Morfologická typologie jazyků

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Lingvistická typologie

Morfologická typologie jazyků je třídění jazyků světa podle hlavních rysů jejich gramatické stavby.

V tomto pojetí se nepřekrývá pojem analytické a izolační jazyky. Toto označení je vyhrazeno amorfním jazykům, které vůbec nevyužívají afixy (předpony, přípony, koncovky ap.). Rozlišení syntetických a analytických jazyků je pouze v rámci jazyků flektivních, do kterých jsou zahrnuty i jazyky introflektivní.

Jednotlivé typy jsou pouze ideální konstrukty. Zařazení jednotlivých jazyků do těchto typů je dáno rysy, které v něm převládají, téměř žádný jazyk nepředstavuje čistý typ. V průběhu vývoje rovněž dochází ke změnám – mnohé indoevropské jazyky ve značné míře opustily flektivnost (zvlášť angličtina nese mnohé rysy amorfního typu), v některých ugrofinských jazycích (finština, maďarština) se naopak aglutinace proměňuje ve flektivnost, čínština se z typu amorfního mění na typ aglutinační.

Přehled dělení[editovat | editovat zdroj]

Jazyky světa se obvykle rozdělují do těchto skupin:

Můžeme se setkat i s jiným rozdělením, které se i částečně liší používanou terminologií:

  • amorfní (izolační) – bez afixů
  • afigující – využívající afixy
    • flektivní
      • analytické
      • syntetické
      • polysyntetické
    • aglutinační

Analytické jazyky[editovat | editovat zdroj]

Analytické jazyky, též nazývané izolační, vyjadřují gramatické funkce především dodávanými pomocnými slovy (např. předložkami). Typickým analytickým jazykem je např. angličtina či švédština.

V amorfních jazycích existují jen kořenové morfémy, afixy neexistují. Kořenové morfémy jsou většinou jednoslabičné a slova tak splývají se slabikou (pokud se nehledí na složená slova). Velkou roli v odlišení různých morfémů hraje intonace (každý morfém má vedle svého hláskového složení i určitý daný tón). Gramatické vztahy jsou v těchto jazycích určeny pouze slovosledem a pomocnými slovy, nová slova lze tvořit jedině skládáním. Amorfních jazyků je velmi malé množství, patří mezi ně vietnamština, barmština a některé súdánské jazyky; amorfním jazykem byla i stará (ne dnešní) čínština.

Syntetické jazyky[editovat | editovat zdroj]

Syntetické jazyky, nazývané také afigující, jsou charakteristické užíváním afixů a rozvinutou flexískloňováním a časováním.

Aglutinační jazyky se vyznačují hromaděním (aglutinací) afixů (především přípon), z nichž každá má jen jednu funkci, vyjadřuje jen jednu gramatickou kategorii. Většina jazyků světa patří k aglutinačnímu typu (v Evropě např. baskičtina, maďarština, finština, maltština, turečtina); dnešní čínština stojí na rozhraní mezi typem amorfním a aglutinačním.

Aglutinační typ je velmi rozšířený, je v něm také velká pestrost užívání afixů: některé jazyky užívají jen přípony (sufixy), některé převážně předpony (prefixy). V některých aglutinačních jazycích dosahuje užívání přípon značné míry, ke slovu majícímu funkci slovesa se ke kořenovému morfému připojuje značné množství přípon označujících větné funkce, takže jedno slovo v takovém jazyce odpovídá celé větě v jiných jazycích (takový typ se nazývá inkorporující či polysyntetický, patří k němu většina indiánských jazyků Ameriky, inuitština, čukotština, kamčatština a další).

Flektivní jazyky využívají afixy (především koncovky), které vyjadřují více gramatických funkcí naráz. K tomuto typu patří mnohé indoevropské jazyky včetně slovanských, kam náleží i čeština.

Introflektivní jazyky vkládají při flexi afixy doprostřed kořenového morfému, resp. ke změnám při flexi dochází v rámci kořene. K tomuto typu náleží afroasijské (arabština, hebrejština, amharština, somálština a další).

