Národní házená

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Národní házená vznikla v roce 1905 jako původní kolektivní míčová hra pro ženy. Je podobná mezinárodní házené.

Národní házená
Narodni hazena.JPG
Disciplíny
Vrcholné soutěže
1. liga muži 2010/11
1. liga ženy 2010/11
2. liga muži A 2010/11
2. liga muži B 2010/11
Mezinárodní federace
Národní svaz
Název: Svaz národní házené
Založen: 1905
Web: www.svaznarodnihazene.cz
Mapa klubů národní házené
Mapa mužských mistrů a vítězů Českého poháru

Princip hry[editovat | editovat zdroj]

V každém týmu hraje 7 hráčů + náhradníci. V poli tedy jsou 3 útočníci, 2 záložníci, 1 obránce a 1 brankář. Hrací plocha je rozdělena na 3 třetiny: obrannou, střední a útočnou. Hraje se speciálním balónem, kterého se můžou hráči dotknout jen rukou. Každý hráč může 2 sekundy nést balón. Poté musí hráč klepnout balónem o zem, nebo nadhodit. To může provést maximálně 2krát. Cílem hry je vsítit do branky protihráče, co největší počet gólů. Vyhrává ten tým, který na konci zápasu vsítil větší počet gólů.

Útočník[editovat | editovat zdroj]

Utočník

Útočník se může pohybovat pouze v útočné, střední třetině a může vstoupit do brankoviště soupeře. Jeho hlavním úkolem je vstřelit gól. Při střelbě nesmí stát v brankovišti.

Záložník a obránce[editovat | editovat zdroj]

Záložník

Záložník se smí pohybovat ve střední a obranné třetine, ale nemůže vstoupit do brankoviště. Jeho úkolem je bránit protivníkovi ve střelbě. Stejnou úlohu má i obránce (také lidově nazývaný "bek"), který se může navíc pohybovat i v brankovišti.

Brankář[editovat | editovat zdroj]

Brankář

Brankář se může pohybovat ve střední, obranné třetině a brankovišti. Má za úkol krýt střely soupeře ve vlastní bráně. Může případně zasáhnout míč i nohou.

Pravidla[editovat | editovat zdroj]

1. Hřiště[editovat | editovat zdroj]

Hřiště v národní házené

Hřiště má tvar obdélníku o rozměrech 45x30 metrů (povolená tolerance –5 %). Povrch hřiště je buď z materiálů umělých nebo, z materiálů přírodních. Hřiště musí být vyznačeno dobře viditelnými a kontrastujícími čarami s barvou jeho povrchu širokými 6–8 cm. Hřiště je rozděleno třetinovými čarami rovnoběžnými s půlicí čarou na obrannou, střední a útočnou třetinu o stejných velikostech. Obranná třetina jednoho družstva je současně útočnou třetinou soupeře.

2. Branky[editovat | editovat zdroj]

Branky mají světlost 2x2,40 metrů, pro mladší žactvo 2x2,20 metrů. Tvoří je dvě čtyřhranné tyče vzdálené 2 m a spojené ve výši 2,40 m příčným břevnem. Nejmenší síla tyčí je 80x80 mm, největší 100x100 mm. Tyče a břevno branky jsou natřeny bílou barvou.

3. Míč[editovat | editovat zdroj]

Míč je vyroben z kůže nebo z umělého materiálu. Obvod míče nesmí být menší než 580 mm a větší než 605 mm. Na začátku utkání musí být jeho hmotnost nejméně 290 g a nejvíce 420 g.

4. Počet hráčů[editovat | editovat zdroj]

U dospělých a dorostu má družstvo 15 hráčů – 13 hráčů v poli a 2 brankáři. U žákovských složek má družstvo taktéž 15 hráčů – 13 hráčů v poli a 2 brankáře.Při zahájení hry musí nastoupit na hřiště všichni hráči,kteří jsou zapsáni v zápisu o utkání. Na konci 1.poločasu a na začátku 2.poločasu nastupuje pouze 7 hráčů (brankař,obránce, dva záložníci a tři útočníci). Na konci utkání nastupují opět všichni hráči.

