. a b c d e f g VOET, Donald; VOET, Judith. Biochemie. 1.. vyd. Praha : Victoria Publishing, 1995. ISBN 80-85605-44-9.