Ideální typ

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Ideální typ (z lat. typus, to z řec. typos = ráz; z lat. idealis = vzorný, to z řec idea = podoba[1]) je důležitý pojem, který do sociologie zavedl Max Weber. Pro popis a zkoumání společenské skutečnosti může být užitečné zvolit typického reprezentanta nějaké třídy jevů a idealizovat či jednostranně zdůraznit, čím se vyznačuje, případně odlišuje od jiných. Ideální typ je tedy gnoseologická fikce sociologa, která mu má umožnit zřetelný popis toho, co na dané třídě jevů pokládá za charakteristické, a zároveň ji lépe pochopit. Weber rozlišuje historické a sociologické ideální typy. Historický ideální typ patří do idiografických věd a vyznačuje se aplikací v čase a prostoru. Popisuje jednorázovou událost a má moment generalizace. Na druhou stranu sociologický ideální typ spadá do nomotetických věd a vztahuje se na ideální, čisté podmínky. Líčí trvalé souvislosti a má moment individualizace. Nicméně sám Weber oboje pojetí často směšuje.

Příklady[editovat | editovat zdroj]

1. Nekonečnou rozmanitost lidských jednání a jejich motivů rozčlenil Weber do čtyř ideálně typických kategorií, které se sice v čisté podobě téměř nikdy nevyskytují, přece však představují užitečný princip třídění a porozumění:

  • účelově racionální jednání
  • hodnotově racionální jednání
  • afektivní jednání
  • tradiční, zvykové jednání.

2. Pro typologii legitimního panství (vlády), případně autority, stanovil Weber tři ideální typy:

  • charismatické – vladař se legitimuje svými osobními schopnostmi (zakladatelé, diktátoři)
  • tradiční – vladař se legitimuje svým původem, jako v dědičné monarchii
  • zákonné – vládce se legitimuje stanovenou procedurou, například parlamentních voleb a ústavního ustanovení vlády.

3. Zygmunt Bauman aplikuje Weberovy ideální typy na současnou společnost. Čtyři typy lidí, kteří nezávazně „proplouvají životem“, nazývá Zevloun, Tulák, Turista a Hráč.[2]

  • Zevloun – Pozorovatel, kterému dala vzniknout anonymita velkého města. Ve své mysli se stává režisérem. Režíruje příběhy těch, co vidí bez toho, aby jejich osudy měnil. Teleměsto, pak popisuje význam televize pro zevlouna. Právě televizní obrazovka nesmírně rozšířila rozsah jeho toulek. Za zevlouna v tu chvíli ale vymýšlí příběh někdo jiný a on se stává pouze divákem.
  • Tulák – Pohyb je pro něj důležitější než cíl. On neví, kam jej neustálé putování dovede, ale toto nevědění ho příliš netrápí. Pro tuláka je svět jako množina šancí, které sbírá. Jeho touha je každou objevit, pro žádnou ale nevynaložit moc velké úsilí.
  • Turista – Turista je moderní postavou, která má domov jako referenční bod. Bezpečně chodí světem za účelem nabytí nových zážitků a dojmů. Z nich jako umělec tvoří své dílo. Má svobodnou volbu, je nezávislý, vyžaduje věci a klade podmínky.
  • Hráč – Jeho život je hra. Jediným jeho vkladem je vlastní důvtip a ostatními okolnostmi jsou jen štěstí a riziko. Hráč si zvolí cíl a rozehraje hru s vědomím, že se může mýlit. Nebo vyhrát.

4. Další ideální typy používané v sociálních vědách.

  • Homo economicus – Člověk egoisticky maximalizující svůj užitek.[3]
  • Homo reciprocans – Člověk spolupracuje s cílem zlepšit společné životní prostředí).[4]
  • Homo politicus – Smyslem lidského života je hrát politickou roli (povinnosti, zaměstnání, povolání). Poprvé použil Aristotelés.[5]
  • Homo sociologicus – Člověk dělá to, co se od něj očekává (plní normy, dodržuje pravidla). Pojem Ralfa Dahrendorfa.[6]

Charakteristiky Ideálního typu v byrokracii[editovat | editovat zdroj]

Ideální typ v byrokracii sloužil M. Weberovi jako nástroj pro studium příčin a povahy v byrokracii a organizacích. Jedná se o abstraktní popis reálných vlastností byrokracie.