5. Střídání hráčů[editovat | editovat zdroj]

Střídat je možno jen na vlastní polovině střední třetiny, kde se nachází vlastní střídačka. Střídající hráči mohou vystřídat kteréhokoliv hráče (kromě vyloučených) kdykoliv v průběhu hry, i brankář brankáře.

6. Výstroj hráčů[editovat | editovat zdroj]

Celé družstvo musí být jednotně sportovně oblečeno ve stejně barevných dresech a stejně barevných trenýrkách. Jen brankáři musí mít dres barevně odlišný od hráčů v poli. Všichni hráči včetně brankářů musí mít na zádech dresu číslo v barvě odlišné od barvy dresu.

7. Hrací doba[editovat | editovat zdroj]

Dospělí a dorost 2x30 minut, žactvo 2x25 minut. Každé družstvo má právo v každém poločase na oddechový čas v délce trvání max. 1 minuty. Oddechový čas se do hrací doby nezapočítává. Požadovat čerpání oddechového času na rozhodčím může kapitán, vedoucí, trenér nebo hráč zastupující na hřišti kapitána pouze předepsanou gestikulací v přerušené hře.

8. Rozsah pohybu hráčů[editovat | editovat zdroj]

Brankář a obránce se mohou pohybovat a hrát ve vlastní obranné třetině včetně brankoviště a ve střední třetině. Záložníci se mohou pohybovat a hrát ve vlastní obranné třetině mimo brankoviště a ve střední třetině. Útočníci se mohou pohybovat a hrát ve střední třetině a útočné třetině (obranné třetině soupeře) včetně brankoviště, nesmí ale z brankoviště střílet na branku.

9. Postavení mimo hru[editovat | editovat zdroj]

jakmile přejde míč ze střední do útočné třetiny (obranné třetiny soupeře), musí záložníci útočícího družstva co nejrychleji opustit vlastní obrannou polovinu a přesunout se do útočné poloviny. To za předpokladu, že se na jejich obranné polovině nezdržuje žádný soupeřův hráč. Do vlastní obranné poloviny se mohou vrátit teprve tehdy, když se míč vrátí do střední třetiny nebo do jejich obranné poloviny přejde soupeřův hráč. Nedodrží-li jeden nebo oba záložníci toto ustanovení, dostávají se do postavení mimo hru a proti jejich družstvu se nařizuje trestný hod. Trestný hod se provádí ze středu hřiště a záložník, který se provinil nebo rozhodčím označený záložník (v případě provinění obou) musí zůstat v soupeřově obranné polovině do písknutí rozhodčího. Hráči útočícího družstva mohou bránit návratu záložníka.

10. Provádění hodů[editovat | editovat zdroj]

Každý hod musí být proveden do 2 sekund po písknutí rozhodčího. Rozhodčí je povinen umožnit rychlé střídání brankařů před provedením pokutového i trestného hodu. S výjimkou hodu od branky a pokutového se všechny hody provádějí z místa. Při provádění hodu musí hráč stát na jedné nebo na obou nohou. Od písknutí rozhodčího k hodu do doby jeho provedení se nesmí hráč s míčem rozběhnout, pokročit, vykročit, ukročit kterýmkoliv směrem. Před provedením hodu musejí být spoluhráči i hráči soupeře vzdáleni od hráče, který hod provádí, nejméně 4 m.

11. Vhazování míče ze zámezí[editovat | editovat zdroj]

Zahraje-li hráč míč za pomezní čáru, vhazuje do hry míč hráč soupeře z místa, kde míč přešel do zámezí.

12. Hod od branky[editovat | editovat zdroj]

Brankář provádí hod:

  • zahraje-li hráč míč za soupeřovu brankovou čáru (mimo branku),
  • vyrazí-li brankář při střelbě na branku míč v brankovišti za vlastní branku (nikoliv však až po odrazu od tyče).

13. Hod z rohu[editovat | editovat zdroj]

Zahraje-li hráč (mimo brankáře při brankářském zákroku) míč za vlastní brankovou čáru (mimo branku), vhazuje míč do hry útočník soupeře. Jeden záložník bráního týmu se v okamžiku hodu z rohu přesouvá mimo obranné pásmo.

14. Hra brankáře[editovat | editovat zdroj]

Brankář smí v brankovišti míč nohou zarazit, odrazit, vykopnout, a to pouze při střelbě na branku. Použije-li brankář těchto výhod úmyslně, včetně odkopnutí při každém jiném zákroku uvnitř brankoviště, nařídí rozhodčí pokutový hod.