Srovnání syntetického a analytického principu
Syntetický jazyk Analytický jazyk
Čeština Latina Angličtina Francouzština
žena
ženy
femina
feminae
the woman
of the woman
la femme
de la femme
píšu
píšeš
scribo
scribis
I write/I am writing
you write/you are writing
j’écris
tu écris

Rozdíly mezi aglutinačním a flektivním typem[editovat | editovat zdroj]

  1. V aglutinačních jazycích jsou přípony volně připojeny (aglutinovány; agglutinare = lat. přilepovat) ke kořenovému morfému, na jejich rozhraní nedochází k hláskovým změnám, takže jsou afixy snadno identifikovatelné (turecké ev-ler-in), ve flektivních jazycích afixy s kořenovým morfémem často splývají a vnitřní stavba slova je pak pro neodborníka neprůhledná (např. slovo měsíc obsahuje mj. zdrobňovací příponu -ko- (předslovansky mēs-en-ko)).
  2. V aglutinačních jazycích je každá gramatická kategorie vyjádřena jednou příponou, je-li třeba vyjádřit v jednom slově více kategorií, musí se připojit za kořenový morfém odpovídající počet přípon (v tureckém ev-ler-in označuje afix -ler- množné číslo a afix -in- genitiv (resp. jeho obdobu)). Ve flektivních jazycích je několik kategorií vyjádřeno jednou příponou (např. v českém dom-ů označuje přípona -ů jak množné číslo, tak genitiv; u sloves je množství kategorií v jedné příponě ještě větší); takové splývání kategorií do jedné přípony se nazývá fúze (proto se flektivní jazyky také nazývají fúzní jazyky).
  3. V aglutinačních jazycích je každá gramatická kategorie vyjádřena vždy jedním stejným afixem (např. v turečtině -ler- pro množné číslo (nebo lar v závislosti na harmonii)), naproti tomu ve flektivních jazycích bývá tatáž kategorie vyjádřena několika různými afixy (např. v češtině se 1. pád množného čísla podstatných jmen vyjadřuje celkem 8 příponami: -i, -y, -é, -ové, -e, -a, -ata, -í).
  4. V aglutinačních jazycích je kořenový morfém neměnný, ve flektivních jazycích v něm dochází ke změnám (obměnám, např. česky při-nes-u vs. pří-nos, řecky tem-nō (řežu) vs. tom-os (řez), arabsky kit-āb (kniha) vs. kut-ub (knihy)).
Flektivní jazyk
Čeština
Aglutinační jazyk
Maďarština
knih-a
v kniz-e
könyv
könyv-ben
knih-y
v knih-ách
könyv-ek
könyv-ek-ben

Jazykový typ v češtině[editovat | editovat zdroj]

Čeština se řadí k flektivnímu typu, převládá v ní flektivní princip. Tento jazyk má bohatě rozvinuté skloňování a časování, kde jediná koncovka vyjadřuje více mluvnických kategorií (pád, číslo; osobu, čas aj.).

Analytický princip existuje souběžně, např. v používání předložek ve spojení s určitými pády či při tvoření některých mluvnických kategorií (minulý čas, opisné pasivum, opisné stupňování aj.).

Aglutinační princip se projevuje zejména při odvozování slov předponami a příponami. Tomuto principu blízké je i používání by při tvoření podmiňovacího způsobu. Dále spojka -li (např. Nakoupil, měl-li peníze.) funguje jako aglutinační afix gramatické kategorie nejistoty.

Změny samohlásek v kmeni slov (střídy; např. krávakrav, vezuvozím) lze považovat za projev introflexe.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Čermák F. Jazyk a jazykověda. Karolinum. Praha 2004. ISBN 80-246-0154-0
  • Černý J. Úvod do studia jazyka. Rubico. Olomouc 1998. ISBN 80-85839-24-5
  • Erhart A. Úvod do jazykovědy. Praha 1962. (vysokoškolské skriptum)
  • Karlík P., Nekula M., Pleskalová J. (ed.). Encyklopedický slovník češtiny. Nakl. Lidové noviny. Praha 2002. ISBN 80-7106-484-X

Související články[editovat | editovat zdroj]