  1. První charakteristika ideálního typu popisuje byrokracii jako pyramidu. Na jejím vrcholu se vždy nachází orgán nejvyšší moci a z vrcholu také směřují pokyny hierarchicky směrem dolů. Tuto charakteristiku definuje koordinované rozhodování, což v praxi znamená, že nadřízení mají kontrolu nad prací svých podřízených a udělují jim jednotlivé pokyny.[7]
  2. Druhým charakteristickým rysem je to, že byrokratické jednání stanovuje jasná a striktní pravidla, i přesto se ale nejedná pouze o mechanické jednání. Povinnosti vyšších úředníků zahrnují složitější a rozmanitější případy, což vyžaduje značnou flexibilitu.[8]
  3. Práce v byrokracii je ideálně prací na plný úvazek. Jednotlivým pozicím náleží vlastní fixní platové ohodnocení. V rámci byrokratické pyramidy se od úředníků očekává úsilí o kariérní postup. Možnost povýšení ovlivňují kritéria, jako jsou schopnosti nebo odsloužená léta.[9]
  4. Podle Maxe Webera by měl být soukromý život úředníků striktně oddělen od jejich práce v konkrétní organizaci.[10]
  5. V byrokratickém systému nejsou zaměstnanci v pozici vlastníků hmotných zdrojů, s nimiž pracují. Max Weber poukazuje na rozdíl mezi dřívějšími tradicemi, kdy zemědělci a řemeslníci měli kontrolu nad výrobou a vlastnili k tomu příslušné nástroje, a dnešní byrokracií, v níž úředníci pracují ve vypůjčených prostorech a s nástroji, které jim také nepatří.[11]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. LINHART, Jiří, Alena VODÁKOVÁ a Miloslav PETRUSEK (red.), Velký sociologický slovník: II. svazek P-Z. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 1996, s. 1341–1342. ISBN 8071843105
  2. BAUMAN, Zygmunt. Úvahy o postmoderní době. Vyd. 2. Praha: Sociologické nakladatelství, 2002, s. 40–56. POST, sv. 1. ISBN 8086429113
  3. Saylor.org ACADEMY. Saylor.org ACADEMY [online]. 2009. vyd. [cit. 2014-12-29]. Dostupné z: http://www.saylor.org/courses/econ101/
  4. DOHMEN, Thomas, Armin FALK, David HUFFMAN, Uwe SUNDE. (2009). "Homo Reciprocans: Survey Evidence on Behavioural Outcomes". The Economic Journal 119 (536): 592. doi:10.1111/j.1468-0297.2008.02242.x
  5. ARISTOTELÉS, Politika, Vyd. 1. Praha: Rezek, 2009, ISBN 80-86027-30-9
  6. DAHRENDORF, Ralf, Homo Sociologicus: ein Versuch zur Geschichte, Bedeutung und Kritik der Kategorie der sozialen Rolle. 17. Aufl. Wiesbaden: VS-Verl, 2010. ISBN 978-353-1173-771.
  7. GIDDENS, Anthony; SUTTON, Philip W. Sociologie. 1. vyd. Praha : Argo, 2013. 1049 s. ISBN 978-80-257-0807-1. S. 720.  
  8. GIDDENS, Anthony; SUTTON, Philip W. Sociologie. 1. vyd. Praha : Argo, 2013. 1049 s. ISBN 978-80-257-0807-1. S. 720.  
  9. GIDDENS, Anthony; SUTTON, Philip W. Sociologie. 1. vyd. Praha : Argo, 2013. 1049 s. ISBN 978-80-257-0807-1. S. 720.  
  10. GIDDENS, Anthony; SUTTON, Philip W. Sociologie. 1. vyd. Praha : Argo, 2013. 1049 s. ISBN 978-80-257-0807-1. S. 720.  
  11. GIDDENS, Anthony; SUTTON, Philip W. Sociologie. 1. vyd. Praha : Argo, 2013. 1049 s. ISBN 978-80-257-0807-1. S. 721.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • M. Petrusek (vyd.), Velký sociologický slovník, heslo Typ ideální, sv. 2, str. 1341
  • LINHART, Jiří, Alena VODÁKOVÁ a Miloslav PETRUSEK (vyd.), Velký sociologický slovník: II. svazek P-Z. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 1996, s. 1341–1342. ISBN 8071843105
  • BAUMAN, Zygmunt. Úvahy o postmoderní době. Vyd. 2. Praha: Sociologické nakladatelství, 2002, s. 40–56. POST, sv. 1. ISBN 8086429113
  • GIDDENS, Anthony a SUTTON, Philip W. (eds.), Sociologie. Vyd. 1. Praha: Argo, 2013. 1049 s.720-721. ISBN 978-80-257-0807-1

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]