15. Hra s míčem[editovat | editovat zdroj]

Hráč smí držet míč (i ležící na zemi) nebo se s ním pohybovat nejdéle 6 sekund. Míč může však vyhazovat nad hlavu nebo odrážet od země, ale nejvýše dvakrát za sebou. Není dovoleno jakýmkoliv způsobem vyrážet míč soupeři z ruky. Není dovoleno kopání do míče nebo zarážení míče nohou, tj. částí nohy od kolena dolů, koleno v to počítaje. Je zakázáno házet úmyslně míč soupeři na nohy.

16. Střelba na branku[editovat | editovat zdroj]

Na branku se smí střílet při nepřerušené hře, z hodu z rohu, z trestného a pokutového hodu. Hráč smí hodit míč jednou nebo oběma rukama, nebo srazit míč do branky rukou (rukama) nebo jinou částí těla, kromě nohou, a to z prostoru mimo soupeřovo brankoviště. Pro posuzování správnosti střelby na branku rozhoduje vždy postavení nohou. Při střelbě s výskokem musí hráč po provedení hodu dopadnout vně brankoviště.

17. Dosažení branky[editovat | editovat zdroj]

Branky je dosaženo, projde-li míč po zemi nebo ve vzduchu celým svým objemem přes brankovou čáru mezi brankovými tyčemi a brankovým břevnem a útočící družstvo neporušilo žádné ustanovení pravidel.

18. Volný hod[editovat | editovat zdroj]

Z volného hodu nemůže být přímo dosaženo branky, ani vlastní. Dostane-li se míč přímo z volného hodu do soupeřovy branky, nařídí rozhodčí hod od branky. Dostane-li se míč přímo do vlastní branky, nařídí rozhodčí hod z rohu.

19. Trestný hod[editovat | editovat zdroj]

Z trestného hodu může být přímo dosaženo branky, třeba i vlastní. Při provádění trestného hodu v útočné třetině musí zbylí útočníci zaujmout postavení mimo brankoviště. Do brankoviště mohou vstoupit po písknutí rozhodčího k provedení hodu.

20. Pokutový hod[editovat | editovat zdroj]

Pokutový hod se provádí z kteréhokoliv místa na myšlené spojnici středu branky se středem hřiště, nejdále 4 m od brankoviště. Z pokutového hodu může být přímo dosaženo branky.

21. Hod rozhodčího[editovat | editovat zdroj]

Hodem rozhodčího se pokračuje ve hře v případech sporných nebo dopustí-li se oba soupeři současně stejného porušení pravidel.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Vznik[editovat | editovat zdroj]

V druhé polovině 19. století a počátku 20. století se, zejména mezi studenty, začaly těšit oblibě různé sportovní hry. Studenti často nanalézali u svých profesorů pochopení, všeobecně se uchytil názor, že sport odvádí mládež od studia. Vše změnil výnos rakouského ministerstva školství z roku 1890, ve kterém bylo školám nařízeno věnovat se ve výuce také tělovýchově. Největší oblibě se těšila kopaná, nicméně profesoři ji příliš nepodporovali a snažili se uvést v život různé hry. Není tedy divu, že u kolébky národní házené, jejíž název se několikrát měnil, stáli tři učitelé tělocviku.

První, Václav Karas, profesor na reálce na Smíchově v Praze, ji nazval Vrhaná s přenášením a popsal ji v červnu 1905 v tehdejším brněnském odborném časopisu Výchova tělesná. Hřiště bylo křížem rozděleno na čtyři čtvrtiny a hráči, kterých bylo devět, nesměli ze svých čtvrtin vycházet. Každé družstvo mělo dvě trojice útočníků, dva pomezní obránce a brankáře. Střílelo se do zmenšených branek na kopanou.

Druhým, kdo do vývoje naší hry zasáhl, byl Josef Klenka, neúnavný propagátor her mládeže, náčelník ČOS a později inspektor tělocviku na středních školách. Místo fotbalových branek zavedl terče, tj. kruhy o průměru 1 m upevněné na tyči 1,5 m od země. Byly polepeny pomalovaným papírem jako šachovnice. Po každém gólu, tj. protržení, se kruh znovu polepoval, později se kruhy vyměňovaly. Hřiště bylo 25 m – 30 m široké a 50 m dlouhé. Družstva byla šestičlenná a míč se mohl „honit rukama“, což byl výraz pro driblink. Hra se začala nazývat cílová. Klenka hrál hru i před obecenstvem na V. všesokolském sletu v Praze v roce 1907, kde s ní vystoupil „kroužek pánů a slečen“, který byl tehdy jakýmsi společensko-sportovním klubem v Praze.

Konečnou úpravu pravidel házené provedl třetí učitel tělocviku, domažlický rodák Antonín Krištof. Byl prvním organizátorem tělovýchovy na České vysoké škole technické v Praze. Novou hru, kterou upravil podle vzoru Karase a Klenky, nazýval nejprve Klenka cílová, ale vrátil se k brankám a hru nazval Házená. Hřiště mělo obdélníkový tvar o rozměrech 25 x 45 m a bylo rozděleno na třetiny. Branky byly 2 m široké a 2,50 m vysoké, brankoviště obdélníkové o rozměrech 4 x 6 m a cizí hráč do něj nesměl vstoupit. Družstva byla sedmičlenná, jinak se mohl počet měnit velikostí hřiště. Dokonce hrávali ve smíšených devítičlenných družstvech čtyři muži, zbytek ženy, tři útočníci, záložník a brankář, ostatní jako náhradníci. Útočníci se mohli pohybovat jen v poli středním a nepřátelském, náhradníci jen v poli středním a vlastním, záložník a brankář jen v poli vlastním a oni jediní mohli hrát v brankovišti. S míčem se nesmělo udělat více než tři kroky, byla zakázána hra pěstí.

Zatímco cílová byla spíše společenskou záležitostí, ženy ji hrály v dlouhých sukních a muži ve svátečních kalhotech, úpravou pravidel dal Krištof házené charakter sportovní hry. Položil také první organizační základy hry ustavením prvého ústředí házené, Svazové komise kroužků házená v Praze. Roku 1907 Krištof založil první házenkářský klub, dívčí Kroužek házené Praha. V roce 1909 byla jeho zásluhou vydána tiskem prvá pravidla. Házená se šířila i v jiných místech v Čechách a na Moravě. V roce 1911 Český olympijský výbor ji zařadil do svých sportovních slavností, které se konaly na Letné a o rok později byla zařazena i do programu VI. všesokolského sletu.

Mezi první české kluby patří také Kroužek házené Vinohrady, KH Karlín a KH Smíchov.

Házená se dokonce rozšířila i do Ruska a Jugoslávie, kam ji zanesli vysokoškoláci, kteří studovali v Praze a tam házenou poznali. V Jugoslávii (v Chorvatsku[1][2]) se házená velmi rychle rozšířila, nabyla velké obliby a Jugoslávie byla také jedinou zemí, kde se česká házená udržela mezi dvěma světovými válkami.

Do Ruska házenou přinesli čeští učitelé tělocviku, které tam na střední školy povolala carská vláda. V roce 1912 jich bylo 130 a všichni hrávali házenou. První soutěže se hrály v Charkově v roce 1915 za účasti 14 družstev. Ale I. světová válka, VŘSR a intervence proti mladému sovětskému státu informace o házené přerušily.

Národní házená po první světové válce[editovat | editovat zdroj]

Po vypuknutí první světové války se téměř veškerá sportovní, a tedy také házenkářská, činnost přerušila. Po válce se u nás házená šířila zásluhou nadšeného pracovníka J. Trantiny, který po další úpravě pravidel usiluje o ustavení svazu házené. V roce 1920, kdy byla v činnosti již 167 klubů s 2520 hráči a hráčkami, se házená sdružuje do Československého svazu házené a ženských sportů. Házená se tehdy hrála v sedmičkách, devítkách a také v devítkách smíšených (pět mužů, čtyři ženy). Československý svaz házené a ženských sportů v roce 1921 spolu s Francií, Amerikou, Anglií, Itálií, Švýcarskem a Švédskem založil v Paříži Mezinárodní federaci ženských sportů, která uznala českou házenou jako mezinárodní hru a přebrala česká pravidla jako oficiální. Byl to pozoruhodný úspěch naší původní československé míčové hry. Házená se v těchto letech začala šířit také na Slovensku a v Jugoslávii (40 klubů v roce 1923, mistrem byl tehdy chorvatsky klub HAŠK Záhřeb). Ve dvacátých letech se také začala organizovat národní házená v Rumunsku, kde 8 klubů založilo svůj svaz; hráli ji také naši krajané v USA. Došlo k prvním mezinárodním a mezistátním utkáním, poprvé hrály československé reprezentantky roku 1923 v Praze proti Francii, kde zvítězily 9:2; roku 1924 se sehrála kombinovaná družstva čechoslovaček a čtyř belgičanek propagační zápas v Bruselu, roku 1926 se ČSR utkala se Švédskem. Házená se také hrála v Rakousku, zásluhou týmu Slovan Vídeň. Postupem času se u nás házená stala oblíbeným sportem i mužů zásluhou DTJ a Sokola.

Také mezinárodní styky se slibně rozvíjely a roku 1930 se dokonce pořádala první mistrovství světa v házené žen, v němž vyhrály naše reprezentantky před Jugoslávií a Polskem. Druhé mistrovství světa se hrálo v roce 1934 v Londýně, kde Československo prohrálo s Jugoslávií 4:6.[3][4][5] (chorvatsky klub ŠHK Concordia Záhřeb[1]. Roster: Anica Oman (Ilirija Ljubljana); Zlata Cuvaj (Concordia, Zagreb), Melita Lovrenčić (Concordia,), Marica Cimperman (Concordia), Zdenka Kunštek (Concordia, Zagreb), Čuče s lijeva: Fanči Bernik (Atena, Ljubljana), Ivka Tonković (Concordia), Ema Gršeti (Concordia), Nada Bobinsky (Concordia) i Katja Mihočinović (Concordia).[6]) Jedná se o historicky první zápasy v národní házené na území Velké Británie. Toto byl také poslední samostatný podnik Mezinárodní federace ženských sportů, která se tichou cestou rozešla a sporty žen se začaly organizovat společně se sporty mužů. Byl založen Mezinárodní svaz míčových her, kde získaly převahu košíková a handball. V českých zemích ubylo přechodně sportovních klubů házené.

Roku 1935 vyšla v Lidových novinách zpráva o tom, že téhož roku proběhl v lázních Scarborough v Anglii několikadenní kurz profesorů a učitelů tělocviku, kde si poprvé angličtí hráči (asi 20 mužů a 50 žen) během šesti tréninků vyzkoušeli „game of hazena“. Podle zprávy měly nadále probíhat tréninky v Londýně. Během tehdejšího podzimu plánovala Associace pro net-ball a ostatní míčové hry vytisknout a vydat pravidla národní házené, přeložená do angličtiny. Prvním klubem, který měl hru nadále v Anglii propagovat, byl londýnský Civil Service Club.

Roku 1936 došlo ke změně pravidel, z nichž nejzávažnější byla změna brankoviště podle jugoslávského vzoru na půlkruhové o poloměru 6 m a hra se stala zajímavější. Tím se zlepšila i činnost Svazu házené a přechodný úbytek družstev byl opět vyrovnán zvýšenou pozorností družstvům mládeže. Koncem roku 1938 byl přijat název Československý svaz házené, který měl 5 žup. Avšak v roce 1939 zřízením Protektorátu Čechy a Morava byla nucena tato organizace změnit název na Český svaz házené. V té době nastal na území Protektorátu největší rozmach národní házené. V roce 1944 byla vytvořena národní liga házené za účasti 6 družstev mužů z Čech a stejného počtu z Moravy. Ženy hrály ligu ve dvou skupinách a muži měli ještě 4 skupiny divize. Zájem o házenou byl velký. Ve svazu bylo registrováno 22 156 hráčů hráček ze třinácti žup a 3728 z odborů DTJ.

Profesionalizace[editovat | editovat zdroj]

V listopadu 1944 vyšla nová pravidla házené, která měla tyto podstatné změny: byly stanoveny trojí rozměry hřiště: 45 x 30 m, 51 x 34 m, 48 x 32 m. Byla zavedena změna v rozdělení třetin, takže střední třetina byla pohyblivou podle velikosti hřiště (15,18,21 m). Bylo upraveno provádění všech hodů, hlavně trestného. V pravidlech byly zveřejněny vysvětlivky tak, aby rozhodování bylo pokud možno jednoznačné.

Rozmach házené za Protektorátu měl i stinnou stránku, a to izolaci v mezinárodním styku. Tato izolace se ještě prohloubila v roce 1947 kongresem IHF, který připravil podmínky k dalšímu rozvoji házené podle mezinárodních pravidel bez přihlédnutí k československé házené. Proto se v Československu objevili propagátoři mezinárodní házené, až nakonec došlo v roce 1952 k ustavení dvou samostatných sekcí při SVTVS pro házenou a českou házenou.

V roce 1949 došlo k další úpravě pravidel, kterou se podařilo vyřešit otázku statické obrany. Bylo zavedeno pravidlo, že záložníci musí opustit vlastní obrannou polovinu hřiště, jakmile míč přešel z pole středního do pole útočného, Bylo zavedeno střídání hráčů, držení míče tři sekundy a driblování míčem jen třemi úkony za sebou. Hra se velmi zkvalitňovala díky odbornému nácviku, příručkám, článkům v odborných časopisech, kursům a soustředěním hráčů a činovníků. Házená dostávala odborný a vědecký základ. V roce 1952 došlo k další změně pravidel. Driblování s míčem bylo dovoleno jen se dvěma úkony (nadhoz nebo úder o zem), třetím již musela být přihrávka.

Největší zájem SVTVS se soustřeďoval na mládež, která hrála četné turnaje dorostu a žactva.

V roce 1952 v soutěžím SHM hrálo 1618 družstev s 16 000 mladými hráči a hráčkami. Zájem mládeže o českou házenou potvrzovaly přebornické soutěže dorostu i žactva s vysokou hráčskou dovedností.

Největšího rozvoje dosáhla česká házená v roce 1954, kdy sekce české házené při SVTVS organizovala 447 oddílů a v nich 26 125 hráčů.

Ustavením dvou sekcí pro házenou a českou házenou česká házená velmi utrpěla a její snahy o rozšíření na Slovensko neměly trvalého výsledku. Ani návrh trenérské rady sekce házené zavedením nadhozu v mezinárodní házené v roce 1956 neuspěl; technická komise IHF tento návrh nepřijala.

Vrcholnými zápasy v národní házené byla mezizemská utkání Čechy – Morava. První utkání žen Čechy – Morava s výsledkem 1:5 se hrálo 30. 6. 1922 v Prostějově. Muži hráli první nezázemské utkání 24. 5. 1942 v Praze s výsledkem 13:6 ve prospěch Čech. Za druhé světové války získala tato utkání popularitu i tradici a dodnes jsou házenkářských svátkem.

Soutěže družstev se hrály do druhé světové války vylučovacím způsobem, pak jako zemská mistrovství s finále o přeborníka republiky. V roce 1941 se začaly hrát ligové soutěže mužů i žen a od té doby se hrají dodnes. Každoročně jsou vyhlašováni přeborníci ČR ve všech věkových kategoriích. Na nižší úrovni se hraji krajské přebory, dále jsou to II. liga a I. liga.

V roce 1967 z podnětu ústřední trenérské rady připravila ústřední sekce české házené o prvním červencovém týdnu v Červeném Kostelci první soustředění juniorů a juniorek za účasti 32 chlapců a 15 děvčat. Toto soustředěni je od té doby pořádáno každoročně s velkým zájmem účastníků. Účastníci těchto soustředění uplatňují znalosti ve svých oddílech.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Povijest ŠHK Concordia
    ". Sve športske sekcije kluba su bile izrazito uspješne, ali ipak najveće postignuće kluba datira iz 1934. godine kada hazenašice (hazena – preteča rukometa) Concordije u Londonu postaju svjetske prvakinje."
  2. Svjetske prvakinje 1934., autor Milka Babović
  3. ŠHK Concordia Hazenašice - prvakinje svijeta 1934. Na 4. svjetskim ženskim igrama u Londonu.
  4. Historie národní házené Reprezentačni družstvo Jugoslavie v roe 1934.
  5. ŠHK Concordia Zagreb Hazenašice - prvakinje svijeta 1934.
  6. Svjetske prvakinje 1934., autor Milka Babović

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]